Thu 8. 12. 2011

O zákonictví

O zákonictví

A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. (Mt 15:6)

Zákonictví se nachází na poměrně dlouhém seznamu různých hříchů, ze kterých jsem byl už také obviněn. A skutečně k němu mám jako asi každý člověk nemalé sklony. Přesto jsem se v případě každého takového obvinění dost divil a přemýšlel jsem, odkudže dotyčný človíček vzal svoji definici zákonictví.

Totiž abychom si rozuměli, většinou to bylo v případě, že jsem na onoho „křesťana“ vytáhl nějaké to Boží přikázání s tím, že když si říká křesťan, tak by se podle něj měl taky chovat. „I ty zákoníku,“ zněla leckdy odpověď, „vždyť ty vůbec nechápeš milost.“ Pastor našeho sboru třeba používá slovo „spravedlnost“, jako by to byla téměř nadávka, a pro „lidi, kteří chtějí prosazovat spravedlnost“ má politování jako pro chudáčky, kteří doposud nepochopili, o čem že ta milost je.

Já se pak dívám do Bible a uvažuji, z čeho vlastně Pán Ježíš ty zákoníky ohledně přikázání káral – že by z nemístné horlivosti při dodržování Božích přikázání? Z toho, že je poslouchali příliš důsledně? Chtěli je učit druhé a prosazovat? Ale kdeže. Podívali bychom se tedy společně co není zákonictví, co je zákonictví a z čeho plyne.

1. Co není zákonictví

Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám? (Lk 6:46)
Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; (J 14:15)

Docela často se stává, že křesťané dávají do protikladu život podle nějakých přikázání (tedy dle jejich mínění zákonictví) s milostí, evangeliem a „vztahem“ s Bohem. Jenže nakolik tomu rozumím, mezi těmi věcmi není naprosto žádný rozpor. Milost neruší zákon, ona ho potvrzuje, evangelium neruší přikázání, ono nám „jen“ dává způsob, čas, příležitost a prostředky, jak se podle nich naučit žít, a i v každém vztahu jsou a musí být nějaká pravidla.

Vím, že to může znít strašlivě zákonicky, ale Bible mám za to říká: „Chceš se zalíbit Bohu? Tak zachovávej jeho přikázání. Chceš dokázat, že Boha miluješ? Zachovávej jeho přikázání. Chceš Bohu udělat radost? Pak na prvním místě hledej spravedlnost, tedy zachovávej jeho přikázání.“

A to vše prosím v Novém zákoně, v době milosti.

„Ale poslouchání přikázání tě přece nedostane do nebe!“ utrhne se na mne Liga antizákonických křesťanů. Inu, nedostane, to já přece moc dobře vím. Jenže člověk si nesmí myslet, že pokud ho poslouchání Božích přikázání nedostane do nebe, tak to není k ničemu dobré – to je hrubý omyl.

Pokud by tomu tak bylo, proč Ježíš o této povinnosti tak často mluví? Proč Jan píše: „A to je láska: žít podle Božích přikázání“ (2J 1:6)? Proč Pavel tvrdí: „Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání“ (1Ko 7:19)? A proč se ve svých listech mnohdy tak rozčiluje, že lidé ona přikázání nezachovávají a někdy na ně vyloženě zvysoka kašlou? Protože na tom nezáleží? To asi ne.

Uvědomte si prosím, že na tom není vůbec nic divného. I u nás doma, pokud se prcci chtějí líbit svému tátovi a nepřivodit si na svou hlavu nějaký ten výprask, musí poslouchat daná pravidla. A pokud se některý pištík bude skutečně upřímně snažit každé pravidlo důsledně dodržovat, copak mu za to vynadám: „I ty malý zákoníčku“? To bych přece byl sám proti sobě – protože poslušnost, skutečná poslušnost, je právě to, co bych u něho viděl nejraději, a bez čeho budou mít i všechny jeho ostatní „dobré skutky“ a hezká slova jakousi hořkou pachuť.

Mám tedy domácnost bez milosti?

Ale kdeže.

Oni totiž malí prcci ani zdaleka všechna tátova a maminčina přikázání nedodržují. Někdy z nedbalosti, ale mnohem častěji z docela prosté vzpurnosti, neb jim se zrovinka nechce a mají něco důležitějšího na práci, a kromě toho, když už jsem tu hračku urval…

Prcek tedy rozhodně nemůže tvrdit: „Víš, táta mě má rád, protože ho ve všem poslouchám,“ to by byla nehorázná lež. Nemůže říkat: „Dostávám najíst, protože vždycky poslouchám rodiče,“ to by nebyla pravda. Nemůže se holedbat: „Dostal jsem k vánocům mašinku, protože jsem pořád hodný,“ ba ne, tohle a ještě mnohem víc má z lásky a z milosti.

Z lásky a z milosti má i výchovu – i přes zlobivé a neposlušné pištíky totiž přikázání zůstávají pevná a stálá a pištík tak má na výběr mezi „poslechnu“ a „dostanu“. Přikázání musí zůstat pevná a stálá, protože bez pevných a jasných pravidel není nikde klid a pokoj, a milost je tu právě pro ty maličké, zlobivé tvorečky, kteří se někdy neumí a častěji nechtějí podle daných pravidel chovat. Milost mnoho snáší a strpí, ale ze svých norem neuhýbá, nechce a nemůže, a z poslušnosti, kterou již není třeba kárat, trestat a vychovávat, se upřímně a z celého srdce raduje.

Úplně stejně je tomu i ve vztahu k Bohu. On chce mít svá dítka poslušná. Chce, aby dodržovala jeho přikázání – ačkoli pokud to neumí, je ochoten je to naučit. Takové jednání u něj sklidí pochvalu, nikoli výtku: „I ty můj malý zákoníčku,“ a myslím, že z poměrně zjevných důvodů.

<><

Půjdu ještě dál.

Bible totiž dokonce chválí i ono zmiňované „prosazování spravedlnosti“: Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť (Př 21:3). Jistě to neznamená, že se každý křesťan má sám ustanovit soudcem a po nocích chodit s maskou na tváři vykonávat rozsudky, ale přesto je správné se v té míře, v jaké mohu, s těmi prostředky, jaké mám, snažit, aby spravedlnost rostla a svévole se musela krčit někde v rohu.

Když jsem byl menší, rád jsem čítával komiksy o Rychlých šípech. Když se dneska o někom řekne: „Úplný Mirek Dušín,“ nebývá to míněno jako pochvala, spíš je to posměšek určený člověku, který se dle obecného mínění snaží být „příliš spravedlivý“. Jenže on ten Mirek Dušín vážně měl něco do sebe…

Úvodní komiks v celé knížce vypráví, jak právě tenhle Mirek šel jednou kolem jakési ohrady a viděl, jak tam banda kluků trápí jednoho, kterého si postavili k ohradě a chtěli mu věnovat třicet ran tenisákem. A protože Mirek Dušín je Mirek Dušín, rozhodne se, mizera, „prosazovat spravedlnost“. A to, prosím vás, zcela dle vlastního úsudku (no už vás slyším: „Ale to je přece špatné jen podle tebe“), vlastními silami, podle jakýchsi přikázání, která zjevně ona banda u ohrady neznala nebo nehodlala respektovat.

A víte co? Já si myslím, že Bohu se takové jednání líbí.

Dokonce si myslím, že se mu to líbí mnohem víc, než kdyby Mirek Dušín šel domů, nechal toho nebožáka svému osudu a doma se pak dvě hodinky modlil a rozjímal nad Biblí.

Stejně tak já doma nebudu nic namítat, když bude pištík říkat druhému pištíkovi v oprávněné situaci: „Nelži!“ nebo „Táta říkal, že ty kostičky se miminku nemají dávat. Ono je papá.“ Ba naopak. Pokud kárající pištivec sám tohle přikázání dodržuje a je na místě druhého napomenout, budu za to rád – vždyť tím mně samotnému ulehčuje práci.

Rozhodně se však v takovém případě ode mne nedočká výtky: „I ty můj malý zákoníčku.“ Ani on, ani Mirek Dušín.

Podobně si nemyslím, že se od Boha dočká nějaké antizákonické výtky křesťan, který napomíná své bratry, aby žili podle Božích přikázání – vždyť takové jednání máme dokonce v Písmu předepsané: Napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův (Žd 10:25).

Ba ne. Platí přece: Pokud si říkáš křesťan, tak žij podle Božích přikázání (a tam, kde selháváš, pros o odpuštění a o milost, své jednání naprav a změň), a pokud podle nich žít nechceš, tak prosím tě nedělej Kristu ostudu a křesťan si neříkej.

Pak ale… co je to vlastně to zákonictví?

2. Co je to zákonictví

Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. (Mt 23:3)
A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. (Mt 15:6)

Ježíš káral zákoníky, podle kterých se tohle jednání jmenuje, co se týká dodržování Božích přikázání ze dvou věcí – a ani v jednom případě nešlo o to, že by je snad dodržovali příliš důsledně.

Ba naopak, vždy šlo o to, že ona přikázání nějakým způsobem nedodržují – kárá je totiž pro pokrytectví a právě za naše zákonictví.

<><

Pokrytectví je zmíněné v prvním verši: Oni říkají, že se něco má dělat, ale sami na to ani prstíčkem nesáhnou. Musím říct, že tohle jednání taky nesnáším – když pištík, který sám rád krade ostatním hračky, bude druhé poučovat, jakže je to hrozně ošklivá věc. Nebo když mě v církvi člověk, který nikdy nejde pro křivé obvinění daleko, bude učit, že pokud napomínám druhé, musím si dát jó bacha, jestli jde o skutečný hřích, nebo jen o něco, co se nelíbí mně.

Hnusí se mi to.

A to i přesto, že v obou případech jsou to přikázání správná a dobrá, podle kterých se člověk skutečně má chovat a jednat.

Právě proto si myslím, že zde Ježíš výslovně říká: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou – ale podle jejich skutků nejednejte.“ Protože ví, jak snadno člověk při setkání s pokrytcem vyleje s vaničkou i nebohé křičící dítko, s pokrytectvím i ono dobré a správné přikázání – což je ale ve skutečnosti vážná, ačkoli poměrně očekávatelná chyba.

<><

zákonictví pak mluví verš druhý – vy jste svou tradicí zrušili Boží přikázání. Znovu, rozhodně tu nejde o to, že by se někdo pokoušel Boží pravidla důsledně dodržovat, ale o pravý opak, že je pod nějakou záminkou dodržovat nechce.

Když si uvědomíme, co zákoníci ve skutečnosti udělali, uvidíme, že spáchali velmi vážný přečin: Chtěli zrušit Boží přikázání a místo nich ustanovit svoje vlastní.

Víte, ona ta Boží přikázání leckdy stála v cestě mnoha „skvělým“ a „záslužným“ věcem! Jakou slávu Bohu přineslo, že byl jeho chrám celý vyzdoben zlatem! A když se do chrámové pokladny sypalo spousta peněz! Jenže lidi, mršky jedny, často peníze, které by lépe posloužily chrámu, dávali třeba svým rodičům. A že prý je to tak správné či co – no nemá snad Bůh mít přednost i před rodiči?

Stejně tak je tomu i v současnosti – v naší církvi je třeba (dnes už „tradiční“) učení o autoritě, kde pastor je defacto pánem sboru, určuje učení a může si tam dělat téměř cokoli chce. A s tak dobrými úmysly! Copak nevíte, kolik by jinak bylo rozdělení a hádek? Kolik lidí by mohlo prázdně mlátit hubou? Jenže ve jménu učení o autoritě se pak vyhazují a vyštvávají lidé, které nám Písmo nijak vyštvat nedovoluje, naši bratři a sestry. Mnohdy je pošpiněna jejich pověst. A já se ptám: „To se může, vaší tradicí rušit Boží přikázání? To se smí, říkat: ‘Ale když se přece ve firmě šéfovi nehodí pracovník a neposlouchá ho…‘, a zrušit tak Boží přikázání?“

Inu, Bible tvrdí, že nesmí.

A staví vás do jedné řady s Kristovými nejzarytějšími nepřáteli.

Takovéhle jednání totiž nikdo na zemi nestrpí – ani já v rodině, ani králové a vlády. Pokud si pištík řekne, že ta moje přikázání jsou pěkná pitomost (a ne že by si to občas nemyslel), hodlá zavést svoje vlastní a u toho pořád bydlet pod mojí střechou, jíst z mého stolu a žít z mého platu, pak se zcela jistě neshodneme. Pokud si lidé ve státě budou chtít zavést svá přikázání místo státních zákonů, končívá to leckdy velmi nepěkně, v krvi a nenávisti.

A nestrpí ho ani Pán Bůh.

<><

Ještě jednu poznámku: Bible nám nezakazuje utvářet si vlastní tradice.

Když se totiž podíváte kolem sebe, uvidíte tradici všude možně. V mém povolání je spousta různé „tradice“, protože i za těch pár desítek let, co lidé programují, se nashromáždily určité poznatky, které bereme jako „obecně platné“. Jistěže se podle nich nemusím řídit, ale ono to pak se mnou nejspíš dopadne jako s člověkem z epigramu K. H. Borovského:

Není nad původnost,
každý po ní touží,
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.

Můj život, to je taky jedna velká tradice: Bydlím v bytě, který má jisté „tradiční“ zařízení jako topení, sporák, ledničku apod. Žiji ve velmi tradičním uspořádání, jemuž se říká manželství a rodina. Zcela tradičně chodím do práce. Dokonce si sám vytvářím jisté vlastní „tradice“, zvyky a návyky. A to všechno je v pořádku a leckdy i k užitku.

Přesto, tyhle tradice nikdy nesmí sloužit k tomu, abych s jejich pomocí rušil Boží přikázání. Nemohu si říct: „Všichni mají ledničku! Je to tradice! A když já na ni nemám prachy, je legitimní ji ukrást.“ V takovém případě svou tradicí ruším něco mnohem podstatnějšího a základnějšího a stává se ze mě, inu, zákoník.

3. Z čeho plyne

Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. (Řm 2:13)

Zákonictví vyplývá ze snahy ukázat se jako naprosto spravedlivý díky plnění přikázání – a právě proto se nám leckdy zdá, že je to jedno a to samé jako upřímná poslušnost.

Napsal jsem, že si plněním přikázání nemůžu zasloužit nebe – ale to nebrání spoustě lidí, aby se o to nesnažili. A nejde jen o nebe, každý z nás by rád sám sebe viděl jako „spravedlivého“, „dobrého člověka“, protože přece dělá či nedělá to a ono, netýká se to tedy jen křesťanů.

Nu a jakže se pozná takový spravedlivý a bezúhonný člověk? Inu, u nás ve státě je bezúhonný ten, kdo plní zákony. V rodině je to ten, kdo se řídí rodinnými pravidly. U Boha by to pak podle výše zmíněného verše byl člověk, který plní svými činy zákon.

A tady nastává potíž.

Podle Božích přikázání totiž „není nikdo spravedlivý, není ani jeden, všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“.

Není ani jeden.

Pokud někomu ukradnu auto, nemůžu přijít před naše státní soudy a říct jim: „Hele, podívejte se, vždyť jsem celkem dobrej člověk. Víte, jakseto, no bezúhonný.“ Nejsem. Ztratil jsem svou bezúhonnost ve chvíli, kdy jsem sedl do auta, které nebylo moje. A zákon mi v takové chvíli už nepoklepává na rameno a nešeptá mi do ouška: „Jistě, jistě, jsi bezúhonný, nemáš se ode mne čeho bát“ – stává se z něho můj nepřítel, který mi hrozí zničit celý život, sebrat mi spravedlivě ukradený majetek a možná mě i zavřít na pár let do basy.

A na zemi není ani jeden člověk, který by se mohl postavit před Boží zákon a říct mu: „Podívej se na mě, jsem bezúhonný, nic jsem neporušil.“

Není ani jeden.

Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.

Nikdo nemá takovým způsobem šanci ujít trestu.

Kdybychom aspoň mohli ta Boží přikázání odsoudit jako naprosto zhovadilé výmysly chorého mozku, jenže ani to nejde – jsou to v naprosté většině případů jasné a legitimní nároky jako „nekraď“, „nelži“, „nevraždi“, „nepomlouvej“, tedy přikázání, podle kterých bychom my sami byli rádi, aby se druzí chovali k nám.

Jakou volbu má tedy člověk, který se chce před Bohem (a i před lidmi) ospravedlnit na základě zákona, na základě přikázání, chce, aby zákon stál vedle něho, klepal mu na ramínko a šeptal: „Ale jisstě, jisstě, jssi bezúhonný, nemášš sse ode mne čeho bát“?

Jedinou.

Musí si najít nějaký jiný zákon.

Musí toho hrozného a neúprosného nepřítele zničit, zašlapat, zrušit a přepsat, a vymyslet nějaký zákon, do kterého se jeho vlastní skutky vejdou, nějaký, který mu bude vyhovovat a nebude ho jakkoli odsuzovat.

A když to udělá, objeví se na zemi zákoník. Člověk, který bude dávat obrovský důraz na nějaká někdy až naprosto nesmyslná nařízení jako na normy chování, a s klidným svědomím bude překračovat zřejmé linie Božích přikázání.

Když se podíváte na zákoníky v Bibli, tak dělali přesně to samé – chtěli, aby jim Bůh klepal na rameno a říkal: „Ano, dáváš desátky ze všeho, co máš, třikrát týdně se postíš, jistě, jsem ti vděčný a čeká tě za to odměna, a protože plníš vše, co máš dělat, nemáš se ode mne čeho bát.“

Jenže zákoník ani zdaleka neplnil všechna Boží přikázání – on si je přihnul, změnil a někdy úplně zrušil. Místo upřímné modlitby dával Bohu sáhodlouhé litanie, místo štědrosti balil lakotu do náboženského hávu, místo skutečné víry a poslušnosti si ustanovil vlastní příkazy a považoval za zbožnost, že se podle nich chová, cedil komára a ten velbloud se nějak skousl, a místo lásky a spravedlnosti chtěl Bohu vnutit svoji tradici.

A dost špatně pochodil.

To proto, že Pán Bůh nemá rád, když mu lidi sahají na přikázání. Ona jsou spravedlivá. Ona vedou k pokoji. Ona se mají důsledně poslouchat.

A tam, kde selháváme, padáme a nedosahujeme…

… můžeme dostat milost.