Čt 8. 12. 2011

Sebehodnocení

Sebehodnocení

Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Řím 12:3)

Nejspíš se i vám a bohužel i v křesťanských kruzích již stalo, že jste byli varováni před strašlivým nebezpečím špatného sebehodnocení. Jak je hrozné, že se tolik lidí dnes nenávidí, tolik jich se sebou není spokojených, tolik si jich nepřijde dost hezkých nebo schopných.

A pak (dvakrát bohužel) většinou následuje rada léčit podobné neduhy pomocí chvály: „Hele, tak běž a řekni támhle té tlusté ošklivé holce, že se ti celkem líbí, aby neměla mindráky.“ (Nic proti tlustým ošklivým holkám, nicméně je třeba si přiznat, že i takové na zemi jsou a jejich hodnota tedy musí spočívat v něčem jiném než fyzické kráse, která koneckonců za pár let zvadne i u těch krásných a štíhlých.)

Zvláštní je, že Písmo naopak před nebezpečím nízkého sebehodnocení nijak zvlášť nevaruje, ba dalo by se říct, že ho spíš považuje za docela dobrou věc.

<><

Před tím, než se podíváme na jeden (mně docela dobře známý) příklad takového sebehodnocení, se chci zastavit u téhle hloupé rady léčit nízké sebehodnocení chválou, ke které pak býváme následně vyzýváni.

Rozumím, že to na první pohled vypadá dobře: Chvála člověka určitě v jeho jednání povzbudí a jistě je každý z nás rád, když ho někdo pochválí. Ergo když se budeme navzájem chválit, bude vše dobré.

Jenže to má jeden malinký háček.

Před časem jsme společně s pár dalšími lidmi hráli několik písniček na svatbě mé kamarádky. Po obřadu jsem se pak zdravil s jedním človíčkem a on prohlásil, že jsme prý pěkně hráli. Nuže, dle metodiky vzájemnou chválou k lepšímu sebehodnocení to moje mělo v daný okamžik vyskočit nejméně o stupínek výše.

Nicméně se tak nestalo, a to z následujících důvodů:

Nic proti danému člověku, mám ho rád a v mnoha ohledech si ho vážím, ale mám v jeho případě důvodné podezření, že by nás pochválil, ať bychom hráli téměř jakkoli. A kromě toho na hudbu není žádný „odborník“. Jo kdyby mě takhle pochválil třeba můj učitel kytary, to by byla jiná. Jenže u toho jednak vím, že nechválí jen tak něco, a za druhé, že tomu opravdu a do hloubky rozumí a pozná i chyby a nedokonalosti. Ale abych pravdu řekl, tak on by mě za předvedený výkon nejspíš nijak nepochválil a pravděpodobně by odtušil něco ve smyslu: „No, celkem dobrý, ale máš na víc.“ (Z čehož bych si mimochodem stejně nic nedělal, protože o to při dané příležitosti vůbec nešlo.)

A tady je potíž s chválou: ne každá je stejně cenná. A pokud se jí plýtvá, pak svoji cenu ztrácí.

Na rovinu, jak moc asi danou tlustou ošklivou slečnu povzbudí, že ji nějaký chlapec či slečna považují za hezkou, když zjistí, že jí to řekli, protože je k tomu den předtím vyzval jejich vedoucí mládeže?

To vám můžu říct naprosto přesně: Nijak. Jen ji to naštve. Taková chvála nemá naprosto žádnou cenu.

Chvála je tedy sama o sobě dobrá a příjemná věc, ale pokud je jakýmkoli způsobem vyžádaná, svoji cenu rychle ztrácí, snadno sklouzává k lichocení a k „léčení“ špatného sebehodnocení se v naprosté většině případů ani trochu nehodí.

<><

A teď se vám musím přiznat k jedné hrozné věci: Víte, já si sám sebe nijak zvlášť nevážím. Rozhodně se sebou nejsem spokojený. Dokonce by se dalo říct, že jisté své stránky upřímně a z celého srdce nenávidím. Jakžtakž schopný si připadám v některých oblastech, ale běda, jak se začnu pohybovat mimo ně. Zato si přijdu i se svými devadesáti pěti kilogramy živé váhy pořád celkem hezký – ačkoli tohle je mi popravdě řečeno naprosto ukradené.

Vzhledem ke všem varováním o nebezpečí nízkého sebehodnocení bych se tedy měl válet kdesi v hlubinách beznaděje a zoufale toužit po sebemenším náznaku chvály, aby se mé ztrápené ego konečně pozvedlo ke kýženým výšinám.

Jenže vás ujišťuju, že nic takového není na pořadu dne.

Ale abychom si rozuměli, zkusím to trošku rozvést:

Začal bych u toho příjemnějšího. Totiž v mém životě jsou i věci, které mohou k mému sebehodnocení nemalým způsobem kladně přispět. Jsem vyštudovaný a celkem slušný programátor, který celkem bez potíží uživí pět hladových krků a ještě zbude. Mám rodinu, která není na rozpadnutí, a tři děti, které jsou ve srovnání se současným průměrem poměrně dobře vychované. Kromě programování umím i pár dalších věcí, jako zručným a výmluvným způsobem psát žvásty na papír, hrát písně pochybné hodnoty na kytaru a doprovázet to hlasitým skřehotem, překládat knihy i články jakési už méně pochybné hodnoty z angličtiny do srozumitelné češtiny, doma leccos opravit a podobně.

Navíc bych mohl do jisté míry (samozřejmě s vrozenou skromností) pochválit i svůj charakter. Nelžu a moje slovo platí, nikdy jsem se neopil, nekradu, nepodvádím svou manželku s jinými ženami, pokud vím, tak nepomlouvám, nechovám proti nikomu zášť ani si nedržím nějaké neodpuštění. Nemám nijak přehnané potřeby, ale dokážu se spokojit i s málem.

Jenže odteď, milí čtenáři, už bude jenom hůř.

Totiž programátor jsem dost slušný na to, abych uživil svou rodinu, ale víte co? Na světě je spousta mnohem lepších, kterým nesahám ani po kotníky. Totéž se týká všech dalších věcí, na kterých si mohu zakládat, že je umím: psaní, hudby, zpěvu, překládání a dalších. V žádném případě nemusím daleko, abych našel někoho, kdo danou věc umí rychleji, lépe, dělá ji snáze a s lepšími výsledky.

Dále, kromě malého okruhu věcí, které zvládám a umím, je tu neporovnatelně větší oblast takových, které neumím a kde budu druhým platný asi jako mrtvému zimník. Jednou jsme na skautském vůdcovském kurzu měli takovou zkoušku našich zdravotnických schopností „v terénu“ a já jsem zjistil, že i se všemi informacemi, jež jsem kdy o dané věci slyšel, bude nejspíš lepší, abych ošetřování nechal pokud možno na někom jiném. A to není všechno. Nevím nic o zedničině, šití, tkaní, pokrývání střech, jaderných elektrárnách ani líčidlech. Nerozumím výrobě počítačů, strojařině ani 3D modelování, nevím, jak Vietnamci dělají svůj gyros a McDonald hamburgry, neumím pořádně zasadit strom ani obhospodařovat sad. Takže na jednu věc, kterou jakžtakž zvládám, připadá nejméně stovka, ve kterých si mohu oprávněně připadat naprosto a zcela k ničemu.

Aby bylo ještě hůř, dokonce ani to, o čem si myslím, že umím, se často nesetkává s pochvalou a oceněním, ale spíš naopak. Převáděl jsem do moderní češtiny Labyrint světa a ráj srdce, aby se to dalo dobře číst, a spousta hodnověrných odborníků, kteří Komenského studují celý život, se vyjádřila, že tím v podstatě nutně zprzním krásnou starou češtinu a spíš škodím, než abych pomáhal. Tím, co píšu a říkám, se snažím nějak posloužit druhým, ale třeba bývalý biskup naší církve (kterého si v mnoha ohledech vážím) o mně prohlásil, že člověka jako já si Pán Bůh nemůže použít ke službě, neb nemám v pořádku vztah s pastorem. Navíc nebyl v podobných výrocích a následných skutcích sám. Pro spoustu dalších lidí a zvlášť křesťanů jsem potížista, který by měl radši držet hubu a nepůsobit škodu.

Dále je tu celá sbírečka slabostí daných tím, že jsem jenom člověk. Nejsem vševědoucí, a tak se stává, že mne někdo obelstí. Nejsem všemohoucí, takže si ve spoustě situací nevím rady. Rodinu dobře uživím dnes, kdy je klid a mám stálé zaměstnání, ale jak bych obstál v těžších situacích? Ve válce, za hladomoru, když na zemi dopadne chudoba a všechno krachuje? Upřímně řečeno nevím. Jednou zemřu a můj život nebude a ani dnes není v mých rukách, nedokážu přikázat smrti, aby mne nenavštívila, ani nemohu sám sebe vzkřísit, až jednou přijde a udělá své dílo.

Zdá se vám, že už mám dost důvodů pro pořádnou depku? Inu, to ještě není všechno.

Ani to, na čem bych si rád zakládal nejvíce, a to můj charakter, nesklízí žádnou zvláštní pochvalu a slávu. Rád bych si říkal pravdomluvný, ale dle svědectví spousty lidí jsem jen věčně nespokojený remcal, co na všem hledá chyby. Rád bych se považoval za spolehlivého, ale dle některých lidí raz dva opustím své místo, když se mi něco jen trošku znelíbí. Rád bych si o sobě myslel, že jsem spravedlivý a měřím ostatním jako sám sobě, ale dle spousty svědectví vidím chyby jen na druhých a svoje vlastní odmítám uznat. Rád bych tvrdil, že věrně vykládám Boží slova podle toho, co skutečně říkají, ale dost lidí vám řekne, že si z nich beru jen to, co se mi hodí, a co ne, tomu se nehodlám věnovat. Rád bych se považoval za rozumného a střízlivého člověka, ale podle některých známých jsem pomýlený náboženský skorošílenec.

Nuže, už je těch důvodů dost? Ne, nebojte, ani to ještě není všechno. Ono totiž při podrobném pohledu ani ten charakter není nic moc.

Jednou jsem vám potkal „dobrého bezdomovce“. Chlapík, co žije na ulici, nepracuje, žebrá, pije (samozřejmě s mírou), toulá se z místa na místo a třeba o nějakém založení rodiny si může nechat leda zdát. Ale on to nebyl jen tak ledajaký bezdomovec, ne jako ti, co v nádražním podchodu lidem nadávají, když jim nic nedají, ne, takový on nebyl, on byl v pohodě, on to bral s nadhledem a neremcal. Zkrátka dobrý bezdomovec.

Víte co? Kdybych se chtěl srovnávat s tím „dobrým bezdomovcem“, pak bych si jistě mohl připadat jako vzor vší ctnosti. Pro alkohol nežiju, nekouřím a nepiju, přes den chodím do práce, téměř sklízím ovace.

Jenže nemůžu.

Dívám se místo toho do Bible a vidím, že jsem daleko od Boží slávy. Že Kristus také zažil pomluvy a špatné jednání, ale nikdy nepochyboval o lásce a pravdomluvnosti svého Otce, nikdy z něho nedělal lháře – a já pochybuju často. Že byl mírný a tichého srdce – a já se stále někdy zbytečně rozhněvám. Že nebyl ctižádostivý ani ješitný – a já občas jsem. Že vždy pevně a bez váhání stál za pravdou a nekolísal – a já se tak snadno nechám zastrašit a odradit. Že i na kříži pečoval o druhé – a já si někdy rád potají foukám svoje bolístky a připadají mi strašlivě důležité. Že ani v těžkostech nereptal a dělal, co bylo třeba – a já, inu, ano, občas reptám.

Dokonce nacházím chyby i tam, kde bych si na svých charakterových vlastnostech rád zakládal. Považuju se za pravdomluvného, ale víte, jak neskutečně prolhané mám srdce zvlášť ve vztahu k Bohu? Jak někdy zapírá a podvádí, aby nemuselo přiznat barvu? Považuju se za spravedlivého, ale někdy, když věci příliš bolí, tak spravedlnost stranou a hodil by se starý zlý soudce Lynch. Říkám, že dodržuju sliby, ale svým dětem někdy planě vyhrožuju trestem, který nejsem ochotný vzhledem k přidruženým vřískajícím potížím vykonat. Nikdy jsem se neopil, ale občas používám jiné, o něco méně škodlivé formy zbabělého útěku před příliš těžkými problémy.

Co tedy řeknete?

„Nu, u tohohle chudáka zřejmě ve dne v noci sedí sám Pán Bůh a dle doktríny chválou k dobrému sebehodnocení ho těší a chválí, aby se nám nezhroutil.“

Jenže ani tohle tak úplně není. Pán Bůh je sice skutečně ochoten s dotyčným chudákem sedět a hovořit, ale chválou nijak zvlášť neplýtvá. Ba dokonce mi neváhá ještě za tepla ohlásit moje poklesky a nectnosti, špatné pohnutky a pochybné záměry, nedbalost a lenost, nevěru a nespravedlivé jednání – a to v míře mnohem větší, širší a hlubší než kterýkoli z lidí, jež jsem měl tu někdy pochybnou čest potkat.

Ale víte, právě tohle je jeden z důvodů, proč se za ním znovu a znovu vracím, i když někdy bloudívám. On mi říká pravdu. Nepřikrášlenou, ošklivou, nepříjemnou a nelichotivou pravdu. A navíc mě má i přes to všechno pořád rád. A já jsem si mnohem jistější láskou někoho, kdo o mně všechny tyhle věci a ještě horší až do hloubky ví, koho jsem tisíckrát urazil a desetitisíckrát mu ukřivdil, a přesto se mnou stále zůstává, než lidí, kteří vás někdy opouštějí a zavrhují pro úplné prkotiny.

Nemusím mít dobré sebehodnocení, abych si tím mohl být jistý, ba naopak, ono v daném případě spíš překáží. A dobré sebehodnocení klidně vyměním za jistotu Boží lásky osm dní v týdnu a pětadvacet hodin denně. Není to nic než dým a přelud, iluze a fraška, přetvářka a pavučina, která se při prvním kontaktu s realitou a potížemi rozpadá, tříští, chřadne a vadne.

A Boží láska zůstává.

Rád bych tedy veleváženým čtenářům doporučil následující:

Máš nízké sebehodnocení?
Tak buď realista, mysli střízlivě a ještě ho sniž.
A pak si uvědom, že Bůh miloval i mnohem horší a neschopnější, než jsi ty.
Bude tedy milovat tou stejnou láskou i tebe.