Kratičce o bohatství
Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. (Mt 13:45–46)
Povyprávím vám jeden příběh. Není můj, ukradl jsem ho. Ale skutečně se stal.
Je to příběh o jedné církvi v Oregonu, která chtěla zasáhnout lidi v univerzitním kampusu přes ulici. Začali se modlit, aby jim Pán pomohl studenty získat.
Jednoho nedělního rána přišel do zaplněného sálu na bohoslužbu nějaký mladík z koleje. Byl bosý, měl dlouhé vlasy a na sobě tričko. Všechna místa už byla obsazená, a tak si to namířil uličkou mezi správně oblečenými, nádhernými křesťany a posadil se na zem před první lavici. Místností se začal šířit neklid. Po chvíli jeden ze starších svatých povstal ze své lavice a pomalu šel uličkou dopředu. Napětí vystřídalo neklid, když shromáždění očekávalo, že ten starý, důstojně vyhlížející muž vyvede mladíka ven. Jenže pak se stalo něco, co se navždy podepsalo na životě oné církve. Se značnou bolestí a těžkopádností kvůli svému věku a stavu svých kloubů se ten starý muž posadil na zem a zaujal místo na koberci vedle onoho studenta. V sále nezůstalo jediné oko suché.
Co vaše oči? Kutálejí se z nich také slzy? „Jak neobvyklé,“ slyším vás šeptat, „jak zvláštní,“ myslíte si, „jak vzácné,“ divíme se, že se na Zemi ještě takové věci dějí.
Povyprávím vám ještě jeden příběh. Také není můj, je jednoho mého přítele, ale skutečně se stal.
Byl první máj, byl vojny čas… ne, to si pletu s něčím jiným, ale v každém případě pro mého přítele byl právě čas vojny, kdy musel nastoupit do kasáren a nějaký ten čas se nechat honit po cvičištích a strašit po lesích s puškou a bodákem nebo tak něčím.
„Nástup,“ slyšel toho dne hlasitý křik nadřízeného, a věděl, že kdo se nedostaví včas, bude mít pořádné potíže. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a když si chtěl vzít kabát, zachytil za nějakou nádobu, která se na podlaze roztříštila a její obsah se vylil ven.
Ostatní vojáci v tom šlapali a nadávali a každý se rychle hrnul ven, žádný přece nechtěl být potrestán za pozdní příchod.
Pak se můj přítel otočil, a uviděl, že jeden z vojáků, žádný známý nebo kamarád, se sehnul k podlaze a tiše a beze slova střepy uklízí.
Proč to dělá? myslel si můj přítel.
„Jak neobvyklé,“ myslíme si my, „jak zvláštní,“ šeptáme, „jak vzácné!“
Všude na světě čelíme základní poučce ekonomické teorie: „Čeho je málo, to je vzácné. A co je vzácné, to bývá drahé.“
Ne, lidé se nikam neženou, aby získali hromady prachu, je k mání dnes a denně na každé podlaze, v každé zemi, kolik ho jen budete chtít. Nikam se neženou, aby si koupili plevel, vždyť stačí jen chvíli počkat a bude ho všude dost a dost pro každého, kdo by chtěl přijít a nabrat si ho plné dlaně.
A tak co váš přimělo u těch příběhů tiše ve svém srdci šeptat: „Jak vzácné, jak neobvyklé!“ „Ó ano, to bych chtěl také vidět,“ skládá si člověk v nitru toužebné přání, „něco takového není k vidění na celé Zemi, snad jen občas maličké záblesky.“
Láska.
Skutečná, nefalšovaná, nehledající nic nazpět, dávající, milující. Mluvíme o ní zleva zprava, falšujeme ji, děláme její napodobeniny jako padělatelé napodobují zlaté prsteny a skvělá umělecká díla.
Ale když ji vidíme, poznáme ji.
Když se Polykarp, svatý z prvních staletí, blížil ke konci svého života, vedli ho pro víru v Krista na hranici.
„Odvolej, zapři toho Ježíše a zachraň se,“ volali na něj, žádali ho a prosili.
„Osmdesát šest let jsem Mu sloužil,“ zněla rozvážná odpověď starého muže, „a neudělal mi nic zlého. Jak bych se teď mohl rouhat králi, který mne zachránil?“
„Nic zlého?“ šeptáme, „jak neobvyklé,“ divíme se, „jak vzácné,“ nechápeme a tiše toužíme mít poklad, který měl Polykarp. Je snad na Zemi k vidění něco takového? Někdo takový? Člověk, který vám nikdy neudělal ani neudělá nic zlého?
Rozumíte již tedy, pro co onen obchodník prodal vše, co měl? Jak vzácná byla ona perla ve skutečnosti?
Hle, není jí pod nebem nic podobného, nikdo takový pod sluncem není! Jak je neobvyklá, jak vzácná, jak zvláštní!
Nejsem Polykarp, nemám jeho léta, ale mohu říci, že jsem zaplatil za stejnou perlu, sloužím tomu stejnému Kristu již pět let.
A neudělal mi nic zlého.
Ne, neznamená to, že by přivíral oči, nenašel jsem druhého takového, kdo by byl ochoten mi přímo a do očí vyprávět o mých slabostech, chybách a hříších, ale přestože já jsem pokřivený a poddaný hříchu, a On je dokonalý, bez vrásky a poskvrny, nikdy jsem neměl ani slabounký závan dojmu, že se nade mne povyšuje.
Já jsem často roztřesený, ale On si je vždy jistý, nikdy se nebojí a stojí pevně za svým slovem.
Já bývám rozhněvaný a v srdci mívám rozlitou hořkost, ale On je trpělivý, vždy laskavý, jemný a něžný. Odpouští znovu a znovu, s tichou radostí, že se marnotratný syn vrátil zpět domů, a stará se o mne jako by v tu chvíli na světě nebyl nikdo jiný, odpovídá na mé otázky, starosti a strachy.
Ne, nevyprávím o něčem, co by mělo být, o své představě Boha, ten Kristus vstal z mrtvých a je živý, dá se najít, lze s Ním hovořit, je skutečný!
„Jak neobvyklé,“ říkáme si, „jak vzácné,“ šeptáme.
Rozumíte mi? Toto je bohatství církve, bohatství, jakému na světě není rovno, a když ho lidé vidí, šeptají a tiše se diví: „Jak vzácné! Jak neobvyklé! Jak nádherné!“
Ale řekněte mi vy, kdo se pachtíte za všemožnými věcmi, zážitky a aktivitami, abyste je měli i v tom vašem sboru, mají snad byť jen zlomek ceny té nádherné a vzácné perly?
Jen se podívejte kolem!
Copak zábavu lidem nenabízí i ten nejposlednější podnik na každém rohu? Copak hry a kluby společných zájmů nejsou všude kolem? Copak když budeme chtít zažít nové zkušenosti, nemáme na výběr z tisíců hlasů, jež volají: „Přijď k nám, přijď k nám,“ podbízejí se a předhánějí se jeden s druhým ve snížení cen?
Kde pak ale zůstala hodnota takových věcí?
Je jich kolem tolik, tolik stejného, tolik prachu na povrchu zemském, slyšíte je, jak volají, jak se vám vnucují do přízně, jak už svým jednáním ukazují, že nemají téměř žádnou cenu?
Proč se tedy církev chová jako nevědomí indiáni, a své nejcennější věci směňuje za pouhé cetky, které se dají najít na každém rohu a bývají odhozené na každém smetišti? Kam se podělo to vnitřní bohatství lásky, radosti, pokoje a tichosti, kde se dá najít, kde je možné ho získat?
„Ale prosím tě,“ slyším se bránit mnohé vedoucí, „vždyť my tu lásku máme, jen si ji neumíme navzájem prokazovat, je třeba jen lidi trochu motivovat, trochu je povzbudit!“
To si myslíte? Že jste bohatí, máte někde ve sklepě schovanou hromadu zlata, ale neumíte ji užívat, neumíte z ní rozdávat?
Copak se kdy na Zemi musel někdo učit, jak rozhazovat bohatství? Copak kdy byl pod sluncem někdo plný lásky a radosti, aby ji dokázal nedávat dál? Copak kdy byl někdo žijící v naprostém pokoji, mající plné pokladnice zlata víry, aby z ní dokázal nedávat dál a nepřinášel klid, pokoj a uklidnění roztřeseným a ubitým?
Tomu skutečně věříte?
Pak si ale nemáme co říct. Není proč s vámi dále mluvit.
Ale pokud jste opravdu chudí, nazí a slepí, pak mám pro vás dobrou zprávu. Tu perlu si sice není možné koupit, vždyť kdo vám dá byť za kupu zemského prachu něco takového, ale chudí duchem ji dostávají darem, jen poprosit.
Když si muž bere dívku za ženu, jaké bohatství to touží získat? Dělá to snad kvůli domu? Či kvůli nějakému pozemku, novému autu, penězům? Jistě, jsou i takoví, ale bohatství, které muž především získá, je ona sama.
„Ty jsi můj poklad,“ říkává muž ženě stojící mu věrně po boku. „Ty jsi také můj poklad, jen zahrabat,“ překrucují s lehkým úsměvem tahle slůvka děti, ale když dorostou, stejně nějaký takový hledají.
Právě tak pokladem církve, tím nejcennějším, co máme, je Kristus sám. Na Zemi Mu není nic podobného, je jedinečný, nádherný, dokonalý, vzácný. Peníze se rozkutálejí, ale Kristus se dokáže postarat i v chudobě. Lidé přichází a odchází, ale On zůstává věrný navěky. Moudrost nebývá na světě k nalezení, ale On má srdce moudré a nesmírnou sílu. Párty skončí, ale Jeho radost bude naší silou na věky věků. V časech soužení se člověku zdá, že chodí po tekutém písku, ale zde stojí věčná Skála.
A Pavel říká, že se všeho vzdal, jen aby získal Krista.
To dokážu pochopit. Co pochopit nedokážu jsou lidé, kteří se vzdávají Krista, aby získali… co vlastně?