Hlas volajícího

Hlas volajícího

Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! (Izaiáš 40,3)

Zjistil jsem, že to platí pro všechny křesťany; nezáleží na tom, jaké pohledy má, pokud je ten člověk upřímný, je z něj hned sektář. Ať žije takové sektářtství, ať roste a má úspěch. (C. H. Spurgeon, v kázání God's will, man's will)

Nemám rád u Božích dětí pojem „zdržel se hlasování“. Buďto je daná věc z Boha, a pak jsem pro, nebo z Boha není, a pak jsem proti. (Rudolf Bubik, v knize Skutky Apoštolské, parafrázováno)

Přes všechny pozitivní a usmívající se obličeje moderní doby, kdy být „netolerantní“ je značně „out“, stále musíme mít na paměti, že sloužíme Tomu, který má na své věci svůj názor, a nebojí se ho vyjádřit. Stejně tak i Jeho služebníci, pokud mají mít právo si tak říkat, musí se vyjádřit k tomu, co je v Jeho očích ohavné, co může ničit, a i zabíjet Jeho ovce. Nemáme zajisté právo na neomylnost, vždyť „mýliti se je lidské“, proto budeme rádi za jakoukoli konstruktivní kritiku věcí zde uveřejněných.


22. 2. 2013

Princip pokladu

Lukáš Makovička
3592x přečteno

Předkládám první kapitolu z knihy Randyho Alcorna, Princip pokladu, která se věnuje biblickému učení o dávání a majetku. Knihu se dvěma menšími výhradami (které uvádím na konci) vřele doporučuji k přečtení, neb spoustu ze zmíněných věcí si dnes skutečně potřebujeme připomínat. Lze ji zakoupit například v e-knihkupectví Abdiáš.

Člověk, který dá druhým to, co si nemůže udržet, aby získal to, co nemůže ztratit, není blázen. (Jim Elliot)

Žid z prvního století jde sám, za horkého odpoledne, s holí v ruce. Ramena shrbená, sandály zaprášené, šaty promáčené potem. Ale nezastaví se, aby si odpočinul. Ve městě ho čeká naléhavá záležitost.

Odbočí do pole, aby si zkrátil cestu. Majiteli pozemku to nevadí – pocestní to mají dovolené. Pole je hrbolaté. Aby udržel rovnováhu, zarazí hůl do hlíny.

Buch. Hůl narazí na něco tvrdého.

Zastaví se, otře si čelo a znovu bodne do země.

Buch. Něco tam je a nebude to kámen.

Princip pokladu
Út 8. 1. 2013

Amnestie

Lukáš Makovička
4630x přečteno

Tak nám na Nový rok vyhlásili amnestii. Prezident Václav Klaus k výročí vzniku republiky propustil z vězení lidi, kteří se provinili menšími přečiny či už byli značně pokročilého věku, a zároveň zastavil trestní stíhání u lidí, jejichž soud se táhne více než 8 let.

Obvykle se příliš nevyjadřuji k „právě aktuálním“ událostem (i když si na ně samozřejmě také „dělám názor“), neb víte, za půl roku si to budou nejspíš pamatovat hlavně ti omilostnění (jak to taky má být) a současná bouře ve sklenici vodky bude dávnou minulostí. Ale jednak se mi upřímně hnusí naprostá většina toho, co se kolem celého rozhodnutí v různých článcích rozpoutalo, a pak se část oné kritiky týká přímo jádra věci, kterou z celého srdce miluji – milosti. Takže protentokrát udělám výjimku.

Amnestie
St 21. 11. 2012

Ekonomika: Co bylo, co bude

Lukáš Makovička
3417x přečteno

Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. (Ga 6:7)

Byla krize. Je krize. Bude krize. V současnosti už sice neslyšíme tolik komentářů typu „krize přišla“, ale přesto lidé tak nějak cítí, že co se ekonomiky týká, zdaleka není všechno v pořádku a kdoví, co nás čeká v budoucnosti. Bude krize? A jak ji řešit? Státe, pomoz! Jedno by nám mělo být jasné – nejde o žádný „blesk z nebe“, žádnou náhlou katastrofu jako povodeň či zemětřesení, na kterou bychom neměli žádný vliv, je to něco, co jsme dlouhou dobu zasívali a teď to sklízíme a ještě sklízet budeme.

Podívali bychom se zběžně na čtyři hlavní příčiny „ekonomické krize“. Doufám, že se mi celou věc podaří vysvětlit dost polopaticky, abyste pochopili, že ačkoli se celá věc jeví (zvláště při pohledu na všechny ty ekonomické komentáře) velmi složitá, když se člověk podívá na jednotlivé způsoby lidského jednání a jejich nutné důsledky, postačí nám i obyčejný selský rozum, abychom zjistili, co se tak zhruba bude dít a také si jasně uvědomili, že ještě určitě bude hůř. Nakonec bychom se podívali na to, co mají všechny čtyři příčiny společného.

Ekonomika: Co bylo, co bude
Po 30. 4. 2012

Vyznání psychologického kacíře

Lukáš Makovička
2590x přečteno

Předkládám úvodní kapitolu z knihy Psychoblábol od Richarda Ganze, která se věnuje psychologii a to i té „křesťanské“ z pohledu Písma a bývalého psychoterapeuta. Vřele doporučuji k přečtení i zvážení. Knihu lze zakoupit například v e-knihkupectví Abdiáš.

„Tak se vymáčkni, Immanueli!“ Celá skupina v naprostém zděšení sledovala, jak se Immanuel svíjí bolestí. To, co začalo jako pouhé úzkostlivé, hluboké nádechy, se změnilo v silné křeče a hyperventilaci. „Dostaň to ze sebe!“ volal jsem na něj.

Nakonec zařval: „Jsem Bůh!“

Vytasil jsem malý Nový zákon, který jsem s sebou nosil v kapse. Dnes ráno jsem zrovna četl dvacátou čtvrtou kapitolu Matoušova evangelia. Citoval jsem mu z ní: „Tehdy, když by vám někdo řekl: ‚Hle, zde je Kristus!‘, nebo: ‚Je zde!‘, nevěřte. Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené… Neboť jako když blesk vychází od východu a je vidět až na západ, tak bude i příchod Syna člověka“ (Mt 24:23, 24, 27).

Immanuelovo svíjení, křeče i zrychlené dýchání náhle ustaly. Klidně se mě zeptal: „A kde jste si tohle přečetl?“ Pověděl jsem mu to, hodil jsem mu přes celou místnost svou Bibli a vyzval ho, ať se přesvědčí sám. Celý další měsíc jsme Immanuela neslyšeli vydat jakýkoli zvuk nebo říct nějaké slovo.

Vyznání psychologického kacíře
So 10. 3. 2012

Trhací kalendář jménem Ústava AC

Lukáš Makovička
3036x přečteno

Proto praví Panovník Hospodin toto: „Jakože jsem živ, přísahu mou, kterou pohrdl, a smlouvu mou, kterou porušil, uvalím na jeho hlavu.“ (Ez 19:18)
S Boží pomocí budeš věrně a opravdově zvěstovat Boží slovo, zachovávat Ústavu AC a Řád AC, věrně a nestranně konat pastýřskou službu? (slib pastora, Řád AC)

Mám ještě v živé paměti, jak Rudek Bubik kázal na onen verš z Ezechiele. Smlouvu mou. Přísahu mou. Víte, co to bylo za smlouvu? To byla smlouva, kterou judský král Sidkijáš uzavřel s babylonským králem, jenž toho času dobyl Jeruzalém a většinu judských velmožů v čele s králem odvedl do zajetí – a na jejím základě se Sidkijáš stal judským králem. Nicméně uzavřel ji za tísnivých okolností a pod nátlakem. Pokud by tedy z Božího pohledu bylo legální nějakou smlouvu porušit, tak tuhle – s bezbožným králem, učiněnou pod nátlakem, dělající z Izraele loutkové království. Bůh na to však zřejmě měl jiný názor. Porušil jsi smlouvu mou.

Ústava AC je dokument, který Apoštolská církev uzavřela před státem a dobrovolně se zavázala k jeho dodržování. AC má také se státem smlouvu, kterou pokud vím stát svědomitě plní. Co se však AC týká, její Ústava je takový trhací kalendář – porušuje se poměrně často a nikoho z vedení to patrně příliš netrápí. Dokonce jsem od jednoho bratra slyšel, že mu některý z vedoucích řekl, „že se to přece dělalo jen pro stát“. Obávám se ale, že Boží názor bude i tady stejný. Porušili jste přísahu mou.

Trhací kalendář jménem Ústava AC
27. 1. 2012

Jen žádná těžká rozhodnutí, Bože!

Lukáš Makovička
2449x přečteno

Jsem skaut. Nebo jsem aspoň býval. To mimo jiné znamená, že jsem minimálně jednou měsíčně chodil na výpravy a v létě jezdil na tábor. Na táboře, milé děti, zkrátka nemáte k dispozici veškeré pohodlíčko, na jaké jste možná zvyklí doma – spíte na dřevěné pryčně ve spacáku, jídlo se vaří v polní kuchyni a papá z ešusů, na záchod musíte na latrínu a občas jste delší dobu špinaví a zpocení a nejde s tím nic dělat – ale zato má tábor jiné výhody.

Když jsem trošku povyrostl, začali jsme s ostatními rovery (starší skauti) jezdit na puťáky, což je, milé děti, ještě o něco drsnější záležitost. Pamatuju se na svůj první puťák. Neměl jsem dobré boty a já bloud jsem si jako obvykle nabalil spoustu záložního oblečení (no co kdybych zmoknul, že). A pak jsem na kopcích málem vypustil duši. Bolely mě nohy a batoh byl tak těžký, že jsem myslel, že chcípnu nebo budu muset potupně skončit dřív a jít někde na vlak. Večer jsem byl utahaný jako pes. Ale došel jsem.

Jen žádná těžká rozhodnutí, Bože!
Po 23. 1. 2012

Moc to hrotíš

Lukáš Makovička
2722x přečteno

Milý deníčku, tak ti mě dali do kázně. Prý jsem utrhač neboli moderně česky pomlouvač.

Napsal jsem totiž o pastorovi svého sboru, že lhal (což udělal, a to nikoli v nějaké bezvýznamné věci; navíc přidal ještě pár dalších lží v průběhu celého procesu „řešení“). Dále jsem o něm prohlásil že používá křivá obvinění (což také udělal a nejen v mém případě). A navíc jsem použil poměrně expresivní výraz „odporné praktiky“ pro popis jednání, kterému byli vystaveni v podstatě všichni lidé, kteří rozhodně nesouhlasili s plánovanými Kurzy Alfa v našem sboru (myšleno to bylo ve smyslu „jednání, které se mně a věřím i Bohu hnusí“; opět se jednalo především o haldu nepodložených obvinění a výčitek nahrnutých na hlavu dotyčných lidí, společně s poměrně nevybíravými výzvami k opuštění sboru, kde tito lidé leckdy prožili půlku života).

Takže deníčku, pokud tě zajímají podrobnosti, najdeš v příloze jednak elaborát čtený při příležitosti mého káznění (zde), a také poslední dopis odeslaný v této věci starším, doplněný o pár poznámek, které vyplynuly z rozhovorů se dvěma lidmi po odeslání dopisu (zde). A protože se s tím vším pojí ještě pár dalších otázek, které většinou začínají na „proč“, pokusím se ti je vysvětlit.

Moc to hrotíš
Čt 8. 12. 2011

Sebehodnocení

Lukáš Makovička
6477x přečteno

Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Řím 12:3)

Nejspíš se i vám a bohužel i v křesťanských kruzích již stalo, že jste byli varováni před strašlivým nebezpečím špatného sebehodnocení. Jak je hrozné, že se tolik lidí dnes nenávidí, tolik jich se sebou není spokojených, tolik si jich nepřijde dost hezkých nebo schopných.

A pak (dvakrát bohužel) většinou následuje rada léčit podobné neduhy pomocí chvály: „Hele, tak běž a řekni támhle té tlusté ošklivé holce, že se ti celkem líbí, aby neměla mindráky.“ (Nic proti tlustým ošklivým holkám, nicméně je třeba si přiznat, že i takové na zemi jsou a jejich hodnota tedy musí spočívat v něčem jiném než fyzické kráse, která koneckonců za pár let zvadne i u těch krásných a štíhlých.)

Zvláštní je, že Písmo naopak před nebezpečím nízkého sebehodnocení nijak zvlášť nevaruje, ba dalo by se říct, že ho spíš považuje za docela dobrou věc.

Sebehodnocení
7. 10. 2011

Křesťanské písně aneb „o ceně slov“

Lukáš Makovička
2950x přečteno

Mám velmi rád jednu píseň od skupiny Klíč – jmenuje se „Omnia vincit amor“ (Všechno přemáhá láska). Zpívá se v ní mimo jiné i to, že když zlý trubky troubí a vítězí zášť, když nad lidskou láskou roztáhli plášť, tak právě tehdy kdosi krví napsal onen vzkaz – Omnia vincit amor. Ta stejná píseň má i refrén, který zní:

Zlaťák pálí, nesleví nic,
štěstí v lásce znamená víc,
všechny pány ať vezme ďas,
Omnia vincit amor.

Když ji zpívám, vynechávám třetí verš refrénu, místo něj dělám jakési rozpačité hmm, hmm. A jednou při zpěvu právě této písničky se mne můj nejlepší skautský přítel optal, jestlipak mám s tím veršem nějaké morální problémy, neb si všiml, že ho jaksi nezpívám.

Opáčil jsem, že si prostě tu věc, o které verš zpívá, nepřeju. Nechci, aby všechny pány vzal ďas, ano, i když je to mnohdy verbež a pakáž a tlupa zlodějů, nechci.

Křesťanské písně aneb „o ceně slov“
7. 10. 2011

Tao Te Ťing

Lukáš Makovička
2206x přečteno

Podle tradice napsal Tao Te Ťing moudrý Lao’c, archivář na dvoře vládce země Čou, tedy člověk, který se dnes a denně setkával s problémy a potížemi při správě státu. A podle toho vypadá i celá kniha – je to především průvodce pro vládce a správce země, ačkoli i leckdo jiný z něj může načerpat užitek. Při čtení se mi vybavoval jiný podobný text, na který jsem nedávno narazil – Vita Caroli od Karla IV., který v úvodu vlastního životopisu také dává rady svým potomkům a nástupcům, kterak se chovat a vládnout (část druhé kapitoly je v příloze).

I Lao’c tu jedná podobně a všímá si podobných věcí – ukazuje, že ani vládce není samozvaný pán, ale je odpovědný čemusi vyššímu, že nemůže úspěšně vládnout, pokud sám nebude mít morální kvality, které by chtěl po poddaných, a že jestli chce mít v zemi pokoj, musí poddaným nechat svobodu a nesmí každou hloupost vynucovat vládní mocí. A mám za to, že leckterá z jeho rad je moudrá a případná a byla by k užitku nejen všemožným dnešním vládcům, ale i obyčejným lidem.

Tao Te Ťing