Mon 11. 12. 2006

Učedník

Učedník

Seděli jsme u praskajícího ohně, když den již pomalu dohasínal. Já, a ještě muž, kterému všichni říkali Mistr. Jemné jiskřičky stoupaly z plápolajících plamínků, a odcházející den vyprovázelo na jeho cestě ticho usínajícího lesa. Nerušili jsme ho, měl dnes s námi již dost práce, a svůj odpočinek si více než zasloužil.

Přemýšlel jsem o muži, který seděl naproti mně, a zadumaně se díval do ohně. Dnes byl tichý, vypadalo to, že přemýšlí o časech minulých, ale znal jsem ho i jinak. Viděl jsem ho stát před davem lidí, a vysvětlovat jim cesty Boží, sledoval jsem, jak jeden každý z nich mu visel na ústech, a oči posluchačů se rozsvěcely tím nádherným světlem z výsosti. Slýchával jsem rozhovory mladých, kteří si přáli být jako on, také tak stálí, též plní ohně, a podobně jako on znát svou stezku životem. Proto mu všichni říkali Mistr, tušili, že ví, kudy se životem jde.

Den odešel, tiše se vytratil za pochvalného zpěvu malých ptáčků, a na jeho místo přišla noc. Rozsvítila lampičky na obloze, zatímco oheň, náš hřející průvodce temnotou, nerušeně praskal dál. Pak Mistr zvedl hlavu, a začal tiše vyprávět.

„Učit, to je můj život,“ splynuly z jeho rtů první potůčky vod, „mám radost, když to mohu dělat, a ještě větší, když vidím mé malé učedníky také chodit po mých cestách. Víš,“ otočil se ke mně náhle, „není větší radosti než dělat to, k čemu tě Bůh povolal, a jak to srdce člověka naplní, jestliže vidí i ovoce, další maličké, chodící po cestách spravedlnosti. Ach ano,“ pokračoval, „bylo mnoho takových, kteří chtěli být jako já. Pamatuji si na ně velmi dobře.“

Lehký úsměv prozářil jeho tvář.

„Je to již mnoho let, kdy jsem učil skupinu pěti mladých lidí. Chodili se ke mně učit týden co týden, a na mne doléhala ta krásná zodpovědnost být jim vzorem a příkladem. I dnes si to připomínám tak živě, jako bych viděl jejich tvář.“

„Byl tam první,“ vyprávěl, když vstal od ohně, aby se protáhl, „který vždy velmi soustředěně naslouchal tomu, co jsem ho učil. Byl pozorný, a vše si zapisoval, pilný, a ochotný nechat se poučit. Přicházel každý týden, vždy přesně na čas, nebyly s ním vůbec žádné problémy. Mohl jsem si být jist, že to, co jsem ho naučil, bude umět, ale nikdy neudělal nic víc.“

„Měl jsem pro něho jméno,“ usmál se Mistr, „ale nikdy jsem mu ho neřekl. Říkal jsem mu Žák.“

„Pak tam byl druhý, takový malý přemoudřelý chlapec. Pamatuji si, že vždy chodil za mnou, když jsem jezdíval učit do vedlejší vesnice. On byl stále nadšený mnohými věcmi, které jsem dělal, a rád poslouchal o velkých skutcích. Miloval je, a jeho srdce po nich prahlo.“

„Tomu malému nestačilo,“ smál se Mistr na celé kolo, „pouze to, co jsem ho učil ve škole, on chtěl víc. Víš, milý příteli, vždy jsem měl rád takové žáky, jenže tento byl zaujatý jedinou věcí. ‚Mistře, kdy už mě naučíš dělat takové skutky, jako ty děláš?‘, pronásledoval mne neustále, a nešlo mu vysvětlit, že k nim někdy vede delší cesta, než by se zdálo. Měl jsem dojem, že on mnohem lépe ví, jak by mělo studium vypadat, a co je třeba ho naučit, než jsem to věděl já. Také jsem mu dal jméno, a nebyl jsem o nic více ochoten mu ho říci, než prvnímu. Říkal jsem mu Ředitel.“

„Třetí byl mému srdci ještě bližší. Chodíval k nám domů, a toužil vědět a znát co nejvíce z toho, co jsem znal. Sedával na mých schodech při zhasínajícím slunci, a často jsme spolu dlouho hovořili. Byl mi vzácný, a zajímal se o vše, co jsem ho mohl naučit. Začal jsem ho tedy brávat s sebou, když jsem někam šel, a dával jsem mu malé úkoly. Vždy je plnil k mé největší spokojenosti.“

Zvedl jsem oči, protože Mistr se na chvíli odmlčel, a udiveně jsem sledoval, jak se jeho tvář mění z rozjásané na hořce zklamanou. Proč, tázal jsem se tiše sám sebe, copak to nebyla radost mít takového učedníka?

Mistr jako by slyšel mou nevyslovenou otázku. „Pak se na našem vztahu objevil stín. Můj malý učedník miloval praktické úkoly, miloval, když mohl jít se mnou a jednat. Proto se stal mému srdci ještě dražším, neboť jsem viděl, že mu mohu věřit. Miloval je však tolik, že na mne začal ještě více naléhat, abych mu něco svěřil. ‚Mistře, chtěl bych pro vás něco udělat‘, byla jeho oblíbená věta toho času.

Nechával jsem se přemluvit, třebaže jsem raději vzpomínal na dny, kdy mi byl při ruce vždy, když jsem ho potřeboval, a do služby se mi takto nevnucoval. Pak jsem ale jednoho dne pochopil, proč tak jedná.

Svěřil jsem mu, aby jel místo mě učit do vedlejší vesnice. Ale věci se seběhly tak, že jsem se nakonec ve vesnici ukázal i já. Šel jsem se tedy podívat na svého učedníka, jakpak plní svěřený úkol.

Vystoupil sebejistě před ty maličké, a ohlásil se jako můj učedník. Ten den jeho slova zařinčela v mých uších jako zvony. Porozuměl jsem, že on si říká ve svém srdci: ‚Ó, podívejte se na mě, Já jsem učedník mistra, Já mám tak důležitý úkol, Mně si mistr vybral, abych vás učil.‘ Díval jsem se do jeho očí, a viděl jsem, jak si zamiloval ten titul, jak se honosil tím, že jemu svěřuji nějaké úkoly, a jak málo mu ve skutečnosti šlo o věc samotnou. Vyšel jsem toho dne ven z místnosti, a hořce jsem pro něj plakal. Už nikdy jsem neodpověděl na jeho vemlouvání, a dal jsem mu jméno Ctižádostivý.“

„Čtvrtý,“ pokračoval smutně Mistr, „byl ten nejubožejší ze všech. Sedával ve stejné místnosti vedle toho, kterému jsem říkal Žák. Také měl vždy připravenou tabulku, a vše si pečlivě zapisoval. Ale jeho srdce nikdy nebylo blízké mému úkolu, ve skutečnosti přebývalo někde úplně jinde. Nebyl nikdy dobrým žákem, právě z toho důvodu, že o samotné učení nikdy neměl skutečný zájem.“

„Jednoho dne,“ hovořil Mistr se špatně skrývaným opovržením, „jsem ho zaslechl hovořit se svým přítelem. Stěžoval si na mne, že jsem mu nikdy nesvěřil žádný úkol, že ho opomíjím, a nedal jsem mu nikdy žádnou příležitost. Připomínal ty chvíle, kdy jsem vzal některého ze svých studentů na cesty s sebou, a přišlo mu nesmírně nespravedlivé, že to nikdy nebyl on. Měl jsem sto chutí vyjít ven, a říci mu, že on také nikdy neprojevil žádný veliký zájem o mou práci, a to, co dělal, dělal většinou polovičatě, ale pak jsem si to rozmyslel. Nebylo by to k ničemu. Místo toho jsem odešel tiše pryč, a dal jsem mu jméno Ukřivděný.“

Poslouchal jsem, a moje srdce bušilo tiše vedle Mistrova. Jaké to asi musí být, přemýšlel jsem tiše, vložit tolik úsilí, a vidět tak málo užitku. „Mistře,“ musel jsem se zeptat, „copak tam nebyl ani jediný pořádný učedník?“ „Ale ano,“ usmál se znovu Mistr. „To byl ten pátý. Copak ty nevíš, že já si nechávám vždy to nejlepší na konec?“

„Nebyl to nijak zvlášť nadaný chlapec, můj pátý student, ale měl srdce pro to, co se učil. Pamatuji si na jeho oči, když jsem vysvětloval. Nebyly kdovíjak chytré, ale zato byly pořádně hladové. Hltal vše, co jsem říkal, jako vyhladovělé dítě. Měl jsem z něho obrovskou radost, jásal jsem ve svém srdci, když jsem ho viděl tak jednat.

Nezastavil se ale jen ve škole, a když zjistil, že může mít otevřené dveře i v mém domově, začal u nás být častým hostem. Dodnes si pamatuji jeho tázavé oči, když chtěl vědět víc o správných cestách životem, a ušima mi zní mnohé z jeho zvídavých otázek. Jak mě těšilo na ně odpovídat, jakou radost jsem měl z toho maličkého!“ Mistr znovu vstal od ohně, a bylo vidět, že je na duchu velice rozrušený.

„I tohoto jsem bral na cesty s sebou, vždy jsem byl rád, když mohu někoho učit i prakticky, a on nikdy neprotestoval. Věděl jsem, že mi vždy rád nabídne svou sílu i své paže ku pomoci. Víš,“ odmlčel se, zjevně pohnutý, „takto si představuji učedníka. Je to někdo, kdo celým srdcem lne k učení, touží se naučit mnohem více, než je ‚povinná míra‘, a tak jde, ptá se, hledá, volá, žízní, touží být jako ten, od koho se učí. Pak také, když je třeba, bez výčitek a reptání nabídne své ruce, svou sílu, svou pomoc, kdykoli ji potřebuji. Ano, tento byl přesně takový.“

„Ani u toho se ale nezastavil,“ pokračoval Mistr, „a velmi brzo začal to, co se naučil používat. Občas jsem se doslechl o některém z jeho malých, dětských kroků, a občas i on sám přišel, aby si nechal poradit v tom co dělal. Neumím ti pořádně popsat, jak velikou radost přinášel mému srdci, jak mne těšilo, že je nejen ochotný vždy mi pomoci, ale také sám hledá, sám pracuje na tom, co pokládal za správné. Vždy, když přišel do mého domu, byl pro mne obrovským občerstvením, a můj duch u něho mohl v pokoji odpočívat.“

„A ano,“ otočil se na mne Mistr se smíchem, „hádáš správně. Tomu jsem ve svých myšlenkách říkal Učedník.“