Kázání

Kázání

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život ven vydoloval. Zde tedy najdeš právě takové hledání ve Slově Božím, někdy kratičké, někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od některého z mužů vskutku ve Slově mocných.


St 29. 11. 2006

Rušíme vírou Zákon?

Lukáš Makovička
2236x přečteno

Rušíme tedy vírou Zákon? V žádném případě! Naopak, Zákon potvrzujeme. (Ř 3:31)

Na počátku, když Hospodin Bůh vytvářel Zemi i vše, co je na ní, vepsal do stvoření své zákony. Zákon je vždy věc neviditelná, přestože její důsledky mohou být všem zřejmé, tedy všem, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení. Dnes všichni vzdělaní lidé ví, co je to zákon gravitace, a umíme přesně popsat, co se stane, pustíme-li někde cihlu. Spadne na zem, jak překvapivé, že? Ale přesto, že je to věc tak zřejmá, viditelná, a nikdo by neočekával, že se stane cokoli jiného, museli lidé čekat až do dob pana Newtona, aby, podle legendy osvícen padajícím jablkem, dokázal tento zákon popsat. Newton nevynalezl nic nového, jen popsal cosi, co již bylo rukou Všemohoucího zapsané do stvoření.

Rušíme vírou Zákon?
Po 6. 11. 2006

Zodpovědnost

Lukáš Makovička
2483x přečteno

Tady začíná naše první ouvej. Víš moc dobře, jak skončil ten člověk, který hovořil jako poslední, znáš konec toho podobenství, i když jsem tu neuvedl celé verše. Špatně. Móóc špatně. A tak si člověk říká ve svém srdci: „Raději nemít žádnou zodpovědnost, než abych se musel jednou takhle zodpovídat,“ a jakékoli zodpovědnosti se obloukem vyhne. Zdá se mu, že zodpovědnost Bůh vymyslel jako chlapa, co za námi stojí s mečem a bičem. Bič má na to, aby nás popoháněl, když se budeme na cestě flákat, a meč má pro to, aby nás při první vážné chybě sťal, a ukončil náš život způsobem, který nebude nijak slavný. Radši se tedy s tím chlapem vůbec nepotkat, že?

Zodpovědnost
Čt 26. 10. 2006

Lazare, pojď ven

Lukáš Makovička
2610x přečteno

Kámen zapadl do kolejí, které byly přichystané přímo na něj. Poslední paprsek světla byl najednou udušený, a v hrobě zavládla tma. Lazar byl mrtvý. Ještě pár dní zpátky chodil po zemi, plný života, a dokonce i ve své nemoci se ještě pořád mohl hýbat, hovořit, ano, byl v něm život. Ale teď už ne. Lazar je mrtvý. Leží tam v hrobě, omotaný plátnem a nabalzamovaný, bezmocný, tichý, netečný.

Lazare, pojď ven
St 27. 9. 2006

O Víře - vyučování

Lukáš Makovička
2443x přečteno

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. (Židům 11:1–2)

Vždy říkám, že jestli dnešním křesťanům v naší zemi něco chybí, tak je to právě víra v Boha. Jak říká i náš biskup, Rudolf Bubik, zvykli jsme si žít bez Boha, jako v Egyptě si vodu pro svůj život našlapat závlahovým systémem, místo abychom čekali na déšť z nebes. Já říkám, že náš Bůh jakoby volal: „Pomož si sám, a já ti pomůžu. Tedy možná.“ Jak je tomu tedy s vírou, co to je, jak z ní žít, když je psáno, že „spravedlivý bude žít z víry“?

O Víře - vyučování
St 27. 9. 2006

Neztracenější z hříšníků

Lukáš Makovička
2260x přečteno

Pověz mi, kam se půjdeš podívat, když budeš hledat ty nejztracenější lidi na Zemi, ty, kteří bloudí po světě beze světla, snad již skoro bez naděje? Bude to na ulice, kde někdy vídáš ležet bezdomovce? Že by snad právě tihle lidé, kteří již nemají často ani vůli vydělávat si vlastní rukou na obživu, ba, často ztratili všechnu svou sebeúctu, a žijí jen ze dne na den jako zvířata?

Nebo snad půjdeš hledat mezi partu narkomanů, kteří své životy utápí v beznaději a nejistotě, to jediné, co jim ještě na světě dělá radost, je pro ně zároveň i jistou smrtí, upírem na žilách, který z nich pomalu vysává život?

Neztracenější z hříšníků
St 27. 9. 2006

O víře - dopis

Lukáš Makovička
2315x přečteno

Příliš smělá jsou vaše slova proti mně, praví Hospodin. Ptáte se: „Co mluvíme proti tobě?“ Říkáte: „Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně? Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou.“ (Mal 3:13–15)
Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest, a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11:6)
Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane, je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. (Jk 1:6–8)

O víře - dopis
St 20. 9. 2006

Boží blízkost

Lukáš Makovička
2886x přečteno

Jedna má kamarádka mi nedávno říkala nádherné úsloví: „Žena neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane.“ Nutno říci, že se přitom od ucha k uchu smála. Obávám se ale, že s křesťany je to velmi často podobně, a to zejména co se týká Boží blízkosti. Alespoň jsem získal takový dojem. Křesťan neví, co chce, ale bude se trápit, užírat, a dychtit, dokud to nedostane. Zkusili bychom se tedy podívat co je to Boží blízkost, a pak také jak ji získat.

Boží blízkost
Čt 14. 9. 2006

A zalíbilo se Bohu

Lukáš Makovička
2671x přečteno

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1 Kor 1:21)

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země pak byla pustá a prázdná, ale už i ona sama vysílala do okolní temnoty jeden jasný signál: Mě někdo stvořil! Ono totiž i malé dítě ví, že hromady kamenů nevzniknou jen tak z nicoty, že by se prostě najednou „přihodily“. Pak ale Bůh k té pusté Zemi něco přihodil. A to něco je tak úchvatná záležitost, že snad každý človíček občas stojí bez dechu, když obdivuje všechnu tu nádheru.

A zalíbilo se Bohu
Čt 14. 9. 2006

Láska

Lukáš Makovička
2487x přečteno

Kdybych totiž mluvil jazyky lidí i andělů, mohl bych opravdu krásně znít. Nesnil jsi někdy o tom, jaké by to bylo mít jazyk básníka, hovořit slova jako Šalomoun král, nebo stát jako Cicero před císaři bez bázně a hany? Ano, a přesně jako Cicero mohl bys bez lásky skončit. On se učil hovořit za šumu vln, cvičil a cvičil, aby ho bylo slyšet, aby jeho řeč byla dokonalá. Stal se dokonalým dunícím kovem a řinčícím zvonem. Byl nádherný. Jeho slova dodnes zní staletími, a lidé opěvují nádheru tohoto zvonu. Ale bez lásky nic nebyl. Nádherná řeč a slova zurčící jako pramínky vod. Ale malé „s láskou“ je před Bohem větší.

Láska
Čt 14. 9. 2006

Naděje

Lukáš Makovička
2315x přečteno

Do tmy zazářil najednou paprsek světla. Jak sladké bylo, jak mu najednou připadalo něžné a nádherné. Světlo! Když jsme jím každodenně obklopeni, koupeme se v jeho záři, připadá nám někdy tak obyčejné, tak nezajímavé, ale tam, v té jeskyni, tam má svoji cenu nevyčíslitelnou.

Ještě stále klopýtal ve tmě, že skoro ani neviděl na krok, světla bylo zatím příliš málo, aby mu svítilo byť i pod nohy. Ale měl směr. Jak dlouho tady bloudil už ani nevěděl, ale po tak dlouhé době si byl jist jednou věcí. To světlo musí odněkud přicházet. To nemůže být jen tak. Když ne průchod ven, tak snad aspoň nějaký průzor, který by mu ukázal, kudy dál.

Naděje