Studnice

Jenom malá holčička

Anička Nováková zuřila. Zuřila tak moc, že by i skřípala zuby, jen kdyby se nebála, že by to bylo slyšet a ostatní by se jí smáli. „To přece není fér,“ brumlala si pod fousky, nebo aspoň pod to, co měla tam, kde někteří lidé mívají fousky, „na čtyřku to určitě nebylo. Možná tak dva mínus. I trojku bych skousla. Ale tolik pravopisných chyb jsem tam opravdu neměla. A navíc ty blbosti, co nás nutěj dělat. Dospělí jsou někdy fakt pitomí.“

Rozhořčení, ať už bylo nebo nebylo na místě, jí vydrželo až domů, kde práskla taškou do rohu a šla se uklidnit ke svojí oblíbené knížce. K té s tím malým kouzelníčkem, co vždycky všechny zachránil a žádný dospělý mu skoro nikdy nevěřil a dělali si z něj srandu, ale nakonec se skoro vždycky ukázalo, že měl pravdu.

„Dospělí jsou někdy tak pitomí,“ brumlala si pod fousky ještě v posteli a vlastně i ještě chvíli před tím, než se jí víčka konečně zavřela.

Crrrrr.

Anička nechala oči ještě chvíli zavřené. Vždycky to tak dělala, bylo to jedno z jejích malých ranních potěšení – pospat si aspoň o pět minut déle.

Jenže mozek už byl, potvora, probuzený a poněkud zmateně jí hlásil: „Aničko, to je ňáký divný, vždyť ty přece žádnej budík nemáš a budí tě vždycky maminka!“

Ale blbost, pomyslela si Anička, ještě v lehce malátném rozpoložení.

Když však téměř přesně za pět minut (no dobrá, dobrá, bylo to možná deset, ale určitě ne víc jak patnáct) otevřela oči, zjistila, že tenhle budík opravdu nikdy neviděla.

A kromě toho nikdy neviděla ani tu postel. A pokoj. A oblečení. A skříň. A zrcadlo.

A tu ženskou v zrcadle.

Jakou ženskou v zrcadle?

Anička se vystrašeně rozhlédla kolem, ale ne, nikdo tu s ní nebyl. Jen ta ženská v zrcadle, co se s poplašeným výrazem rozhlíží kolem po pokoji, jako by tu někoho hledala.

Obávám se, že to trvalo ještě pěkných pár minut, než jí to konečně došlo.

„To jsem já!“ zašeptala nevěřícně. „Ta ženská v zrcadle jsem já! Ale jak?“

Jenže, víte, svět kolem vás se jen málokdy ptá „jak“ a popravdě řečeno ho to většinou vůbec nezajímá. Zajímají ho jiné věci. Jako třeba ty, co jí okamžitě začala hlásit její paměť. Divné věci jako „Heleno, jestli nepohneš kostrou, nestihneš vlak, a víš, jak byla ředitelka naštvaná, když jsi jednou přišla pozdě,“ nebo „no tak se už nestihneš nasnídat, stejně jsi chtěla držet štíhlou linii, nepamatuješ?“

Popravdě, Anička si na tohle ale opravdu nepamatovala (vzdát se čokoládových bonbónů, tak to tedy opravdu ne!), a vlastně ani na to, kdy jí někdo naposledy řekl „Heleno“, jenže, jak už víte, svět se na takové hloupé otázky neptá. Bohužel ho zajímá, jestli dorazíte včas do školy.

Do práce, opravila se Anička, když nahlédla trošku hlouběji do vzpomínek, které se zjevně považovaly za její vlastní. Ona tomu říkala „do práce“, ne „do školy“. To znamená, že asi budu nějaká učitelka či co.

Ale do háje.

„No tak, Heleno, už sebou hoď, nebo přijdeš pozdě,“ hlásila se zase k životu poněkud nervózně její paměť.

Někdy je třeba skočit do hluboké, studené vody, i když se vám vůbec nechce a ani pořádně nevíte, jak je tam hluboko, a Anička cítila, že tohle je přesně ta chvíle. Vlakem koneckonců už jela a koupit lístek si taky zvládne. „Jedeš do Modrovic,“ hlásily jí poslušně vzpomínky, „škola je pět minut chůze od nádraží.“

To zvládnu, to zvládnu, šeptala si pro sebe Anička, když nastupovala do vlaku, i potom, když lehce vystrašená vyhlížela z okna a kontrolovala nápis na každé stanici, aby náhodou nevystoupila špatně.

Ono totiž… vlakem sice už jela a dokonce i lístek si jednou koupila, ale vždycky tam s ní byla maminka. Nebo paní učitelka. Zkrátka někdo, koho by mohla poprosit o pomoc, když by se něco zvrtlo nebo si nevěděla rady.

Jenže teď tu nikdo takový nebyl. Byla na to všechno sama.

Musela se chovat jako dospělá.

A tak i když si opakovala pořád dokola, zvládnu to, já to zvládnu, ve skutečnosti se hrozně bála, že si jen něco ošklivě nalhává.

Školu našla, vzpomínky jí poradily dobře a onu cestičku znaly jako svoje boty. Jako myška se vplížila do místnosti, kterou nazvaly „její kabinet“ a třásla se u toho jako osika. Co když udělám něco špatně? Co když…

„Ahoj Heleno,“ pozdravila ji mile starší paní, které její paměť říkala „paní Vrbová“. Nebo taky „ta hrozná drbna“, vyskočilo jí před oči ještě jedno přízvisko, ale to jen, když není nikde na dohled.

„Ahoj,“ pozdravila nesměle.

„Není ti nic, drahoušku? Vypadáš hrozně nervózně.“ Paní Vrbová, ta hrozná drbna, hlásily vzpomínky, vždycky strkala nos do věcí, do kterých jí nic není.

„Ne, nic, děkuju,“ odtušila a doufala, že to vyznělo tak, jak mělo.

„No, v každém případě by sis měla pohnout, abys nepřišla pozdě do hodiny,“ odtušila paní Vrbová, ta hrozná drbna, když viděla, že z téhle studánky už další voda nevyteče, „podle toho zvuku, co se line zpod dveří, je tam zase pěkný zvěřinec.“

„Vždyť už jdu,“ šeptla Anička a jen tak tak, že nedodala „paní učitelko“.

Byl to zvěřinec.

Nebo to možná bylo ještě o trošku horší.

Anička měla dojem, že by na to měla být připravená, koneckonců, podle svých, nebo ne-až-tak-úplně-svých vzpomínek to vždycky zvládala docela dobře – stačilo třísknout pravítkem a občas někoho seřvat – jenže nebyla.

Když otevřela dveře, nestála v nich sebejistá slečna Helena podpíraná několika lety zkušeností, ale na povrch se vydrala Anička Nováková.

A Aničce Novákové spadlo srdce do kalhot a pak uteklo zadním vchodem.

Když se za pětačtyřicet minut ploužila zpátky do svého kabinetu, nepomáhalo už ani říkat si pořád dokola „já to zvládnu“. Ne že by to nezkoušela, ale vždycky se našla nějaká část uvnitř, která místo toho začala kvílet a naříkat, že tohle přece zvládnout nemůžu!

No co, utěšovala se, aspoň máš teď volnou hodinu, Heleno, nebo vlastně Aničko, dáš se dohromady a pak jim ukážeš.

S paní Vrbovou, tou hroznou drbnou, se potkala ve dveřích. „Dala jsem ti na stůl ty diktáty, co musíš do příští hodiny opravit, jak jsi po mně včera chtěla,“ hlásila s pečlivou výslovností staré dámy poučující mladou a nezkušenou dívenku.

„Diktáty?“ Tohle vyhrkla samozřejmě Anička. Helena věděla moc dobře to, co okamžitě vylétlo z překvapené paní Vrbové, té hrozné drbny: „No přece ty diktáty, o kterých jsi mi včera říkala, že ti je mám připomenout. Tvrdilas, že je potřebuješ mít do třetí hodiny opravené. Helenko, opravdu ti nic není? Vypadáš pobledlá.“

„Jo tyhle diktáty,“ snažila se Anička zachránit situaci, „úplně jsem na ně zapomněla.“

A pak zavřela dveře.

O půl hodiny později seděla s hlavou zabořenou v dlaních před hromádkou papírů, na kterých se tu a tam skvěla červená značka. Antonín Topinka, četla bezmyšlenkovitě podpis na tom, který měla právě v ruce. Aspoň tohle bylo určitě správně, tím si byla jistá, ale v tom zbytku zoufale tápala. Helena by jistě věděla, jak to je správně i jakou má dát známku, ale Anička, vystrašená Anička si už pomalu nebyla ani schopná vybavit, jak se jmenuje.

„Tohle není fér!“ zakřičela na nepříliš nápomocné zdi, „já chci pryč! Já jsem přece jenom…“

Sviiiist.

Nebo tak nějak. Vy možná víte, jak to zní, když se v místnosti otevřou modré, zářící kouzelné dveře, ale musím přiznat, že v tomhle tápu zase já.

Ale ať už to znělo jakkoli, Aničce to spolehlivě vzalo ono poslední slůvko z úst.

Role se konečně obrátily. Teď byly zmatené vzpomínky slečny Heleny, zato Anička si s takovými věcmi přece jen aspoň trošku věděla rady. Tedy… teoreticky, ale to bylo pořád lepší než nic. S otevřenými ústy a srdíčkem bušícím nenadálou nadějí se k tomu zářícímu, jasnému obdélníku přiblížila a pak na chviličku, ale opravdu jen na chviličku zaváhala.

Jenže když se za dveřmi ozval nezaměnitelný tón školního zvonku doprovázený stejně nezaměnitelným jekotem Toníčka Topinkovic, neváhala už ani chviličku.

A prošla.

Pršelo. Byla tam tma. Vpředu, daleko před ní, zářily do tmy bledé lucerničky osvětlující jakýsi most a za nimi se do tušově černé noci vypínal vysoký, ze šedého kamene vystavěný hrad s vysokými věžemi.

A někdo jí stál za zády.

Ššššš, neboj se, řekl ten někdo, když se polekaně otočila, někdo, jehož tvář se schovávala ve stínech, ale hlas byl podivně známý, já ti přece neublížím, známe se. Jsem tu jen proto, abych tě ujistila, že to přeci zvládneš.

„Zvládnu co?“ Tohle vyjekla téměř s pláčem. Tady, ve tmě, pod kapkami deště, které si pomalu, ale jistě prorážely cestu přes chatrné oblečení k nahé kůži, se už vůbec necítila jako hrdina.

Ale však víš, šeptal hlas, co až nepříjemně připomínal její vlastní, takové ty věci, co dospělí nezvládnou a musí to za ně dělat takoví jako ty. Porážet zlé černokněžníky, zachraňovat svět a tak. Jen mi neříkej, že to je pro tebe něco nového, odkapávala spolu s kapkami slova na zem, a i když je Anička neslyšela zdaleka poprvé, bylo to poprvé, co si všimla, že v nich zní cosi jedovatého.

Pak to na ni dopadlo všechno najednou.

Zjistila, že má v očích vodu a není to proto, že stojí v prudkém dešti, a z plných plic křičí na okolní ztemnělou krajinu: „Jenže to já přeci nejsem! Nejsem žádná učitelka ani nějaké zázračné dítě, co umí zachraňovat svět. Já jsem jen obyčejná, malá holčička!“

„To je dobré vědět,“ přerušil poslední zoufalou ozvěnu laskavý hlas a do temnoty odněkud náhle zazářilo světlo. Zvláštní bylo, že ať se dívala, jak se dívala, nemohla přijít na to, odkud to světlo vychází – jako by vyvěralo všude kolem – ani kdo na ni mluví.

A ještě zvláštnější bylo, že jí to vůbec nevadilo.

„Kdo… kdo jste?“ vyhrkla a kupodivu jí to ani nepřipadalo nepatřičné, ne jako někde mezi spolužáky, co si z vás za každé přeřeknutí utahují. Spíš jako někde s někým, kdo vás má z celého srdíčka rád.

„Podívej,“ řekl hlas místo odpovědi a bylo podivné, že i když neviděla žádnou ruku, moc dobře věděla, kam má obrátit oči.

Stála tam pořád.

A byla tak krásná. Až oči přecházely a jazyk se sám zapletl úžasem.

Teď, když už ji nehalila tma, ji viděla Anička jasně. Byla jí trochu podobná – ale opravdu jen trochu. Ačkoli se totiž v obličeji oné dámy daly nalézt neklamné rysy připomínající Aničku Novákovou, byla mnohem krásnější, vyšší, štíhlejší, dospělejší, sebejistější a mocnější než ta malá, roztřesená osůbka, která tu stála v dešti.

Ne, je to ještě horší, přiznala si v duchu Anička, je mnohem dokonalejší a lepší, než já kdy budu.

Pojď za mnou, šeptala dál hlasem sladkým jako med, nejsem tu, abych ti ublížila, chci ti jen pomoct, podepřít tě, vždyť to přece zvládneš!

A Anička málem vykročila. Její hlas byl tak přesvědčivý, ovíjel srdce jako vlákénka pavučiny a kromě toho… byla zvyklá ho poslouchat.

„Podívej!“ řekl ten druhý hlas ještě jednou a důrazněji, jako by ji chtěl před něčím varovat.

Vyjekla.

Ve tmě si toho nevšimla, ale teď, když všechno prozařovalo jemné, tlumené světlo, náhle uviděla, jak blízko jsou její nohy od okraje strašlivé propasti – která rozevírala svůj hladový chřtán přesně mezi ní a tou… tou…

„Jak se jmenuje?“ zakřičela malá holčička Anička Nováková do ztichlé noci.

„Vždyť ji znáš,“ opáčil hlas.

„To… ano,“ přiznala neochotně, „ale jak se jmenuje?“

Ticho.

„No dobrá, znám ji, vyhráls,“ zamumlala, „asi je se mnou pořád, každej den, vždycky když si říkám, že jsem to já, koho by měli ostatní poslouchat a koho by si měli vážit a nosit ho na rukou, protože… protože…“

„Protože jsi jenom malá holčička, viď?“ odtušil laskavě hlas.

„Jo. Nebo vlastně ne. Vždyť já ani nevím.“

Pak si zcela nedůstojně kecla na zadek a rozplakala se.

„Pak si pamatuj, že tu často bude, aby ti lichotila a namlouvala ti, že jsi někdo, komu ani po kotníky nesaháš, že jít za ní je vždycky předzvěst nějakého většího či menšího pádu a že se jmenuje…“

Aničko! Aničko, vstávej, už musíš vstát a jít do školy.
Ještě chvilku, mami, aspoň pět minutek.
Už ne, Ani, dneska jsi pořádně zaspala, už tak nejspíš přijdeš pozdě.

„…že se jmenuje pýcha.“