Kázání a úvahy

Kázání a úvahy

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život vydoloval ven. Takže tady najdete právě takové hledání v Božím Slově, někdy kratičké a někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od lidí daleko slovutnějších, než je moje maličkost.


St 20. 9. 2006

Boží blízkost

Jedna má kamarádka mi nedávno říkala nádherné úsloví: „Žena neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane.“ Nutno říci, že se přitom od ucha k uchu smála. Obávám se ale, že s křesťany je to velmi často podobně, a to zejména co se týká Boží blízkosti. Alespoň jsem získal takový dojem. Křesťan neví, co chce, ale bude se trápit, užírat, a dychtit, dokud to nedostane. Zkusili bychom se tedy podívat co je to Boží blízkost, a pak také jak ji získat.

Boží blízkost
Čt 14. 9. 2006

A zalíbilo se Bohu

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1 Kor 1:21)

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země pak byla pustá a prázdná, ale už i ona sama vysílala do okolní temnoty jeden jasný signál: Mě někdo stvořil! Ono totiž i malé dítě ví, že hromady kamenů nevzniknou jen tak z nicoty, že by se prostě najednou „přihodily“. Pak ale Bůh k té pusté Zemi něco přihodil. A to něco je tak úchvatná záležitost, že snad každý človíček občas stojí bez dechu, když obdivuje všechnu tu nádheru.

A zalíbilo se Bohu
Čt 14. 9. 2006

Láska

Kdybych totiž mluvil jazyky lidí i andělů, mohl bych opravdu krásně znít. Nesnil jsi někdy o tom, jaké by to bylo mít jazyk básníka, hovořit slova jako Šalomoun král, nebo stát jako Cicero před císaři bez bázně a hany? Ano, a přesně jako Cicero mohl bys bez lásky skončit. On se učil hovořit za šumu vln, cvičil a cvičil, aby ho bylo slyšet, aby jeho řeč byla dokonalá. Stal se dokonalým dunícím kovem a řinčícím zvonem. Byl nádherný. Jeho slova dodnes zní staletími, a lidé opěvují nádheru tohoto zvonu. Ale bez lásky nic nebyl. Nádherná řeč a slova zurčící jako pramínky vod. Ale malé „s láskou“ je před Bohem větší.

Láska
Čt 14. 9. 2006

Naděje

Do tmy zazářil najednou paprsek světla. Jak sladké bylo, jak mu najednou připadalo něžné a nádherné. Světlo! Když jsme jím každodenně obklopeni, koupeme se v jeho záři, připadá nám někdy tak obyčejné, tak nezajímavé, ale tam, v té jeskyni, tam má svoji cenu nevyčíslitelnou.

Ještě stále klopýtal ve tmě, že skoro ani neviděl na krok, světla bylo zatím příliš málo, aby mu svítilo byť i pod nohy. Ale měl směr. Jak dlouho tady bloudil už ani nevěděl, ale po tak dlouhé době si byl jist jednou věcí. To světlo musí odněkud přicházet. To nemůže být jen tak. Když ne průchod ven, tak snad aspoň nějaký průzor, který by mu ukázal, kudy dál.

Naděje
Čt 14. 9. 2006

Strach

„Nikdy víc, Pane, prosím, už nikdy víc,“ volal tiše v myšlenkách k nebesům. Kolem stáli ostatní lidé, proto zůstal tichý, i když jeho srdce by volalo hlasitě. Lidé jako on. „Mají tam ty stejné boje?“ ptával se někdy sám sebe, „nebo jsem to jen já?“

Strach
Čt 14. 9. 2006

Na správné cestě?

Občas zdají se být v životě dny, kdy člověk stojí na rozcestí. Jedna cesta vlevo, druhá vpravo, obě se zdají být skoro stejně dobré. Kudy teď? Někdy moudří lidé říkají: „Hle, nezáleží na tom, kterou cestou se dáš, vždyť Hospodin bdí nad tvým životem, on už si to ohlídá.“ Pravdou je, že záleží. Ano, mnoho záleží na tom, kterou cestou se dáš. „Ještě chvíli půjdu touhle křivou, a pak se hned vrátím,“ říkává přestupník kousek od místa své zkázy. „Tak já si hodím mincí,“ říká si hlupák, aby snad nemusel o své cestě rozvažovat. Není třeba říkat, že takové mince prodává vždy kolega Murphy, a to i v případě, že na nich je veliký nápis: „In God we trust.“. Záleží. Velmi záleží.

Na správné cestě?
Čt 14. 9. 2006

Běda! Nejsem schopen nic dělat!

Poté, co nepokojné srdce přijalo učení o vykoupení a pochopilo onu velikou pravdu, že jsme spaseni skrze víru v Pána Ježíše, bývá často těžce sklíčeno pocitem neschopnosti dělat to, co je dobré. Mnoho lidí volá: „Nejsem schopen nic dělat!“ Neříkají to jako výmluvu, ale je to pro ně břemeno, které musí nést každý den. Činili by dobro, jen kdyby mohli. Každý z nich může s čistým svědomím prohlásit: „Chtít, to dokážu, ale činění toho dobrého nenacházím.“ (Ř 7:18)

Běda! Nejsem schopen nic dělat!