7. 10. 2011

Křesťanské písně aneb „o ceně slov“

Křesťanské písně aneb „o ceně slov“

Mám velmi rád jednu píseň od skupiny Klíč – jmenuje se „Omnia vincit amor“ (Všechno přemáhá láska). Zpívá se v ní mimo jiné i to, že když zlý trubky troubí a vítězí zášť, když nad lidskou láskou roztáhli plášť, tak právě tehdy kdosi krví napsal onen vzkaz – Omnia vincit amor. Ta stejná píseň má i refrén, který zní:

Zlaťák pálí, nesleví nic,
štěstí v lásce znamená víc,
všechny pány ať vezme ďas,
Omnia vincit amor.

Když ji zpívám, vynechávám třetí verš refrénu, místo něj dělám jakési rozpačité hmm, hmm. A jednou při zpěvu právě této písničky se mne můj nejlepší skautský přítel optal, jestlipak mám s tím veršem nějaké morální problémy, neb si všiml, že ho jaksi nezpívám.

Opáčil jsem, že si prostě tu věc, o které verš zpívá, nepřeju. Nechci, aby všechny pány vzal ďas, ano, i když je to mnohdy verbež a pakáž a tlupa zlodějů, nechci.

<><

Nemám moc rád hudbu, která v současnosti frčí – hip hop, rap, metal, disco a podobné věci. Zvlášť ten metal, moje lehce umělecky poznamenaná dušička se vzpírá tomu něco takového považovat za hudbu a poměrně slušné hudební vzdělání mi brání vážit si rámusu, pro jehož vytvoření většinou není třeba žádných zvláštních schopností a hudební zručnosti, a říkat mu umění.

Moc se mi nelíbí ani to ostatní, i když v tom leckdy bývá mnohem více kumštu, zkrátka nelíbí. Pokud jste fanoušci něčeho takového, prosím snášejte mne, jiný už asi nebudu (kromě toho si nemáme co vyčítat, i vy budete jistě ohrnovat nos nad lecčím z toho, co se líbí mně). Ono ne že by bylo nějak důležité, co se mi líbí, že? Každému podle jeho gusta, a i když takové věci nevyhledávám, nehodlám nikoho odsuzovat za to, že on ano.

<><

Mám mnohem raději křesťanské písně, které se zpívaly za dob mládí mých otců a dědečků, než ty, které jsou většinou v repertoáru dnes a pocházejí ze současnosti.

Ne že by nebyly „světlé“ i „tmavé“ výjimky, ale celkově je tomu tak.

Ne že by leckteré z těch „starých“ písní neměly jednoduchou, až dětskou melodii, že z hudebního hlediska to nejsou žádné skvosty, ale mám je radši.

Víte, všiml jsem si jedné věci, která se vine jako červená nit těmi písničkami:

Ty staré zpívají hodně o Kristu a o Bohu, o tom, jaký je a co udělal, ty nové často přečasto zpívají o nás, že my milujeme, my věříme, my dáváme vše, my jdeme proti proudu, my máme ďábla pod nohama (jasně), my zabíráme naši zem (a teď tu o Červené Karkulce) a kdovíco dalšího.

Mám někdy problém je zpívat, víte, dnes je moderní dávat do křesťanských písní obraty jako „vše co mám, je tvé,“ „vše ti dávám,“ „touha žít ve tvém domě je mým největším důvodem“, věci, které v těch starších většinou nenaleznete.

Když vidím, jak to celý sbor nadšeně zpívá, bývá ve mně někdy malá dušička. Za těch pár let, co chodím s Bohem, jsem se o něco lépe poznal a to poznání nebylo úplně příjemné. Zjistil jsem mimo jiné, jak nespolehlivý a nestálý jsem stroječek, jak náchylný k tomu páchat zlo místo dobra, a i když bych si ve svých lepších chvilkách přál, aby to tak bylo, dnes už si nemyslím, že mohu s čistým svědomím Bohu zpívat „vše ti dávám“. Vím, kolikrát jsem si myslel, že to tak je, abych za chvíli zjistil, že to prostě není pravda. Netroufám si na plnou pusu vypravovat o své lásce nehynoucí na věky věků, nikdy jinak a ani o rok déle, vždyť jsem si vyzkoušel, že někdy je jako plamínek jen tak tak plápolající a téměř uhaslý. O zabírání země a ďáblovi pod nohama nemluvě.

Mnohdy si říkám, zdalipak to není tím, že se dnes už tolik neznáme, nebo že jsme zapomněli.

Nebo tím, že už nechápeme cenu slov, zapomněli jsme, že i písně mají především „vypravovat“ o Boží slávě, a až někde daleko potom a za tím je hudba.

Že si myslíme, že je stejně jedno, co zpíváme, nejdůležitější jsou přece „motivy“ a „postoje srdce“, a tak někdy Všemohoucímu a Vševědoucímu s prominutím na plnou hubu lžeme o své lásce, věrnosti, odhodlání a kdečem dalším.

A nejvíc ze všeho se bojím, že se o to prostě už nestaráme, je nám jedno, jestli zpíváme pravdu či lež, no jsou to přece chvály, ne?

Ale slova bez významu, zpívaná jen tak nebo pro dobrý pocit, nejsou nic, čím bychom mohli udělat Bohu radost.

Sobě možná, a promiňte mi, pokud se mýlím, ale osobně se domnívám, že naprostá většina toho, čemu se dnes říká „chvály“ a „uctívání“ a vypadá to jako diskotéka nebo koncert, už dávno neslouží Bohu, ale jen lidem. Neřídí se to vkusem Božím, ale lidským (protože on si víc cení nepřikrášlené pravdy a upřímnosti než hezké hudby). Nejde o spokojenost Boží, ale lidskou. No neříkáte „to byly ale skvělý chvály“? Neměříte to snad podle toho, jak jste se vy cítili? Jak se vám páčila muzika?

A pak už se moc nedivím tomu, jak malou cenu lidé přikládají slovům.

<><

Před časem jsem slyšel jednu novou „chválu“, prvně na jedné evangelizaci. Muzika pěkná, to mohu říci, jenže… Nepamatuji si ji celou, ale mimo jiné se v ní zpívaly i následující věci:

Jsi slavné vzkříšení,
jsi zvonů hosana…
jsi maják na skále…
Ty z moří utkán jsi
a z vlasatic a z blesků,
a z hor a bystřin…
jsi Odysseův návrat do vlasti.

Když jsem tohle slyšel poprvé, naštvalo mne to. Tak všemohoucí Bůh, který stvořil vše, co je kolem, včetně mé maličkosti, že je utkán z moří? Z vlasatic? Ten, který to vše stvořil z ničeho?

A neboť jsem trochu seznámen s mytologií, pamatuji si, jakpak to bylo, když se Odysseus vracel do vlasti. Jak na svém panství našel bandu ženichů ucházejících se o jeho ženu (mysleli si totiž, že pan manžel už čichá ke kytičkám odspodu) a jak je pak osobně postřílel lukem.

Když jsem ji slyšel podruhé, to už se zpívala v našem sboru, naštval jsem se ještě víc a napsal jsem dopis jednomu interpretovi, dopis, který zpětně hodnotím jako ukvapený a zbytečně tvrdý, což ovšem neznamená, že by se mi snad píseň začala nějak líbit.

Bylo mi odpovězeno, že autor písničky je upřímný křesťan, kterého dotyčný dobře zná, a že to je jenom „básnický obrat“.

Nuže dobrá, podíváme se na to trošku blíž…

<><

Pokud je autor křesťan, těší mě to, víte, já třeba jsem, ale to mi nebrání někdy napsat pěknou hovadinu, jsem pořád jenom člověk.

A co se týká „básnického obratu“, přemýšlel jsem o tom a nemyslím si, že to i tak obstojí.

Taky píšu básničky, netvrdím, že kdovíjak vydařené, ale něco málo o tom vím a snad i trochu chápu, co je to básnický obrat. Nemyslím si, že je to něco, co nemá žádné meze a hranice, že prostě člověk může napsat cokoli a pak tvrdit: „Jó, ale to tys nepochopil, to je přece básnický obrat.“

A víte, když se dívám na tu píseň nahoře, pak rozumím prvním veršům, chápu, že Ježíš (pokud je tedy píseň o něm, dala by se totiž s úspěchem zpívat třeba na nějaké slavnosti k oslavě Poseidona, řeckého boha moří – a na něj by mimochodem seděla řádově lépe) sice není slavné vzkříšení, ale že byl slavně vzkříšen a nakonec i slavně vzkřísí nás. To je jasné.

Chápu, že Ježíš není jakýsi výkřik, hosana zvonů, ale že s ním přichází jásot a radost.

Chápu, že Ježíš není budova postavená na útesu vybudovaná proto, aby nějaké lodičky nenarazily na skálu, ale že je pro nás světlem ve tmě, bezpečnou navigací.

Možná bych skousl i Odyssea, dejme tomu. Jednou se na jisté skupince rozebíralo podobenství o dobrém pastýři a ovcích a jeden bratr poznamenal, že „on se o ně ale přece stará, aby je stejně nakonec zapíchl.“ Odyssea bych vzhledem k jeho poměrně krvavému návratu nepovažoval za příliš šťastnou volbu, ale možná měl pan autor na mysli nějakou jinou část příběhu. Nejspíš. Nevím, tady prostě musím říct, že „nechápu, co tím básník myslel“.

Ale moře, vlasatice a blesky, ty už neskousnu. Bůh z nich prostě není utkán, není jimi tvořen, a zkrátka se mi to nepodařilo nacpat ani do té nejvolnější básnické licence, na kterou jsem byl schopen přijít.

Přijde mi to, jako by bard zpíval před svým králem:

Jsi slavné vítězství, jsi zvonů hosana (král se nadšeně usmívá a nos se mu nebezpečně stáčí nahoru), jsi maják na skále (ano, ano, jistě, mé rady a vedení, že?), tvé svaly z bahna jsou, žebrácké roucho nosíš (ehm… tohle bude asi básnický obrat…).

Nemyslím si, že by takový král byl v první chvíli nějak zvlášť poctěn. Ano, věřím, že by se z toho onen bard uměl nějak vykecat, ale v každém případě je jeho „básnický obrat“ zcela a naprosto nevhodný, zapomněl na to, že každé přirovnání má osvětlovat, jasněji ukázat a dát cosi zřetelně najevo a že je vada, veliká vada, pokud naproti tomu zahaluje, na první, druhý i třetí pohled znamená něco naprosto jiného, něco nepříliš lichotivého.

A víte, i když pro mnoho lidských králů, ba i bohů a bůžků by mohlo být pochvalou, když se o nich pěje, že jsou utkáni z moří, vlasatic a blesků, hor a bystřin, to stejné zpívat o Hospodinu je prostě a jednoduše urážka. On není. On ta moře, ty vlasatice i ty blesky stvořil. Je to jeho dílo. A tady ta panteistická karikatura boha nemá s biblickým Hospodinem vůbec nic společného.

<><

Nejvíc mne ale mrzí, že nám to je povětšinou jakoby jedno. Pravda, lež, je to tak, není to tak, co na tom sejde, když to pěkně hraje?

Když by někdo zpíval o mém tělesném otci věci, o kterých si nemyslím, že jsou pravdivé, ozval bych se, a věřím, že vy v případě vašeho táty také. Když by mi někdo zpíval o své nehynoucí lásce a pak si nenašel skoro žádný čas, aby se mnou aspoň pobyl v soukromí, jen my dva, nejspíš by mne to minimálně mrzelo, a protože jsem huba nevymáchaná, asi bych se taky ozval.

Ale Bůh, víte, pro toho je zdá se dobré cokoli, jako bychom si mysleli, že je mu to šuma fuk.

Jenže ono není.

Slova mají svou cenu, tedy aspoň měla by mít, a z těch, která ji nemají, se jednou budeme zodpovídat.