Čt 27. 10. 2011

Vírou vynesli soud

Lukáš Makovička, Kázání
2475x přečteno
Vírou vynesli soud

Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem… (Žd 11:7)

Čas od času se setkávám s jednou velmi oblíbenou námitkou proti víře a Boží spravedlnosti: „Ty hele, a co chudáci pralesní Hotentoti, jak ti mají uvěřit?“ Abych pravdu řekl, ani jednomu z dotyčných tazatelů nevěřím, že by jim nějak zvlášť záleželo na nebohých domorodcích skrytých v hloubi džungle. Ba ne. Domnívám se, že jim jde především o sebe samé a připravují si půdu pro obhajobu založenou na špatných okolnostech.

Takový Hotentot by se totiž mohl před Božím soudem hájit takto: „Když já jsem chtěl uvěřit, ale moje okolnosti, v těch to nešlo.“ A když se podíváme kolem, je právě tohle častá a oblíbená obhajoba všemožných špatných skutků a jednání: „Já jsem chtěl, ale neměl jsem na výběr.“ A s tou stejnou obhajobou se náš rádoby obhájce Hotentotů hodlá dostavit před Boží trůn.

Dřív jsem si myslel, že Bůh na takové někdy až ubohé námitky nehodlá nijak reagovat, ale později mi došlo, že Písmo má na tuhle námitku jednoduchou a naprosto spravedlivou odpověď a hodlá se jí vážně a velmi svědomitě věnovat. A na to bychom se společně podívali.

<><

Věci, o kterých budu psát, mi povětšinou došly nikoli nad Biblí (ačkoli jsou v ní také jasně zapsány), ale nad knížkou jménem Soud Jejího Veličenstva, kterou sepsal Leon Uris. Je to nádherný popis jednoho fiktivního soudního procesu (který se ale zakládá na skutečném procesu se samotným Leonem Urisem kvůli jeho knize Exodus) a knížku vám můžu vřele doporučit z mnoha důvodů. Nicméně pokud byste si ji chtěli prolistovat, pak navrhuji, abyste okamžitě přestali číst tuto úvahu, jinak si totiž zkazíte nejedno překvapení a požitek z knížky. Hodlám zde totiž povyprávět skoro celý její příběh.

Ústřední postavou knihy je polský lékař jménem Adam Kelno, který byl za druhé světové války jedním z doktorů v koncentračním táboře Jadwiga. Po válce se z něho stal britský občan a později odešel z Evropy a odebral se na Borneo, kde se několik let obětavě věnoval místním domorodcům a skutečně jim v mnohém nesmírně pomohl – jednak po lékařské stránce, ale navíc se mu podařilo zlomit i některé nesmírně škodlivé a pověrčivé místní zvyky. O jeho díle se doslechli až v Anglii a byl kvůli němu povýšen do šlechtického stavu.

Jenže v tu chvíli přichází zlom. Objevuje se druhá hlavní postava románu, žid a americký novinář Abraham Cady, a píše knihu, ve které dokumentuje lékařské pokusy, které dělali Němci na lidech v koncentračních táborech. A v té knize se nachází jedna osudná řádka: V koncentračním táboře Jadwiga provedl doktor Adam Kelno nejméně patnáct tisíc experimentálních chirurgických zákroků bez použití anestézie.

Adam Kelno chce tuhle, podle něho „odpornou pomluvu“, nejprve ignorovat, ale po povzbuzování svých přátel a rodiny nakonec podává žalobu k soudu Jejího Veličenstva.

Nu a teď byste měli vědět jednu podstatnou maličkost. Ačkoli se na první pohled zdá, že je vše jasné – byl doktorem v koncentráku, ergo dělal pokusy – není tomu tak. Ne všichni doktoři v daném táboře se na těchto operacích podíleli, byli tam i lidé, kteří takové praktiky odmítli a místo toho se snažili se svými omezenými prostředky pomáhat jejich obětem. V knize se objevuje druhý doktor, který pracoval ve stejném koncentračním táboře, jménem Mark Tesslar, a jak už to bývá, oba dva lékaři shodně tvrdili, že bídák je ten druhý a on že je spravedlivý. Navíc jiné důkazy v podstatě nejsou nebo se je nedaří sehnat, takže po celou první polovinu knížky netušíme, jak to ve skutečnosti bylo a vypadá to, že doktor Kelno spor bez větších potíží vyhraje.

Jenže pak se začnou objevovat nové skutečnosti. Abrahama Cadyho kontaktuje očitý svědek, kterého Kelno bez anestézie vykastroval, a ačkoli nechce svědčit kvůli osobní pověsti před soudem, je to pro Cadyho ujištění, že se nemýlil a skutečně obvinil pravého muže. Ale soud ani tak nejde nijak zvlášť dobře, protože svědectví všech dalších přivolaných svědků jsou snadno zpochybnitelná a leckdy ani oni sami nevěděli, kdo je operoval. Pak přichází tvrdá rána, když den před svým svědectvím u soudu umírá doktor Tesslar.

Celá knížka má ještě jednu, osobnější rovinu. Adam Kelno měl na Borneu přítele a jeho syn Terry s Kelnem dlouhodobě spolupracoval jako lékař a byl mu v určitých ohledech dražší než vlastní děti. Jenže staré hříchy mívají dlouhé stíny a jak se zpívá v jedné písničce, člověka nakonec doženou. Když začíná vycházet najevo, že Adam Kelno nejspíš skutečně ony operace prováděl, jeho blízcí a posléze i tenhle chlapec se od něho odvrací a nakonec, při vynášení rozsudku, zůstává úplně sám.

Rozsudek je nakonec jasný. Těsně před koncem soudu se objevuje nový svědek, který vedl v koncentračním táboře záznamy o operacích, a dokonce s sebou tyto záznamy přináší. A ty hovoří jasně. Dne toho a toho operoval doktor Adam Kelno. Toto provedl doktor Adam Kelno. Takovou věc spáchal Adam Kelno. Podepsán Adam Kelno. Vinen je Adam Kelno.

Celá knížka končí nádherným právním momentem. Obžalovaným totiž nebyl doktor Adam Kelno, ale Abraham Cady, a to pro pomluvu. A za druhé, skutečně se pomluvy dopustil. Napsal totiž, že Adam Kelno provedl nejméně patnáct tisíc operací, ale prokázat jich nakonec mohl jen asi kolem tisícovky. Je tedy uznán vinným z pomluvy, ale Adamu Kelnovi soud přiřkne za zničenou čest částku, za kterou jeho čest stojí – jednu půlpenny.

Nu a teď už k Boží spravedlnosti.

<><

Za prvé, a tak trochu mimochodem, knížka dává nádhernou odpověď na jinou lidskou námitku: „A co moje dobré skutky? Copak nevyruší ty zlé?“

Inu, pokud máte dojem, že ano, tak odpovězte na následující otázku: Adam Kelno udělal na Borneu mnoho dobrého. Znamená to tedy, že už nemá být souzen za to špatné, co spáchal za války?

Naše potíž mnohdy bývá, že na malých věcech nedokážeme vidět platné a spravedlivé principy – a potřebujeme nějakou velikou, abychom je konečně zahlédli. Na výše uvedenou otázku je zřejmá odpověď: Neznamená. Nelze ho přece nechat běžet bez trestu za takové věci, i když udělal mnoho dobrého. Jak by se takový soudce mohl podívat do očí jeho obětem?

Navíc uvědomte si, že on za své dobré skutky již dostal spravedlivou odměnu – a stejně tak ji dostáváme i my za většinu svých. Poctivě pracuji, ano, ale také mám střechu nad hlavou a co do úst. Mluvím pravdu, jistě, ale i z toho mám užitek především já. Miluji druhé, ale i mnoho jiných miluje mne. Když zvážím své „dobré skutky“ v životě, pak zjistím, že téměř za všechny jsem již nějakou odměnu dostal.

A je tedy spravedlivé, abychom jak já, tak Adam Kelno i vy sami, dostali svou „odměnu“ také za ty špatné.

Zde už jen poznámečku na okraj: Uvědomte si, že Bůh některým lidem, co spáchali i takové hrozné věci, umožní vejít do nebe, a jejich oběti možná zůstanou za branou. Přijme do nebe třeba otrokáře Johna Newtona, který je zodpovědný za utrpení tisíců a tisíců lidí, a některé jeho oběti nechá venku. Jak se jim pak on může podívat do očí?

Tady se totiž díváme na strašlivou stránku jinak líbezné a nádherné věci, které se říká milost. John Newton nevejde do nebe, protože ho soud osvobodil. Ba ne, je vinen, uznán vinným a odsouzen. A nevejdu tam tak ani já ani kdokoli z lidí. John Newton vejde do nebe, protože svou vinu přiznal, litoval svých skutků a dostal milost, kterou si nijak nezasloužil. Byl odsouzený, seděl už v žaláři vlastního svědomí a čekal na popravu, když se doslechl, že těm, kdo se přiznají a odvrátí od svých skutků, nabízí Bůh milost.

Protože spravedlivý trest za ně nesl někdo jiný.

Pochopte prosím, že Bůh se může podívat Newtonovým obětem do očí. I jim totiž nabídl stejnou milost, stejnou možnost nového začátku, a ještě víc, nabídl jim i samotného Newtona. Jednou v nebi se totiž možná ti dva potkají, John Newton a bezejmenný otrok, kterého držel v podpalubí své lodi a který později složil svůj život do Kristových dlaní, setkají se na místě příměří pod jasnými slovy, která praví: „Jestliže neodpustíš, ani tobě nebude odpuštěno.“ Setkají se, a ten stejný Newton, který onomu člověku provedl mnoho zlého, ale od svých skutků se odvrátil a litoval jich, mu bude celou věčnost prokazovat dobro, a věřím, že chápete, že jemu víc než komukoli jinému. Komu se totiž hodně odpouští, hodně miluje.

Tímhle podivuhodným způsobem, touhle strašlivou stránkou milosti, Bůh nechává vyrůst překrásnou, podivuhodnou a vzácnou rostlinku lásky i na těch nejhorších skládkách lidské svévole a krutosti.

Soud a trest jsou mocné a bázeň vzbuzující věci. Ale milosrdenství a odpuštění, a tím myslím skutečné odpuštění člověku, který si uvědomuje svůj přečin a lituje ho, nikoli přivírání očí nad ustavičným hříchem zatvrzelého srdce, je ve svém důsledku nekonečně předčí.

<><

Za druhé, krásně na ní uvidíme Boží odpověď na námitku: „Já bych chtěl, ale moje okolnosti mi to nedovolily.“

Ačkoli doktor Adam Kelno tuto námitku neuvedl před soudem (bylo mu nejspíš jasné, že by se mu anglický soud na rozdíl od toho Božího vysmál a kromě toho pro předmět soudu nebyla podstatná), alespoň letmo ji používá jeho advokát při závěrečné obhajobě. „To tehdy dělali všichni. Byl tam takový tlak, že nemohl jinak. Nešlo to.“

A víte, možná by se téhle námitce dala přikládat jistá váha, protože ta doba byla skutečně těžká a lidé se někdy museli rozhodovat mezi životem a smrtí, nebýt jedné věci, nebo spíš jednoho člověka: Marka Tesslara.

Ten se totiž nacházel v naprosto stejných okolnostech, ale nejednal stejně jako Kelno. Byl pod stejným tlakem, ale nepodlehl mu. Musel čelit stejným rozhodnutím, ale neselhal.

A tak Mark Tesslar svým jednáním vynesl soud nad Adamem Kelnem a právě jeho jednání naprosto cupuje na kousky jakýkoli Kelnův pokus o obhajobu typu: „Ale vždyť moje okolnosti…“

Bible mluví o stejné věci, když říká:

Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání – a hle, zde je víc než Jonáš. Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu – a hle, zde je víc než Šalomoun. (Mt 12:41–42)

Tehdejší židé se totiž také vymlouvali na různé věci, aby nemuseli uvěřit v Mesiáše. Víte, on tolik neodpovídal jejich představám! „Sice dělá ty, no, zázraky, ale Mesiáš by jich přece udělal víc! A jiné! A nedělal by je v sobotu, no to je přece jasné jak ta facka. A kromě toho by jistě uznával zbožné vedoucí národa, kteří zasedli na Mojžíšově stolci. A víš, že dokonce jí s celníky?“ Ježíš jim na tyhle a podobné námitky odpovídá výše uvedenými verši:

„Až jednou přijdeš před Boží soud a budeš se snažit omluvit okolnostmi, že jsi chtěl uvěřit, ale ony ti to nedovolily, až se budeš vymlouvat na to, že jsi nemohl uvěřit kvůli postojům okolí, tomu, že jsem nevyhnal Římany, že jsem neudělal taková a maková znamení, tak v onen den na tvém soudu povstanou mužové z Ninive a prohlásí:

‘Co nám to tu říkáš za báchorky? Ty že jsi nemohl uvěřit? Měl jsi před očima zázraky a divy, jaké my jsme v životě neviděli! K nám přišel jeden chlap, prošel slabou půlku města a jen nám vyhrožoval Božím soudem za naše hříchy a my jsme udělali pokání. Neviděli jsme jediný zázrak, ale věděli jsme, že našich hříchů je před Boží tváří mnoho a pochopili jsme, že mluví pravdu. Tak co nám to tu chceš namluvit?’

Povstane i královna ze Sáby a dodá:

‘Ty že jsi nemohl uvěřit? Měl jsi Boží skutky a moudrost přímo pod nosem, přišla až za tebou do domu se vší mocí, láskou a odpuštěním, a nemohl jsi uvěřit? To já jsem jen zdálky slyšela o Šalomounově moudrosti, ale uvěřila jsem oněm zprávám a vydala jsem se na dlouhou pouť až do daleké Palestiny na základě pouhých zvěstí! A tam jsem se radovala z toho, co jsem viděla, ačkoli to nebyl Boží syn, kdo seděl na trůnu, ale jenom člověk! Co mi tu chceš namluvit?’“

Muži z Ninive jsou pak v této věci větší než Jonáš, protože oni uvěřili na základě jednoho kázání, kdežto Jonáš nejspíš podobné věci slýchával od mládí. A královna ze Sáby je víc než Šalomoun, protože ona moudrost hledala, ač v její zemi nebyla k nalezení, kdežto on ji znal už od kolébky a měl ji přímo pod nosem.

A jak ninivští, tak i královna jihu, onoho dne vynesou svojí vírou a svým jednáním soud nad pokolením v Ježíšově době.

A bude to soud spravedlivý.

Chtěl bych tedy varovat člověka, který si myslí, že před Boží trůn nakráčí s touhle chabou, trapnou výmluvou: „Víš, ale moje okolnosti. Já bych uvěřil, ale když se podíváš na ty církve kolem, to nešlo. Když vidíš, jak ten kněz pije, támhleten podvádí, tenhle lže a tohle a támhleto. A když vidíš všechnu tu nespravedlnost na světě. A ten biblickej Bůh je takovej kruťas! A navíc, jak mám věřit zprávě dva tisíce let staré? A kdyby v té Bibli nebylo tolik těch, no, rozporů! No uznej, to prostě nešlo!“

Chtěl bych ho vážně varovat, protože si musí uvědomit, že i kdyby tohle všechno byla pravda pravdoucí, tak Bohu stejně stačí najít jednoho jediného člověka, který se v daných okolnostech zachoval naprosto jinak a správně, aby rozmetal celou tuhle obhajobu na kousíčky.

A vy si myslíte, že ho nenajde?

Skutečně?

Když i v době před potopou, kdy celá země páchala špatnosti a jeden jako druhý se v tom navzájem podporovali, mezi nimi našel spravedlivého, Noeho, který svou vírou a poslušností vynesl soud nad světem? Když uprostřed světových válek nacházíme „spravedlivé mezi národy“, kteří leckdy položili vlastní život, aby se nemuseli účastnit toho všeho kolem? Když uprostřed náboženské vlažnosti a odpadlictví nacházíme Luthera, Husa a další? Když uprostřed zvlčilé a zvrácené společnosti žijí skutečně spravedliví a svatí? Když ninivští uvěřili na základě jediného kázání neznámého člověka bez jakýchkoli divů a zázraků? A když královna ze Sáby cestovala přes půl světa, aby poznala podivuhodnou Boží moudrost?

Je mi líto, ale když jsem si uvědomil, jakým způsobem se Bůh hodlá s touto námitkou vypořádat, pochopil jsem, že přijít s ní v jakékoli podobě před Boží trůn je neskutečná hloupost. Protože jsem si naprosto jistý, že ať bych se jí chtěl hájit v jakékoli oblasti, výsledek bude takový, že na lavici svědků naštvaně vyskočí ninivští, královna jihu, nějaký Mark Tesslar nebo třeba můj soused Pepíček a na celý soudní dvůr zařve: „A to ti fakt mám sežrat, že to nešlo? Co mi tu chceš namluvit?“

Blížíme se k závěru, takže se znovu vrátím k nebohým Hotentotům. Před nějakým časem jsem totiž slyšel následující skutečný příběh:

Jeden člověk se chystal jako misionář do Afriky, a to na místa, kde ještě nikdo před ním nebyl. Dlouhá léta studoval, aby vůbec porozuměl místnímu jazyku a zvyklostem, dělal rozsáhlé přípravy, až nakonec nadešel den, kdy nasedl na loď a odjel do místa svého působení.

Když přijel až na místo, kde vůbec nikoho neznal, hned při výstupu z lodi se k němu hlásí nějaký černoch a naléhavě prosí: „Pane, musíte hned se mnou.“
„To si mě asi s někým pletete.“
„Ne, ne, pane, musíte hned se mnou. Můj otec vás chce vidět.“
„Váš otec?“
„Ano, pane, můj otec. On celý život hledal Boha a už je starý a leží na smrtelné posteli. Ale v noci měl sen, kde mu někdo říkal: ‘Pošli některého ze svých synů do přístavu, ať tam vyhledá bílého muže, který právě vystoupil z lodi. Ten ti řekne, co máš dělat, abys byl zachráněn.’“

Víte, až jednou na Božím soudu povstane nějaký Hotentot a bude se hájit, že on přece nemohl uvěřit, když v té své džungli v životě neslyšel evangelium, povstane na soudu s ním nejen královna ze Sáby a setník Kornélius, ale i tenhle starý muž a prohlásí: „Takže to nešlo? Co mi to tu tvrdíš za nesmysly? Já jsem Boha hledal a chtěl jsem ho poznat a on se mi poznat dal i ve stejné situaci, jako byla tvoje. Ačkoli jsem neznal cestu spásy, přesto jsem z toho stejného, co jsi měl k dispozici ty, pochopil, že tu je Bůh, a hledal jsem ho. A když mi bylo jasné, že nic z toho, co jsem viděl kolem sebe a co jsi viděl i ty, mne k němu nemůže přiblížit, hledal jsem jinde a Bůh se ke mně hledajícímu sklonil. Takže co mi tu chceš namluvit?“

A možná, že až jednou budete stát před Božím soudem vy a tvrdit podobné hlouposti, budu muset i já na lavici svědků a přede všemi prohlásit: „Ty tvrdíš, že za tehdejšího mizerného stavu církve, všudypřítomné nespravedlnosti a podvodů místo skutečných zázraků nešlo uvěřit? Je mi líto, ale to není pravda. Já jsem přece žil v těch samých okolnostech, čelil stejným problémům, musel se vyrovnat se stejnými potížemi a pochybnostmi, a v Ježíše Krista jsem uvěřil.

Takže co mi tu chceš namluvit?“