Milost!
„Ó Pane, vylej na nás prosím svou milost!“
„Dobře. Co jsi udělal, maličký?“
„Počkej, jak to myslíš, co jsem udělal?“
„Říkáš, že mám na tebe vylít svou milost, tak se ptám, co jsi
udělal.“
„Pane, ty přeci vidíš tu naši situaci, kolik nám toho chybí, jak
bychom potřebovali nové nadšení, novou vizi, tvoje čerstvé Slovo,
ujištění, copak to nevidíš?“
„Aha, takže ty myslíš obdarování.“
„Prosím?“
„Říkám, že myslíš obdarování. Že chceš, abych ti dal některý
ze svých vzácných darů.“
„Hmmm, asi to tak bude.“
„Dobře. Ale mám k tomu jednu poznámku. Já své dary dávám
rád, ale vždycky se pak ptám, jak jsi s nimi naložil. Víš, že jsem
řekl, že komu bude hodně dáno, od toho se hodně očekává. Mimochodem,
jak jsi naložil s tím, co jsem ti už svěřil?“
„Ale Pane, já přeci nechci nic pro sebe! Já volám proto, že církev
potřebuje, vždyť víš, že ten náš kazatel by potřeboval nové
nadšení!“
„Ale já mluvím s tebou. Chci žehnat ostatním také skrze
tebe.“
„A to opravdu potom budeš chtít vědět, jak jsem s tím
naložil?“
„Zajisté. Ty bys někomu dal něco vzácného, a pak by tě
nezajímalo, jestli to někde nepohodí?“
„Hmmm, Pane, já si to budu muset ještě rozmyslet. Víš, to se mi
zdá smrdět prachsprostou prací. Nešiješ ty na mě nějakou boudu? Že mi
jako dáš nějaký dar, abys mi ukázal, jak mi to ještě nejde?“
„Už jsem ti někdy dal něco špatného?“
„Ne, nedal. Ale přeci jen, nešlo by to dát někomu jinému? Je tu
přeci tolik jiných, lepších, než jsem já.“
„Chtěl bych to dát tobě. Víš, jakou mám radost, když ti můžu
dělat radost?“
„Pane, promiň, necítím se na to být dost dobrý. Snad za pár
let.“
„Dobře, ale můžeme si ještě promluvit o té milosti?“
„O milosti?“
„Ano, žádal jsi mě přeci, abych vylil svoji milost.“
„A co chceš jako vědět?“
„Ptám se tě, co jsi udělal špatného, že žádáš moji milost.“
„Já? Špatného? Vždyť já se, Pane, tak snažím! Je tu přeci
spousta horších lidí, než jsem já!“
„Na to se tě neptám. Ptám se tě, kvůli čemu žádáš o moji
milost.“
„Pane, to je přeci jasné! Vždyť vidíš, jak jsme unavení, jak je
naše církev celá unavená, o život bys už málem ani nezavadil. Copak
nevidíš, že potřebujeme nějakou novu vizi, nové nadšení?“
„Myslel jsem, že jsme si vyjasnili, že mluvíš o obdarování.
O tom obdarování, které jsi nechtěl.“
„Pane, snad nechceš říct, že dělám něco špatně! Vždyť se
tolik snažím, dokonce i lidé mi říkají, že je to se mnou docela
dobré.“
„A co jsi tedy udělal s rodinou, kterou jsem ti svěřil?“
„To jako chceš říct, že já můžu za to, že moje děti nejsou
věřící?“
„A jaký jsi jim dal příklad? Svojí hněvivostí, svým
vysedáváním u televize, svým liknavým přístupem k životu se
mnou?“
„Pane, ale oni jsou přeci v pubertě. Copak nevíš, že
v pubertě nás děti neposlouchají? Co takhle kdybys dal své
obdarování někomu jinému, koho poslouchat budou, abys je přivedl
k sobě? Třeba nějakému mladému. Nevidíš, že je tu tak málo
mladých, kteří tě hledají?“
„Já jsem je ale svěřil tobě. Kdo jiný by za ně měl nést
odpovědnost, než ty?“
„Pane, vždyť já jsem přeci udělal vše, co jsem měl!“
„Takže ty jsi udělal vše, co jsi měl, a teď už je to na mě?“
„Ne, to ne. Ale vždyť ty bys přeci mohl někoho poslat, nebo ne?“
„Já jsem ale poslal tebe.“
„Ale Pane, na to já se vůbec necítím! Vždyť víš, jak je pro mě
samotného těžké žít svůj křesťanský život!“
„Ano, na to přesně je tu moje milost, víš? Když kvůli vlastnímu
hříchu neděláš, co bys měl.“
„Ale já se přeci tolik snažím! Vždyť jsem jim přeci o tobě
i říkal!“
„Na to se tě neptám. Ptám se tě, co ta televize, co to zaujetí
věcmi tohoto světa, proč se ze tvých modliteb stal hřbitov, a tvé čtení
Bible je asi tak časté jako přeháňky na Sahaře?“
„Počkej, počkej, Pane. Není snad spasení z víry? Nejsme snad
spasení jen tím, že věříme ve jméno Ježíše Krista? To já přeci
věřím!“
„A neslyšel jsi něco o tom, že bez skutků je víra mrtvá?“
„Skutky! Teď jsem tě poznal, ty bludný duchu zákonictví, chtěl bys
mě zase strhnout pod otroctví Zákona. Ve jménu Ježíše, svazuji tě! Jdi
ode mě až do nejhlubších pekel, kam patříš! Ó, Pane, vylej na nás
prosím svou milost!“
„Pane, vylej na mě prosím svou milost!“
„Dobře. A co jsi udělal, maličký?“
„Pane, četl jsem ve tvém Slově, že mám mít vůči každému na
mysli jen dobré. Ty mě znáš, a víš, že mi nic není vzdálenější,
než dělat něco takového. Jak se ve mně tak často něco zdvihne, a přeje
lidem jen to nejhorší. Taky jsem se dočetl, že mám milovat svou manželku
jako Kristus miloval církev. Ó, Pane, jak to mám udělat? Zdá se mi, že ji
nikdy nebudu schopný tak milovat, a vydat i sám sebe za ni!
Také jsi říkal, že kdo je nevěrný v malém, bude nevěrný i ve velkém. Pane, ty víš, jak je pro mě těžké být věrný v mojí práci, neflákat se, neulevovat si, když je napsáno, že kdo při své práci otálí, je bratrem zhoubce. Jak bys mi potom mohl svěřit něco většího! Jak to mám, Pane, udělat, abych v tomhle stál, jak mám?
Také mám myslet na to, co je nahoře, a ne na to, co je na zemi. Moje myšlenky se mi v tomhle přímo vysmívají. Jak často přemýšlím o tom, co si o mě asi myslí lidé, přemýšlím nad věcmi, které bych si rád dopřál, jak bych ze svého křesťanství co nejvíce vytřískal. Pane, zbav mě prosím takového smýšlení!
A pak, Pane, ještě to nejhorší. Víš, jak si o sobě často říkám, že jsem v podstatě dobrý křesťan. Že je tu mnoho horších, než jsem já. Jak se snažím ti dokázat, že si to spasení v podstatě zasloužím. Jaká je to ve mně ještě pýcha, že si nedokážu ani přiznat, jak jsem na tom doopravdy. Že jsem opravdu slepý, bídný, a nahý, a že bez tebe bych byl jenom vrak na cestě do zkázy!“
„Maličký. Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost! Pojď, pojď blíž. Sedneme si spolu, a něco s tím uděláme, ano? Neboť tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který dělá pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“