Kázání a úvahy

Kázání a úvahy

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život vydoloval ven. Takže tady najdete právě takové hledání v Božím Slově, někdy kratičké a někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od lidí daleko slovutnějších, než je moje maličkost.


Po 14. 7. 2008

Co mohou farmáři udělat, a co už ne

Dále řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ (Marek 4:26–29)

V těchto slovech je ukrytá lekce pro „Boží spolupracovníky“. Je to podobenství pro všechny, kdo mají zájem na tom, aby Boží království rostlo a prospívalo. Nemá žádnou velkou cenu pro ty, kdo patří do království temnoty, protože ty nikdo nepobízí, aby zasévali dobré semeno: „Ale svévolníkovi Bůh praví: "Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu?“ Ale všichni, kdo jsou královským Ženichem pověřeni rozsévat semínka, budou rádi, když se dozví, jak je třeba připravit žeň pro toho, jemuž slouží. Poslouchejte tedy, vy, kdo zaséváte podél všech vod; vy, kteří se svatou pilností usilujete o to naplnit nebeské sýpky. Naslouchejte a kéž Duch Boží mluví k vašim uším, abyste to mohli unést.

Autorem tohoto kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde: What the Farm Labourers Can Do and What They Cannot Do.

Co mohou farmáři udělat, a co už ne
St 11. 6. 2008

Boží vůle a lidské touhy

Můj pohled na Boží vůli se během let, co jsem křesťanem, dramaticky změnil. Když jsem byl mladý, můj názor na Boží vůli byl asi takový, že Jeho vůle je nám převážně neznámá. A je na mně ji nějak objevit. Dnes ale věřím, že Boží vůle pro náš život je zhruba z 95% známá a možná jen z 5% neznámá. (George O. Wood, The specific will of God)

Během jednoho rozhovoru s jistou katolickou dívčinou jsem se jí zeptal, jestli ví, jak na tom u Boha je – jestli si je jistá, zda to u Něho má dobré či ne.

Nevěděla. A ptala se, jestli by vůbec bylo dobré něco takového vědět, vždyť pak by člověk mohl zpychnout.

Namítal jsem jí, že pokud chci mít s někým důvěrný vztah, je jistota základním předpokladem. Jak mohu mít vztah s někým, o kom ani nevím, jestli mě nakonec pošle do pekla nebo ne? U koho nikdy nevím, jestli je na mne naštvaný nebo jestli to u něj mám dobré? U koho si nemohu být jistý, co po mně chce, ale zato si mohu být jistý, že když neudělám, co po mně chce, tak mi to pořádně osladí?

Podívali bychom se tedy společně na Boží vůli pro náš život, povíme si něco o tom, co je to zjevení, jestli má Bůh pro náš život plán, co se dá dělat na rozcestí a nakonec jak je to s našimi vlastními touhami.

Boží vůle a lidské touhy
Čt 5. 6. 2008

Křesťan a vlády

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.

Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.

Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13:1–7)

Křesťan a vlády
Út 15. 4. 2008

Jak získat (větší) víru

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ (Lk 17:5)

Říká se, že peníze sice nejsou všechno, ale to „všechno“ se za ně dá koupit. Myslím si o pravdivosti onoho úsloví své, ale chci ho použít jako ilustraci – peníze jsou totiž druhem bohatství, který je skutečně dobrý k veliké spoustě věcí. Jen o dvou věcech Bible říká, že jsou vzácnější a lepší než ryzí zlato. To znamená, že užitek z těch věcí je veliký, že z nich člověk má prospěch ve všem, co dělá, téměř v každé oblasti svého konání. Ty vzácnosti mají jméno – jedna se nazývá moudrost a druhá víra.

Jenže ta záležitost věření je taková jakási podivná. Apoštolově přišli za Pánem a jeden by si mohl říct, že nemohli žádat lepší věc, ale jen se podívej dál, jaká studená sprcha je přivítala v odpověď! Jak se tedy něco takového dá získat? „A není víra v Boha něco naprosto iracionálního?“ namítne každý kovaný ateista, „cožpak není třeba odložit rozum, aby člověk mohl uvěřit?“ A vůbec, co to vlastně taková víra je?

Jak získat (větší) víru
Ne 24. 2. 2008

O zbožnosti

Ať tvé srdce nezávidí hříšníkům, ale ať horlí pro bázeň před Hospodinem po všechny dny. (Přísloví 23:17)

Kniha Přísloví mluví o každodením dění kolem nás. Je napsána pro především pro mladé lidi a zůstává aktuální i pro současný svět a jeho technicky vyspělou civilizaci. Jedním z důležitých témat knihy přísloví je zbožnost.

O zbožnosti
15. 2. 2008

Kratičce o bohatství

Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. (Mt 13:45–46)

Povyprávím vám jeden příběh. Není můj, ukradl jsem ho. Ale skutečně se stal.

Je to příběh o jedné církvi v Oregonu, která chtěla zasáhnout lidi v univerzitním kampusu přes ulici. Začali se modlit, aby jim Pán pomohl studenty získat.

Jednoho nedělního rána přišel do zaplněného sálu na bohoslužbu nějaký mladík z koleje. Byl bosý, měl dlouhé vlasy a na sobě tričko. Všechna místa už byla obsazená, a tak si to namířil uličkou mezi správně oblečenými, nádhernými křesťany a posadil se na zem před první lavici. Místností se začal šířit neklid. Po chvíli jeden ze starších svatých povstal ze své lavice a pomalu šel uličkou dopředu. Napětí vystřídalo neklid, když shromáždění očekávalo, že ten starý, důstojně vyhlížející muž vyvede mladíka ven. Jenže pak se stalo něco, co se navždy podepsalo na životě oné církve. Se značnou bolestí a těžkopádností kvůli svému věku a stavu svých kloubů se ten starý muž posadil na zem a zaujal místo na koberci vedle onoho studenta. V sále nezůstalo jediné oko suché.

Kratičce o bohatství
Čt 14. 2. 2008

O rozsuzování proroctví

Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě. (1 Tes 5:19–22)

„Jak mám ale tohle rozsoudit?“ ptá se občas člověk, když slyší nějaká slova, která sama sebe prohlašují za výrok Boží. „Nechtěl bych proroctvím pohrdat ani zhášet Ducha, to opravdu ne,“ říká si pro sebe, „ale jak tedy mám toto rozsoudit, zjistit, zda je to opravdu od Boha či ne?“ A tak v nás často zůstává rozšířený dojem, že proroctví se musí rozsuzovat tím způsobem, že člověk zavře oči a zeptá se Pána: „Tak co, jsi to opravdu Ty?“ Jenže ve chvíli, kdy jeden říká: „Pán mi řekl, že to je on,“ a druhý opáčí: „Ba ne, to nebyl on,“ náhle postrádáme jakékoli absolutní měřítko.

Podíváme se tedy, co Bible učí o proroctví obecně, o tom kdo má proroctví rozsuzovat, a nakonec jak se to má dělat.

O rozsuzování proroctví
Čt 14. 2. 2008

Opravdu chce mít Ježíš svou církev takovou?

Jako pastor jsem se modlil za různorodou církev, skupinu věřících, která by byla jako mikrokosmos všeobecné církve. „Když lidé všech možných kultur, ras, způsobů života, z mnoha církevních sdružení a s tolika rozdíly v názorech mohou tvořit skutečné Tělo Kristovo,“ vysvětloval jsem svému shromáždění, „proč bychom v jednom místním sboru nemohli mít tu samou různorodost, aby svět poznal, že to, co nás spojuje, je láska k Němu a k sobě navzájem?“ Společně jsme žádali Pána, aby nám dal různorodé lidi, kteří naleznou jednotu v Ježíši Kristu. Jako motto jsme si vybrali: „Koho Kristus přijímá, ať církev neodmítne.“

Opravdu chce mít Ježíš svou církev takovou?
Út 29. 1. 2008

Dvě smlouvy

S tebou však učiním smlouvu… (Gn 6:18)

Nejspíš víte, že Bible se dělí na Starý a Nový Zákon, nebo přesněji na Starou a Novou Smlouvu. Nabízí se ovšem otázka: „Proč?“ Proč Bůh nejprve uzavírá jednu smlouvu a potom, jako by se snad při té první spletl, ještě nějakou další? Copak nemohl hned uzavřít tu novou? Copak si nemohl předem spočítat, jakpak to asi s tou první dopadne? Čeho chtěl vlastně dosáhnout?

Povíme si tedy nejprve něco obecně o smlouvách, pak o smlouvě staré, smlouvě nové a nakonec o tom, jak je to s lidmi, kteří nejsou účastni ani jedné.

Dvě smlouvy
Út 8. 1. 2008

O církvi a autoritě

Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! (Ž 133:1)

Ó ano, jaké dobro, jaké blaho, je-li tomu tak, vždyť pak síla jednoho se přidá k síle druhého a když nesou stejná břemena dva, hle, vše je lehčí! Jsou-li dva svorní, pak i vzájemný nesouhlas jest jim k užitku, vždyť právě jím se pravda tříbí a ještě jasněji zasvitne ven.

Běda však, jak svorně nežijí, tu náhle začne na váze nabývat ona otázka, kterou skutečně svorní neřeší, a než by ji řešili, raději ustoupí: „Kdo má teď koho poslechnout?“ Stane se totiž, že se dvě neústupné lidské vůle za spršky jisker srazí a ani jednu není možno přesvědčit, ba i kompromis se zdá být nesplnitelným snem.

Kdo má koho poslechnout? Abychom na tuto snad jednu z nejožehavějších otázek odpověděli, povíme si něco o třech „S“ – svobodě, spravedlnosti a smlouvě.

O církvi a autoritě