Kázání

Kázání

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život ven vydoloval. Zde tedy najdeš právě takové hledání ve Slově Božím, někdy kratičké, někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od některého z mužů vskutku ve Slově mocných.


St 18. 2. 2009

Sarx

Lukáš Makovička
2709x přečteno

Vím totiž, že ve mně (to jest v mém těle), nepřebývá nic dobrého. (Ř 7:18)

Jednou jsem mluvil s člověkem, který zrovna procházel dost těžkou situací. A jak už to tak, když se nám věci sypou na hlavu, bývá, v srdci se nám vyrojí spousta pochybností o Bohu, Jeho spravedlnosti i lásce. „Prosím tě, odkud se to bere?“ ptal se mne ten človíček, zděšený z toho, co všechno se náhle začalo objevovat v jeho srdci a zachvacovalo ho to jako oheň.

Smál jsem se mu (v dobrém ovšem). „Ty nevíš?“ ptal jsem se. „Odpověď máš támhle v tom verši! To jsi ty!“ Ano, ty. Tvá stará, hříšná přirozenost. Sarx.

Když si uvědomíme, kdo říká slova v onom verši, užasneme asi ještě o trochu víc. Tohle „sebehodnocení“ pochází od apoštola Pavla, muže, který by klidně zemřel za lidi, co ho nenáviděli, s těmi, kdo ho ponižovali a měli ho za blázna, jednal tiše a mírně, těžkosti snášel, zlé neodplácel zlým. I on ale věděl, co je ve skutečnosti zač.

Podívali bychom se tedy společně na to, jak moc zkažená je naše stará přirozenost, jak je silná, jak to chce Bůh řešit, co máme dělat my a co se stane, když svou povinnost zanedbáme.

Sarx
Út 10. 2. 2009

Odměny a tresty

Lukáš Makovička
2795x přečteno

Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11:6)

Když jsem byl ještě malý kluk, měl jsem na kluka jeden poměrně neobvyklý koníček: rád jsem pekl buchty. Bavilo mne to, a tak jsem se občas v sobotu sebral, vzal jsem kuchařku, našel jsem si co nejexotičtější recept a snažil jsem se něco ukuchtit. Docela mi to šlo a maminka byla spokojená, že nemusí na neděli péct sama.

Jenže po čase se v hlavě rodičů vylíhl jeden takový celkem logický nápad: že když už teda peču, tak co takhle dát mi to jako povinnost, abych to za maminku vzal tak nějak napořád, ne jen když se mi bude zrovna chtít.

Opatření mělo ale dva důsledky, jeden chtěný a druhý pravděpodobně nechtěný: ano, pekl jsem buchtu každý týden, ale celá věc se mi jaksi znechutila, už jsem nehledal nové recepty a nijak moc jsem se nesnažil, zkrátka jsem to většinou odbyl tou nejjednodušší buchtou, jakou jsem našel.

Proč? Co se na celé věci změnilo?

Jedna nesmírně podstatná věc: Dokud to bylo dobrovolné, náležela mi za to odměna, ano většinou jen pochvala a vědomí, že je někdo rád, ale i přesto odměna. Jakmile to byla povinnost, žádná odměna už nebyla na pořadu dne, ale pokud jsem nesplnil svou povinnost, následoval trest. A to se na motivaci člověka dost podepíše.

Podívali bychom se tedy skrze brýle odměny a trestu na nejčastěji zmiňované křesťanské činnosti – evangelizaci, modlitbu, čtení Bible a službu.

Odměny a tresty
St 28. 1. 2009

Boží hněv

Lukáš Makovička
3625x přečteno

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1:18)

Když přijde řeč na Boží hněv, míváme před očima jednu ze dvou nejčastějších karikatur Všemohoucího. Ta první si všímá chvil, kdy „ten strašný a krutý Bůh nařídil vybít celý národ“, či „poslal medvědice na ty ubohé výrostky, co se jen trošku posmívali“ a naprosto zanedbává trpělivost a lásku, lásku, která byla ochotná položit svůj život za ty, kdo ji křižovali. Není tedy pak divu, že při takovém pohledu je z Boha krutý tyran, nesnášenlivý nelida vyžívající se v mučení a trápení nebohých a vcelku nevinných lidí.

Ta druhá si zase všímá všech nádherných slov o lásce, ráda připomíná kříž i oběť, která na něm za nás dobrovolně visela, Boží láskyplné a cituplné nitro, něžnost a ochotu, ale zato věnuje pramalou pozornost událostem jako vypálení Sodomy a Gomory či zkáza Jeruzaléma, kdy matky jedly maso svých dětí. Přesto jednu i druhou věc učinil tentýž Bůh, spravedlivý i laskavý, hněvající se i odpouštějící, soudce i dárce milosti.

Podívali bychom se tedy společně na Boží hněv, proč se Bůh vlastně hněvá, na jaké věci se Bůh hněvá, jaký je Jeho hněv, letmo si něco povíme o Jeho soudech na Zemi a nakonec co s tím.

Boží hněv
St 28. 1. 2009

Víra a svědomí, aneb jak (ne)ztroskotat ve víře

Josef Marván
2653x přečteno

„Abys… bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře.“ (1 Tim 1:18–19)

Tuto Pavlovu výzvu Timoteovi znám již léta. Přesto pro mě byla dlouho spíše než praxí teorií, které jsem příliš nerozuměl. To změnila až zkušenost, kterou jsem prožil na počátku své služby ve Znojmě.

Víra a svědomí, aneb jak (ne)ztroskotat ve víře
St 28. 1. 2009

Letmý komentář ke Zjevení

Lukáš Makovička
2450x přečteno

„Křesťany lvům,“ nesl se onen pokřik toho léta opět římským impériem. Ani pod císařem Domiciánem se křesťané neměli o moc lépe, než svého času pod Neronem – i on je nechával pronásledovat, zabíjet a utlačovat a posílal je do vyhnanství.

Není divu, že se v onen čas neslo k nebesům mnoho tichého volání, proseb, zoufalých žádostí, a ano, také pochybností.

Jsou dvě, které v takových časech útočí na křesťanské mysli s obzvláštní zuřivostí. „Skutečně se to Bohu nevymklo z rukou?“ ptá se první, když se dívá, jak je Jeho lid rozháněn a ničen. „Má smysl žít svatý život, když výsledkem jsou jen potíže a těžkosti, které bych jinak neměl?“ naříká druhá a občas ve skrytu závidí svévolníkům, jak si pokojně žijí.

Právě do takových časů a takových otázek posílá Ježíš svému lidu list, který známe jako Janovo Zjevení.

Co je s podivem, posílá ho jednomu vyhnanci, kterého císař vypověděl na ostrov Patmos, vyhnanci, který na onom ostrově nakonec umírá, vyhnanci, kterého měl rád.

A dává odpovědi.

Letmý komentář ke Zjevení
Po 3. 11. 2008

Bible a půjčky

Lukáš Makovička
4281x přečteno

Už máte také nějakou půjčku? Maličké přečerpáníčko účtu? Novou ledničku na splátečky či splátečičky? Nebo rovnou hypotéčku? Koneckonců, proč ne, říkají si lidé, vždyť to stejně dělají všichni, a co dělají všichni, to přece… nu ano, může to být pěkná hovadina, jak to už tady na naší hříšné Zemi někdy chodí.

Třebaže se Bible zabývá především spásou duše, nachází se v ní také spousta moudrých a zajímavých rad do života, a světe div se, nejen do toho věčného v nebi, ale především do toho pozemského. A rady jsou to veskrze praktické, takové, které mohou člověk uchránit od nejednoho karambolu a naraženého nosu.

Podívali bychom se tedy, co Bible učí o půjčkách a půjčování, a to v těchto bodech: (1) „Kolik je lichvářský úrok“ aneb Boží pohled na půjčky, (2) Je hřích půjčit si? (3) Skaut je hospodárný, a co křesťan? (4) Jenže „zloději vykopávají a kradou“ aneb „co je to inflace“ (5) Nejjistější investice.

Bible a půjčky
12. 9. 2008

Spor a svár

Lukáš Makovička
3222x přečteno

S nikým neměj spory bez důvodu, jestliže se proti tobě nedopustil zlého. (Př 3:30)

Každého dne se ten proud line ze země k nebesům…

Ne, není to proud chvály a uctívání, není to řeka projevů úcty a obdivu a želbohu se ani nedá říci, že pramení jen z úst bezbožníků. Vždyť jak často z týchž úst vychází žehnání i proklínání.

Ba ne, voda téhle bystřiny je zakalená, plná jedu a bolesti. Křičí, ječí, dožaduje se, dupe nohou a tříská nádobím, vyčítá, bije do tváře, ponižuje a zašlapává.

Vody Meriby, vody sváru…

Podívali bychom se tedy společně, co je to spor a svár, jak se dá řešit, kdo a co je jeho častou příčinou, kdy se z výměny názorů stávají spory a proč je mnohdy dobré neodporovat zlému člověku.

Spor a svár
Po 14. 7. 2008

Co mohou farmáři udělat, a co už ne

Lukáš Makovička
2731x přečteno

Dále řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ (Marek 4:26–29)

V těchto slovech je ukrytá lekce pro „Boží spolupracovníky“. Je to podobenství pro všechny, kdo mají zájem na tom, aby Boží království rostlo a prospívalo. Nemá žádnou velkou cenu pro ty, kdo patří do království temnoty, protože ty nikdo nepobízí, aby zasévali dobré semeno: „Ale svévolníkovi Bůh praví: "Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu?“ Ale všichni, kdo jsou královským Ženichem pověřeni rozsévat semínka, budou rádi, když se dozví, jak je třeba připravit žeň pro toho, jemuž slouží. Poslouchejte tedy, vy, kdo zaséváte podél všech vod; vy, kteří se svatou pilností usilujete o to naplnit nebeské sýpky. Naslouchejte a kéž Duch Boží mluví k vašim uším, abyste to mohli unést.

Autorem tohoto kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde: What the Farm Labourers Can Do and What They Cannot Do.

Co mohou farmáři udělat, a co už ne
St 11. 6. 2008

Boží vůle a lidské touhy

Lukáš Makovička
4856x přečteno

Můj pohled na Boží vůli se během let, co jsem křesťanem, dramaticky změnil. Když jsem byl mladý, můj názor na Boží vůli byl asi takový, že Jeho vůle je nám převážně neznámá. A je na mně ji nějak objevit. Dnes ale věřím, že Boží vůle pro náš život je zhruba z 95% známá a možná jen z 5% neznámá. (George O. Wood, The specific will of God)

Během jednoho rozhovoru s jistou katolickou dívčinou jsem se jí zeptal, jestli ví, jak na tom u Boha je – jestli si je jistá, zda to u Něho má dobré či ne.

Nevěděla. A ptala se, jestli by vůbec bylo dobré něco takového vědět, vždyť pak by člověk mohl zpychnout.

Namítal jsem jí, že pokud chci mít s někým důvěrný vztah, je jistota základním předpokladem. Jak mohu mít vztah s někým, o kom ani nevím, jestli mě nakonec pošle do pekla nebo ne? U koho nikdy nevím, jestli je na mne naštvaný nebo jestli to u něj mám dobré? U koho si nemohu být jistý, co po mně chce, ale zato si mohu být jistý, že když neudělám, co po mně chce, tak mi to pořádně osladí?

Podívali bychom se tedy společně na Boží vůli pro náš život, povíme si něco o tom, co je to zjevení, jestli má Bůh pro náš život plán, co se dá dělat na rozcestí a nakonec jak je to s našimi vlastními touhami.

Boží vůle a lidské touhy
Čt 5. 6. 2008

Křesťan a vlády

Lukáš Makovička
10979x přečteno

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.

Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.

Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13:1–7)

Křesťan a vlády