Kázání

Kázání

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život ven vydoloval. Zde tedy najdeš právě takové hledání ve Slově Božím, někdy kratičké, někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od některého z mužů vskutku ve Slově mocných.


Út 15. 4. 2008

Jak získat (větší) víru

Lukáš Makovička
3484x přečteno

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ (Lk 17:5)

Říká se, že peníze sice nejsou všechno, ale to „všechno“ se za ně dá koupit. Myslím si o pravdivosti onoho úsloví své, ale chci ho použít jako ilustraci – peníze jsou totiž druhem bohatství, který je skutečně dobrý k veliké spoustě věcí. Jen o dvou věcech Bible říká, že jsou vzácnější a lepší než ryzí zlato. To znamená, že užitek z těch věcí je veliký, že z nich člověk má prospěch ve všem, co dělá, téměř v každé oblasti svého konání. Ty vzácnosti mají jméno – jedna se nazývá moudrost a druhá víra.

Jenže ta záležitost věření je taková jakási podivná. Apoštolově přišli za Pánem a jeden by si mohl říct, že nemohli žádat lepší věc, ale jen se podívej dál, jaká studená sprcha je přivítala v odpověď! Jak se tedy něco takového dá získat? „A není víra v Boha něco naprosto iracionálního?“ namítne každý kovaný ateista, „cožpak není třeba odložit rozum, aby člověk mohl uvěřit?“ A vůbec, co to vlastně taková víra je?

Jak získat (větší) víru
Ne 24. 2. 2008

O zbožnosti

Slávek Pokorný
2989x přečteno

Ať tvé srdce nezávidí hříšníkům, ale ať horlí pro bázeň před Hospodinem po všechny dny. (Přísloví 23:17)

Kniha Přísloví mluví o každodením dění kolem nás. Je napsána pro především pro mladé lidi a zůstává aktuální i pro současný svět a jeho technicky vyspělou civilizaci. Jedním z důležitých témat knihy přísloví je zbožnost.

O zbožnosti
15. 2. 2008

Kratičce o bohatství

Lukáš Makovička
2560x přečteno

Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. (Mt 13:45–46)

Povyprávím vám jeden příběh. Není můj, ukradl jsem ho. Ale skutečně se stal.

Je to příběh o jedné církvi v Oregonu, která chtěla zasáhnout lidi v univerzitním kampusu přes ulici. Začali se modlit, aby jim Pán pomohl studenty získat.

Jednoho nedělního rána přišel do zaplněného sálu na bohoslužbu nějaký mladík z koleje. Byl bosý, měl dlouhé vlasy a na sobě tričko. Všechna místa už byla obsazená, a tak si to namířil uličkou mezi správně oblečenými, nádhernými křesťany a posadil se na zem před první lavici. Místností se začal šířit neklid. Po chvíli jeden ze starších svatých povstal ze své lavice a pomalu šel uličkou dopředu. Napětí vystřídalo neklid, když shromáždění očekávalo, že ten starý, důstojně vyhlížející muž vyvede mladíka ven. Jenže pak se stalo něco, co se navždy podepsalo na životě oné církve. Se značnou bolestí a těžkopádností kvůli svému věku a stavu svých kloubů se ten starý muž posadil na zem a zaujal místo na koberci vedle onoho studenta. V sále nezůstalo jediné oko suché.

Kratičce o bohatství
Čt 14. 2. 2008

O rozsuzování proroctví

Lukáš Makovička
3278x přečteno

Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě. (1 Tes 5:19–22)

„Jak mám ale tohle rozsoudit?“ ptá se občas člověk, když slyší nějaká slova, která sama sebe prohlašují za výrok Boží. „Nechtěl bych proroctvím pohrdat ani zhášet Ducha, to opravdu ne,“ říká si pro sebe, „ale jak tedy mám toto rozsoudit, zjistit, zda je to opravdu od Boha či ne?“ A tak v nás často zůstává rozšířený dojem, že proroctví se musí rozsuzovat tím způsobem, že člověk zavře oči a zeptá se Pána: „Tak co, jsi to opravdu Ty?“ Jenže ve chvíli, kdy jeden říká: „Pán mi řekl, že to je on,“ a druhý opáčí: „Ba ne, to nebyl on,“ náhle postrádáme jakékoli absolutní měřítko.

Podíváme se tedy, co Bible učí o proroctví obecně, o tom kdo má proroctví rozsuzovat, a nakonec jak se to má dělat.

O rozsuzování proroctví
Čt 14. 2. 2008

Opravdu chce mít Ježíš svou církev takovou?

Lukáš Makovička
3387x přečteno

Jako pastor jsem se modlil za různorodou církev, skupinu věřících, která by byla jako mikrokosmos všeobecné církve. „Když lidé všech možných kultur, ras, způsobů života, z mnoha církevních sdružení a s tolika rozdíly v názorech mohou tvořit skutečné Tělo Kristovo,“ vysvětloval jsem svému shromáždění, „proč bychom v jednom místním sboru nemohli mít tu samou různorodost, aby svět poznal, že to, co nás spojuje, je láska k Němu a k sobě navzájem?“ Společně jsme žádali Pána, aby nám dal různorodé lidi, kteří naleznou jednotu v Ježíši Kristu. Jako motto jsme si vybrali: „Koho Kristus přijímá, ať církev neodmítne.“

Opravdu chce mít Ježíš svou církev takovou?
Út 29. 1. 2008

Dvě smlouvy

Lukáš Makovička
2669x přečteno

S tebou však učiním smlouvu… (Gn 6:18)

Nejspíš víte, že Bible se dělí na Starý a Nový Zákon, nebo přesněji na Starou a Novou Smlouvu. Nabízí se ovšem otázka: „Proč?“ Proč Bůh nejprve uzavírá jednu smlouvu a potom, jako by se snad při té první spletl, ještě nějakou další? Copak nemohl hned uzavřít tu novou? Copak si nemohl předem spočítat, jakpak to asi s tou první dopadne? Čeho chtěl vlastně dosáhnout?

Povíme si tedy nejprve něco obecně o smlouvách, pak o smlouvě staré, smlouvě nové a nakonec o tom, jak je to s lidmi, kteří nejsou účastni ani jedné.

Dvě smlouvy
Út 8. 1. 2008

O církvi a autoritě

Lukáš Makovička
2590x přečteno

Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! (Ž 133:1)

Ó ano, jaké dobro, jaké blaho, je-li tomu tak, vždyť pak síla jednoho se přidá k síle druhého a když nesou stejná břemena dva, hle, vše je lehčí! Jsou-li dva svorní, pak i vzájemný nesouhlas jest jim k užitku, vždyť právě jím se pravda tříbí a ještě jasněji zasvitne ven.

Běda však, jak svorně nežijí, tu náhle začne na váze nabývat ona otázka, kterou skutečně svorní neřeší, a než by ji řešili, raději ustoupí: „Kdo má teď koho poslechnout?“ Stane se totiž, že se dvě neústupné lidské vůle za spršky jisker srazí a ani jednu není možno přesvědčit, ba i kompromis se zdá být nesplnitelným snem.

Kdo má koho poslechnout? Abychom na tuto snad jednu z nejožehavějších otázek odpověděli, povíme si něco o třech „S“ – svobodě, spravedlnosti a smlouvě.

O církvi a autoritě
21. 12. 2007

Umdlévám

Lukáš Makovička
3545x přečteno

Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. (Ž 1:3)

„Ó ne, to nejsem já,“ povzdechne si mnohý křesťan, když si přečte Davidův popis. „Kéž by tomu tak bylo,“ zasteskne si, „ale já si spíše připadám jako poutník, který vždy ujde pár kroků a pak se zase zhroutí, jako muž, který na daleké cestě umdlévá, jako pouštní květina, která se vždy jen na chvíli otevře, když padne sprška vláhy, a pak zase zavře své listy, aby ji pálivé slunce nevysušilo. Jak daleko mám do stromu, který je stále zavlažovaný! Jak daleko mám do toho nést stále ovoce! Jak často se plácám jen tak na místě místo abych kráčel k nebesům! Jak často umdlévám!“

Proč tomu tak je? Spletl se někde Bůh? Nemyslím. Proč je tedy tolik zemdlelých? Mám za to, že tři hlavní příčiny jsou těžká břemena, kupa marnosti a otrocká dřina.

Umdlévám
Čt 6. 12. 2007

Podstata pomluvy

Lukáš Makovička
3900x přečteno

Odložte… i všechno pomlouvání. (1 Pt 2:1)

Už jste se někdy setkali s tímhle hadím klubkem? Á, vždyť zrovna támhle na rohu syčí a plive jed! „Je strašně nadutý, pyšný a nesmlouvavý,“ šeptá tiše pod rouškou tmy. „Ta ošklivá nána nosí ty šaty jen proto, abychom jí záviděly,“ notují si nepěkně zkřivené dívčí obličeje, jindy tak plné krásy. „Odporný šprt,“ „škaredá opice,“ „to je ale ožrala,“ vystrkují hádci své rozeklané jazyky, koušou, štípou, a když se jejich hlavičky ukáží nad povrchem utajeného, jejich jed dokáže otrávit nejeden den, ba i vztah. „Stejně to dělá jen pro sebe,“ umí pohanět i nejčistší lásku.

Co je to tedy pomluva? Jaká je její podstata?

„Ale to je přeci jasné,“ odpovídá člověk.

Opravdu?

Podstata pomluvy
9. 11. 2007

Ten zatracený strom!

Lukáš Makovička
2746x přečteno

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil… (Gn 1:27)

…a pak se podíval na své dílo, a viděl, že vše, co učinil, je velmi dobré. „Velmi dobré?“ podiví člověk, když se rozhlédne kolem sebe, na všechnu tu bídu, nenávist, bolest a dřinu.

Ach ano, Hospodin Bůh opravdu stvořil vše velmi dobré, jen kdysi, na počátku věků, když ještě v zahradě Eden žil samotinký Adam s Evou, stala se jistá nepříjemná epizoda s jedním stromem. Stromem, ze kterého měl Adam zakázáno jíst pod trestem smrti. I přesto si Adam nabídl, a tak do světa vešel hřích a skrze hřích i smrt.

„Tak proč tam tedy Bůh dal ten zatracený strom?“ čertí se člověk. Ano, proč? To je zajímavá otázka.

Ten zatracený strom!