St 27. 5. 2009

Úsvit víry a mračna nad ním

Lukáš Makovička, Kázání
3076x přečteno
Úsvit víry a mračna nad ním

Autorem kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde.

A otec toho chlapce ihned se slzami vykřikl: „Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!“ (Mk 9:24)

Minule jsme se zamýšleli nad cestami, po kterých víra vchází do duše. „Víra je ze slyšení.“ Je mým radostným přesvědčením, že minulou neděli skutečně zavítala k mnohým a že se mohli odhodlat k plné závislosti na Pánu Ježíši Kristu co se týká spásy jejich duše. Každý dobrý pastýř ale ví, že nejpečlivěji by se měl starat o čerstvě narozené beránky, a tak se mi zdálo vhodné, abychom dnešního rána přemýšleli o těch, kdo teprve nedávno uvěřili v Krista, a pokusili se je posílit a pomoci jim ve vážných zkouškách, které často provázejí jejich současný stav, kdy jsou ještě velmi slabí.

Když se člověk poprvé začne spoléhat na Ježíše, mívá sklony dělat si starosti, když jeho radost nedosahuje vždy své plné výše; není vycvičen v duchovním boji a snadno se vyděsí; ještě stále jím zmítá jeho dřívější přesvědčení a je náchylný do něj upadat zpátky. Světlo, které přijal, ho naplňuje nesmírnou radostí, ale není dosud příliš jasné ani trvalé; vidí lidi jako chodící stromy a při sebemenší příležitosti je hotov bát se tisíců strachů a obav. Slabost novorozené víry tedy hlasitě volá po soucitu všech, kdo milují duše.

Kromě své vlastní slabosti na ně čeká ještě zvláštní nebezpečí, protože v takových dobách je Satan často v plné práci. Žádný král se dobrovolně nevzdá svých poddaných a i Princ temnoty usiluje získat zpět ty, kdo právě unikli zpod jeho nadvlády. A i když někdy nejsou duše pokoušeny hned poté, je poměrně jisté, že na ně zaútočí již někde na počátku jejich cesty z Města zkázy do Nebeského města. Bunyan moudře umístil Bažinu beznaděje na samotný začátek celé duchovní poutě. Zbabělý pekelný zloduch útočí na slabé, aby se s nimi vypořádal, než dostatečně zesílí a dokáží způsobit jeho království větší škody. Jako farao se snaží zničit ty maličké. Kdykoli je to možné, snaží se z nich vytlouct jakoukoli naději, aby jejich třesoucí se víra zcela zahynula. Možná, že text, kterým se budeme dnešního rána zabývat, bude prospěšný pro mnoho z vás. Věřím, že může být a že nám ho Duch Boží může osvětlit tak, aby potěšil všechny ztrápené duše. „Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!“

V textu jsou jasně vidět tři věci. Je zde pravá víra, je zde žalostná nevěra, a je zde zápas mezi těmi dvěma.

<><

I. Velmi jasně v textu vidíme pravou víru. „Pane, já věřím!“ říká onen ustaraný otec. Když mu náš Pán říká, že pokud může věřit, je pro něho možné všechno, nic nenamítá, neprosí o žádný oddechový čas, nežádá si další důkazy, ale hned volá: „Pane, já věřím!“ Všimněte si nyní, že jsem tuto víru nazval pravou, a také vám dokážu, že jí skutečně je.

Za prvé, byla to víra v osobu Ježíše Krista. Je velká chyba, když si představujeme, že přijmout nějaké zdravé učení je totéž, jako mít zachraňující víru. Ačkoli totiž spásná víra přijímá Boží pravdu, především se týká osoby a díla Pána Ježíše Krista a její podstata tkví ve spoléhání na Ježíše samotného. Nejsem spasen, protože věřím Písmům nebo protože věřím učení o milosti, ale jsem spasený, protože věřím Kristu, nebo, jinými slovy, věřím v Něho. Ježíš je mé krédo. On je ta pravda. V tom nejpřesnějším slova smyslu je Pán Ježíš Slovem Božím. Poznat Ho je věčný život. Svým poznáním ospravedlňuje mnohé.

Nevím, jestli onen otec z našeho příběhu slyšel předtím vůbec nějaké kázání. Nejsem si jistý, jestli měl jasné povědomí o všem, co se týkalo Spasitelova království – ale k tomu, aby získal zdraví pro svého syna, to nebylo nutné. Jistěže by bylo žádoucí, aby se z něho stal vyučený učedník, ale v té nouzi, ve které se nacházel, byla ta hlavní věc, aby věřil Kristu, že je jak schopný, tak ochotný vyhnat démona z jeho syna. Tomu také věřil, a i když jeho víře mohlo mnoho scházet co do šířky i do hloubky, přesto mu umožnila uvědomit si, že ten Mesiáš, který stojí před ním, je Pán, a vedla ho k plnému spolehnutí se na Něj. Nevěřil učedníkům – už do nich vkládal naději dříve a zklamali ho. Nevěřil sám sobě – věděl, že nedokáže vyhnat zlého ducha ze svého dítěte. Už nevěřil žádným lidským lékům, protože u doktorů bezpochyby utratil mnoho peněz. Ale věřil tomu muži se zářícím obličejem, který právě před chvílí sešel dolů z hory. Když ho uslyšel pronést: „Můžeš-li tomu věřit. Pro věřícího je možné všechno,“ okamžitě řekl: „Pane, já věřím!“

Drahý posluchači, doufám, že i ty jsi, ať už tehdy nebo onehdy – a možná, že se to stalo právě minulou neděli – vložil svou důvěru v Ježíše tím stejným způsobem a uvěřil jsi mu, že je jak schopen, tak ochoten tě zachránit. To je víra, která tě skutečně s jistotou spasí. Odpočíváš v Něm, svém Bohu, svém bratru, svém Spasiteli; v Něm jako v živém Synu člověka; v Něm, krvácejícím a trpícím jako zástupná oběť na tvém místě; v Něm vzkříšeném z mrtvých a již neumírajícím; v Něm sedícím po pravici Boha Otce, oděném mocí dostatečnou ke tvé spáse? Důvěřuješ Mu? Jestli ne, pak ať už věříš čemukoli, ať už je tvé krédo jakkoli ortodoxní, stále nemáš věčný život; ale jestli všechna tvá důvěra spočívá v Něm, jestli od Něho očekáváš všechnu nutnou pomoc, jestli jsou Jeho zranění tvým jediným úkrytem, Jeho krev tvou jedinou obhajobou a On sám je tvou jedinou jistotou, pak jsi spasený člověk, tvá přestoupení jsou ti prominuta pro Jeho jméno a jsi přijatý v Milovaném. Jásej tedy v plné radosti, vždyť máš právo se tak chovat – každá dobrá a potěšující věc je tvá!

Víra onoho dobrého muže byla pravá a zachraňující i z dalšího důvodu. Byla to osobní víra, která se týkala věci, o niž šlo, víra ve věci, za kterou prosil. Nikdy jste neměli dojem, že věřit za druhé lidi je nádherně snadné? Vím, že když jsem sám hledal Spasitele, neměl jsem žádné pochybnosti, že přijme kteréhokoli jiného kajícníka. Byl jsem si jistý, že i kdyby k němu přišel ten nejhorší hříšník až od bran samého pekla, bude ho schopen zachránit, a i když jsem v Něj neměl žádnou víru co se týká mého vlastního případu, přesto věřím, že kdybych se potkal s nějakou jinou zoufalou duší ve stavu podobném tomu mému, povzbuzoval bych takového člověka, aby vložil svou důvěru v Ježíše, ačkoli já sám jsem se bál to udělat.

Věřit za druhé je snadné, ale když přijde na tvůj vlastní případ, když máš věřit, že právě tvé hříchy mohou být vymazány, že ty, který tak uboze hraješ roli marnotratného syna, můžeš být přijat svým milujícím Otcem, že tvé duchovní nemoci mohou být vyléčeny, že z tebe mohou vyhnat toho démona – tady přichází obtíže a těžkosti. Ale, milovaní, musíme věřit právě takto, nebo nemáme zachraňující víru.

Ó můj Spasiteli, měl bych si snad s vírou zahrávat a věřit, nebo předstírat, že věřím, že můžeš uzdravit případ podobný tomu mému, a přesto nemůžeš vyřešit ten můj? Mám snad nakreslit čáru a omezit tě, Svatý Izraelský, a říkat: „Můžeš zachránit všechny, kdo na tom nejsou tak špatně jako já, ale ne mne, já už jsem zašel příliš daleko?“ Mám si snad představovat, že tvá vzácná krev má sice nějakou moc, ale ta není dostatečná, aby vymazala mé hříchy? Mám se snad v aroganci své beznaděje odvažovat stanovit hranice moci tvých zásluh a tvé výkupné oběti? Bůh chraň! Ježíš je schopen zachránit všechny, kdo přichází k Bohu skrze Něj – je schopen zachránit mne. Toho, kdo k Němu přijde, v žádném případě nevyžene ven; já jsem k Němu přišel a On mne nevyžene, nemůže vyhnat ven.

Máš osobní víru, víru pro svůj vlastní případ, víru týkající se tvých vlastních hříchů a tvého osobního stavu před Bohem? Věříš, že Kristus může spasit tebe? Ať už poplaveš, nebo klesneš ke dnu, svěřil ses mu celý, se vším, co máš? On sám nesl naše hříchy na svém vlastním těle až na kříž; my se mu pak musíme svěřit. Pokud jsme tak učinili, pak stejně jako onen muž v našem příběhu máme skutečnou víru, víru Božích vyvolených.

Kdyby si však někdo myslel, že to je jako důkaz pořád dost chabé, nechte mne ještě chvíli pokračovat a já vám ukážu, že víra onoho muže byla pravá, protože to byla víra, která vítězila nad těžkostmi, těžkostmi, které jsou podobné těm našim, a proto jistě vznikla díky dílu Ducha Božího, protože žádná jiná víra nemůže přestát takovou zkoušku.

Chci se ptát tebe, drahý posluchači, jestli víra vítězí nad obtížemi i ve tvém vlastním případě. Všimni si totiž, že ono dítě se žalostně trápilo a nemoc už trvala hodně dlouho. Když se ho Spasitel zeptal: „Jak je to dlouho, co se mu tohle stává?“ odpověděl: „Od dětství.“ Nemuselo se mu zdát, že teď, když jeho syn vyrostl, je už velmi nepravděpodobné, že se z toho někdy dostane? Očekáváme, že naše děti z některých svých problémů vyrostou, ale tady byl někdo, jehož stav se ani po mnoha letech stále nelepšil. Roky bolest jen zvětšily, nedokázaly ji zmenšit. Přesto i v sevření toho všeho onen muž věřil, že Kristus může toho již dlouho usazeného démona z jeho syna vyhnat.

Drahý příteli, případ tvého hříchu je podobný. Hříchy tvého mládí ti vyvstávají před očima; nejsou snad ve tvých kostech? Hříchy tvé rané dospělosti, hříchy tvých zralejších let a snad hříchy tvého stáří – ty všechny vystoupily před tvou tvář. Může Etiopan změnit svou kůži nebo leopard ztratit své skvrny? Pokud ano, pak se i ten, kdo si zvykl jednat zle, může naučit jednat dobře. Mohu být snad poté, co jsem léta ležel v šarlatové červeni, dokud se nevsákla až do samotné mé přirozenosti, ještě obmyt a vybělen jako sníh? Zločiny, ve kterých jsem tak dlouho pokračoval, špatné návyky, které jsou tak hluboko zakořeněné, lze překonat i ty? Ó duše, pokud máš pravou víru, odpovíš: „Ano.“

Věřím, že Kristus je Bůh, a proto mne může vysvobodit od všeho zlého a odpustit mi všechny hříchy. I kdybych žil tak dlouho jako Metuzalém a po celou tu dobu páchal ty nejhorší nepravosti, Ježíš je přesto tak mocný, že by mne mohl v okamžiku vysvobodit. Jeho slovo je: „Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno.“ Když vzhlížím k oněm drahým ranám, k tomu prameni lásky i krve, tak věřím, a budu věřit, že má léta prožitá v hříchu jsou v okamžení odváta a jako husté mraky hnané silným větrem jsou pryč a už se nikdy nevrátí. Toto je víra, nebohá duše! Kéž ti Bůh pomůže, abys ji získal.

Onen člověk také po dlouhou dobu považoval případ svého syna za beznadějný. Klidně také mohl. Kromě toho, že jeho dítě dostávalo epileptické záchvaty a zmítaly jím extrémní záchvaty hněvu, byl navíc hluchý a němý, takže z něho po celý život nevyšlo ani jedno inteligentní vyjádření – i kdyby se snad čas od času cítil lépe a silnější, nemohl svému otci říct ani jedno nadějné slůvko, nemohl mu říct o své vděčnosti za věrnou péči, která nad ním bděla, a dokonce nemohl zaslechnout ani jedno slůvko útěchy, které by se mu snad otec snažil říci. Ucho bylo zavřené a jazyk svázaný. Jak bolestné utrpení, nesmírně bolestné pro rodiče, a k tomu stále pokračující rok za rokem! Nakonec už musel mít jeho otec pocit, že nemá smysl ještě něco podnikat. Je třeba dítě hlídat, ale není ho možné obnovit, vždyť je to beznadějný šílenec.

Možná je dnešního rána i zde někdo, kdo se vzdal naděje na svou spásu; má dojem, jako by se jeho případ nenacházel v katalogu milosti; obviňuje se z mnoha hořkých věcí a předpokládá, že na ně Bůh vtiskl svou pečeť a prohlásil je za pravdivé. Ale když teď vidíte onoho otce, jak v Kristově přítomnosti věří i navzdory své beznaději, „v naději proti vší naději,“ vyzývám vás, abyste jednali stejně. V Kristově přítomnosti se tvá jistota může zase obnovit.

Máš naději, milý čtenáři, takovou naději, která dokáže totéž? Sám bych nikdy neuvěřil, že by bylo možné, abych byl vysvobozen ze svých hříchů, dokud jsem neuviděl, že ten, kdo mne přišel zachránit, je můj Učinitel; ten, který mne přišel vykoupit, je ten samý, kdo nese obrovité pilíře Země na svých ramenou a všechny věci udržuje svým mocným slovem. U něho nemůže být nic nemožné. Dívám se na jeho probodené ruce a nohy a vím, že pokud se sklonil, aby trpěl na místě hříšníků, hodnota jeho oběti musí být nad pomyšlení obrovská. V Ježíši má naději i beznadějný případ, ten, kdo si zoufal, u Něj nabývá dobré mysli. Ó, toto je skutečná víra, víra, která nestrpí, aby i nadále byla otrokem pochybností a sklíčenosti, ne když teď vidí, jak její Pán Ježíš přichází blíž. Je to mocná víra, která odmítá dál posedávat v údolí stínu smrti, ale povstává, setřásá ze sebe všechen prach a obléká si nádherné roucho.

Další zkouška, které musela víra onoho otce čelit, byla ve skutečnosti, že právě zkusil hledat pomoc u učedníků. Přivedl své dítě ke Kristu, a když tam nebyl, požádal apoštoly, kteří byli v údolí, aby mu pomohli. Ti se snažili, seč mohli, ale bez moci svého Mistra naprosto selhali – a pro naději nebohého otce to musela být nesmírně tvrdá zkouška. Vždyť věděl, že při jiných příležitostech plynula skrze apoštoly Kristova moc a že skrze ně dělal zázraky – ale tady jako by všechna jejich uzdravující moc vyprchala. Pokud se Ježíš rozhodl, že skrze ně nebude při této příležitosti jednat, v srdci našeho muže mohla povstat myšlenka: „Možná, že i jeho vlastní moc se zmenšila.“ On ji však odložil a i přesto věřil dál.

Ó duše, vyzkoušela jsi Jeho služebníky, hledala jsi pomoc u Božího lidu a snažila se tam nalézt útěchu, ale marně? Přicházela jsi ke svátostem, jen abys zjistila, že pro tebe je to jako přijít k vyschlé studně bez vody? Snažila ses naslouchat evangeliu, a dokonce i to ti připadalo, jako že to pro tvého ducha nemá žádný význam? I kdyby ano, ani přesto nedovol, aby tvou mysl zastínil byť jen stín pochybnosti, že Pán není schopen nebo ochoten tě zachránit. Pojď k Jeho nohám a stále v Něho věř.

Ať už bude rozum říkat tvé duši cokoli, aby tě přiměl k malomyslnosti kvůli minulým porážkám, pevně věř, že Jeho moc je stále neporazitelná, že Jeho paže není ukrácená ani neschopná zachránit, ani jeho ucho není zalehlé, že by tě neslyšel. Ano, viděl jsi lidské selhání, ale jen abys mohl oslavovat Boží milost; zažil jsi neschopnost služebníků, ale tím víc bude zřejmá moc a zručnost samotného Mistra. Kéž ti Pán pomůže věřit, že i kdyby ti žádný člověk nemohl nijak prospět, i kdyby žádný pastor nebo biskup církve, žádný mučedník ani věřící všech minulých věků, žádný apoštol ani prorok nedokázal najít balzám na tvé rány, stále je tu dlaň, ta probodená dlaň, která obváže tvá zranění a pro tvou duši nalezne lék, který ji skutečně vyléčí. Ano, pravá víra věří dokonce i navzdory takovému zklamání.

Také bych byl rád, abyste si všimli, že onen otec věřil v Krista a v Jeho moc zachránit i přesto, že jeho dítě právě v ten okamžik zažívalo strašnou bolest a utrpení. Duch, který posedl to ubohé dítě, si zvykl někdy ho strhnout do ohně a jindy zase do vody. Přesně jako s námi – i náš duch bývá stržen do ohně troufalých domněnek a hned zase do záplavy beznaděje. Zmítáme se mezi chladem melancholie a žárem sebeuspokojení. V jedné chvíli jsme volali: „Miluji rozkoš a jdu ji hledat,“ a jindy zase: „Má duše by chtěla raději zemřít, než žít; stejně nebudu žít navěky.“

Když je Satan v člověku, a ten je plný beznaděje, pak jde z extrému do extrému a nikde nespočine, jako nečistý duch bloudí po pustých místech a hledá odpočinek, ale žádný nenachází. A právě v té chvíli, kdy otec hovořil, nebohý chlapec se zase zmítal na zemi ve strašlivých záchvatech způsobených jeho chorobou, od úst mu šla pěna a skřípal zuby. Satan se velmi hněval, protože věděl, že už má jenom krátký čas. Když Spasitel promluvil a vyzval démona, aby z něho vyšel, strhla se ta nejlítější bitva ze všech; nečistý duch se ještě snažil dítě roztrhat na kousíčky a ozývaly se ty nejhroznější zvuky. I přesto otec říká: „Pane, já věřím.“

Drahý posluchači, možná i ty jsi dnešního rána zavalen starostmi, zmítán a trápen nespočetnými obavami z přicházejícího hněvu, ve tvé duši hoří malé osobní peklo, zachvátilo tě nevýslovné soužení, tvé srdce je jako bitevní pole rvané na kusy protichůdnými pocity, které tebou zmítají sem a tam a zanechávají za sebou jen zkázu. Jsi jako vtělená agónie, jako David, když říká: „Bolesti podsvětí mne zachvátily, nacházím jen smutek a těžkosti.“ Můžeš i teď věřit? I teď přijmout slova Nejvyššího? Pokud můžeš, oslavíš tím Boha a pro sebe získáš velké požehnání. Šťastný ten člověk, který nevěří jen tehdy, když se vlny lehce pohupují do rytmu pokojné hudby, ale věří, že Všemohoucí je schopen zachránit, i když se rozpoutá hněv hurikánu a vlny velké jako domy se valí jedna za druhou, dychtivé pohltit malou bárku nebohého námořníka.

Jistěže se Ježíši Kristu dá věřit ve všech dobách, vždyť – tak jako polárka – věrně vytrvá ve svém díle, ať si bouře zuří, jak chce. Je vždy dokonalý, vždy všemocný ve své pomoci, vždy přetékající laskavostí, připravený a ochotný přijmout hříšníky, i ty nejhorší z nich. Ty, kdo zažíváš smutek, nepřidávej si ke svým trápením ještě nevěru, to je zbytečný přídavek do tvého trpkého poháru. Mnohem lepší je říct: „I kdyby mne zabil, stále v Něho budu doufat.“

V Kristu, který se sám rozhodl zemřít na kříži, musí být bezmezná moc. Pojď ke Kalvárii a dívej se! Můžeš snad vzhlížet k té hlavě korunované trny, všimnout si krvavých kapek na jeho obočí a ještě stále pochybovat o Jeho moci tě zachránit? Můžeš si prohlížet ten svatý obličej, zjizvený více než tvář kteréhokoli z lidí – zjizvený našimi bolestmi a potřísněný našimi hříchy – můžeš se na něj dívat a zůstávat nevěřící? Prohlédni si to vzácné tělo ztýrané pro naše přestoupení – můžeš snad nevěřit tomu, na něhož byl uvalen náš trest pro náš pokoj? Vidíš ty ruce a nohy přibité k prokletému dřevu za vinné? Můžeš se snad dívat na tu srdceryvnou podívanou, vědět, že Kristus je Boží Syn, a i přesto poskytovat útočiště pochybnostem o Jeho moci tě zachránit? Co se mne týká, jsem nucen volat: „Pane, já věřím, musím věřit, ty sám jsi mne přinutil věřit.“ I kdyby se vše pod mýma nohama kymácelo, kříž mého Pána zůstane stát pevně. Jestli Syn Boží zemřel za hříšníky, je jisté, že věřící hříšník nemůže zahynout, ale musí být zachráněn, protože za něj Ježíš krvácel. Kéž dá Bůh každému z nás, abychom mohli co se týká víry stát přesně tam, kde stál onen otec, a říct to, co říkal i on: „Pane, já věřím.“

Jsem nucen nechat tuto část nedokončenou, protože mne čas nutí pospíchat. Víra, kterou máme před sebou, byla upřímná, vedla onoho muže k slzám pokání, naučila ho modlit se, přivedla ho k veřejnému vyznání; kéž je i vaše víra ve všech těchto bodech stejného ražení.

<><

II. Teď se ale musíme obrátit k druhé části, protože je tu nevíra. „Pomoz mojí nevíře,“ říká. Pochyboval o Kristově moci, vždyť prohlašuje: „Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ale i přesto věří a také to vyznal, nenechal si to jen pro sebe, jako by se za svou víru styděl, i před posmívajícími se zákoníky prohlašuje: „Pane, já věřím.“ Vyznal to navíc s pozoruhodnou upřímností, vždyť ona slova říká se slzami, jako kdyby celé jeho srdce přetékalo jeho vyznáním, přetékalo až do jeho očí a skrápělo jeho slova: „Pane, já věřím, nepochybuji, nelžu ti, věřím ti.“ Ale potom pokračuje a vyznává, že v tom samém čase v jeho duši stále přetrvává nevíra. „Pomoz,“ prosí, „mojí nevíře.“ I když víra zvítězila nad všemi okolnostmi, které jsem právě zmínil a které vypadaly dost silné na to, aby ji aspoň přidusily, ne-li uhasily, přesto měly ony okolnosti na jeho mysl stále nějaký vliv – nezabránily mu věřit, ale brzdily jeho víru spoustou otázek. Nějaká nevíra tu stále byla, třebaže víra převládala.

Naučte se z toho, že i určitá míra pochybnosti je slučitelná se spasitelnou vírou, že i slabá víra je pravá víra a že i třesoucí se víra dokáže zachránit duši. Pokud věříš, pak i kdybys byl nucen říci: „Pomoz mé nevíře,“ přesto tě tvá víra učiní neporušeným a jsi ospravedlněn před Bohem.

V této druhé části bych se chtěl zamyslet nad některými věcmi, které často způsobují, že nevíra trápí srdce, které však bylo i přesto Duchem Svatým uschopněno věřit.

Za prvé, je mnoho skutečných věřících, kdo jsou ve svých začátcích pokoušeni nevírou, protože právě teď, a to více než dříve, jsou si vědomí svých minulých hříchů. Mnoho lidí má toto vědomí daleko hlubší až poté, co jim bylo odpuštěno, hlubší, než bylo kdykoli dříve. Světlo Zákona je jen jako měsíční svit v porovnání se světlem evangelia, jež září jako slunce. Láska činí hřích nepřekonatelně hříšným.

Viny mé, můj Spasiteli!
Jak trpce na tě dopadly!
Když vidím je skrz lásku tvou,
desetkrát víc mne tíží, dřou.

Vím, že jsou odpuštěné,
však pořád, stále bolí mne,
pro zármutek a trápení,
jež tobě, Pane, působí.

Světlo zaslíbení proudící do lidské duše spolehlivě odhaluje celou hrůzu propasti, která se skrývá v hříchu přebývajícím uvnitř. Ve světle Boží tváře náhle jasně vidíme špinavou, opovrženíhodnou a ohavnou nevděčnost našeho dřívějšího chování. Začneme si sami sebe ošklivit. I když chválíme Boha za to, že nám odpustil viny, kolísáme, když bychom měli věřit, že odpustí i takové hříchy jako ty naše, a přirozený dojem, který z takového přemýšlení vyvěrá, je, že nám jistě nemohou být prominuty. Ptáme se sami sebe: „Copak snad takové hříchy mohou být odpuštěny?“ Možná, že nám na mysl přijdou i některé obzvlášť ohavné hříchy a v jasných obrazech se budou ukazovat našemu svědomí: už jsme je skoro zapomněli, ale náhle jsou tu zpět se strašlivou silou a do naší mysli vrhají pochybnosti, jestli je vůbec možné, aby nám bylo odpuštěno. Ó, kéž bychom mohli zahladit ty zlé dny! Říkáváme: „Prokleto buď slunce, že vzešlo nad dnem, kdy jsem se tak poskvrnil nepravostí.“ A tak, pod tíhou viny, i když je přítomná opravdová víra, že je nám odpuštěno, může povstat i nevíra, a my potřebujeme Pánovu pomoc, abychom se s ní mohli vypořádat.

Někteří také čas od času na své cestě klopýtali kvůli vědomí své současné slabosti. „Ano,“ říká jeden takový, „věřím, že minulost je zahlazena, ale stejně, jak mohu věřit, že jsem zachráněn? Vždyť jsem tak ubohé stvoření! Snažím se modlit, ale tomu se snad ani nedá říkat modlitba. Jdu do Božího domu a cestou si slibuji, že budu chválit Jeho jméno, ale po cestě se zapovídám a zapomenu na to a celou bohoslužbu prosedím jako bezduchý. Také jsem byl včera pokoušen a hovořil jsem svými rty neuváženě, a též jsem proti onomu pochybovači nehájil věc svého Pána a Mistra tak, jak jsem to měl udělat. Vždyť je to teprve nedávno, co jsem uvěřil a nalezl pokoj s Bohem, a teď se chovám takhle. Jaký jsem to jen pokrytec, určitě není možné, že i já jsem spasená duše. Kdyby mi mé hříchy byly skutečně odpuštěné, jednal bych jistě úplně jinak.“

I toto je často příčina nevíry. Duše stále spoléhá na Ježíše, odpočívá v Něm a nemá, kam jinam by šla, ale pak s ní ta stará nestvůra nevíra zoufale zacloumá a ona se chvěje, i když stále doufá.

Další lidé se s nevírou chvějí kvůli strachu z budoucnosti. „Bojím se, že nevytrvám,“ říká jeden. „Abych byl skutečným křesťanem, musím vytrvat až do konce. Jak mohu s takovým srdcem, jako je to moje, doufat, že budu stálý, a jak mohu se svým postavením, obklopený tolika bezbožnými společníky, věřit, že vytrvám? Vždyť vidím, že ten-a-ten dřív vyznával Krista a teď se vrátil zpátky, a znám i takového člověka, který tvrdil, že je křesťan, ale chová se dnes hůř než kdy předtím. Co když budou moje konce horší než začátky, co když položím ruku na pluh, jen abych se otočil zpátky a prokázal, že se nehodím pro Boží království?“

Nebohé srdce, vždyť zapomnělo na slova: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu,“ a nepamatuje si ani tato další: „Dávám svým ovcím věčný život a nikdy nezahynou, ani je nikdo nevytrhne z mé ruky.“ Je správné, že je naplněno svatou starostí o to, aby vytrvalo až do konce, ale mezitím dává průchod nepřístojné nevíře, protože by mělo odpočívat v důvěře, že Ježíš se nemění a kde začal dobré dílo, tam ho také dokončí a dovede až k dokonalosti v den Kristův.

Také jsem znal některé, jejichž nevíra vyrostla z přemýšlení o bezplatnosti a nesmírnosti milosti, která nám byla udělena. Vzpomínám si, jak mne to samotného jednou vykolejilo. Věřil jsem v Ježíše a radoval jsem se z Jeho spasení, ale když jsem uvažoval o Boží milosti, přemohl mne strach. Co? Omilostněný, ospravedlněný, Boží dítě, dědic nebes, spoludědic Kristův, jeden z Božích vyvolených, s jistotou nebes a korunou, která mne nakonec čeká, se silou na každý den, zajištěnou tak, abych onu korunu nakonec jistě získal – to zkrátka a dobře vypadalo příliš skvěle, než aby to byla pravda. Nevíra mi šeptala: „To tak nemůže být.“

Kdyby Bůh takovou nesmírnou milost projevil ostatním, nedivil bych se tomu. Kdyby lidé s velkými schopnostmi, významným postavením nebo výjimečným charakterem přijali takovou milost, byl bych tomu ochoten uvěřit; dokonce i v případě, když by tak byla požehnána třeba nějaká svatá žena, která dlouho a trpělivě snášela utrpení, přišlo by mi to jako něco obyčejného. Ale aby měl být takto poctěn takový hříšník jako já, to mi přišlo jako příliš podivuhodný zázrak lásky. Pamatuji si, jak mne samotná nesmírnost Boží milosti hrozila srazit na zem a pohřbít mne pod masou své vlastní laskavosti. Dokázal jsem věřit, že by mi Pán mohl dát trošku milosti, ale že by mi mohl dát takovou milost, takovou neočekávanou přízeň, to téměř přesahovalo možnosti mé víry.

A přesto, jak bláhové jsou takové myšlenky. Copak nám nebylo už předem řečeno, že „jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše?“ Copak nevíme, že máme co do činění s velikým Bohem, o kterém prorok říká: „Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví?“ Myslíme si snad, že Bůh bude dávat jen podle naší šetřílkovské míry? Má si Bůh vzít za příklad člověka? Jen si vzpomeňte na slova: „On mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit.“ Místo toho, aby nás nesmírnost Boží milosti rozkolísala, měla by nás povzbudit a pomoci nám věřit, vždyť můžeme jasně vidět, že je v naprostém souladu s Jeho vlastní povahou. Přesto se však na tomto moři lásky naše ubohé, děravé bárky čas od času začínají potápět.

Znal jsem také nemálo takových, jejichž nevíra povstala ze svaté horlivosti, aby jednali správně – což je skutečně dobrá starost, pokud se nedostane až za hranice, ve kterých se má pohybovat. Napadala je takováto myšlenka: „Co když jsem nakonec jen povýšený a sám sebe obelhávám, když si myslím, že jsem zachráněn, a nejsem? Co když se snažím obvazovat svá zranění, když by bylo třeba je ještě proříznout, aby mohla být skutečně uzdravena?“

Jak bych si přál, aby se všichni pokrytci začali trápit podobnými myšlenkami. Byla by to nesmírná milost pro mnohé vychloubající se věřící, kdyby měli dost milosti, aby dokázali pochybovat. Myslím si, že Cowper měl pravdu, když říkal:

Ten, kdo nikdy nepřemítal, jak že na tom je,
možná bude, možná bude až už zmizí naděje.

Ale stejně tak může tato starost zajít příliš daleko a duše se skrze ni může dostat až do malomyslnosti. Měl bych se bát falešných předpokladů, ale nemohu mezi ně zařadit to, že věřím Božímu slovu. Měl bych se bát tvrdit: „Pokoj, pokoj, když žádný pokoj není,“ ale pokud ke mně pokoj přichází skrze Kristovo slovo, neměl bych se k němu stavět podezřívavě, ale přijmout ho tak opravdové, jak skutečně je. Mohu pochybovat o sobě, mohu jít i dále, mohu si ze sebe zoufat, ale nesmím pochybovat o Pánu. Pokud On říká: „Spoléhej na mne, důvěřuj mi a budeš zachráněn,“ pak pokud v Něho věřím, není žádný falešný předpoklad věřit, že jsem zachráněn. Pokud On sám vyhlásil, že kdokoli v Něj věří, je ospravedlněn ze všech hříchů, ze kterých ho nemohl ospravedlnit Mojžíšův zákon, pak když věřím v Něho, jsem ospravedlněn ze svých hříchů.

Když pochybujeme o Pánu, je v tom mnohem víc troufalosti, než kdy může být v důvěře v Něho. Víra je něco, co Bohu po právu náleží, nikdy bychom se na ni neměli dívat jako na něco příliš smělého. Pokud věřím Ježíši, nemám žádné právo říkat: „Doufám, že jsem zachráněn,“ protože to předpokládá pochybnost o Božím prohlášení, že věřící je spasen. Nemám právo říkat: „Někdy si myslím, že jsem skutečně v bezpečí.“ Nepochybně v něm jsem, pokud věřím v Ježíše. To není věc osobního názoru, ale mohu to tvrdit s jistotou. Ničím na celém světě si člověk nemůže být tak jistý jako svým vlastním spasením, protože jiné věci k nám přichází skrze svědectví našich vlastních omylných smyslů nebo skrze svědectví lidí, kteří se mohou mýlit, zatímco fakt, že věřící je spasen, je zpečetěn svědectvím samotného Boha, který nemůže lhát. Když Písmo jasně říká: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen,“ pak bych já, který jsem uvěřil a byl jsem pokřtěn, neměl zpochybňovat Boží prohlášení, ale měl bych si být jistý, že když jsem uvěřil, pak jsem spasen tak jistě, jako že žiji. Taková jistota je dosažitelná a u věřícího by to měl být jeho obvyklý stav. Přesto se často stává, že starost o správné jednání, která byla na svém počátku doporučeníhodná, nakonec skončila v odsouzeníhodné nevíře.

Také jsem viděl, jak nevíra v některých duších povstává ze správné úcty ke Kristu a vysoké hodnoty, kterou lidé přikládali všemu, co se Ho týká. Jistě si pamatujete, že náš text při jedné z předchozích nedělí nám vyprávěl o Janovi, který padl ke Kristovým nohám jako mrtvý, když uviděl svého Mistra v Jeho slávě. Ano, když se duše dostane blíže k Ježíši, spatří Jeho dokonalost a uvědomí si svou vlastní nedokonalost; vidí Jeho slávu a zjišťuje svou vlastní bezvýznamnost; vidí Jeho lásku a stydí se za svou vlastní ošklivost; tehdy bývá často, přečasto nakloněná trápit se nedůvěrou, i když by to tak nemělo být.

Dokonce jsem viděl, že když nově obrácené Boží děti přišly do církve, považovaly si natolik svých bratří a sester, že se až bály počítat se mezi ně. Když slyšeli, jak se nějaký upřímný bratr modlí, říkávali: „Ó, jaká je to modlitba, to já nikdy nebudu jako tento člověk.“ A možná také poslouchali kázání nějakého Božího služebníka a říkali: „Ach, nikdy nemohu něčeho takového dosáhnout, i samotná existence takového člověka mne odsuzuje.“

Je nádherné vidět, jak malé děti milují starší bratry v rodině a obdivují to, co v nich vidí ze svého otce, ale dokonce i tato svatá skromnost se může proměnit v nevíru, třebaže by to tak nemělo být, protože, drahé Boží dítě, pokud je Kristus tak nádherný, pak ty jsi na cestě, na které se mu staneš podobným, a jestli je něco nádherného v komkoli z Jeho lidu, bude ti to také dáno, protože i oni jsou lidé s týmiž vášněmi a sklony jako ty, a Bůh, který učinil velké věci pro ně, bude dělat to stejné i pro tebe, vždyť tě miluje tou stejnou láskou.

Ukázal jsem vám tedy nevíru, která v nás často bude přebývat i současně s pravou vírou.

<><

III. Nyní bychom se velmi zběžně podívali na konflikt mezi těmi dvěma.

Můžeme vidět, že ten ubohý muž neříká: „Pane, já věřím, ale mám ještě nějaké pochybnosti,“ nezmiňuje to, jako by to byla známka jakési obecné vzdělanosti a nic, kvůli čemu by se měl rmoutit. Ó ne, on to říká se slzami, se smutkem to vyznává, jako by se za to styděl. Nebyl to jen prostý popis skutečnosti, ale i přiznání vlastní chyby. Se slzami říká: „Pane, já věřím,“ a pak vyznává svou nevíru. Pouč se z toho, drahý čtenáři, aby ses vždy díval na nevíru v Krista jako na chybu. Nikdy neříkej: „To je taková moje slabost,“ ale řekni: „To je můj hřích.“

Příliš často se v Boží církvi zacházelo s nevírou, jako by to bylo jakési neštěstí, které si žádá naše sympatie, spíše než abychom ji považovali za chybu, která volá po pokárání. Neměl bych si říkat: „Nevěřím, a proto by mne měli politovat.“ Ne, „nevěřím, a proto bych za to měl vinit sám sebe.“ Z jakého důvodu bych neměl věřit svému Bohu? Jak si dovoluji pochybovat o Tom, který nemůže lhát? Jak mohu nespoléhat na toho, který věrně zaslíbil a který svůj slib potvrdil přísahou, a nad svůj slib i přísahu přidal svou vlastní krev jako pečeť, abychom tak skrze ony dvě nezměnitelné věci, které Bůh nehodlá brát zpět, měli spolehlivou útěchu.

Vynadejte sami sobě, pochybovači. Pochybnosti jsou jedni z nejhorších nepřátel naší duše. Nepouštějte si je do domu. Nezacházejte s nimi, jako by to byli ubozí ztracení poutníci, které je třeba pohostinně přivítat, ale jako s lupiči a vagabundy, které je třeba vyhnat od vašeho prahu. Bojujte s nimi, pobíjejte je a modlete se k Bohu, aby vám pomohl je zničit a pohřbít a nenechat ani kost nebo úlomek kosti pochybnosti, aby byla vidět nad zemí. Pochybování a nevíru si musíme hnusit a vyznávat je před Bohem se slzami jako hříchy. Potřebujeme, aby nám Bůh nevíru prominul, podobně jako potřebujeme, aby nám odpustil třeba rouhání. Neměli bychom pochybování omlouvat o nic víc než lhaní, protože pochybnosti urážejí Boha a dělají z Něj lháře.

Pak, když otec z našeho vyprávění vyznal svou nevíru, modlil se proti ní a jeho modlitba byla upřímná. Zněla: „Pomoz mé nevíře.“ Je zaznamenáníhodné, že neřekl: „Pane, já věřím, pomoz mému dítěti.“ Ne, dokonce ani neříká: „Pane, já věřím, a teď vyžeň toho démona z mého chlapce.“ Ani v nejmenším. Pochopil, že přemoci jeho vlastní nevíru je těžší, než vyhnat ďábla, a že uzdravit jeho samého z jeho duchovní nemoci, bylo mnohem potřebnější dílo, než uzdravit jeho dítě ze zlé nemoci, kterou procházelo.

To je bod, do kterého musíme dorazit, abychom chápali, že v Kristových zásluhách není žádná vada, že Jeho vzácná krev nemá nedostatek moci, že v Kristově srdci není žádná neochota mne zachránit, ale že všechny překážky spočívají v mé nevíře. To je ten bod. Ó Bože, vylej svou moc tam, kde je jí potřeba. Pokud se tak nestalo, není to proto, že by mne Tvá krev neobmyla, ale proto, že tomu nevěřím; není to proto, že by Bůh Krista nevyslyšel, ale proto, že tomu sám nevěřím. Pokud stále nemám plné spasení, není to proto, že by Kristus nebyl schopen mne spasit, ale proto, že na Něj nespoléhám plně a zcela. Ó Bože, ty mne vidíš zde, uprostřed mých těžkostí, dej mi svou moc, abych je mohl nést. Žádám jen o to. Už nevolám: „Pomoz mi tu a pomoz mi támhle,“ ale: „Pomoz mé nevíře.“ Zde je ta Bažina beznaděje, mám ji ve svém vlastním srdce, to je mé slabé místo, „Pane, posil mne právě zde.“ Je správné, když ke svému vyznání přidáme i střelbu z oněch velkých děl vytrvalé modlitby, abychom dokázali vytrvale stát na tomto místě, i kdybychom tak museli procházet bouří.

A nakonec, onen muž udělal dobře, že se díval pro pomoc proti své nevíře na správném místě. Neříká: „Pane, já věřím; a teď se pokusím překonat svou nevíru.“ Ne, ale říká: „Pane, pomoz,“ jako kdyby měl dojem, že jen sám Pán to může učinit. Žádný lékař nemůže vyléčit nevíru, jen Kristus. On je lékem na ni a On je lékařem, který z ní uzdravuje. Jestli je ve vás nějaká nevíra, vezměte si krev Kristovu, abyste z ní byli vyléčeni. Přemýšlejte o Něm – Bůh ve slávě své přítomnosti, přebývající mezi lidmi, jednající v dokonalé spravedlnosti, umírající na místě hříšníků smrtí zločince na kříži. Přemýšlejte o Něm jako o zmrtvýchvstalém, o Tom, který už znovu neumírá, jako o Tom, který za jásotu andělů vystoupil na nebesa, Tom, který stojí po pravici Boží a má klíče od pekla a od smrti. A když o Něm tak budete přemítat, vaše nevíra zahyne, protože řeknete: „Pane, přemýšlení o tobě pomohlo mé nevíře, když jsem se zabýval Tebou a Tebou krmil svou duši, učinil tě svým chlebem a vínem, má nevíra odešla. Věřím v Tebe a budu Ti věřit, protože jsi pomohl mé nevíře.“ Jděte, vy, kdo máte v této věci nějaké potíže, jděte tam, kde jste získali svou první víru, jděte tam, abyste si jí nabrali více. Pokud jste svou víru poprvé získali u paty kříže, jděte tam znovu, abyste zahubili svou nevíru. Dívejte se na to, jak vytékala Jeho krev, která vykupuje duši, a dívejte se na to tak dlouho, dokud nebudete s plnou jistotou vědět, že Kristus vám zajistil pokoj s Bohem. Bůh vám žehnej v Kristu Ježíši. Amen.