Ostatní

Ostatní

Občas všechny škatulky selhávají, a musíme použít i tuhle nicneříkající s nápisem „Ostatní“. I tady najdeš kratičká zamyšlení, příběhy krátké i delší, o hvězdách z nebe padajících, králích a princeznách, ale i úplně obyčejné ze dnů všedních. O lidech i trápeních jejich, o tom Svatém na nebesích, a je to právě Jeho srdce, které bychom chtěli v těchto slovech hledat i ukazovat nejvíce. Srdce, které je nám ze všech nejdražší.


28. 3. 2014

Co máš, co jsi nedostal?

Lukáš Makovička
2832x přečteno

Nesmím přijít nepřipravený. Už ani nevěděl, jestli spí nebo bdí, co je skutečnost a co jen sen. Horečka vystoupala vysoko nad jakoukoli únosnou mez. Věděl, že se kolem něho míhají sluhové a služebné, přikládají mu cosi na rozpálené čelo, že se u jeho lože střídají zaklínači a každý zkouší své kejkle, občas zaslechl matčin ustaraný hlas a tichou odpověď Anchesenamon, ale vše mu splývalo v jeden dlouhý, zmatený a šílený sen.

Neví, co mají dělat, probleskovala mu horečnatými stavy jediná myšlenka. Neví, co se mnou mají dělat. Umřu tady. Nedokážou mi pomoct. A pak přísný hlas babičky Teje: „Nesmíš přijít nepřipravený.“

Ne. Nepřijde. Až položí na Anupovy váhy vše, co si přinese s sebou, uslyší Usire velikou ránu, jak jeho miska narazí na zem – i kdyby tam ten starý šakal položil místo peříčka kámen.

Jen nesmí zapomenout na nic důležitého…

Co máš, co jsi nedostal?
28. 3. 2014

Výprava do Vyšších Hádanic

Lukáš Makovička
2376x přečteno

Kristýnka ležela v posteli a měla opravdu špatnou náladu. A to se na dnešní den tolik těšila. Maminka svolila, že k ní smí přijít na návštěvu její nejlepší kamarádka Julie a budou si spolu moci celé odpoledne hrát.

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Kristýnka jen na chvilku odběhla z pokoje, aby vyžebrala nějakou sladkost od maminky, a Julie si pro sebe mezitím zabrala jejího oblíbeného plyšáka Pufa.

„Ale s tím jsem si hrála já,“ vykvikla, jakmile ho uviděla v Juliinných prackách.
„Jenže jsi ho položila a odešla jsi pryč,“ opáčila neméně pohotově Julie.
„No to je tedy skvělé,“ ucedila Kristýnka a nasadila svůj nejublíženější obličej, „tak já si na chvilku odejdu a ty mi ho hned sebereš. To jsi teda pěkná kamarádka.“

Výprava do Vyšších Hádanic
Út 18. 6. 2013

Dobyvatel města

Lukáš Makovička
2912x přečteno

Jedním z nejlepších vojevůdců Gileadu v době největšího rozmachu říše byl Iverin řečený „Pouštní zhouba“. Jeho pouštní tažení vešlo do dějin jako legendární. S poměrně malou jednotkou nastražil sérii léček na mnohem větší rábskou armádu a po jejím naprostém rozprášení pochodoval den a noc a těsně před úsvitem znenadání přepadl Rist. Přední řady jeho vojska byly prý oblečeny do rábských uniforem a za mlžného jitra si obránci rozdíl uvědomili příliš pozdě. Říše se tak vyhnula dlouhému obléhání s velmi nejistým výsledkem. Ohledně jeho role při obléhání Rábu však panují mezi historiky rozpory…

„Je to rapl,“ seržant Nob si uplivnul do písku a úkosem pohlédl na zelenáče, který zůstal stát s otevřenými ústy. „Jednou nás všechny zabije, uvidíš.“
„Pane, se vší úctou…“ začal Danu.
„Nech si ty pány, cucáku,“ přerušil ho Nob. „Za chvíli spolu budem polykat písek a cedit krev, tak si můžeš zdvořilosti odpustit. Pro tebe Nob. Esli trváš na hodnostech, tak seržant Nob.“
„Seržante,“ opáčil po chvíli trapného ticha Danu. „Iverin má v říši tu nejlepší pověst. Všichni říkají, že to, co udělal u Ristu a předtím, bylo naprosto geniální.“
„Ale jó, vo tom žádná, chlapče,“ seržant mávnul rukou a začal se hrabat v batohu. „Chytrej, to von je. Jako pouštní kočka. Ale je to rapl. Myslí si, že vyhrávat je ta nejdůležitější věc na světě a že musí vždycky vyhrát právě on – a to nás jednou všechny zabije.“

Dobyvatel města
St 21. 12. 2011

Otcova sláva

Lukáš Makovička
2024x přečteno

„Á, už jste konečně tady, říkal jsem si, kdy asi přijdete. Tak šup, šup, sundejte si kabáty, večeře je na stole.“
Obličeje chlapců, od nejstaršího vytáhlého čahouna po nejmladšího benjamínka, trochu zrozpačitěly. „Víš, tati, my nemáme moc času.“
„Ale no tak, vždyť vás v poslední době vídám tak málokdy. Aspoň na chvilku si odpočiňte a jestli budete potřebovat s něčím pomoct, můžeme to probrat po večeři.“
Další rozpačité pohledy a krčení rameny. „Ale tati,“ leze z nejstaršího jako z chlupaté deky. „To ty jsi nám přece dal tu zprávu, kterou chceš, abychom předávali ostatním, a ještě tolik lidí ji neslyšelo. A tolik věcí je třeba udělat a změnit.“
Ostatní hlavy souhlasně přikyvují, nepokojné ruce už už otevírají dveře na ulici a malý Pedro tiše míří do komůrky, kde se chlapci po celý den jeden po druhém věrně střídají.
„Je to přece, tati, pro tvoji slávu,“ dodá nejstarší s jiskřičkou naděje v očích a chystá se k odchodu.

Otcova sláva
St 21. 12. 2011

Loreley

Lukáš Makovička
2221x přečteno

A větry budou vát a muži bojovat
a vlnobití pokloní se krásné Loreley.

„Ty už jsi doma, tati?“
„V celé své kráse. Ale ty vypadáš nějak posmutněle, synku.“
Ticho.
„Copak? Pořád přemýšlíš o Trudi?“
„Jak tohle víš? Neřek’ jsem ti ani slovo!“
„Inu,“ pousmál se táta, „jednak jsi hloupý, když si myslíš, že se v takové malé díře jako tady něco utají. A kromě toho, jestlis nezapomněl, máš ještě sestru.“
„Výjimečně upovídanou,“ ucedil mládenec znechuceně.
„Možná. Ale kvůli čemu se trápíš?“
„Víš, já ji mám celkem rád a je mi s ní dobře,“ mladík sklopil oči k zemi, „ale…“
„Ale není to žádná Loreley, viď?“ zaznělo po chvíli do trapného ticha.
„Ne, není.“ Tohle znělo zahanbeně.
„Já jsem Loreley znal, a když o tom tak přemýšlím,“ pousmál se, „i ty jsi ji viděl.“
„Jak to myslíš znal?“ vyhrkl chlapec. „Copak to není jen legenda?“
„Ale jistěže je. Jenže ta legenda i všechny ty písně byly pro jednu skutečnou, žijící osobu. Pro děvče. Pro ženu. Pro Loreley. A tu jsem znal.“

Loreley
Po 3. 1. 2011

Jenom malá holčička

Lukáš Makovička
2137x přečteno

Anička Nováková zuřila. Zuřila tak moc, že by i skřípala zuby, jen kdyby se nebála, že by to bylo slyšet a ostatní by se jí smáli. „To přece není fér,“ brumlala si pod fousky, nebo aspoň pod to, co měla tam, kde někteří lidé mívají fousky, „na čtyřku to určitě nebylo. Možná tak dva mínus. I trojku bych skousla. Ale tolik pravopisných chyb jsem tam opravdu neměla. A navíc ty blbosti, co nás nutěj dělat. Dospělí jsou někdy fakt pitomí.“

Rozhořčení, ať už bylo nebo nebylo na místě, jí vydrželo až domů, kde práskla taškou do rohu a šla se uklidnit ke svojí oblíbené knížce. K té s tím malým kouzelníčkem, co vždycky všechny zachránil a žádný dospělý mu skoro nikdy nevěřil a dělali si z něj srandu, ale nakonec se skoro vždycky ukázalo, že měl pravdu.

„Dospělí jsou někdy tak pitomí,“ brumlala si pod fousky ještě v posteli a vlastně i ještě chvíli před tím, než se jí víčka konečně zavřela.

Jenom malá holčička
Po 10. 5. 2010

Den pohrdání

Lukáš Makovička
2311x přečteno

Vlastně nebyla až tak tlustá.
Jasně, ideální míry a tvář budoucí modelky rozhodně neměla, ale přezdívku, kterou jí ve třídě říkali, si nejspíš nezasloužila.

Jmenovala se Dáša, ale téměř všichni kluci i většina holek jí říkali jinak.

Tlustoprdka.

Petr se toho nikdy neúčastnil. Ne že by byli s Dášou kdovíjací kamarádi, to ne, skoro vůbec ji neznal – jen mu to vždycky přišlo hloupé a hodně necitlivé.

Až dneska. Dneska se dal strhnout. Říkali jí tak všichni.

A ona skutečně nebyla úplně nejhubenější.

Den pohrdání
Po 22. 2. 2010

Poklad

Lukáš Makovička
2290x přečteno

Já vím, já to vím, křičela na všechny strany zvednutá ruka Aničky Novákové, když si Honza sedal se špatně skrývaným znechucením zpátky do lavice. No tak co, nevzpomněl jsem si, drtil mezi zuby, kdo se má taky učit tyhle voloviny – vždyť je to stejně k ničemu.

„To je ale kráva, co?“ naklonil se ke svému sousedovi, když sledoval, jak Nováková pohotově vysypává odpověď na záludnou otázku, která ho nachytala na jeho pěti švestkách. „Nána jedna podlézavá,“ přisadil si, „trapná šprtka.“

A Péťa, jeho soused, měl sice dost rozumu na to, aby uprostřed hodiny, kdy slečna učitelka sledovala ostřížím zrakem každé šustnutí, nezačal spřádat nitky podobné konverzace, ale když došlo na věc, myslel si přesně to samé.

Otravná šprtka.

Poklad
St 27. 5. 2009

Ze tmy

Lukáš Makovička
2494x přečteno

Poslední z červánků dává své sbohem odcházejícímu dni. Stmívá se a mládenec ještě stále nedošel domů.

Mezi všemi žáky, které kdy mistr Jin učil cestě meče, zářil Keizu jako polední slunce mezi řadou pobledlých měsíců. Jeho ruce se míhaly jako blesk a s mečem se mu nemohli postavit ani studenti o mnoho let starší. Jeho mysl byla bystrá, úsudek rychlý a spolehlivý, pro taktiku na bitevním poli měl jakýsi šestý smysl a snad až tajemnou schopnost prohlédnout lsti a léčky.

Měl jen jednu vadu.

Keizu se bál tmy. A nejen tmy, ale i toho, co by mohlo přijít…

…ze tmy.

Ze tmy
Út 24. 3. 2009

Pomsta a spravedlnost

Lukáš Makovička
2663x přečteno

Počkali jsme si na něj po škole… nás deset.
Už jsme toho měli fakt dost.

„To máš za tu vysypanou tašku.“
„Neměl jsi mě kopat do hlavy.“
„Co si sobě myslíš, ty ubožáku.“

Rány se sypaly jedna za druhou a jeho ubohé pokusy o obranu neměly žádnou šanci.

„Tak už dost, kluci, to stačí,“ snažil se nás po chvíli někdo mírnit.

Petr.

Pomsta a spravedlnost