1. 12. 2017

Dnes se vám narodil

Lukáš Makovička, Biblické
43x přečteno
Dnes se vám narodil

Matouši, můj synu,

nejspíš se divíš, proč ti najednou posílám dopis. Ano, přiznávám, že za ta léta, co pobýváš v Kafarnaum, jsem ti neodpověděl na jediný list. Nerozešli jsme se tehdy dvakrát v dobrém a já jsem nedokázal zapomenout.

Ale proč ti píšu: Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a zrovna teď zavítalo do mého domu. Nedával jsem pozor a na ulici mě ošklivě srazil a pokopal kůň. Mám zlámaných mnoho kostí, i teď, když ti píšu, se kroutím v bolestech, a lékaři mi nedávají mnoho času.

O dědictví se neboj. Vše jsem dal pečlivě zapsat a uložit u Rechabeáma, zapečetit před svědky a řádně vypořádat. Aspoň to ti ještě mohu udělat k vůli. Jak se ale blíží moje chvíle, mám na srdci úplně jinou věc.

Pamatuješ si, Matouši, na tu noc tehdy před téměř třiceti lety? Byl jsi ještě malý kluk, teprve první rok v rabínské škole. Pamatuješ, jak jsme museli jet dlouhou cestu až do Betléma, protože našemu římskému vládci se zlíbilo nechat nás sečíst jako ovce? Možná si pamatuješ na útulný hostinec, kde jsme bydleli, dobré jídlo a vzornou obsluhu, ale hlavně: pamatuješ si na tu noc?

Nemohli jsme oba spát, tys byl jako na trní, nadšený a rozrušený z daleké cesty, a povykoval jsi až do noci. Nakonec jsem to nevydržel a vzal jsem tě na procházku pod ztemnělým nebem v naději, že tě snad unavím a ty konečně usneš.

Zašli jsme však dál, než jsem plánoval, tvoje oči byly pořád rozšířené a rozevřené, a dostali jsme se až ke kopcům, kde pasou pastýři.

Pamatuješ? Matouši, pamatuješ?

Pak jsme uviděli to světlo. Zazářilo uprostřed noci jako tisíc sluncí, náhle, znenadání. Bylo od nás celkem daleko, ale přesto se nedalo přehlédnout.

A pak ten hlas. Slyšeli jsme ho zdálky, jen tiše, ale přesto jsme rozuměli, co říká: „Dnes se vám narodil Spasitel, Mesiáš, v městě Davidově.“ Chytil jsi mě za ruku, oči rozšířené. „Tati,“ šeptal jsi, „takhle přece lidi nemluví. Myslíš, že to jsou andělé?“

„Ale prosím tě,“ odbyl jsem tě, „bereš ty pohádky z rabínské školy moc vážně. Jasně, Gedeon byl možná statečný vojevůdce, ale ty historky o andělech… přece bys tomu nevěřil.“

„Pojď se tam podívat,“ tahal jsi mě za ruku. „Co když jsou to přece jen andělé?“

Šel jsem jen velmi neochotně. Co když, říkal jsem si, co když má to pískle pravdu? Nijak jsem netoužil setkat se s opravdovým andělem, a už vůbec ne s Hospodinem zástupů. Ale nechtěl jsem vypadat jako zbabělec.

Náhle bylo těch hlasů víc. Zvonivé, krásné, nadpozemské, až člověka jímala bázeň a hrůza. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem,“ volaly a zpívaly jeden přes druhý, přesto však v nádherné harmonii.

A pak bylo ticho.

I světlo zmizelo stejně rychle, jako se objevilo.

„Pojď,“ tahal jsi mě za ruku stále naléhavěji, „třeba je ještě chytíme.“ Klopýtali jsme nocí. Neznali jsme stezky, po kterých pastýři vodí ovce, a tak jsme šli cestou necestou, přímou čarou k tomu místu, které ještě před okamžikem tak jasně zářilo.

Za chvíli jsme zaslechli hlasy. „To jsou lidé,“ zašeptal jsi zklamaně. A skutečně, za chvíli jim začalo být trochu rozumět a uslyšeli jsme bečení ovcí.

„Pastýři,“ šeptal jsem a dal jsem si prst před ústa. „Buď potichu, kdoví co je to za lidi, ať nás nezahlédnou.“

Ale oni měli zřejmě jiné starosti, než se dívat po nezvaných návštěvnících. Stáli v hloučku, o čemsi se vzrušeně radili, až pak najednou nechali všechny ovce na pastvině a jako jeden muž se vydali směrem k Betlému.

„Spasitel,“ zaslechli jsme jednoho z nich, „kéž by se Bůh nad námi konečně smiloval.“

„Máme hledat děťátko v plenkách,“ připomínal druhý, „položené do jeslí. Nezapomeňte to, ať to nespleteme.“

Prošli jen kousek od našeho úkrytu. Viděl jsem jejich umouněné, prosté tváře, obyčejné a leckdy vyspravované oblečení. Téměř jsem si na ně mohl sáhnout.

Asi právě tehdy jsem tím vším začal pohrdat.

„Půjdeme se tam taky podívat?“ šeptal jsi mi, když konečně odešli. „Rabbi říkal, že se má Spasitel opravdu narodit,“ dodával jsi naléhavě.

„Nu, oni by možná nějakého Spasitele potřebovali,“ opáčil jsem pohrdavým tónem. „Jen se na ně podívej: chudá, nevzdělaná chátra, jakých je dvanáct do tuctu. A půlka z nich budou zélóti, to bych se vsadil, se svými sny, jak odsud podobně jako Makabejští vyženou Římany.“

Díval ses na mne nechápavě. „Ale co ten anděl?“ Měl jsi na krajíčku a vůbec jsi mi nerozuměl.

„Anděl. Anděl,“ vyjel jsem vztekle. „Viděli jsme jen nějaké světlo a slyšeli pár zvláštních hlasů. Jestli jsi zahlédl nějakého anděla, tak já tedy ne.“

„Ale on říkal, že se nám narodil Spasitel,“ už jsi jen pípnul.

„Jim možná, Matouši,“ pokračoval jsem trochu smířlivěji. „Ale copak my nějakého potřebujeme? Jsme snad chudí jako oni? Třeme nouzi s bídou? Nevíme si rady se svým životem? Hrozí nám zkáza od nějakých nepřátel? Utlačují nás snad Římané?“

„Ne, tati,“ díval ses na mne s důvěrou, ach, takovou důvěrou!

„Oni nakonec odejdou, jako všichni ostatní,“ pokračoval jsem s čím dál větší jistotou, „a pro lidi, jako jsme my, ochotné spolupracovat, se vždycky najde nějaké teplé a bezpečné místečko – jako třeba vybírání daní. Věř mi, synku,“ dodával jsem už úplně klidně, „i kdyby tihle potřebovali nějakého Spasitele, nač by byl nám?“

Do hostince jsme se vraceli tiše. Ani jednomu z nás nebylo do řeči.

Už jsi mi neodporoval.

I když jsem se tolik mýlil!

Teď ležím na smrtelné posteli a zírám do tváře svým nepřátelům. Byli tu celou dobu. Neopustili mě ani na chvíli.

Zajistil jsem své zlato proti všem zlodějům, a přesto mi ho teď šeól sebere úplně všechno – a já s tím nic nenadělám. Chránil jsem svůj život vší silou před nemocemi a nebezpečím – a přesto o něj musím přijít, děj se, co děj. Chtěl jsem ochránit tebe – a přesto i tebe dožene, tak jako teď mne, společný nepřítel nás i pastýřů… smrt.

A pak ten nepřítel, kterého mám uvnitř. Nikdy jsi mi to neřekl do očí, ale vím, že jsi nenáviděl, jak jsem se zachoval ke tvé matce. Mojžíš nám to dovolil, říkal jsem si, ale stejně jsem to byl já, kdo rozbil něco nádherného. Byl jsem to také já, kdo bezostyšně využíval svoje postavení, aby se domohl majetku – toho majetku, který je teď tak k ničemu! – a odíral každého, koho mohl.

Teď bych potřeboval pomoc Všemohoucího, ale jak o ni mohu požádat? Vždyť moje hříchy volají, volá trápení tvé matky, chudých dělníků, kterým jsem zadržel mzdu, všech, nad nimiž jsem se kdy neslitoval, aby mi Hospodin odplatil zub za zub.

Chápeš to, Matouši? Žil jsem v pokoji, ale mám hrozivé nepřátele, a žádný protivník na zemi není tak neúprosný jako oni. Nic, co mám, nic, co dokážu, nic, co jsem kdy udělal či vykonal, nikdo na celé zemi mě před nimi nedokáže ochránit. Měl jsem klidný život, ale i já, stejně jako pastýři, potřebuji Spasitele.

Nebo zahynu.

Měl jsi tehdy pravdu.

Narodil se nám. I nám.

Nevím, co se s tím dítětem stalo. Je to již téměř třicet let.

A pro mě je už nejspíš pozdě.

Proto píšu tobě, Matouši. Vzpomeň si na tu noc. Na světlo tam nad Betlémem. Na ten hlas. Tu píseň. Najdi ho. I kdybys měl vynaložit všechno mé bohatství i všechny své síly, najdi ho.

Protože se narodil nám.

I nám.

Tvůj otec,
Izmael