Dobrá zpráva

Lukáš Makovička
8780x přečteno
Dobrá zpráva

„Mám pro vás jednu špatnou, a jednu dobrou zprávu,“ řekl onoho dne doktor svému pacientovi. Obvykle se při takových příležitostech dává vybrat, kterou chce nebohý adresát noviny slyšet dříve, ale takového privilegia se dnes pacientovi nedostane.

„Tak nejdřív tu špatnou,“ zatvářil se vážně pan doktor. „Máte rakovinu, nádor je už v pokročilém stádiu, a pokud s tím nebudeme něco dělat, v krátké době na svou nemoc zemřete.“

Strach náhle zachvátil srdce nemocného. Rakovina, proběhlo mu myslí, a ta myšlenka zanechala na své pouti jen zmar a zkázu. Vždy se bál bolesti, a náhle si v ten okamžik uvědomil, že vůbec není připraven odebrat se z tohoto světa. Co má žena a děti, křičela jeho duše, to musí můj život skončit v těch nejlepších letech, volala, ale nikdo ji neslyšel.

„Je možné s tím ještě něco udělat?“ obrátil se s popelavou tváří na svého lékaře.

„Víte, ještě před pár lety bych vám řekl, ať napíšete svou poslední vůli, protože vaše dny na této Zemi jsou sečteny,“ začal vážně hovořit lékař, „ale sliboval jsem vám přeci i dobrou zprávu…“

Je těžké popsat, s jakou naléhavostí, s jakým zaujetím visel ubohý pacient na rtech svého lékaře, a jaká naděje se mu vlila v ten okamžik do žil. „Tedy je naděje, že budu žít?“ zašeptal.

„Ano,“ prohlásil lékař, a jeho ruka se soucitně dotkla mužovy paže, „budeme vás ale muset odvézt do Spojených států. Mají tam mnohem lepší techniku, a schopnější chirurgy, než jsou u nás. Ale jen tak je naděje, že budete žít. A ta dobrá zpráva pro vás je, že vás tam budeme moci odvézt,“ dokončil lékař, a zesílil stisk své ruky, aby tak dodal svému pacientovi odvahy.

„Udělám co mi řeknete,“ sevřel muž pevně ruku svého lékaře, „jen když budu žít!“


Také mám pro Tebe jednu dobrou, a jednu špatnou zprávu. Nejsem lékař, ne, nebude se týkat tvého těla, a ani Tobě nedám vybrat, zda chceš slyšet dříve tu zlou, nebo dobrou novinu.

Jsi nemocný. Ba, mnohem hůře, jsi hříšný. Jak by to mohlo být, slyším Tě ptát se, vždyť nejsem o nic horší, než kdokoli na této Zemi, ba, snad jsem i lepší, než mnozí z takových! Tedy, jestliže jsem vydal takové svědectví o Tobě, měl bych být schopen a ochoten ho doložit pádnými důkazy, nemyslíš? Pokud ne, jsem jen šarlatán, pouhý léčitel věštící cosi z křišťálové koule. Takoví jsou pak právem hodni našeho pohrdání.

Pojď se tedy se mnou podívat až na úsvit věků, do dne, kdy Hospodin Bůh stvořil Zemi, abys tak snad lépe pochopil mou špatnou zprávu pro Tebe.

Šestého dne řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ On nikdy nebyl někdo, kdo jen tak plácá do vzduchu, a jak řekl, tak učinil. Vzal člověka, prach ze země, a vdechl mu do úst dech života. Člověk se stal duší živou, věrným obrazem svého Stvořitele.

Jak mohu toto dokázat? Nebyl jsem tam, ne, opravdu nejsem tak dlouhověký, abych viděl úsvit světa, sledoval Panovníkovy ruce, když tvořily svět. Pouhá báchorka, pomyslí si vzdělaný člověk, a složí své ruce v pohrdavém gestu do klína.

Pouhá báchorka? Nemyslím. Bible na jednom místě říká:

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. (1 Korintským 13:4–8)

Nebudu se s Tebou hádat o teoriích stvoření a evoluce, ani se Ti nebudu snažit jakkoli dokázat, že Bůh existuje. Bylo by to jen marné tlachání bez jakéhokoli užitku. Místo toho se chci ptát Tvého srdce. Copak v něm zaznělo, když jsi četl ta slova z Písma? Láska se nedá vydráždit, láska nepočítá křivdy, nemá radost z žádné špatnosti. Byl bych rád, kdyby v něm zaznělo: „Ó, kéž bych byl opravdu takový,“ ale to je někdy na člověka příliš mnoho. Spíše se mu chce v takové chvíli volat: „Ó, kéž by ostatní byli takoví, nehledali svůj prospěch, nejednali nečestně, byli se mnou trpěliví, vždy laskaví, nepovyšovali se nade mne.“

V těchto jednoduchých slovech je schovaný kousek ráje, který lidé měli na počátku. Ano, člověk byl stvořený k obrazu Božímu, a zde máš napsáno, jaký ten obraz měl být. Už rozumíš, z jak nádherného postavení člověk padl?

Měl milovat svého bližního jako sám sebe, stát se pramenem živých vod pro všechny, kdo jsou kolem něho, ale místo toho se stal hladovou jámou, sobeckou bytostí myslící především na své vlastní zájmy. Potřeby ostatních? Ano, ale až po mně, volá.

Měl hovořit vždy jen pravdu, ale místo toho ji překrucuje pro svůj vlastní prospěch, nebo rovnou otevřeně lže.

Měl mít vůči každému na myslí jen dobré, ale místo toho tak často přemýšlí, jak by uškodil, využil druhého pro svůj vlastní prospěch.

Měl být vždy a za všech okolností věrný, jeho slovo mělo být pevné jako skála, ale místo toho tak často porušuje, co slíbil.

V každé chvíli zůstával spokojený s tím, co dostal, vždyť Hospodin se o něho staral jako o to nejvzácnější, co stvořil, však dnes dychtí a touží, a jak často po tom, co nemůže dostat. Pak se otočí, po létech pachtění a dychtění, a hovoří se Šalomounem: „Byla to jen honba za větrem, žádný užitek z toho pod nebem není.“

Měl být radostí pro svého Stvořitele, trávit svůj čas v pokoji a odpočinutí, a místo toho je pro svůj hřích, pro své porušení vyhnán od jeho tváře, a prožívá svůj běh ve strachu, v obavě z věcí příštích, a ze všech sil zahání myšlenky smrt, která ho přijde jistě jednoho dne navštívit.

Mám ještě pokračovat? Jaký je to rozdíl mezi smrtelností a nesmrtelností, mezi strachem a pokojem, mezi vroucí láskou a prachsprostou lhostejností, mezi světlem a tmou! Ano, člověk si vybral hřích, a on přišel, sevřel jeho duši, a začal ji rozkládat, právě tak, jako malomocenství dokáže rozložit tělo člověka. Hřích přišel, a v jeho patách šla smrt, ustanovila svou vládu nad celým lidským pokolením. Neboť je souzeno každému člověku jednou zemřít a potom bude soud. Proč je mu to souzeno? Snad proto, že by byl spravedlivý, bezúhonný na všech svých cestách? Ne. Proč by spravedlivý Bůh trestal spravedlivé lidi? Je to proto, že je hříšný.

Ve skutečnosti jsou plody hříchu a smrti vidět všude kolem v jeho nesmírné nahotě a ohavnosti. V současné době vidím vyrůstat synka jednoho mého přítele. Jeho rodiče se ve svém srdci rozhodli, že ho chtějí vychovat dobře, a snaží se tedy vystříhat toho, jednat před ním zle. Můj přítel před ním nikdy netrhal listí pokojové květině, kterou mají doma, nikdy nerozbíjel věci, které mají doma, nechová se před ním vzdorovitě, nevztahuje své ruce po tom, co není jeho.

Ne tak jeho malý synek. Ten dělá vše z toho. Ba, zdá se, že mu působí radost, může-li i přes zákaz otrhat nebohé květince další listí, něco trošku rozbít, támhle udělat maličkou škodu, když se máma nedívá. Kdo ho to učil? Nikdo. Kdo ho učil toužit vždy po tom, o čem ví že to nesmí? Když někam nesměl lézt, tu si tam hodil svou kostku, no a přece si pro ni musí dolézt! Kdo ho naučil takto obcházet jasná a dobrá nařízení? Kdo ho naučil dětskému vzdoru, se kterým si vynucuje, aby bylo po jeho? Nikdo. Už se tak narodil, porušený, hříšný.

A nechte ho bez výchovy, bez kázně a disciplíny, a jeho poslední skutky budou mnohem horší, než ty první. Ano, je tomu na této zkažené zemi tak, že to, co je dobré, se musí šlechtit, musí se o to pečovat, ale to zlé roste úplně samo. Tedy ovoce hříchu, přebývajícího v každém člověku již od jeho narození, je moc dobře vidět.

Ano, budeš-li mít dobrou výchovu, může to být potlačeno. Jak často si ale myslíme, že jsme již nad nějakou špatnou věcí v našem srdci zvítězili, již nad ní slavila naše vůle a disciplína vítězství, ale v ten okamžik se vrátí jako nelítostný nepřítel, a porazí nás do prachu! A i když kázeň může člověku zabránit dělat zlé věci, copak mu dokáže změnit srdce? Copak i přes tu nejlepší výchovu nezůstane stále hříšný? Jak se to dá dokázat? Odstraň disciplínu, a ovoce hříchu se ukáže zase ve své nezkalené podobě.

Říkám Ti tedy, ve Tvém srdci bují nákaza, hrozná a strašlivá, a je-li rakovina něčím nepředstavitelně hrůzným, čím více hřích? S oč větší jistotou Tě zabije tvůj hřích, věčně tě oddělí od pokoje a od radosti? Když je někdo v naší společnosti nemocný jakoukoli nakažlivou chorobou, uděláme vše pro to, aby nemohl ohrozit ostatní. Stejně tak budou jednoho dne odděleni ti, kteří hřeší, a dostanou spravedlivou odplatu za svoje skutky. Je totiž hrozné upadnout do rukou živého Boha, ne proto, že by byl nespravedlivý, ale právě proto, že je absolutně spravedlivý. Nemůže tedy nechat hříšného člověka žít před svojí tváří, a stejně tak nemůže nechat všechny jeho špatné skutky, které vykonal jen a jen ze své vůle, nepotrestané.


„Je možné s tím něco udělat,“ ptal se pacient. Byl si toho dne vědomý, že s tím, co bují v jeho těle nedokáže vůbec nic dělat. Neměl na to ani znalosti, ani možnosti, a i kdyby ano, jak by asi operoval sám sebe? V podobné situaci je i člověk co se týká jeho nemocného srdce. Není schopen ničeho, aby sám sebe zachránil od osudu společného všem hříšníkům.

Hlavní problémy jsou totiž dva.

Za prvé, člověk je stvoření vybavené svobodnou vůlí, a jako takový nese za své jednání zodpovědnost. Jelikož je jeho jednání zlé, musí být za své jednání potrestán. Je zodpovědný Bohu, který ho stvořil, nepatří si, a v důsledku svého jednání se stal vůči Bohu nepřátelským. Je tedy v postavení rebela, který se vzepřel zákonům a vůli svého pána, s jedná si podle toho, jak sám chce.

Za druhé, člověk je zkažený už od přirozenosti, nedokáže přestat hřešit, protože je hříšník. I kdyby mu dnešního dne byly jeho viny odpuštěné, dluh, který má vůči Bohu díky své neposlušnosti, byl splacený, člověk nedokáže přestat hřešit.

Jestli mi nevěříš ani jednu z těchto věcí, vyzkoušej si je na sobě.

Za prvé, jestliže nejsi nikomu zodpovědný, proč není Tvé svědomí čisté? Kde nejsou žádná nařízení, tam je člověk ani nemůže překročit. A kde člověk nemá žádnou zodpovědnost vůči někomu jinému, tam se nemůže stát, že by ji nesplnil. Pak by ale tvé svědomí mělo být čisté jako padlý sníh! Jestliže jsi neudělal nic zlého, nemělo by tě obviňovat, ale naopak obhajovat.

Za druhé, jestliže si myslíš, že jsi schopen přestat hřešit, vyzkoušej to. A jestliže si nemyslíš, že to zvládneš sám, požádej o pomoc tolik lidí, kolik chceš. Ne, nepředkládám Ti žádné poučky k věření bez ověření, vyzkoušej si to sám, že prostě nejsi schopen přestat hřešit, i když se budeš snažit sebevíc.


„Je tedy možné s tím něco dělat,“ ptal se pacient. Tady už byl na půli cesty k vyřešení svého problému. Uvědomil si, že není schopen se svou rakovinou dělat sám vůbec, ale vůbec nic, a tak se obrátil na někoho, kdo byl.

Teď tu dobrou zprávu. Uvědomuješ si ale, že bez té špatné zprávy nemá ta dobrá cenu? Léčba rakoviny nemá žádnou cenu pro zdravého člověka, byť by byla sebelepší. Právě tak záchrana, kterou nabízí Bůh lidem v Kristu Ježíši, ta nejlepší zpráva pro každého, kdo je nemocný hříchem, není k ničemu lidem, kteří se domnívají, že jsou zdraví. On sám totiž řekl: „Lékař není k ničemu zdravým, ale nemocným. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné k pokání.“ Pokud se tedy stále pokládáš za spravedlivého a bezúhonného člověka, můžeš klidně přestat číst, byla by to pro Tebe jen ztráta času.

Tedy tu dobrou zprávu. Říká: „Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16)

Dobře, ale co to znamená? Co to znamená „věří v něho“?

Naplnil se čas, a v Betlémě v Judeji se narodilo malé dítě. Jeho rodiče mu dali jméno Ježíš. Na první pohled nikdo zvláštní, jen další malé vrásčité dítě, které vyšlo z lůna na svou pouť pod krutým sluncem.

Jenže toho dne nebe jásalo, andělé volali: „Sláva na výsosti Bohu, a pokoj na Zemi lidem.“ Pokoj? Jak mohou mít pokoj ti, kdo jsou odsouzeni na smrt?

Již staletí předtím právě o tomto dítěti hovořili proroci, když říkali: „Dítě nám bude dáno, na jeho rameni spočine vláda, a vysvobodí lid z jeho hříchů.“ Ten čas přišel, neopozdil se ani o minutu, ani o vteřinku, právě v plnosti časů se slib, který dal Bůh zmírajícímu lidstvu, naplnil.

Na Zemi se narodil Boží Syn, Bůh, který oblékl lidské tělo, kvůli nám se ponížil ze své neuvěřitelné slávy. Proč?

Třiatřicet let poté ten stejný muž jménem Ježíš visí na kříži na kopci jménem Golgota. Jeho život na této Zemi již pomalu končí, je jediný, kdo kdy žil spravedlivě, nespáchal ani jediný hřích, neudělal nic zlého před tváří Boha, který vidí až do hlubin lidského srdce.

Visí na kříži, popravčím nástroji pro nejhorší zločince, a jeho život pomalu uniká z jeho těla. Je odsouzený nespravedlivě, nad hlavou má seznam svých hříchů, na kterém stojí: „Ježíš Nazaretský, židovský král.“ Nebylo přestoupení, pro které by ho mohli odsoudit, proto ho zabili kvůli tomu, kým byl. Božím Synem, slíbeným dítětem, zachráncem, který lidi zachrání z jejich hříchů. Proč se nechal?

Položili ho do hrobu s boháčem, přesně jak bylo předpovězeno staletí předtím, však ani sama smrt ho nedokázala držet ve svém objetí.

Tři dny uplynuly, přesně, jak bylo předpovězeno, a Syn Boží vstává ze svého hrobu. Ne, není mrtvý, nezůstal ležet tam v tom hrobě, ale vstal z mrtvých. Je živý i dnes a na věky věků, sedí po pravici svého Otce v nebesích, a čeká na den, kdy bude On sám soudit každou lidskou duši.


Co se tedy stalo? Co má tahle bláznivá historka společná s Tvou záchranou z hříchu? Mnoho.

Za prvé, spravedlnosti musí být učiněno zadost. Jestliže tedy máš kvůli svým přestoupením dluh vůči Bohu, ten musí být zaplacen. Neříkáme snad i my sami, že je třeba, aby zlé skutky byly potrestány? Čím více spravedlivý Bůh, který měří každému stejným metrem!

Nebylo tedy vyhnutí, a někdo musel zaplatit pokutu za nás, jestliže jsme jednou neměli celý ten hrozivý účet platit sami. Proto musel Syn Boží zemřít, nést na sobě spravedlivou odplatu za můj i Tvůj hřích. Ano, On nezhřešil, a proto nemusel zemřít, ale rozhodl se položit svůj život, být potrestaný místo Tebe, a tak mohlo být spravedlnosti učiněno zadost.

Představ si malého klučinu, který rozbil okno panu řezníkovi. Možná si myslel, že to bude veliká legrace vidět, jak kámen proráží jeho skleněnou výlohu, možná udělal jen hloupou klukovinu. V každém případě se ale nesetkal s velikým pochopením. Řezník ani neodložil svůj nůž, a jal se chlapce pronásledovat. „Jen počkej, až tě chytím,“ křičel, „zaplatíš každou korunu, ty jeden malý syčáku.“

Chlapec utíkal, co mu síly stačily, řezník vypadal v jeho mysli najednou strašlivě, hrozivě, a navíc věděl, že na zaplacení nemá. Náhle narazil na svého otce, skoro do něho ve svém úprku vrazil, a protože ho strach svíral, schoval se hned za něj. Věděl totiž, že v přítomnosti svého otce je v bezpečí.

Řezník doběhl, nůž stále v ruce, a náladu měl k vybuchnutí, ale na otce si netroufl. Kdyby dostal do rukou klučinu, jistojistě by s ním nepěkně zatočil, ale k otci choval úctu. „Váš kluk mi rozbil výlohu,“ žaloval okamžitě.

Jeden krátký pohled stačil otci na to, aby uviděl, že je to pravda. Měl svého syna moc rád, ale věděl, že je třeba, aby řezníkovi někdo škodu zaplatil. Vytáhl tedy peněženku, a dal řezníkovi každou korunu ze škody, kterou utrpěl.

Syn stál za svým otcem, nebyl o nic méně rošťákem, než předtím, ale spravedlnosti už bylo učiněno zadost, pokutu platil někdo jiný, a tak trest již nedopadl na něj. Právě tak jedná Ježíš s každým, kdo se k Němu utíká před spravedlivým trestem, který na něj má dopadnout.

Za druhé, Ježíš sloužil po celý svůj život Bohu. Dělal to po celý čas věrně, bez umdlení, nikdy neselhal, ani nezhřešil. Není snad správné, že pak za takovou službu dostal odměnu? Ó ano, i my víme, že za věrnou službu patří člověku odměna, právě tak jako za špatnou trest.

Ví to i Otec v nebesích, a odměna za Ježíšovu službu je více než královská. Je mu nyní vše poddáno, všechno mu patří, ale mnohem více toho získal pro nás, pro mne a Tebe. Proto šel koneckonců také na Zem.

Uvědom si totiž, že i když Ti mohou být Tvá přestoupení odpuštěná, pokud dluh platí někdo jiný, pořád zůstáváš hříšníkem, stále ještě porušený a zničený.

Proto Ježíš říká každému člověku: „Musíš se narodit znovu.“ Ne, není možné nějak opravit to, co je hříchem zničené, není možné nějak záplatovat Tvou zničenou duši, trošku ji vyspravit. Dokonce je pravdou totéž i o Tvém těle, je zničené, poddané smrti, musí zemřít.

Není tedy zbytí, pokud chceš žít, musíš se narodit znovu. Sám Bůh tedy musí přijít, právě jako ten zkušený chirurg ze Spojených Států, vzít své nástroje, a svou mocí učinit něco nového ve Tvém nitru. Vzít staré, kamenné srdce, a dát do nitra člověka nové. Ne tedy opravit to, co je nějak poškozené, ale stvořit něco úplně nového, člověka, který nebude z přirozenosti hříšný, ale takového, který bude z přirozenosti spravedlivý, bude chtít a toužit dělat věci spravedlivé a správné.

Ano, hovořím o zázraku. Ne, toto opravdu není možné nijak jinak, než že Bůh sám přijde, a něco nového stvoří. Ne, nejde to učinit tak, že člověk přijme nějakou víru, nějaké učení, že se naučí disciplíně, dokáže svou mysl úplně vyprázdnit při meditaci, nejde. Musíš se narodit znovu. „Stvoř mi, Bože, čisté srdce,“ modlil se horlivě starozákonní žalmista David, a Bůh ho nyní vyslyšel.

Ano, hovořím o zázraku, o skutečnosti, která se děje v člověku. Nehovořím o snech, o přáních, ale o faktech. Musíš se, člověče, narodit znovu, chceš-li žít, chceš-li utéci trestu za své hříchy.


Co to tedy znamená „věří v něho“? Právě jako náš pacient volal ke svému doktorovi: „Co mám dělat, abych žil,“ a byl ochoten ho ve všem poslechnout, svěřil celý svůj život do ruky lékaře, jen aby žil, právě tak nyní Bůh vyzývá každého člověka, aby svou důvěru vložil na Ježíše, Syna Božího.

Volá: „Přestaň se, člověče, pokoušet o všelijaké marné pokusy zachránit sám sebe. Nedokážeš to, nemáš na to, nezvládneš to. I kdybys mohl dojít až na dno moře, utéci ke hvězdám, nemůžeš přemoci nepřítele, který ničí a rozkládá Tvou vlastní duši. I kdybys získal celý svět, užíval si těch nejkrásnějších chvil na tomto světě, co Ti to prospěje, když ztratíš vlastní duši? Co je pak krátký čas v pohodlí, proti věčnosti v ohnivém jezeře?

Přestaň se člověče snažit, jsi při tom tak směšný, jak se snažíš být dobrý, nejde Ti to. Všechna Tvoje snaha je předem odsouzena k neúspěchu, jak bys mohl změnit své srdce, stvořit něco nového a dobrého uvnitř ve své hrudi? Přestaň se člověče snažit, a volej k tomu, kterého jsem Ti poslal, aby Tě zachránil. On je živý i dnes, nezůstal v hrobě, a je připravený vzít na sebe Tvé hříchy, a stejně tak je připravený stvořit Ti nové srdce, a až zemřeš, dát Ti i nové tělo, které již nezahyne na věky.

Ne, člověče, nemusíš platit nic, nesnaž se mi jakkoli vlichotit do přízně, tvářit se, že jsi zdravý, když jsi nemocný, tvářit se jako spravedlivý, když jsi beznadějně hříšný, nic takového po Tobě nechci. Já Ti stvořím nové srdce, já Ti dám do nitra nového ducha, já vzkřísím i Tvé tělo. Věř mi, důvěřuj mi!“


Je to dobrá zpráva? Jen pověz, mohla by snad být lepší? Bůh sám slibuje, že Tě změní, ten, který nedělá chyby. Nechce za to od Tebe nic, vše dává sám, tak jak chce, z čisté lásky k Tobě. Mohla by ta zpráva snad být lepší?

Zbývá poslední otázka. Je pravdivá? Jak je jednoduché přinášet dobré zprávy, když nemusí být pravdivé, jak je jednoduché vycucat si z prstu něco, co lahodí našim uším. Je tedy tato zpráva pravdivá?

Zde stojím já, stejně jako na tomto místě budou stát další, kteří mohou svědčit o tomtéž. Mohu svědčit o tomto díle, které se stalo na mně samotném, o čistém svědomí, které jsem dostal, když mě Ježíšova krev očistila. Mohu svědčit o tom, jak do mého srdce přišel pokoj, když mě Boží Syn smířil se svým Otcem, mě, rebela a vzpurníka. Mohu svědčit o tom, že jsem potkal toho Ježíše, živého, ne mrtvého, že jedná v mém životě, a jak slíbil, stvořil mi nové srdce, a píše na něj dnes svůj zákon, svá přikázání. Mohu tedy říci: „Viděl jsem, poznal jsem, zakusil jsem, byl jsem při tom.“

Můžeš mne pokládat za lháře, nebudu Ti v tom bránit. Pokud si myslíš, že jsem si vše vymyslel, je to Tvá věc. Můžeš potom sledovat má slova, mé jednání, a zvažovat, zda jsem jen dalším, pěkně nalakovaným pokrytcem, nebo zda jsem se opravdu stal někým, kdo roste k životu věčnému, a každého dne se mění k obrazu svého Pána, Ježíše Krista.

Kromě toho, nemám jen své svědectví, věřím, že i Bůh sám bude Tobě ukazovat, že to, co Ti říkám, je pravda. Bůh není hluchý, slepý, ani němý. On dokáže hovořit sám za sebe. Zeptej se Ho, pátrej a hledej, jestli to, co říkám, je pravda. Je-li Bůh Bohem, pak ti dokáže odpovědět, bude sám hovořit ke Tvému srdci, a dosvědčovat Ti, že takto můžeš být zachráněn od svých hříchů.

Kromě toho, pokud jde o Tvou vlastní duši, co je můj slib? Mohl bys mi ji svěřit? Vždyť jsem jen člověk, omylný, hloupý, omezený. Ne, volej k Ježíši, a On sám Ti dá všechnu jistotu a ujištění, kterou budeš potřebovat. Ale proč bys měl zemřít ve svém hříchu, a nést odplatu za své zlé skutky, jestliže můžeš být zachráněn? Copak by to nebylo bláznivé?