Studnice

Ptalo se srdce mé v měsíční záři,
kudy se láska ubírá,
kdopak to asi je, jakpak se tváří,
co ve své dušičce má?

Na cestách prošlapal jsem troje boty,
bezesných nocí bezpočet produmal,
ze srdcí lidských mámil lásky noty,
poslouchal, přemýšlel, útržky psal…

První je z veselí putyk a herců,
druhý ze síní opuštěných,
třetí má základy v moudrosti starců,
poslední v marnosti zklamaných.

„Láska je radost, žal je jí cizí,
ve víru tance začíná žít,
do srdce vstoupí a pak zase zmizí,
jako když tkadlec přetrhne nit.“

„Láska je bolest, srdce trhá,
krůpěje z očí ti vymámí,
pár krásných chvil a pak končí duha
ne pokladem, ale slzami.“

„Láska je jistota, pevná jak kámen,
kovaná žárem a zkouškami,
v hádkách a smířeních zní její Ámen:
‚stále jsem most mezi vámi‘“

„Láska, ty blázne, to vůbec nic není,
jen vítr a prach a úsměvů pár,
nemůžeš doufat a spoléhat na ni,
zmizí jak pára, když přijde žár.“

Pak jednou přišla, tak něžná a krásná,
v slzách se zrodila v jediný den,
vyšla v mém životě jak hvězda jasná,
pravila jemně, pro mé uši jen:

„Láska je tichá, jemná jak vánek,
jak malé poupě když začíná kvést,
je tolik křehká, jak dětský spánek,
však moře starostí pomůže nést.“

„Láska je radostná, s jiskérkou v oku,
bez bázně, hany, jde dobývat svět,
nechce ho pro sebe, ne, ani trochu,
klidně ho smění za pár něžných vět.“

„Láska je: 'Otvírám, pojď, můžeš vstoupit,
z nejhlubších tajemství svých chci Ti dát.
Plakat, když pláčeš, a bolesti tišit,
i když já padnu tak ty musíš stát.'“

„Láska je pevností, záštitou v bouři,
ničivý čas o ni zuby si zláme,
je jako záplava, jež hradby boří,
lano, co kamkoli dosáhne.“

Láska je hlásek, co šeptá světem,
říká: „Cos byl a co jsi nechci znát,
co ale bude, to ať je ti létem,
já k tomu pravím ‚jsem tvůj, jsem tvá‘.“