Jistota
Budu vám dnes vyprávět příběh o jednom silném muži. Narodil se kdesi na vesnici, v domku chudých rodičů, a tak se musel od malička dost ohánět. Když vyrostl, ohánět se musel ještě víc, a navíc k tomu objevil kouzlo ústavu jménem posilovna. I jal se do tohoto zařízení den co den docházeti. Není pak divu, že jeho hmota svalová rostla den co den, a velice dobře se jí dařilo.
Měl páru, tenhle chlapík, a to nejenom, když byl venku mráz, a dech se mu srážel před nozdrami. Mohl nést v levé ruce břemeno, které by jiný musel vézt vedle sebe na vozíku, a klidně holýma rukama vytrhl pařez ze země. Věděl to. Když má člověk sílu, většinou si to uvědomuje. Viděl kolem sebe lidi, kteří se soužili s břemeny, která on zvedal levou rukou. Také si byl plně vědomý, že je schopný každý den tvrdě pracovat, a neunaví se. A vědomí téhle síly změnilo i způsob jeho vystupování. Už se nehrbil, jako když byl malý, neschovával se někde v koutku, ale kráčel po ulici jako král.
Prosím, nemysli si, že mluvím o nějakém kulturistovi. To tenhle človíček, říkejme mu třeba Rambo, rozhodně nebyl. Jeho svalová hmota i přes jeho návštěvy ústavu pro chorobně pyšné jménem posilovna byla přeci jen spíše původu obyčejného, pracovního. Zkrátka tvrdě dřel. A tak nebyl mužem jako hora, dokonce byl ten náš Rambo docela malinkatý. Ale byl houževnatý, plný síly, jistoty.
Nepoznal bys na něm, když bys ho potkal na ulici, že právě jdeš proti muži, který má mimořádnou sílu, ani on se s tím nijak nechlubil. Ano, znal ten pocit, když se adrenalin vlévá do žil, když jeho síla bývala využitá až do krajnosti, když se jeho vytrénované svalstvo napínalo pod maximální zátěží. To byly chvíle, na které vždycky vzpomínal nejraději. Jak tehdy za jednu ruku táhl ten kamión přes břicho kolegy Zekona, nebo na ten pořádný dubový pařez na místě, kde měl stát stan vedoucího tábora Royal Rangers. Tyhle byly jeho nejoblíbenější. Ale on věděl, že jeho síla je s ním stále, dokonce i když necítil žádný příval adrenalinu, věděl, že je tam, kdykoli připravená k použití, když bude potřeba. A proto chodil po ulici jako král.
Stalo se jednou, že se náš milý Rambo opil. Když to řeknu na plnou pusu, ožral se jako prase. Nebo aspoň prasátko. Čuníček. A jak tak byl ve svém ovíněném stavu, naplnilo se na něm to slovo, které Šalomoun říká v přísloví. „Zbili mě a nic mě nebolí, ztloukli mě a nevím o tom. Až procitnu, vyhledám to zas a zase.“ Ani nevěděl, jak se to stalo, a ležel na zemi. On, ten silný Rambo, ten člověk, který chodíval po ulici jako král. Probudil se ráno, a měl modřiny po celém těle. Nepamatoval si, jak se to stalo, jen matně mu před očima zůstával obraz jednoho člověka, jak s ním zápasí. Malého člověka, žádného vazouna. Ani jich nebylo víc, uvědomil si se zahanbením, byl jenom jeden.
Toho rána Rambo nešel po ulici jako král. Spíše by se dalo říct, že šel jako schlíplá slepice. Kde byla jeho síla, když ji nejvíc potřeboval, tázal se sám sebe znovu a znovu tiše. Co když selže znovu, ta síla, na kterou jsem vždycky tolik spoléhal, selže znovu, když ji budu potřebovat? Díval se na své ruce, na které předtím tolik spoléhal, a najednou už v ně neměl tolik důvěry, jako dřív. „Vždyť vy jste jen slabé hůlky,“ řekl si tiše, „zklamete, když vás člověk potřebuje.“
Od té doby se musí stavět stany vedoucích Royalu na příhodném místě, a ne tam, kde se vedoucím zlíbí, a Zekon si musel pořídit řidiče. Také staré babičky sundávají své těžké batohy ve vlaku samy, protože ó veliký Rambo už není. Odstoupila od něho jeho síla, jako se to stalo Samsonovi? Ne. Ale on už jí nevěří. Zdá se mu, že ho jednou podrazila, tak jí už znovu svou důvěru nesvěří.
Pročpak ti asi povídám o Rambovi, co myslíš? Je to s námi totiž podobné. Podívej se, človíčku, dostal jsi od Boha moc. Ta moc se jmenuje Duch Svatý, a má na rozdíl od té Rambovy mnoho výhod navíc. Jedna z těch výhod je, že tahle moc nikdy nezklame. Nikdy. Ona nemůže být unavená, nemůže se vyčerpat, nemůže být špatně vyspaná, nedokáže tě opustit v čas potřeby. Neumí to. Je stálá.
Ale my se nechováme jako ten Rambo. Nechodíme jako králové, v plném vědomí toho, že je s námi ta moc, která kdysi založila nebesa a zemi. Že s námi chodí ten, který řekl, a stalo se, který jediný si může oprávněně dělat nárok na označení Bůh. Ne. My se chováme právě jako ta schlíplá slepice.
Přesto nemusíme. Ta síla tu je stále. Ale my si myslíme, že ta moc je při nás, jen když adrenalin bouří, vstává nám husí kůže, a nebo padají trakaře z nebes. To je při nás, tam nemáme problém k tomu přikývnout. Ale to není všechno. Vždyť ten Rambo také jezdil tramvají, kde seděl na sedadle, a pokud zrovna neodrážel útoky zuřivých důchodců, pravděpodobně svou sílu ani necítil. Copak to není samozřejmé, že moc pocítíš a uvidíš právě a jen ve chvíli, kdy je jí potřeba? Proč by měla být cítit někdy jindy? K čemu by to bylo dobré?
A tak se malé Boží dítě třepe strachem. Jo, to kdyby to bylo jako tehdy, když jsem jasně cítil, že Bůh je se mnou, to by se mi to šlo. Ano, tehdy, to si pamatuji, to bylo jako kdyby mi Bůh vkládal sám slova do úst, jako by plynula ven jako řeka, a já jsem s radostí poslouchal, co to vlastně říkám. Ano, tehdy tam na modlitbách, když se mě Duch Boží zmocnil, a já jsem poprvé dostal své zjevení od Boha, ano, tam tehdy, když jsem dostal nadpřirozenou odvahu udělat věc, o které jsem si myslel, že jí nikdy nebudu schopen. Tehdy jsem měl sílu, ale dnes?
Ale tak to vůbec není! Ta moc je s tebou pořád, je tu stále, dokonce i když ses včera opil po obraz, a ještě na tom obrazu nebylo nic moc pěkného. Zůstává. Je stálá. Ale projeví se tam, kde jí bude třeba, projeví se tam, kde ty ji budeš potřebovat. Ale kéž bys mohl i po zbytek času chodit jako král, jako ten, kdo opravdu je plný ohně a moci, kdo ví, že ta moc Krále králů je s ním, že blízko u něj přebývá, že se nikam neodstěhovala, anis nemusela na záchod, jako si jednou odskočil Baal, a když se vrátil, už byl bez proroků.
Jen jedna věc ti, stejně jako našemu známému Rambovi, může zabránit tu moc používat. To když si budeš myslet, že tě opustila. Pokud si totiž o svých rukách myslíš, že jsou slabé, a neunesou žádné břemeno, zajisté se budeš nošení břemen vyhýbat. Mohlo by tě to totiž stát tvé zdraví, nebo by ses mohl prostě a jednoduše ztrapnit. Stejně tak pokud si budeš o té moci z výsosti myslet, že tě opustila, nebo že ona už není schopna mnoho udělat, budeš opravdu slabý.
Prosím, já nehovořím o nějakých velikých skutcích, na které my se často díváme, a užíráme se v nitru, že já ještě takové nedělám, já hovořím o setkáních, které už jsi s touto mocí měl. Tam, kde ji už znáš. Ona se bude projevovat stejně, znovu, právě ve chvílích, kdy jí bude třeba. Nezklame. Ona to totiž neumí.