Thu 2. 9. 2010

Lepší časy

Lepší časy

Je to už nějaký čas, co jsem měl menší rozhovor se svým mladším bráchou a jedna věta z něj mi utkvěla v paměti. „No jo,“ namítal, „jenže Bůh si s tebou zkrátka nesedne někam do místnosti a nebude si s tebou povídat a vysvětlovat.“

„Víš, to právě není pravda,“ opáčil jsem, „Bůh si s tebou sedne a bude vysvětlovat – jako když muž mluví se svým přítelem – necháš-li ho.“

Nu, nevěřil mi, což koneckonců není až tak překvapivé.

Bible však mluví – a to zdaleka ne na nějakém zasutém a nevýznamném místě – o tomtéž. O tom, že přišel Immanuel, Bůh s námi, a že i když odešel k Otci, nenastaly nám nějaké horší a osamocené časy.

Ba naopak, tvrdí, že je tomu přesně opačně.

Podívali bychom se tedy trošku blíž na jeden okamžik, kdy si Bůh sedl do jedné místnosti s několika lidmi, povídal si s nimi a taky, no, vysvětloval.

Aspoň trochu.

<><

Byl to zvláštní večer. Vzpomínkový. Na zvláštní dobu kdysi před staletími.

Na stole, nebo co to tehdy používali, neležely žádné zvláštní lahůdky, jen pár kousků toho nejprostšího, nekvašeného chleba, a maso z beránka narychlo upečené na ohni.

Žádné hody.

Možná, že pro většinu domácností se z toho všeho stala pouhá tradice, zachovávaná už jen proto, že to dělala maminka a maminčina maminka a maminka maminky jejich maminky a tak nějak dále, jenže v téhle místnosti to tak není.

Koneckonců je tu někdo, kdo si dobu, ve které onen zvyk začal, pamatuje.

Pamatuje si na děsivou noc, kdy Egypt dostal z Boží ruky přesně to, co sám dělal Izraelcům, a po celé zemi se ozýval pláč a nářek nad pobitými prvorozenými.

Pamatuje si, jak Izraelci, ještě před pár měsíci smíření s tím, že budou otročit navěky, v chvatu opouští zemi, ve které strávili tolik let.

Pamatuje si na omamnou, palčivou chuť naděje, která byla onomu prostému jídlu tím nejlepším kořením.

Budeme svobodní. Konečně budeme svobodní.

Ano, uplynula staletí, ale některé události je třeba si připomínat, i když mnoho vody uplynulo, ba i pohoří snad už řeky kamínek po kamínku odnesly do moře.

A tady v téhle malé místnosti, v tichu a klidu – byť před bouří – ještě nikdo až na jednoho netuší, že za několik staletí bude tohle malé setkání právě takovou událostí, kterou si budou připomínat tisíce po celé Zemi.

Den, kdy si Bůh sedl do jedné místnosti s lidmi a… vysvětloval. Z očí do očí. Bez závoje. Upřímně.

<><

Jistě, už slyším všechny ty naše křesťanské nářky.

„Jó, žít tak tehdy v době, kdy Ježíš chodil po Zemi, to by bylo bájo! Moci se ho dotknout, vidět, co a jak dělá, moci se ho tak zeptat na všechno, co je mi nejasné, mít ho tak za svého mistra, od kterého se budu učit.“

A pak se naše oči naplní smutkem.

„Jenže teď to tak není. On odešel. Už to zkrátka… no prostě není to tak jednoduché. Jasně, mám Bibli – díky Bohu za ni – ale přeci jen, oč lepší by bylo mít Bibli a zároveň Ježíše pěkně někde po ruce. Jako to měli ti učedníci.“

A když si pak v té naší Bibli čteme, co že to Bůh oněm lidem toho večera vysvětloval, zdá se nám to někdy jako výsměch.

„Prospěje vám, abych odešel.“ (Jan 16:7)

„Vy si myslíte, že když odejdu, nastávají vám krušné a osamělé doby? To jste na velkém omylu. Já vás tu přece nenechám samotné. Někoho vám pošlu místo sebe. Bude to i pro vás lepší. Slyšíš? Posloucháš? Nastanou lepší časy!“

Lepší časy? O co „lepší“?

Inu, o hodně. Víte, dostat se k Ježíši byl občas docela problém – někdy se to řešilo i promyšlenou demolicí zastřešení jistého domu. Většinou jste se museli postavit do několikatisícové fronty a… čekat. A dokonce i ti nejbližší zakusili chvíle, kdy nastaly potíže a Ježíš zkrátka nebyl nikde v dohledu.

To se teď mění.

I ta poslední pradlena a nejopovrhovanější žebrák jsou si náhle v jednom rovni – oba mohou vejít až do svatyně svatých, za roztrženou oponu, až tam, kde Mojžíš kdysi hovořil s Bohem, jako když muž mluví se svým přítelem, a tam přednést své žádosti, prosby i otázky a čekat odpovědi.

Je přeci psáno: „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14:26) Je tedy člověk troufalý, očekává-li od Boha, že svá slova splní? Tedy že mne „naučí“, „uvede do veškeré pravdy“, „připomene mi, co říkal Ježíš“? Že bude „mluvit“ (J 26:13)?

Nemyslím.

<><

Znám dobře tu nejčastější námitku: „Ale přece máme Bibli.“

Já vím. Fakt. Mám jich pár doma. Většinou spokojeně odpočívají na své poličce a usazuje se na nich prach – a v jedné si čtu. A je moc dobře, že ji máme. Koneckonců, i s Ježíšem za humny bylo pro učedníky moc dobré, když měli po ruce Starý zákon. Pro mnoho věcí.

Jenže já v té Bibli nikde nečtu: „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, vám napíše Bibli, a pak se zdejchne pryč nebo se už zkrátka nebude namáhat otevřít pusu, neb je vše zapsáno a co je psáno, to je dáno, ne?“

Také vidím učedníky, kteří měli kompletní Tóru, historické knihy i písně a přísloví, a přesto zoufale potřebovali někoho, kdo u nich bude stát a říkat jim: „To jste ještě pořád tak nechápaví?“ Napomínat. Povzbuzovat. Podpírat. Stát po boku. Vysvětlovat.

A i když mám po ruce těch několik Biblí – a považte, mám i několik překladů, každý trošku jiný, heč – připadám si často jako ti učedníci.

Nechápavý.

<><

Jeden můj přítel se mi tak trošku posmíval, že „když mluvím s tím Bohem, tak ať rozřeším všechny ty teologické záhady, o které se teológové hádají po celá staletí“.

Nuže, drze se přiznám, že něco takového po mně žádat je jako chtít po žábě, aby zpívala operu – ale tehdy jsem na tuhle námitku neměl žádnou dobrou odpověď, ačkoli je to docela prostinké:

Jeden slavný matematik měl malé, desetileté dítě.

Jednou, když si hrálo na dvorku s dřevěným mečem, přišli za ním zdaleka učení pánové z jisté univerzity, posadili se k němu do písku a za urputného kreslení diagramů mu pokládali všechny možné učené otázky.

Prý, když má tátu slavného matematika, ať se ho zeptá a pak jim sdělí odpověď.

Není divu, že odcházeli poněkud nespokojeni.

Dítě skutečně mělo tátu slavného matematika, který by snad ony úlohy uměl vyřešit, a skutečně se ho mohlo zeptat, jenže – chtějte po desetiletém klukovi, aby vůbec pochopil takové záležitosti.

<><

Další námitka, která se přímo nabízí, zní: „No jen se podívej, kolik hloupostí a někdy i ohavných věcí vyvedli lidé, kteří si mysleli, že k nim mluví Bůh. To radši jen tu Bibli.“

Ano vím. Koneckonců, také jsem takto vyvedl nejednu hloupost. (Jen pro doplnění: Vyvedl jsem nejednu hloupost – a bylo jich řádově více – i při spoléhání na vlastní rozum, o spoléhání na rady ostatních lidí nemluvě.)

Jenže, víte, to samé se dělo i v oněch dobách, kdy Boží Syn chodil po Zemi.

Možná, že v Izraeli bylo mnoho lidí, kteří si říkali: „Snílci pořád hledají nějakého Mesiáše a podívejte se, jak to dopadá. Povstal Theudas, strhl čtyři sta mužů a pak ho jen tak odkrouhnou. Pak Judas Galilejský, no s tím to dopadlo taky tak. No já to vždycky říkala, že když chce někdo něco víc než jen starou, poctivou Tóru, vždycky to končí špatně.“ (Vědoucné pokývání hlavou a uctivá úklona směrem k místnímu rabbimu.)

A co ti, kdo znali skutečného, pravého Mesiáše?

Nu, ti byli tak natěšení, že konečně přišel někdo, kdo vyžene pryč Římany, že to brali jako hotovou věc – meče vždy pohotově připravené, kdyby bylo třeba nějakého podříznout. Osobně věřím, že by vám byli schopní do očí tvrdit, že ty přípravy na boj jsou přece jeho vůle a že to je něco, co dřív nebo později udělá.

Jenže přes to všechno, přes všechny ty falešné spasitele a zavádění na scestí, přes všechna nedorozumění a nechápavost, všechny předsudky a vlastní plány – kdo na tom byl nakonec lépe? Ti, kdo chtěli „jen Tóru a žádné Mesiáše“, a tak museli ignorovat, že celá Tóra o něm svědčí? Nebo ti, kdo poslechli svědectví Tóry, snažili se ho najít – a našli?

<><

Napadá mne už jen jedna, poslední otázka: „Pokud to tak je a Bůh skutečně chce hovořit s lidmi, jako když muž mluví se svým přítelem, proč to tak často není? Proč se Immanuel, Bůh s námi, zdá být často tak daleko a nedostupný, mlčící, neochotný hovořit a neřkuli nám něco vysvětlovat?“

Občas nad tím sám přemýšlím a osobně si myslím, že nejčastější důvody jsou dva:

<><

Za prvé, až příliš často zkrátka nechceme slyšet, co Bůh říká.

I v oněch dobách, kdy Syn Boží chodil po Zemi, to bylo koneckonců stejné. Boží řeč byla pro mnohé lidi nesnesitelná – oni chtěli vyřešit ty palčivé problémy s nespravedlností, která se děla na nich, a On jim mezitím ordinoval léčbu na nespravedlnost, jíž se dopouštěli oni sami.

I tehdy hledaly stovky lidí senzace a nové, průlomové věci, znamení z nebes a chleba zadarmo – a když našli Mesiáše, který byl tolik, tolik obyčejný, učící o prostinkém, tichém životě ve zbožnosti, znelíbil se jim. Proutek z vyprahlé země, tak nevzhledný, že po něm nikdo netoužil.

I tehdy byli lidé toužící po věčném životě a po odpovědi na své otázky, ale neochotní slyšet, že je to jejich jednání, které je od Boha odděluje.

I tehdy byli lidé žádající od Boha řešení svých problémů – tedy, jakékoli jiné řešení, jen ne změnu vlastního chování, smýšlení a jednání.

I tehdy byli lidé, kteří s velkou pompou „hledali Boží vůli“ a „dotazovali se Hospodina“, a přitom se od něho klidili co nejdál, protože mu zkrátka nevěřili ani slovo a měli ho za kruťase a zlého zlomyslníka, který když vám něco bude moci zakázat, tak vám to zakáže, jen aby vám zkazil radost; za tvrdého otrokáře, který vám při první příležitosti naloží na záda neúnosné břemeno nesmyslných zákazů a příkazů.

I tehdy byli lidé, kteří chtěli mít z Boha lichotníka, toužili, aby je chválil a vyvyšoval a nesnesli, když začal do hloubky zkoumat jejich pohnutky a zkažená srdce.

A stejně jako dnes, i tehdy si myslím leckdo z nich stěžoval, jak že je těžké Boha nalézt a zjistit Jeho vůli.

<><

Za druhé, často nevěříme, že by něco takového mohlo platit pro nás.

Jedna věc je číst o něčem v Bibli a druhá pak počítat s tím, že to je skutečně pravda, spolehnout se na to.

Jedna věc je číst, že nám Bůh skutečně poslal Ducha svatého, aby pro nás byl tím, čím byl Ježíš pro učedníky, vyučil nás, připomínal, mluvil k nám a stál nám po boku v dobách dobrých i zlých – a druhá věc je spolehnout se na to, zvlášť když jde do tuhého.

Podle mých zkušeností naše (a i moje) víra leckdy nestojí za nic.

Zpíváme, jak půjdeme s důvěrou, a přesto si dál zatvrzele myslíme, že v našem případě z nějakých (nejspíš špinavých) pohnutek Bůh nehodlá dodržovat své slovo.

Vyprávíme, jak nás Ježíš miluje, a přitom se bojíme ho „otravovat“ s našimi „malými starostmi“ a ve skutečnosti moc nepočítáme s tím, že mu na nás záleží.

Vyznáváme svou víru, že nás nikdy neopustí, a ve skrytu se třeseme, že to s námi přece nemůže vydržet a dřív nebo později se tiše vytratí pryč a nechá nás světu napospas.

Všem okolo tvrdíme, že jeho láska se nedá vysloužit a že nás miluje takové, jací jsme, a pak, když si z nějakého důvodu připadáme neužiteční, se strachujeme, že jeho „lásku“ ztratíme a on nás začne nenávidět a bude se nás chtít zbavit jako nepotřebných otroků.

Rádi tvrdíme, že v něm máme oporu v těžkých chvílích, ale v první situaci, kterou nelze vyřešit naší vlastní silou, se začínáme bát a chvět, protože „přece není jasné, co udělá“ a náhle se nám zdá být strašlivě nevypočitatelný.

A úplně stejně je to i v téhle věci: Říkáme, že věříme Bibli, a přitom rozhodně nepočítáme s tím, že by nás tenhle Duch svatý skutečně něco naučil, skutečně nám v něčem poradil nebo něco připomněl.

Koneckonců, máme přece Písmo, ne?

Přesto, pokud ono Písmo říká pravdu, On tu stále je, Bůh, který si s vámi sedne ve vašem pokojíčku, tak jako kdysi seděl s Mojžíšem ve svatyni, jako seděl s učedníky onoho zvláštního večera, a bude hovořit a…

…vysvětlovat.