St 27. 5. 2009

Ze tmy

Lukáš Makovička, Ostatní
2494x přečteno
Ze tmy

Poslední z červánků dává své sbohem odcházejícímu dni. Stmívá se a mládenec ještě stále nedošel domů.

Mezi všemi žáky, které kdy mistr Jin učil cestě meče, zářil Keizu jako polední slunce mezi řadou pobledlých měsíců. Jeho ruce se míhaly jako blesk a s mečem se mu nemohli postavit ani studenti o mnoho let starší. Jeho mysl byla bystrá, úsudek rychlý a spolehlivý, pro taktiku na bitevním poli měl jakýsi šestý smysl a snad až tajemnou schopnost prohlédnout lsti a léčky.

Měl jen jednu vadu.

Keizu se bál tmy. A nejen tmy, ale i toho, co by mohlo přijít…

…ze tmy.

„Nemůžeš s nimi bojovat,“ slýchávali jeho malí bratříčci po meči za večerů Keizuův stísněný hlas. „Jsou mnohem silnější než my, a také obratnější, nemůžeš jim čelit – vždyť jak chceš porazit sílu a obratnost vlka a mysl a lstivost člověka zároveň?“

„Tvůj meč jimi jen projde, ale jejich prsty ti zmrazí srdce, jsou jak led a chlad, vyženou ti z tváře všechnu radost,“ šeptával si tiše pro sebe, kdykoli i jen zdálky zahlédl místo něčího posledního odpočinku.

„Zastaví je snad jen oheň, ale sekat do nich můžeš o sto šest a oni jdou stále dál, nezastavitelní, nezničitelní…“

„Neuvidíš je, dokud se k tobě nepřiblíží a nezatnou ti zuby do krku, i samotná jejich přítomnost ti ochromí údy a zanechá tě bezmocného, když si tě najdou…“

…ve tmě.

Keizu spěchá, protože tma už padá. Rozprostírá se jako tušový háv, vše přikrývá a halí, zabarvuje do šeravých odstínů, stíny opouští své úkryty v lůně lesa a tiše se plazí až na cestu, objímají Keizuovy nohy, jako by ho nechtěly pustit dál.

Kdyby byl býval měl na výběr, přešel by tudy ještě za jasného svitu slunce, ale úcta k panu Čenovi, otci mistra Jina, mu nedovolila opustit jeho dům dříve, než mu k tomu dal svolení.

A on ho dal pozdě, příliš pozdě, než aby se Keizu dostal domů a nemusel projít…

…tmou.

Támhle se něco pohnulo, volá na něj rozjitřená představivost, sténá, děsí, a támhle, slyšel jsi to? podává mu jeho sluch zprávy o každém zašustění. Ruce svírají meč a nohy jsou stále připravené se rozběhnout.

Pak Keizu dorazí na rozcestí a v dáli se objeví první světélka. Srdce mu zaplaví naděje, upíná se ke světlu jako k záchraně, ke spáse z toho nepřátelského moře…

…tmy.

Ticho usínajícího dne náhle prořízne hluboké, hrdelní zavrčení. Keizuovy vyděšené oči se ještě naposledy zadívají na laskavá světélka v dáli, než mezi ně a jeho vstoupí veliký stín, stín s hlavou vlka a žhoucíma očima, příliš veliký, než aby to mohl být jen člověk.

Nemůžeš s nimi bojovat, šeptají mu generace jeho předků, jsou na nás příliš silní a rychlí, neobstál bys.

Keizu je poslouchá.

Obrací se, aby před tím, co se k němu tak nezadržitelně blíží, utekl cestou, kterou přišel, ale jeho sluch i oči ho varují, že i tam právě něco vychází…

…ze tmy.

Bez přemýšlení volí jedinou zbývající cestu, třetí, úzkou, dlážděnou neopracovanými kameny, jeho nohy se míhají jako blesk, svaly se mu napínají v šíleném běhu o vlastní život. Srdce mu buší jako zvon, zběsile udává rytmus jeho nohám, pobízí je, nutí ještě k většímu spěchu, a raduje se radostí přeživších, když slyší, jak se ty těžké kroky a horký dech vzdalují.

Do Keizuových očí udeří něco, co do vládnoucí tmy kolem nepatří, a v tom stále sílícím, přízračném světle Keizu s hrůzou zjišťuje, kam jeho cesta vede.

Už podruhé této noci se toužebně zadívá směrem ke světlům, přízračným, tichým světlům tančícím ve větru u místního vesnického hřbitova, světlům, která stojí mezi ním a únikem, vždyť cesta, která pokračuje dál i za hroby, by vedla jeho nohy spolehlivě, a přezdívku „tichý vítr“ nedali jeho bratříčci Keizuovi nadarmo.

Jejich prsty ti zmrazí srdce, volají předkové, šeptají, děsí, vyhrožují, a jeho nohy se obrací, aby před hrůzou z obou stran hledaly útočiště pod korunami stromů, mezi kořeny a trním, na cestě dlážděné spadlými větvemi, cestě, na kterou bledé světlo měsíce dopadá jen velmi zřídka.

Keizu padá a zase vstává, nedbá na to, že mu trny rozdírají kůži, a žene se vpřed, i když nevidí kam, padá a zase vstává.

A kroky se blíží, těžké, jisté, nezadržitelné, zdá se, jako by si neomylně nacházely cestu i…

…ve tmě.

Pak Keizu zakopne o mohutný kořen, který neviděl, ani vidět nemohl, padá, a noc prořízne tiché zaúpění, když se jedna jeho kost zlomí.

Obrací se a jeho ztuhlé prsty nešikovně tápají po meči, aby se pokusil o zoufalý odpor proti tomu, co se k němu blíží…

…ze tmy.

„To nebudeš potřebovat, Keizu,“ zazní nocí tichý hlas mistra Jina, ještě udýchaného předcházející honičkou. „Nejsem tu, abych ti ublížil,“ dodává a něco si strhne z hlavy a hodí to překvapenému mládenci. Vlčí kůže, nahmatají jeho prsty a bušící srdce konečně trochu zpomalí svůj běh.

„Pojď,“ obrací se k němu mistr Jin s pokojným klidem, jako by se téměř nic nestalo.

„Nemohu, mistře,“ opáčí zahanbeně Keizu, „zlomil jsem si nohu.“

Velké ruce, ještě před chvílí přinášející takový děs a hrůzu, se k němu něžně skloní a pomáhají mu vstát.

„Keizu,“ ptá se mistr tiše, když společně kulhají ztemnělým lesem, „kolik znáš lidí, které zabili vlkodlaci?“

Keizu mlčí. Příběhy předků mu v hlavě víří a přelévají se, ale náhle jako by mu nemohly nabídnout nic hmatatelného.

V nastalém tichu dokráčí až ke hřbitovu, který stále osvěcuje ono přízračné světlo. Náhle je Keizu za tmu rád, rád, že jeho mistr nevidí, jak se po jeho tváři rozlévá rudá záplava. Bez mlhy strachu před očima ta světla poznává, vždyť jsou to lampy, které mistr Jin tak rád zavěšuje pod střechu za tmavých večerů, jen zastřené pruhy a cáry jakési látky, která jim dodává přízračný nádech. Tančí a komíhají se ve větru.

„Keizu,“ ptá se mistr tiše podruhé, „kolik znáš lidí, kteří přišli o život na hřbitově?“

Keizu by rád mlčel dál, ale něco v mistrově hlase mu dává na vědomí, že tentokrát se od něj čeká odpověď.

„Žádného,“ přiznává, a i když se příběhy předků v hlavě bouří a vzdouvají, pomalu na ně tiše doléhá poznání, že ač v něm blízkost smrti vzbuzuje všelijaké pocity, na tomto místě není nic, čeho by se bylo třeba opravdu bát.

„A Keizu,“ ptá se mistr šeptem dál, „kolik znáš lidí, kteří si ošklivě ublížili, když se jako smyslů zbavení hnali v noci do lesa, kde neviděli ani na krok?“

„Nejméně jednoho,“ zašeptá se studem Keizu a ve tváři už zase cítí povědomé horko.

„Rozumíš mi, Keizu?“ ptá se ho mistr naléhavě, když se k nim na cestě u hřbitova připojuje druhý stín, nejmenší z Keizuových spolubratříčků, Čchin. „Chápeš, že kvůli strachu z nějakých stínů a pohádek jsi přehlédl mnohem zřejmější a jasnější nebezpečí? Rozumíš, že bojovník musí být schopný rozlišit, co je báje a co skutečnost, co je jen lidská pohádka, kterou se straší malé i velké děti, a čeho je třeba se skutečně bát?

Nechápej mne špatně, Keizu,“ dodává mistr rychle, „před tmou měj skutečně respekt, vždyť když nemáš světlo, dokáže oslepit tvé oči, zmást ti stezku a zakrýt ti skutečné nebezpečí, které před tebou leží. Proto všichni raději chodíme ve dne.

Ale nic víc.

Je to jen tma.“