Kázání

Kázání

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život ven vydoloval. Zde tedy najdeš právě takové hledání ve Slově Božím, někdy kratičké, někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od některého z mužů vskutku ve Slově mocných.


29. 3. 2013

Existují víly?

Lukáš Makovička
4531x přečteno

Nedávno jsem narazil na jeden ateistický článek zabývající se otázkou Boží existence. Jeho autor argumentoval následovně:

Věřící říkávají, že přece nebylo dokázáno, že Bůh neexistuje – a proto, proč v něj nevěřit. Problematičnost této úvahy snad nejlépe ukazuje tzv. vílí argument. Víme jistě že neexistují víly? Je to dokázáno? Lidé v existenci víl dost dlouho skutečně věřili (viz. wiki). Co se stalo, že v jejich existenci věřit přestali? Jaký důkaz jejich neexistence se objevil?

Odpověď je jednoduchá: neobjevil se žádný důkaz jejich neexistence. Jak začal ve společnosti nabývat na významu racionální přístup ke světu, lidé si začali uvědomovat, že vlastně neexistují žádná hodnověrná svědectví o existenci víl (ačkoliv neověřená svědectví existovala). Neexistují po nich žádné stopy, nepotřebujeme je k vysvětlení žádných jevů či úkazů – a logický závěr z toho byl a JE, že tedy víly s největší pravděpodobností neexistují. S absolutní jistotou to však vlastně dodnes nevíme…

Nevím, jestli si toho je autor vědom, ale používá Čapkovu figuru zápasu perem č. 6 jménem „hastroš“: Místo odpůrce, jaký skutečně je, se podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Osobně by mne nikdy ani nenapadlo uvádět podobný argument v otázce Boží existence. Pokud si pročtete Bibli, nikde tam nic takového nenajdete. Kromě toho jaksi vychází z nevyřčeného axiomu, že důkazů pro existenci víl je asi tolik, kolik je důkazů pro existenci Boha – což je tvrzení velmi hrubě nepravdivé.

Rád bych tedy přispěl pár poznámkami k otázce „dokazatelnosti“ Boží existence – podle toho, co vidím, co jsem slyšel a co znám. A možná dojde i na víly.

Existují víly?
Út 19. 2. 2013

Nemůžu si odpustit

Lukáš Makovička
3804x přečteno

Třináctiměsíční manželství Carla a Sally bylo vždycky přinejlepším vratké. Jednoho dne Sally zjistila, že je těhotná. Nechtěla přerušit svou kariéru právničky a také se obávala mateřství, takže šla potají na potrat. Když to Carl o rok později zjistil, vybuchl a odešel z domu. Nakonec se rozvedli.

Sally potkáte o pět let později. Mezitím uvěřila v Ježíše Krista. Ale pořád zápasí s jednou zásadní překážkou. „Vím, že mi Bůh odpustil, že jsem zabila své dítě,“ vysvětluje, „ale já prostě neumím odpustit sama sobě.“ Co byste jí řekli?

Vypůjčil jsem si úvod z malé knížečky od CCEF na stejné téma, ale dál už budu pokračovat sám. Tahle otázka totiž vůbec není neobvyklá a umí být velmi bolavá. Chtěl bych na Sallyině příkladu ukázat, že ona ani nikdo jiný na zemi nemá problém si odpustit, s čím má Sally skutečný a vážný problém, jak ho ona i mnoho jí podobných lidí na zemi zkouší řešit – a nefunguje to – a nakonec, jak ho řešit má.

Nemůžu si odpustit
Út 19. 2. 2013

Jak najdu tu správnou církev?

Lukáš Makovička
3740x přečteno

Jeden můj přítel mi před časem říkal, že mu chodí docela dost dopisů od lidí, kteří by chtěli doporučit nějakou církev. A že moc neví, jestli a jak má na podobné dotazy odpovídat. Říkal jsem si, nač to upejpání? Člověk do podobné situace potřebuje povzbuzení a navíc mám zato, že v tomhle případě lidé často opakují několik zásadních chyb – neví, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou.

Jenže pak jsem se dostal k človíčkovi, který řešil tu samou věc. Hledal církev. Společenství. Trápilo ho, že žádné stálé nemá. A já jsem viděl, že mu v danou chvíli nemám co říct. Že nic z toho, co jsem měl k danému tématu připravené v hlavě, nijak nepomůže téhle utrápené duši.

Chtěl bych tedy k danému tématu přistoupit s o něco větší dávkou pokory, i když si stále myslím, že je třeba o něm mluvit. Lidé dnes říkají: „Už žádnou církev, budu sám za sebe,“ – a mám zato, že dělají chybu. Navíc nemám žádný mustr ani deset kroků, kterak tu pravou církev najít. Ale rád bych poukázal na dvě hlavní chyby, které dnes v téhle věci lidé dělají, a snad i trochu povzbudil ty, kdo zrovna společenství hledají.

Jak najdu tu správnou církev?
Út 7. 8. 2012

O křtu Duchem svatým

Lukáš Makovička
3096x přečteno

Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým. (Mk 1:8)

Bible v Novém zákoně mluví celkem o dvou křtech: křtu vodou a křtu Duchem svatým. Ten první je na základě vyznání osobní víry v Ježíše a na znamení, že starý člověk byl pohřben a začíná nový život. Ten druhý Ježíš popisuje slovy: „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24:49) – což se nakonec stalo o Letnicích. Nejde tedy o nutnou podmínku ke spasení, ani to z učedníků neudělalo nějaké polobohy, kteří od té doby už nikdy a nijak nehřešili (z Bible víme, že hřešili), ale o výzbroj k boji a k dílu.

Je mi jasné, že některým milým čtenářům těchto stránek teď trochu šlápnu na kuří oko, neb byli leckdy vyučeni, že níže uvedené učení uvařil v peklíčku v kotlíčku sám Satan – a na rovinu, dnešní charismatické a letniční sbory nebývají nijak extra přesvědčivým svědectvím o opaku. Zároveň chci ale ukázat, že jsem si to všechno nevycucal z prstu ani nezjistil na nějakém „duchovním tripu“ do desátého nebe, ale vše je poměrně jasně zapsáno v té samé Bibli, jakou máte doma i vy.

Podívali bychom se tedy společně k čemu je křest Duchem svatým, proč je někdy v tzv. „letničních“ sborech hůř než v tradičních, jaká jsou jeho znamení a jak ho přijmout.

O křtu Duchem svatým
Po 28. 5. 2012

Nechci být monstrum

Lukáš Makovička
2617x přečteno

Říkám však: Choďte Duchem a nevykonáte žádost těla. (Ga 5:16)

Před pár dny jsme s Janou mluvili o několika případech, které se v poslední době vyskytly v našem okolí – kdy nějaký vyznávající křesťan buďto připustil, že ho to nesmírně silně táhne k homosexualitě, a to až do bodu, kdy není schopen normálně žít se ženou, nebo dokonce své křesťanství už úplně zabalil, všem oznámil, že je homosexuál, a je možné, že i tak šel žít.

Trápily ji dvě otázky. Ta první zněla: „Víš, mně přijde, jako by takovým lidem nebylo nijak pomoci.“ Nijak. Tedy ani od Boha. Nesouhlasil jsem. Bůh umí pomoci. Umí nás naučit říkat špatným žádostem „ne“. Ony většinou nezmizí. Zlé srdce budeme mít až do vzkříšení a bohužel nás bude vytrvale zásobovat zlými žádostmi. Pokud se však spolehneme na Boha a budeme jej poslouchat, naučí nás říct jim jasné a rozhodné „ne, já podle tebe nebudu jednat“.

Pak se ale vynoří druhá otázka: „No jo, jenže jaká holka si takovýho chlapa vezme? Když ví, že má takový pokušení. Vždyť je to hnusný!“ Nu a abychom si zkusili vysvětlit odpovědi na obě otázky, vezmu vás na exkurz do svého oblíbeného upírského romanťáku.

Nechci být monstrum
Út 24. 4. 2012

Jak vám dupou svévolníci?

Lukáš Makovička
2517x přečteno

Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb. (Ž 37:25)

Dnes se společně zkusíme podívat na rady jednoho starého muže do situace, která se nejspíš nepřihodí každému, ale pokud ano, tak je velmi, velmi nepříjemná, bolestivá a mnohdy i nebezpečná – když si na vás cíleně, dlouhodobě, svévolně a bezdůvodně došlápne někdo výše postavený a vy takové jednání nemůžete žádným poctivým způsobem zastavit.

Proč ale věřit radám nějakého staříka? Inu, protože ten stařík se jmenoval David a přesně takovéhle situace znal na vlastní kůži, leckdy z nich jenom s holou kůží unikl, a přesto o kůži nakonec přišel každý jeho protivník a Davidova hvězda stoupala výš a výš. Jen těžko se dnes dostaneme do těžší situace než David, na kterého si došlápl král Saul, v jehož moci bylo poštvat proti Davidovi celou mašinérii tehdejšího Izraele (a taky to udělal). A proto jsou jeho rady, jakkoli obyčejné se mohou zdát, rozhodně hodny alespoň kousíčku pozornosti.

Jak vám dupou svévolníci?
30. 3. 2012

Duchařina, kartařina, modlařina

Lukáš Makovička
2617x přečteno

Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.“ Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? (Iz 8:19)

V téhle oblasti jsem vyrostl odchován strašidelnými příběhy. „Takoví lidé si zahrávají s okultními silami,“ slýchával jsem ze všech stran svého křesťanského prostředí a většinou následovala nějaká Opravdu Strašidelná Historka. Třeba jak skupinka středoškoláků ze srandy vyvolávala duchy, no a pak je našli v pokoji všechny mrtvé. Však to znáte, všude krev a tak vůbec.

Dnes valné většině takových příběhů nevěřím ani co by se za nehet vešlo. Koneckonců, podobných vylomenin je dneska všude kolem jak naseto a strašlivé vraždy provedené nadpřirozenými bytostmi by jeden spočítal na prstech bezrukého. A i varování Bible v téhle oblasti se týká něčeho úplně jiného – ptá se nás tu na jednoduchou otázku: „Kam si jdeš pro radu, když máš velký problém? Koho se ptáš?“

Duchařina, kartařina, modlařina
Čt 8. 12. 2011

O zákonictví

Lukáš Makovička
2261x přečteno

A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. (Mt 15:6)

Zákonictví se nachází na poměrně dlouhém seznamu různých hříchů, ze kterých jsem byl už také obviněn. A skutečně k němu mám jako asi každý člověk nemalé sklony. Přesto jsem se v případě každého takového obvinění dost divil a přemýšlel jsem, odkudže dotyčný človíček vzal svoji definici zákonictví.

Totiž abychom si rozuměli, většinou to bylo v případě, že jsem na onoho „křesťana“ vytáhl nějaké to Boží přikázání s tím, že když si říká křesťan, tak by se podle něj měl taky chovat. „I ty zákoníku,“ zněla leckdy odpověď, „vždyť ty vůbec nechápeš milost.“ Pastor našeho sboru třeba používá slovo „spravedlnost“, jako by to byla téměř nadávka, a pro „lidi, kteří chtějí prosazovat spravedlnost“ má politování jako pro chudáčky, kteří doposud nepochopili, o čem že ta milost je.

Já se pak dívám do Bible a uvažuji, z čeho vlastně Pán Ježíš ty zákoníky ohledně přikázání káral – že by z nemístné horlivosti při dodržování Božích přikázání? Z toho, že je poslouchali příliš důsledně? Chtěli je učit druhé a prosazovat? Ale kdeže. Podívali bychom se tedy společně co není zákonictví, co je zákonictví a z čeho plyne.

O zákonictví
Čt 27. 10. 2011

Vírou vynesli soud

Lukáš Makovička
2315x přečteno

Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem… (Žd 11:7)

Čas od času se setkávám s jednou velmi oblíbenou námitkou proti víře a Boží spravedlnosti: „Ty hele, a co chudáci pralesní Hotentoti, jak ti mají uvěřit?“ Abych pravdu řekl, ani jednomu z dotyčných tazatelů nevěřím, že by jim nějak zvlášť záleželo na nebohých domorodcích skrytých v hloubi džungle. Ba ne. Domnívám se, že jim jde především o sebe samé a připravují si půdu pro obhajobu založenou na špatných okolnostech.

Takový Hotentot by se totiž mohl před Božím soudem hájit takto: „Když já jsem chtěl uvěřit, ale moje okolnosti, v těch to nešlo.“ A když se podíváme kolem, je právě tohle častá a oblíbená obhajoba všemožných špatných skutků a jednání: „Já jsem chtěl, ale neměl jsem na výběr.“ A s tou stejnou obhajobou se náš rádoby obhájce Hotentotů hodlá dostavit před Boží trůn.

Dřív jsem si myslel, že Bůh na takové někdy až ubohé námitky nehodlá nijak reagovat, ale později mi došlo, že Písmo má na tuhle námitku jednoduchou a naprosto spravedlivou odpověď a hodlá se jí vážně a velmi svědomitě věnovat. A na to bychom se společně podívali.

Vírou vynesli soud
Po 11. 7. 2011

Jak dlouho budeš ležet?

Lukáš Makovička
2642x přečteno

Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: Pojďme obětovat svému Bohu. (Ex 5:8)

Tak tohle jsou první slova, která se v Bibli zmiňují o lenosti – zdá se tedy, že ji znali už i dávno pradávno, protože je říká egyptský farao jako odpověď Izraelcům na Mojžíšovu žádost, aby lid propustil z nucených prací obětovat Hospodinu.

Tedy ne že by se farao zrovna trefil, co se samotné lenosti týká. Spíš připomíná mého synka, který, když pro něho zrovna něco nechci udělat, má po ruce jasné a zřejmé vysvětlení: „Tati, ty seš línej!“ Ono se to nabízí, že? A koneckonců ne jen našemu malému pištíkovi, tuhle taktiku jsem viděl používat i leckterého dospělého – nechceš pro mě něco udělat, ergo jsi lenoch.

Jenže lenost je skutečně ošklivá vlastnost, odporná když se vynese na povrch a ukáže ve vší své nahotě, a jako vše zlé má i svou odplatu. Podívali bychom se tedy společně co to je lenost, jaké má důsledky a jaká je rada Písma pro lenochy.

Jak dlouho budeš ležet?