Po 28. 7. 2008

Asafův problém

Lukáš Makovička, Biblické
2868x přečteno
Asafův problém

Milý Davide, vzácný a drahý příteli,

1 Jak je k nám Bůh dobrý! Jak se stará o Izrael a o ty, kdo mají čisté srdce! Jakou péči nám projevuje a jakou starost o nás má!
2 Ale já jsem přes to všechno málem sešel z Jeho cesty, odbočil, zabloudil. Málem jsem si řekl: „Hle, nemá to cenu chodit tudy, je to k ničemu.“
3 Ptáš se proč? Co mne k takové bláhovosti mohlo vést, zvlášť když tu na plná ústa vyprávím, jak je náš Bůh dobrý? Inu, stalo se to, když jsem se rozhlédl kolem sebe a tu jsem uviděl, že po Zemi chodí mnoho zlých lidí, lidí žijících potřeštěně a svévolně, kteří si přes všechno to zlé, co vykonali, žijí v klidu a v pokoji. Na můj vkus až příliš mnoho!
4 Jen se na ně podívej! Mají zdraví, že by jim ho kdejaký sportovec mohl závidět, že by jim snad hrozila smrt, to tedy rozhodně není na pořadu dne!
5 Myslíš si, že ví, co je to v práci dřít až do úmoru? Ale kdeže! Že snad musí řešit ty stejné palčivé potíže, co obyčejní lidé? Ani omylem!
6 Podívej se na ně – je jich kolem dost a dost – myslí si, že jejich slova jsou zákon, povyšují se nad ostatní a nutí je poslouchat svou vůli, jako by snad nebyli touž nespolehlivou hlínou jako my všichni!
7 Kdyby to aspoň nebylo tak zřejmé! Jenže jejich úmysly a smýšlení srdce se až příliš často provaluje navenek – kolik jen jsem u nich viděl zřejmé neupřímnosti, podlého jednání, zášti a závisti zahalené do krásných slov!
8 Když se jim někdo znelíbí, vysmívají se mu, zlomyslně o něm roztrušují kdejakou lež a pomluvu, když s takovým hovoří, jednají s ním, jako kdyby museli poučovat naprostého hlupáka, svými řečmi ponižují a utiskují.
9 Občas ukvapeně otvírají svá ústa proti nebi i Tomu, který tam přebývá, a jindy zase jazykem prosmýčí celou Zemi i lidi, kteří po ní chodí, a nenechají na nich nitku suchou.
10 Víš co na tom všem nechápu? Oni mají úspěch! Lžou, podvádí, klamou, vyhýbají se odpovědím na upřímné dotazy, pomlouvají a utiskují a při tom všem se za nimi hrnou zástupy, aby je poslouchaly!
11 Říkávají: „Copak se to Bůh dozví? Copak to Nejvyšší pozná? Copak Mu na tom záleží?“
12 Ano, přesně tohle jsou svévolníci – bezstarostní, zákonem sami pro sebe, jdou od úspěchu k úspěchu a stále kupí jmění.
13 Když jsem se na to vše díval, bylo mi hořko u srdce. Je tedy zbytečné žít bezúhonně? Je k ničemu snažit se uchovávat si ryzí, prosté srdce? Nač jsem se tedy tolik snažil zůstat nevinný, i když celý náš věk mne svádí na opačnou cestu? K čemu to všechno? Když se člověk i bez toho má tak dobře?
14 To, že se oni mají výborně, bych ještě snesl, kdyby i v mém životě bylo vidět, že na mně spočívá požehnání. Jenže ono to tak není. Místo toho si někdy připadám jako fackovací panák – každý den bývám trestán i za nejmenší přestupky, každé ráno se na mne sypou nové rány a musím bojovat nové zápasy.
15 Měl jsem kvůli tomu srdce jako v ohni! Jak bych si přál mít takový život, jako takoví lidé – bezstarostný, plný všeho toho potěšení, jaké může Země jenom nabídnout! Mám ale kvůli tomu začít mluvit a jednat jako oni? Opustit cestu, po které jsem až dosud šel? Vždyť by se ode mne mí současní přátelé odvrátili!
16 Dlouho jsem o tom všem přemýšlel a vůbec jsem se v tom nemohl vyznat. Nechápal jsem, jak se to může stát, když nad světem bdí ten Spravedlivý.
17 Pochopil jsem to, až když jsem vstoupil do Boží svatyně a celou věc přednesl před Hospodina. Tehdy jsem totiž porozuměl, jak to všechno skončí.
18 Viděl jsi někdy člověka jdoucího po kluzké cestě? Tu uklouzne, támhle klopýtne, ale nějakým zázrakem se mu stále daří držet rovnováhu. Stejně si ale v srdci říkáš, že pokud půjde po stejné cestě dál, dříve nebo později na to zle doplatí.
Právě tak tomu je i s těmito lidmi – Bůh je postavil na kluzkou cestu. Jen popřemýšlej chvíli o životě lháře – musí vždy pamatovat na všechny minulé lži, co komu řekl, a s každou další je těžší a těžší neprozradit se, těžší a těžší neuklouznout! O kolik bezpečnější je cesta pravdomluvného, i kdyby třeba vedla trním a bodláčím! Jak nesmírnou námahu musí na chůzi po své stezce vynakládat pomlouvač, člověk klamající své bližní či snažící se je ovládnout!
A až jednou Panovník přijde a řekne „dost“, jak snadno takového z jeho stezky srazí do zkázy!
19 A když se na ně v onen den podíváš, řekneš si: „Tak tohle je ten, ke komu jsem kdysi vzhlížel? Tomu jsem záviděl? Vždyť dnes se na jeho osud lidé dívají s hrůzou a děsem a tiše doufají, že je nestihne něco podobného!“
20 Až na ně přijdou těžkosti, tu se možná náhle probudí a budou volat k Bohu o pomoc, ale On je nebude slyšet – právě tak, jako oni předtím neslyšeli volání těch, které drtili pod svou botou.
21 Víš, když bylo moje srdce roztrpčené a moje nitro zjitřené,
22 byl jsem pěkný tupec, nic jsem nechápal a choval jsem se jako zvíře bez rozumu a předvídavosti. Jako hlupák jsem se díval jen na dnešní den a nechápal jsem, že každá cesta má svůj konec, každá někam vede a každá též někde skončí. A postrádal jsem moudrost i prozíravost, abych dohlédl až na jejich konec.
23 Teď, když ho vidím, chci přese všechno stejně zůstat s Hospodinem, a víš co? Mám dojem, jako by mne od toho dne vzal za ruku.
24 Vím, že mne povede podle toho, co zdá nejlepší Jemu a nakonec mne – na rozdíl právě od těch lidí, o nichž jsem Ti psal – přijme k sobě do slávy.
25 Vždyť koho jiného koneckonců v nebi mám? A uvědomil jsem si ještě jednu věc: Ani na Zemi nemám kromě Něho v nikom takové zalíbení. Možná, že bych si mohl vydobýt uznání od oněch lidí, ale toužím po něm ve skutečnosti? Toužím po přátelství takových lidí? Po jejich společnosti?
26 A tak i když se na mne stále sypou rány, i když mám pocit, jako by moje tělo chřadlo, a zdá se mi, že moje srdce ztrácí oheň, který dříve mívalo, Bůh bude můj podíl na této Zemi a skála mého srdce, na kterou se mohu uchýlit.
27 Vždyť ti, kdo se Bohu vzdálí, nakonec zhynou. Ti, kdo poruší věrnost, kterou Mu slíbili, nebudou mít, čím by se obhájili – zůstanou němí.
28 Nakonec, i když nemám bohatství a věhlas, zjistil jsem, že v Boží blízkosti je mi dobře! Že je mi tam více než příjemně! Kromě toho právě ve svých úzkostech a bojích tam nacházím svoje útočiště, místo, kde se mohu skrýt i žádat o radu. Proto Ti to, drahý příteli, koneckonců také píšu, abych Ti povyprávěl o skutcích, které Bůh dělá, a abys i Ty snad z mých neumělých slov nabral trochu povzbuzení na naší společně cestě.

Požehnání Všemohoucího na všech Tvých cestách Ti přeje

Tvůj bratr Asaf
Žalm 73