Po 18. 12. 2006

Jeho kříž

Lukáš Makovička, Evangelium
3327x přečteno
Jeho kříž

Dvacátý rok, šestý měsíc, pátý den mého putování.

Zastavil jsem se na skále, odkud jsem viděl celou planinu, kterou jsem právě prošel. Rozprostírala se přede mnou, a na jezerech té planiny tančily poslední odlesky paprsků slunce. Viděl jsem svou stezku, jak se vine celou tou planinou, a připomínal jsem si každý krok, který jsem po ní učinil.

Byl jsem již dlouhou dobu na cestě, toužebně očekávající den, kdy dojdu do konce té stezky, nebeského Jeruzaléma. Ó, jak po něm mé srdce toužilo, a mé oči ho chtěly spatřit! Proto jsem otvíral každého večera Knihu, abych se potěšil jejími nádhernými slovy, a abych se snad stal hodným přijetí do toho slavného místa.

Odložil jsem svůj kříž, již mne začal po mém celodenním putování tížit. Stal se mým stálým průvodcem na cestě, kterou jsem kráčel, neopouštěl mne ani na okamžik, i když byly chvíle, kdy se mi zadíral do masa, a mé tělo pod ním úpělo. Však věděl jsem, že to je můj úděl. Jít po cestě do nebes, hledat v Knize, kterak se zalíbit Panovníkovi nebeského města, a nést svůj kříž, to těžké břemeno, na každý den.

Sedl jsem si na zem, a vytáhl Knihu. Stalo se mým každodenním zvykem porovnávat můj život s Ní, věděl jsem, že Ona je živá, dokáže hovořit přesně a jasně do mého srdce, a ach, jak ono toužilo po tom, aby se do něj vpila, ovládla ho jako slunce ovládá ráno všechny kouty země. Každého dne jsem tedy čítával Knihu, a hledal, zda jsem se onoho dne alespoň trochu přiblížil k tomu nádhernému muži, o kterém Kniha píše.

Stávalo se některých večerů, že jsem po čtení Knihy usínal s jásotem a veselím, neboť jsem viděl, že mé úsilí přineslo toho dne mnoho výsledků, ano, říkal jsem si, tohoto dne opět umřela další má pokřivená část, odešla do zapomnění, již nebude urážet mého Panovníka. Však stávalo se v jiných večerech, že jsem usínal s krutou bolestí v duši, když jsem viděl, jak to, co bývalo mrtvé, zase povstává k životu, a tam, kde jsem čekal svatost a něžnou lásku, našel jsem jen trní a bodláčí. Ó, tehdy se má duše potácela, a hledala záchytný bod, na kterém by se mohla postavit. Jak dojdu spásy, volala, zoufale chtěla slyšet alespoň jedno povzbuzení, že já nejsem tím, kdo pohrdá slavným spasením, nejsem neposlušným synem, který za nic pokládá slova té vzácné Knihy.

Tehdy býval mi pomocí můj kříž. Vždy když má duše bývala bezmocná a zoufalá, pohleděl jsem a něj a připomínal si ta léta, po která jsem ho oddaně nesl kvůli svému Pánu. Jak jsem neumdlel ani v nejhorším vedru, ani za tuhé zimy, stále jsem ho nesl. Ne, řekla si tehdy má duše, já spasením nepohrdám, nesu svůj kříž věrně na každý den, jak mi řekl můj Pán.


Dvacátý rok, šestý měsíc, čtrnáctý den mého putování.

Mé tělo je slabé, nic nevydrží, a má duše onoho dne také vadla. Můj kříž se mi zadíral do ramen, byl těžký až k neunesení. Jak jsem toho dne uvítal, když slunce ulehlo ke svému spánku, a já jsem své břemeno složil u chatrče, kde přespávali poutníci. Nemusel jsem onoho dne ani otvírat Knihu, věděl jsem, že jsem ostudně selhal. Myšlenky, které jsem již dlouho nenosil ve své mysli, se znovu vrátily, a já jsem se cítil tak bezmocný ve snaze zastavit je při jejich vpádu.

Jak mohu jen přemýšlet o tom přestat nést svůj kříž, obviňoval jsem se hořce, vždyť jedině tak mě můj Pán vpustí onoho dne do nebes, a ach, jak to, že má duše tak sténá, je tolik neposlušná těm nádherným slovům Knihy? Cítil jsem se ubitý, zase o několik mil dále od toho vytouženého místa, kterým byl nebeský Jeruzalém, vždyť můj Pán mě bude muset nechat jít ještě mnohem delší kus cesty, aby mne můj kříž měl ještě čas proměnit, a aby se slova Knihy navždy zapsala nesmazatelně do mého srdce.

„Mohu zde také přenocovat?“ ozval se náhle poblíž mne hlas. Pozvedl jsem své znavené oči, a uviděl jsem muže, poutníka jako jsem já.
„Zajisté,“ odvětil jsem, „místa je tu dost i pro dva.“

Neřekl nic, a odkráčel do lesa sbírat dříví na oheň. Mou duši zaplavila radost i dík Bohu, že dnes nebudu muset zakládat oheň já. Cítil jsem se tak unavený, snad až k smrti, ale co víc, má duše byla onoho dne hrozně ubitá.

Přišel zpět, a v náručí nesl nasbírané dříví. Zatímco stavěl hranici, tiše jsem ho pozoroval. Byl to obyčejný muž, asi tak vysoký jako já, měl hnědé, jiskrné oči, a tělo plné síly. Věděl jsem, že tohoto dne musel ujít nejméně tolik, jako já, neboť jeho šaty byly pořádně zaprášené, ale nevypadal nijak unaveně. Sálal z něj klid a pokoj.

První plamínky zaplápolaly, a hladově se draly vzhůru za další potravou. Můj společník vytáhl ze svého vaku kus ryby, a začal ji na ohni opékat. Byl tak soustředěný na přípravu stravy, a já tak unavený, že jsme nepromluvili ani slova. Když otáčel rybu nad ohněm, všiml jsem si, že má na obou svých rukou dvě nápadné jizvy, ale neměl jsem odvahu ptát se ho, kde se tam vzaly.

„Pojď, pojez se mnou,“ pozval mne, když dokončil své počínání. Mé srdce znovu zaplavila lavina vděčnosti. Vstal jsem, a jeho pozvání jsem s díky přijal. Jak dobré se zdálo toho dne jídlo mému vyhladovělému žaludku, dodávalo mi sílu a vracelo zář do očí.

„Děkuji ti,“ řekl jsem, když jsme dojedli.
„Mohu se tě na něco zeptat?“ opáčil, a jeho oči si mne laskavě přeměřily.
„Jistě,“ odtušil jsem překvapeně. Připadlo mi v tu chvíli, že mne tento neznámý poutník snad zná, ale ať jsem přemýšlel sebevíc, nemohl jsem si vzpomenout, že bych ho kdy viděl.
„Proč s sebou všude nosíš můj kříž?“ zeptal se jako by se nechumelilo.
„Tvůj kříž?“ Naprosto jsem ho nechápal. „Co tím myslíš tvůj kříž? To je můj kříž, a já ho musím brát na každý den na cestě do nebes. Jak bych se jinak stal hodným toho, aby mne přijali v tom slavném městě Jeruzalémě? Není snad v Knize napsáno, že kdo ho nebere na každý den, ten není hoden toho sdílet jeden stůl se svým Pánem?“

„Já ale nemluvím o tvém kříži,“ pokračoval, zatímco dojídal svou porci, „vím, že ho musíš nosit. Ptám se tě ale, proč s sebou všude taháš ten můj?“

Zachytil můj nechápavý pohled, a tak hned pokračoval. „Povím ti něco o svém kříži, ano? Přišel jsem totiž na svět, abych ho nesl, od počátku jsem věděl, že mám. Od malička jsem miloval právě tu Knihu, kterou ty máš ve svém vaku, a učil se podle ní poslušnosti Otci. Po celý svůj život jsem nezanedbal ani jediné z těchto přikázání, a ona se mi stala potěchou a radostí. Ano, toto byl můj kříž, do jednoho naplnit každé z nich, a jak má duše jásala, že jsem ho mohl nést.“

Na chvíli se odmlčel, a zadíval se mi upřeně do očí. „Jenže,“ rozezněl se znovu jeho hlas, „když jsem se podíval kolem sebe, viděl jsem, že jsem jediný, kdo je schopen ho nést. Byli tam další, kteří nosili totéž jho, ale pro žádného to nebyla radost, žádný ho nenesl s jásotem tak, jako já. Nebyli schopni, jeden jako druhý, naplňovat ta nádherná přikázání Knihy, a kříž, který jsem já nesl s radostí a jásáním, je dřel do ramen právě tak, jako dře teď tebe.“

Nebyl jsem skoro schopen slova, tak mě slova toho neznámého muže zarazila, ochromila a nechala úplně bez dechu. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se naléhavě.
„Ty mě neznáš?“ opáčil. „Čteš Knihu, a ta celá svědčí o mně. Počkej ještě chvíli, dovyprávím ti o svém kříži,“ nenechal se neznámý vyrušit ze svého vyprávění.

„Donesl jsem svůj kříž až na kopec jménem Golgota, přesně, jak to Otec chtěl. Ano, šel jsem i údolím šeré smrti, a musel jsem vypít kalich hořkosti až do dna, ale došel jsem. Tam, na tom kříži jsem svůj úkol dokonal, naplnil jsem do jednoho slova té vzácné Knihy, kterou tak dobře znáš. Tam zůstal ten kříž stát, nebyl již k ničemu dobrý, a již nikdo kromě mne ho nikdy neměl nosit. Už chápeš?“

Krátký pohled do mých očí mu stačil, aby poznal, že jsem již pochopil. Tak proto má na rukou ty dvě nápadné jizvy, běželo mi myslí, ale ach, jak je to možné, že jsem nepoznal toho, za kterým celou tu dobu jdu? Ó, jak zkažený, jak hříšný musím ještě být! Chtělo se mi plakat, náhle jsem si před ním připadal jako ten nejubožejší člověk pod sluncem. Ano, mnohé jsem převyšoval, poslouchal jsem slova Knihy jako málokdo, ale on je naplnil všechna. Věděl jsem, že mu nejsem hoden ani rozvázat řemínek opánků, tak mne převyšoval.

„Víš, proč jsem ten kříž nesl?“ zeptal se mne, když vzal mé ruce do svých dlaní. „Viděl jsem mnohé jako ty, horlivé, upřímné, pracující, toužící poznat Otce, ale všechny je tížil ten stejný kříž. Jak jsem toužil na ně zavolat tak, jako volám dnes: ‚Pojďte ke mně všichni kdo pracujete, a vy, kdo jste obtíženi, a já vám dám odpočinout‘. Poslyš, získal jsem pro tebe pokoj, klid a odpočinutí tvé duši, koupil jsem ho svou vlastní krví, mám ho dnes pro tebe, ne za zásluhy, ne proto, že bys donesl ten kříž až tak daleko, ale jako dar, zadarmo.“

Nechápal jsem. „Ale Pane,“ oslovil jsem ho jeho pravým titulem, „když já budu odpočívat, kdo bude hlásat ta nádherná slova Knihy, kdo bude ukazovat, co je dobré a co zlé, kdybych já odpočíval? Je tak málo těch, kdo hledají svou spásu v těch požehnaných slovech Knihy! Jak bych já mohl odpočívat?“

„Ne,“ odvětil mi laskavě, „ty mě ještě nechápeš. Vždyť jsem ti přeci říkal, že vím, že svůj kříž musíš nést. Nehovořím o odpočinku těla, ten je ještě před tebou, ale chci dát odpočinutí tvé duši, copak to není něco, po čem již dlouhou dobu prahneš, za čím se pachtíš, po čem toužíš? Není snad i ve tvé Knize napsáno: ‚A naleznete odpočinutí vašim duším‘?“

„Jak by to bylo možné,“ vydechl jsem. To, po čem jsem toužil celou dobu svého putování zdálo se mi náhle být na dosah ruky, ale přitom stále ještě vzdálené jako hvězdy na obloze.

„Jen, pokud ode mne přijmeš to odpočinutí jako dar,“ zašeptal laskavě, „dávám ho každému, kdo ke mně přijde, a žádného nevyženu ven.“

Měl jsem ruce skryté v jeho probodených, když jsem uvěřil. Díval jsem se na jeho jizvy, dotýkal jsem se jich snad jako kdysi Tomáš, když do mého srdce vešla víra, a s vítězným hlaholem se v něm usadila.

„Potom to, Pane, prosím udělej,“ řekl jsem, hladový jako malé dítě, hladový po odpočinutí.


Dvacátý rok, šestý měsíc, patnáctý den mého putování.

Protřel jsem si oči, když první paprsky světla ozářily planinu. Byl to jen sen, ulekl jsem se náhle, když jsem si vzpomněl na včerejší události.

Ó ne, nebyl to sen, zajásalo mé srdce nevýslovnou radostí, když jsem uviděl mého Pána sedět vedle mne, a ucítil jsem pokoj plynoucí do mého srdce, pokoj, který jsem dosud nepoznal.

Vstal jsem. Vše, co jsem dosud znal, zdálo se mi náhle starým, zbytečným, byl jsem ochoten vyměnit vše za to, abych mohl jít s ním, kamkoli mne povede. Kníže pokoje, vytanulo mi na mysli náhle jedno z jeho jmen, ne, to není jen pouhá fráze, to je skutečnost, je to skutečnost, jásalo mé srdce, a nechtělo se mu přestat.

Odešli jsme spolu, on první, a já za ním, a na místě, kde jsme odpočívali, zůstal ležet jen můj kříž. Ne, ne, musel jsem si stále připomínat, abych se neotáčel, ne můj, ale jeho kříž.