Malíř
Byl jednou starý malíř a jeho tři učni. Všichni jednoho dne malovali obraz téže krajiny. Seděli vedle sebe, každý v ruce tentýž štětec, vedle sebe položenou stejnou paletu. Večer, když už se slunce sklánělo k západu, vzali všichni své obrazy, a postavili je vedle sebe. Tu všichni učni viděli, že obraz jejich mistra je nádherný, převyšuje jejich malby skoro jako nebesa převyšují zemi.
Tu se první učeň rozhořčil na mistra a řekl mu: „Mistře, ty jsi to schválně namaloval tak krásné, abys mi ukázal, že jsem úplně k ničemu,“ a odešel se zkřiveným obličejem pryč. Druhému vhrkly slzy do očí, a tiše odtušil: „Mistře, tohle přeci nikdy nemůžu zvládnout. Nejsem tedy hoden být tvým učedníkem.“ A učedník jednou ranou protrhl svůj obraz, a vzdal se učednictví.
Třetí pak přistoupil k mistrovu obrazu, a chvíli ho tiše obdivoval. Pak se obrátil ke starému muži, a s hlubokou úctou mu řekl: „Mistře, vůbec nechápu, jak jsi to udělal. Vždyť jsi měl tu stejnou paletu, a stejný štětec. A ve skutečnosti si vůbec nejsem jistý, jestli se kdy zvládnu něco takového naučit. Ale chtěl bych umět aspoň to, co mě dokážeš naučit, i když se mi při malování třese ruka, nemám žádnou trpělivost, ani cit pro detail. Ti dva nemají pravdu, ty jsi přeci ten obraz namaloval, abys mi dal naději, abys mi ukázal, že je to možné, dal mi příklad. A věřím, že mě povedeš, krůček za krůčkem, abych jednou mohl také takový namalovat.“
Dlouhá léta potom seděl na tom stejném místě jeden starý malíř, a jeho tři učni…