Kázání a úvahy

Kázání a úvahy

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život vydoloval ven. Takže tady najdete právě takové hledání v Božím Slově, někdy kratičké a někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od lidí daleko slovutnějších, než je moje maličkost.


Tue 29. 1. 2008

Dvě smlouvy

S tebou však učiním smlouvu… (Gn 6:18)

Nejspíš víte, že Bible se dělí na Starý a Nový Zákon, nebo přesněji na Starou a Novou Smlouvu. Nabízí se ovšem otázka: „Proč?“ Proč Bůh nejprve uzavírá jednu smlouvu a potom, jako by se snad při té první spletl, ještě nějakou další? Copak nemohl hned uzavřít tu novou? Copak si nemohl předem spočítat, jakpak to asi s tou první dopadne? Čeho chtěl vlastně dosáhnout?

Povíme si tedy nejprve něco obecně o smlouvách, pak o smlouvě staré, smlouvě nové a nakonec o tom, jak je to s lidmi, kteří nejsou účastni ani jedné.

Dvě smlouvy
Tue 8. 1. 2008

O církvi a autoritě

Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! (Ž 133:1)

Ó ano, jaké dobro, jaké blaho, je-li tomu tak, vždyť pak síla jednoho se přidá k síle druhého a když nesou stejná břemena dva, hle, vše je lehčí! Jsou-li dva svorní, pak i vzájemný nesouhlas jest jim k užitku, vždyť právě jím se pravda tříbí a ještě jasněji zasvitne ven.

Běda však, jak svorně nežijí, tu náhle začne na váze nabývat ona otázka, kterou skutečně svorní neřeší, a než by ji řešili, raději ustoupí: „Kdo má teď koho poslechnout?“ Stane se totiž, že se dvě neústupné lidské vůle za spršky jisker srazí a ani jednu není možno přesvědčit, ba i kompromis se zdá být nesplnitelným snem.

Kdo má koho poslechnout? Abychom na tuto snad jednu z nejožehavějších otázek odpověděli, povíme si něco o třech „S“ – svobodě, spravedlnosti a smlouvě.

O církvi a autoritě
Fri 21. 12. 2007

Umdlévám

Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. (Ž 1:3)

„Ó ne, to nejsem já,“ povzdechne si mnohý křesťan, když si přečte Davidův popis. „Kéž by tomu tak bylo,“ zasteskne si, „ale já si spíše připadám jako poutník, který vždy ujde pár kroků a pak se zase zhroutí, jako muž, který na daleké cestě umdlévá, jako pouštní květina, která se vždy jen na chvíli otevře, když padne sprška vláhy, a pak zase zavře své listy, aby ji pálivé slunce nevysušilo. Jak daleko mám do stromu, který je stále zavlažovaný! Jak daleko mám do toho nést stále ovoce! Jak často se plácám jen tak na místě místo abych kráčel k nebesům! Jak často umdlévám!“

Proč tomu tak je? Spletl se někde Bůh? Nemyslím. Proč je tedy tolik zemdlelých? Mám za to, že tři hlavní příčiny jsou těžká břemena, kupa marnosti a otrocká dřina.

Umdlévám
Thu 6. 12. 2007

Podstata pomluvy

Odložte… i všechno pomlouvání. (1 Pt 2:1)

Už jste se někdy setkali s tímhle hadím klubkem? Á, vždyť zrovna támhle na rohu syčí a plive jed! „Je strašně nadutý, pyšný a nesmlouvavý,“ šeptá tiše pod rouškou tmy. „Ta ošklivá nána nosí ty šaty jen proto, abychom jí záviděly,“ notují si nepěkně zkřivené dívčí obličeje, jindy tak plné krásy. „Odporný šprt,“ „škaredá opice,“ „to je ale ožrala,“ vystrkují hádci své rozeklané jazyky, koušou, štípou, a když se jejich hlavičky ukáží nad povrchem utajeného, jejich jed dokáže otrávit nejeden den, ba i vztah. „Stejně to dělá jen pro sebe,“ umí pohanět i nejčistší lásku.

Co je to tedy pomluva? Jaká je její podstata?

„Ale to je přeci jasné,“ odpovídá člověk.

Opravdu?

Podstata pomluvy
Fri 9. 11. 2007

Ten zatracený strom!

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil… (Gn 1:27)

…a pak se podíval na své dílo, a viděl, že vše, co učinil, je velmi dobré. „Velmi dobré?“ podiví člověk, když se rozhlédne kolem sebe, na všechnu tu bídu, nenávist, bolest a dřinu.

Ach ano, Hospodin Bůh opravdu stvořil vše velmi dobré, jen kdysi, na počátku věků, když ještě v zahradě Eden žil samotinký Adam s Evou, stala se jistá nepříjemná epizoda s jedním stromem. Stromem, ze kterého měl Adam zakázáno jíst pod trestem smrti. I přesto si Adam nabídl, a tak do světa vešel hřích a skrze hřích i smrt.

„Tak proč tam tedy Bůh dal ten zatracený strom?“ čertí se člověk. Ano, proč? To je zajímavá otázka.

Ten zatracený strom!
Fri 19. 10. 2007

Tak chtěl nebo nechtěl?

Co myslíte, chtěl jít Ježíš na kříž?

Ptám se proto, že většinou slýcháme tuto odpověď: „Nechtělo se mu! Šel tam proto, aby naplnil Otcovu vůli, ale kdybyste jen věděli, jak se mu nechtělo!“ Ještě jsem snad neslyšela kázání o Boží vůli, ve kterém by v tomto kontextu nebylo vzpomenuto Ježíšovo volání v zahradě Getsemanské: „Otče, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň.“ Opravdu to tedy nevypadá, že by se Ježíš na kříž těšil, a dává to smysl – vždyť kdo z lidí – snad kromě šílenců a zvrhlíků, a Pán Ježíš nebyl ani jedno ani druhé – by si přál, aby mu do rukou a nohou vráželi železné hřeby a nechali ho zemřít v hrozných bolestech? Přesto si nemyslím, že Pán Ježíš na kříž jít apriori nechtěl, a vysvětlím proč.

Tak chtěl nebo nechtěl?
Fri 19. 10. 2007

Manželská smlouva

Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2:24)

Jedno léto jsem byl navštívit dívčí tábor spřáteleného skautského oddílu, a zrovinka, když jsem tam byl přítomen, nacvičovala děvčata jakousi scénku. Tuším nějací indiáni nebo co, ale na co si pamatuji zcela jasně, byl slib, který v oné scénce nakonec zazněl, a jak lesem zněla ta krásná slova: „Beru si tuto ženu za svou manželku, abych ji miloval v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí.“

Slib. A krásný slib, a když je dodržený, je o to krásnější.

Slib. A nedodržitelný slib, zdá se dnes mnohým, kteří raději neslibují, než aby pak nesplnili.

Jak ale nad tím vším přemýšlí Hospodin?

Manželská smlouva
Fri 5. 10. 2007

Co je pravda?

Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ (J 18:37–38)

Z dětského pokojíku jedné židovské rodiny se toho dne ozval strašlivý řev jejích dvou potomků. Když notně znepokojená maminka vrazila do místnosti, spatřila dva plačící výrostky, kterak právě končí vzájemnou rvačku. „Co se stalo?“ dožadovala se ihned autoritativně odpovědi. „Víš mami,“ naříkal malý Obadjáš, „všechno začalo, když mi Izák vrátil facku.“

Inu, Obadjáš měl zdá se taky „svou pravdu“. A tak někdy nezbývá, než se spolu s Pilátem ptát: „A co je to vlastně pravda?“ Podíváme se tedy společně na několik současných pojetí pravdy, řekneme si něco o rozdílu mezi poznáním a pravdou, a nakonec co a kdo je pravda.

Co je pravda?
Fri 14. 9. 2007

O modlitbě

Kolem každé cesty jsou dva příkopy, a ať sjedete do jednoho, nebo do druhého, nebývá to pohodlné místo pro další cestu. Co se týká modlitby, velmi často jsem se sám nacházel v jednom či druhém příkopě podél cesty. V tom levém, když se mi zdálo, že po modlitbě si hodí Bůh kostkou, a když mu padne šestka, a bude mít dobrou náladu, tak že odpoví. V tom pravém, když zkouším Bohu přikazovat, nějak jej donutit a dokopat k tomu, aby svou prosbu splnil, a tak již nejsem ten, kdo pokorně prosí, ale ten, kdo nařizuje svému „džinovi v láhvi“. V obou se špatně jezdí, a ani jeden z nich nemá se skutečnou modlitbou nic společného. Podívali bychom se tedy společně na několik veršů z Písma, které se týkají modlitby.

O modlitbě
Wed 5. 9. 2007

Kdo chce být veliký?

Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl: "Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. A kdokoli by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. (Mt 20:25–27)

Být veliký, jo, to by bylo ono, musel si myslet Jakub s Janem. „Jen považ, co by to znamenalo,“ možná říkal jeden bratr druhému, „víš přeci, že si nás vyvolil Král králů a Pán pánů, a kdo bude veliký v jeho království…“ Nechal větu nedokončenou, ale druhý hned navázal: „…ten bude požívat veliké pocty, a co víc, mnoho jiných ho bude poslouchat, budou dělat to, co on bude chtít. Ty, Jakube,“ zamyslel se, „co si to takhle nějak pojistit?“

Kdo chce být veliký?