Kázání

Kázání

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život ven vydoloval. Zde tedy najdeš právě takové hledání ve Slově Božím, někdy kratičké, někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od některého z mužů vskutku ve Slově mocných.


St 1. 12. 2010

Já odplatím

Lukáš Makovička
2342x přečteno

Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ (Ř 12:19)

Když člověk někdy poslouchá různé „láskyplné“ křesťanské řeči, získá snadno dojem, že v Nové smlouvě už není žádné místo pro odplatu. Že křesťan by se měl vzdát jakékoli myšlenky, jakékoli touhy, i toho nejmenšího vzdechu po něčem takovém. „Vždyť Bůh je láska,“ říkávají.

Jenže když tak zkusíte žít, zjistíte, že to není možné. Že nakonec přijde chvíle, kdy uvidíte takové skutky, že něco uvnitř vás bude křičet a řvát: „Bože, odplať! Jestli takové činy mají zůstat bez odplaty, takové zatvrzelé, ohavné jednání bez sebemenší známky pokání, pak jdi do háje i se svým evangeliem.“

Tehdy se možná trochu víc podíváte do Písma a zjistíte, že Bůh odplácí. Bůh, který je láska. Tedy, že láska, ano, ta Boží, dokonalá, bezpodmínečná… odplácí.

Já odplatím
Po 22. 11. 2010

O dávání

Lukáš Makovička
2884x přečteno

Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5:42)

Když u nás ve sboru koluje košíček na sbírky roznášený sličnými hosteskami, má to v sobě jakousi zvláštní příchuť. Říkává se u toho: „Pamatujte, že nedáváme lidem, ale Bohu,“ a tam, v tom „domě Božím“, se nám leckdy zdá, jako by Bůh na naše dary nějak zvlášť shlížel a všímal si jich. I starým Izraelitům se nejspíš zdálo, že dary vložené do chrámové pokladničky jsou dvakrát posvěcené a Hospodin se při jejich přijímání usmívá o něco více než obvykle.

Izraelci navíc měli zdá se přesně vyměřeno, kolik že tomu Bohu stačí, aby byl spokojený. Desátek a ani o chlup víc. Leckterý dnešní křesťan tiše závidí – zdá se mu, že v jeho případě to rozhodně není tak jednoduché…

Podívali bychom se tedy trošku blíže, co Bible učí o dávání: z čeho máme dávat, kdy musíme dát, jestli do této skupiny patří desátky a něco maličko o dobrovolném dávání.

O dávání
Čt 2. 9. 2010

Lepší časy

Lukáš Makovička
2185x přečteno

Je to už nějaký čas, co jsem měl menší rozhovor se svým mladším bráchou a jedna věta z něj mi utkvěla v paměti. „No jo,“ namítal, „jenže Bůh si s tebou zkrátka nesedne někam do místnosti a nebude si s tebou povídat a vysvětlovat.“

„Víš, to právě není pravda,“ opáčil jsem, „Bůh si s tebou sedne a bude vysvětlovat – jako když muž mluví se svým přítelem – necháš-li ho.“

Nu, nevěřil mi, což koneckonců není až tak překvapivé.

Bible však mluví – a to zdaleka ne na nějakém zasutém a nevýznamném místě – o tomtéž. O tom, že přišel Immanuel, Bůh s námi, a že i když odešel k Otci, nenastaly nám nějaké horší a osamocené časy.

Ba naopak, tvrdí, že je tomu přesně opačně.

Podívali bychom se tedy trošku blíž na jeden okamžik, kdy si Bůh sedl do jedné místnosti s několika lidmi, povídal si s nimi a taky, no, vysvětloval.

Aspoň trochu.

Lepší časy
Út 8. 6. 2010

Blaze milosrdným

Lukáš Makovička
2365x přečteno

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Mt 5:7)

Dneska se nebudu snažit psát nějaký sofistikovaný výklad či kázání. Budu vyprávět. To proto, že to nejspíš bude mnohem lepší…

Moje babička prožila téměř celý život v jednom malém městečku v pohraničí. Společně s dědou tam mají takový malinký „statek“ s nějakým tím zvířectvem, kde bydlí snad už odnepaměti. Tedy alespoň od mé nepaměti. Navštěvují zdejší malinký sboreček evangelické církve (o kterém by nejspíš každý řadový člen mé církve prohlásil, že je to sbor mrtvý), a podle toho, co jsem slyšel, je moje babička duší toho malého společenství. Až ona zemře, bude to nejspíš konec i toho sborečku.

Blaze milosrdným
Čt 21. 1. 2010

Co je to hřích?

Lukáš Makovička
3232x přečteno

…neboť hřích je porušení zákona. (1 J 3:4)

Co se vám vybaví, když se řekne „hřích“? Víte, co to je a proč že se to pánu Bohu tak strašně nelíbí? Nebo se vám někdy zdá, že „hřích“ je jakýsi nejasný pojem s nepříliš ostrými hranicemi, který si každý může přihnout, jak se mu zlíbí?

Často míváme zkreslené představy o tom, co je to hřích, a to i přesto, že nadšeně svědčíváme o tom, že Ježíš z toho… no však ty víš… hříchu vysvobozuje. Už jsem na toto téma slyšel leccos – jak ze strany věřících, tak nevěřících – „hřích je to příjemné, co vám pánbíčkáři nechtějí dopřát“, „hřích je ‘minutí se cíle’, takže když neděláte přesně to, co pro vás Bůh naplánoval, hřešíte” a podobně.

Podívali bychom se tedy společně na to, co je to hřích a jaká je za něj odplata.

Co je to hřích?
St 23. 12. 2009

Vyvolení

Lukáš Makovička
2754x přečteno

Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9:15–16)

Když se budeme zabývat vyvolením, zjistíme, že se věnujeme jednomu z nejurážlivějších učení, jaké se v Bibli vůbec nachází (horší je snad už jen učení o zákonu a milosti). No představte si to, ten Bůh si totiž dovoluje dělat jakési rozdíly mezi lidmi, tomuhle požehnat víc a tomuhle zase míň – a to navíc někdy naprosto bez ohledu na naše (jistě značné) zásluhy a z důvodů, které se nám většinou neobtěžuje oznámit, a když už ano, občas zjistíme, že vůbec neměly co do činění s dotyčným člověkem či jeho skutky. Že třeba požehnal vašemu sousedovi panu Otravnému, a to jen a jen proto, že jeho pra-pra-pran-dědeček byl náhodou král David. A vy, zbožní a oddaní věřící, utřete nos. Zkrátka, přijde nám to nespravedlivé.

Podívali bychom se tedy trochu blíže na to, co Bible učí o vyvolení a jaké z toho pro nás plynou důsledky.

Vyvolení
Út 29. 9. 2009

Buď rozhodný!

Lukáš Makovička
2819x přečteno

Buď rozhodný a udatný… (Joz 1:6)

Když se blížily Davídkovy druhé narozeniny, řekli jsme si, že jakožto milující rodiče bychom mu měli zakoupit nějaký ten dáreček – no a pro přerostlá batolata se už od stvoření světa nejvíc hodí téměř jakékoli hračky. I vydal jsem se s manželkou i s dítětem do největšího brněnského hračkářství…

…a už to znovu neudělám, tedy aspoň ne do doby, než mrňous trochu povyroste. Jako kdybych držel na vodítku malého vzteklého pejska. „Jé, trrtor,“ (rozumějte, „traktor“), „masinka,“ „motoka“ (za druhé „o“ doplňte „r“) a bohužel i čtyřkolových silničních dopravních prostředků byl takový výběr, že kdybychom ho za použití nemalé síly neodvedli pryč, asi by se v nich přehraboval dodnes. Myslel jsem si, že když půjde s námi, tak si bude moci vybrat něco, co se mu líbí, ale zjistil jsem, že takového rozhodování zkrátka není zatím vůbec schopen.

U malých dětí to chápeme – teprve se musí naučit volit a rozhodovat mezi spoustou různých možností. Ale jak často se to týká i nás dospělých – nejsme schopni se rozhodnout, a když už nějaké rozhodnutí uděláme, často v něm nevytrváme, první nesnáz a obtíž nás až příliš snadno vykolejí z nastaveného kurzu.

Podívali bychom se tedy společně na rady, které nám Bible dává, abychom navždy nezůstali jen pláštěm, který se nechá unášet větrem, ale dokázali pevně stát za svými rozhodnutími. Zde jsou: (1) Nebuď blázen – nech si poradit. (2) Nejednej ukvapeně – buď rozvážný. (3) Neboj se lidí – boj se Boha.

Buď rozhodný!
St 27. 5. 2009

Úsvit víry a mračna nad ním

Lukáš Makovička
2936x přečteno

Autorem kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde.

A otec toho chlapce ihned se slzami vykřikl: „Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!“ (Mk 9:24)

Minule jsme se zamýšleli nad cestami, po kterých víra vchází do duše. „Víra je ze slyšení.“ Je mým radostným přesvědčením, že minulou neděli skutečně zavítala k mnohým a že se mohli odhodlat k plné závislosti na Pánu Ježíši Kristu co se týká spásy jejich duše. Každý dobrý pastýř ale ví, že nejpečlivěji by se měl starat o čerstvě narozené beránky, a tak se mi zdálo vhodné, abychom dnešního rána přemýšleli o těch, kdo teprve nedávno uvěřili v Krista, a pokusili se je posílit a pomoci jim ve vážných zkouškách, které často provázejí jejich současný stav, kdy jsou ještě velmi slabí.

Úsvit víry a mračna nad ním
27. 2. 2009

Pavel – jeho plášť a knihy

Lukáš Makovička
2805x přečteno

Autorem tohoto kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde

Plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, přines s sebou, též knihy a zvláště pergamen. (2 Tim 4:13)

Blázniví lidé občas utrousí nějaké pohrdavé poznámky k drobnostem v Písmu. Diví se, proč je v inspirované knize zmiňována tak maličká záležitost jako plášť, měli by však vědět, že to je jen jedna z mnoha známek toho, že tato kniha pochází od stejného autora jako kniha přírody. Copak v celém stvoření kolem nás nejsou věci, které naše krátkozrakost nazývá maličkostmi? Jakoupak zvláštní hodnotu má sedmikráska na trávníku nebo pryskyřník na louce? V porovnání s burácejícím mořem nebo s věčnými horami se zdají být tak nepatrné! Pročpak má ten prozpěvující ptáček své peří tak nádherně vyšperkované a proč někdo vynaložil tolik pozoruhodného umu na křídla motýlů? Proč tak zvláštní soustrojí pro nohu mouchy nebo neskutečně přesné uspořádání optiky v oku pavouka? Mají snad být takové věci vypuštěny z plánu přírody, protože se mnohým lidem zdají nepatrné? V žádném případě, vždyť nesmírnost božské zručnosti je zřejmá jak v malém, tak ve velkém, a stejně tak je tomu i v Písmu Svatém, ty maličké věci zakonzervované v jantaru inspirace jsou vše jiné, jen ne mimo mísu nebo nemoudré.

Pavel – jeho plášť a knihy
St 18. 2. 2009

Sarx

Lukáš Makovička
2625x přečteno

Vím totiž, že ve mně (to jest v mém těle), nepřebývá nic dobrého. (Ř 7:18)

Jednou jsem mluvil s člověkem, který zrovna procházel dost těžkou situací. A jak už to tak, když se nám věci sypou na hlavu, bývá, v srdci se nám vyrojí spousta pochybností o Bohu, Jeho spravedlnosti i lásce. „Prosím tě, odkud se to bere?“ ptal se mne ten človíček, zděšený z toho, co všechno se náhle začalo objevovat v jeho srdci a zachvacovalo ho to jako oheň.

Smál jsem se mu (v dobrém ovšem). „Ty nevíš?“ ptal jsem se. „Odpověď máš támhle v tom verši! To jsi ty!“ Ano, ty. Tvá stará, hříšná přirozenost. Sarx.

Když si uvědomíme, kdo říká slova v onom verši, užasneme asi ještě o trochu víc. Tohle „sebehodnocení“ pochází od apoštola Pavla, muže, který by klidně zemřel za lidi, co ho nenáviděli, s těmi, kdo ho ponižovali a měli ho za blázna, jednal tiše a mírně, těžkosti snášel, zlé neodplácel zlým. I on ale věděl, co je ve skutečnosti zač.

Podívali bychom se tedy společně na to, jak moc zkažená je naše stará přirozenost, jak je silná, jak to chce Bůh řešit, co máme dělat my a co se stane, když svou povinnost zanedbáme.

Sarx