Thu 14. 6. 2018

Styděl se Ježíš za Otce?

Styděl se Ježíš za Otce?

Bůh Starého zákona lidem nařizoval držet otroky, stínat nepřátele, popravovat rouhače a homosexuály a dopouštět se dalších ohavných skutků, jistě, během času lidé zdokonalovali interpretační um, podle něhož určovali, které aspekty biblické morálky lze brát vážně a které ne, a naučili se číst Bibli selektivně a často metaforicky. (Rebecca Goldsteinová, 36 důkazů Boží existence)

Mezi starozákonním Hospodinem a Ježíšem z Nového zákona je na první pohled docela dost rozdílů – až tolik, že to lidi někdy vede k podobným prohlášením, jako je to výše uvedené. No jen si to vezměte: Ježíš nikdy neměl v ruce meč a odrazoval učedníky od jeho používání; nikoho nepopravil ani k tomu nevyzýval; nikdy neměl žádného otroka; a když ho chtěli nepřátelé zabít, nepovolal na ně legii andělů, ale vypil hořký kalich až do dna.

Jeden by si myslel, že takový syn se bude za svého starozákonního tatíčka – otrokáře a vrahouna – pořádně stydět a nebude mu moct přijít na jméno. Jenže: vidíme tohle u Ježíše?

Ne.

Ani na okamžik.

Dokonce tu ani nevidíme syna, který svého otce ctí synovskou úctou, i když ví, že je to v jádru pěkný mizera. Takové to: „No, já vím, co je zač, ale pořád je to můj táta.“

Místo toho vidíme syna, který svého otce nejen ctí, ale který si ho i váží a chce ho ve všem následovat. Říká věci jako: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ (J 5,19) Nebo:„Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete.“ (Jan 5,20)

Tak počkat! Takže Ježíš, ten bytostný pacifista, který by ani mouše neublížil a lidi uzdravoval a křísil, říká, že ho všechno naučil táta? Ten otrokář, který občas nechal vyvraždit celé národy? Který chtěl popravovat rouhače a homosexuály? Který poslal medvědice na pár dětí, co se jen trošku posmívaly nějakému prorokovi?

Něco tu zřejmě úplně nesedí…

Než se podíváme na jednotlivé případy údajného antispolečenského chování páně Hospodina, musíme si hned na začátku vyjasnit jednu věc: Spousta ze zmíněných rozdílů prostě vyplývá z různých rolí, které Bůh v rámci společnosti zastával.

Víte, některá povolání jdou v určitých věcech jako by přímo proti sobě. Možná nejjasněji to uvidíme na lékařích a vojácích. Lékaři mají svou školu a vojáci taky – a jedni se v ní učí lidi uzdravovat, no a ti druzí se je učí zabíjet. A obě povolání se snaží to své dělat co nejlépe a nejúčinněji. Takže dobrý lékař je takový, který umí dát lidi rychle a účinně do pořádku – a dobrý voják je takový, který je umí rychle a účinně zneškodnit, v případě nutnosti i trvale.

Navíc to, co je pro lékaře žádoucí a přijatelné, může být u vojáka velmi nežádoucí a naopak. U lékaře se očekává soucit s nemocnými, i kdyby to byli nepřátelé – ale pokud bude voják váhat ve válce zastřelit nepřítele, tak to není soucitný voják, ale špatný voják. A naopak: voják musí být schopen a ochoten zabíjet, je-li to nutné, ale tatáž schopnost se u lékaře rozhodně nebere jako nějaké plus.

Znamená to tedy, že lékař je víc než voják, protože jeden životy zachraňuje a druhý bere? Nu, podle situace, že. Když budete mít rakovinu, tak asi radši toho doktora – ale kdybyste měli čelit rozzuřenému davu jinak zcela mírumilovných muslimů, tak tam bych bral všemi deseti spíš toho vojáka se samopalem. U nás dnes vojáci příliš úcty nepožívají, protože je klid a prostě je tolik nepotřebujeme, ale to se taky může rychle změnit.

Navíc pokud by nějaký člověk měl v různých životních obdobích zastávat obě role, musí se naučit, co ta role obnáší. Takže tentýž člověk může jako dobrý lékař životy zachraňovat a jako dobrý voják životy brát.

Podobně nám Nový a Starý zákon ukazují téhož Boha ve dvou naprosto rozdílných rolích: ve Starém zákoně je především králem a soudcem a v Novém je lékařem a zachráncem lidských duší.

A znovu: soudce a spasitel jsou dost rozdílné role. U soudce právem očekáváte, že lidem u soudu naměří přesně podle práva, bez ohledu na sympatie, náklonnost a podobně. Čekáte od něj, že když před ním stojí úkladný vrah, dostane minimálně deset let v chládku. Je to tvrdé, ale pokud to neudělá, tak to není dobrý, spravedlivý soudce. Může mít s vrahem soucit, ale to mu nesmí zabránit vynést rozsudek.

Když však za tímtéž vrahem přijde nějaká sociální služba či třeba vězeňský kaplan, čekáte něco úplně jiného. Úkolem těchto lidí není vynášet a vykonávat rozsudky, ale pokusit se tomu člověku pomoct a poradit, aby se vrátil na správnou cestu a do normálního života. Tady má najednou soucit mnohem širší pole působnosti – ale dobrý kaplan kvůli tomu ještě není víc než dobrý soudce.

Pokud tohle pochopíme, najednou nám už vůbec nepřijde divné, že Ježíš o svém tátovi mluví tak pochvalně – i když si byl více než vědom všech těch na naše poměry tvrdých skutků. Viděl, že když jeho táta dělal soudce, dělal to dobře. Že když dělal krále, taky to dělal dobře. Že když dělal stvořitele, dopadlo to více než výborně. Takže když naplánuje, jak bude fungovat celé tohle spasení, proč by se od něj nepoučil?

Mimochodem, jestli si myslíte, že Ježíš je opravdu pacifista až do morku kostí, přečtěte si Janovo Zjevení. Tam se totiž ten Ježíš, Beránek Boží, který šel jako ovce na porážku, ocitne v roli krále a soudce. No a přesně, jak říkal: já to budu dělat tak, jak jsem to viděl u táty. Takže tam čteme věci jako: „Těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev; stalo se jim po zásluze!“ (Zj 16,6) Nebo: „A v lisu za městem byly hrozny stlačeny a vytékající krev dosahovala až po uzdy koní na vzdálenost sto šedesát mil.“ (Zj 14,20)

Nemylte se! On je to pořád tentýž Bůh – a až bude úřadovat ve své „starozákonní“ roli, tak znovu poteče krev a znovu uvidíte přísné a tvrdé rozsudky.

Ale teď už ke konkrétním případům:

Nařizoval držet otroky…

Když tvůj bratr vedle tebe zchudne a prodá ti sebe sama, nezotročíš ho otrockou službou. Bude u tebe jako nádeník, jako přistěhovalec; bude u tebe sloužit až do milostivého léta. Pak od tebe odejde a s ním i jeho děti a vrátí se ke své čeledi; vrátí se ke své čeledi; vrátí se k vlastnictví svých otců. (Lv 25,39–41)

První případ je vlastně zdaleka nejjednodušší. Paní Goldsteinová tu prostě zareagovala jako býk na červený hadr: vidím slovo „otrok“, tak to musí být nutně totéž jako severoamerické otroctví z Chaloupky strýčka Toma. Lidé jsou prodáváni jako kus masa a majitel si s nimi může dělat naprosto, co chce – včetně rozdělování rodin, sexuálního zneužívání, otrocké práce, bití, mrzačení, a v posledku i zabití. Otrok nemá žádné právní zastání a je plně v rukou svého pána.

Jenže starozákonní otroctví je něco úplně jiného – a aby na to člověk přišel, stačí si to i jen velmi povrchně prostudovat. V rámci Izraele otroctví v podstatě zastupovalo dnešní exekuce, byl to nástroj na řešení předlužení.

Hebrej se stal otrokem jedině v případě, že se přespříliš zadlužil, nebyl schopen splácet, a navíc měl tu smůlu, že to nedotáhl až do sedmého, milostivého roku, kdy se dluhy odpouštěly (Dt 15,1). V takovém případě ho prodali do otroctví, aby se jeho dluhy splatily, nebo aby je věřiteli splatil svou prací on sám.

Otrokem mohl být člověk maximálně šest let, sedmého roku ho musel jeho pán bez ohledu na výši dluhu propustit a ještě mu dát „výslužku“ (Dt 15,12–14) – takže to bylo něco jako takový starověký osobní bankrot. Pokud se stal otrokem i se svou rodinou, také s ní odešel, pán neměl dovoleno je od sebe oddělit. Trošku jiná situace nastala v případě, že mu ženu dal jeho pán (Ex 21,4n), ale ani tak si pán rozhodně nemohl dovolit jen tak svévolně rozdělit rodinu, otrok měl vždy nějaké právní možnosti.

Pán mohl své otroky bít, což je poměrně logické: Představte si, že si koupíte jako otroka nějakého současného chronického dlužníka. Jestli z něj máte dostat jakoukoli práci, aby svůj dluh splatil, obávám se, že bez nějaké té rány se to nejspíš neobejde. Pokud však pán otroka v záchvatu vzteku zabil, mohl kvůli tomu přijít o život (Ex 21,20), a pokud mu způsobil trvalou zdravotní újmu, musel ho náhradou propustit na svobodu (Ex 21,26–27).

Nu, a pokud chtěl nějaký pán spát se svou otrokyní nebo po téže věci zatoužil jeho synáček, musel si ji docela obyčejně vzít za ženu (Ex 21,8n), se všemi právy i povinnostmi z toho vyplývajícími.

Čili ano, ve Starém zákoně skutečně nacházíme otroctví, jenže s římským, severoamerickým či islámským otroctvím to kromě názvu nemá téměř nic společného. Jde v podstatě o mechanismus řešení předlužení – a popravdě, v lecčem je mi sympatičtější než naše exekuce typu „dlužíš deset tisíc, zaplatíš sto tisíc“, kde mohou dlužníci také použít mnohem víc kliček a úskoků, jak se placení vyhnout.

Jestli tedy můj nebeský táta takto „nařizoval držet otroky“, nevidím žádný důvod, proč bych se kvůli tomu měl za něj stydět.

…stínat nepřátele

Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly. (Joz 6,21)

Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby vás neučili jednat podle všelijakých svých ohavností, které činili kvůli svým bohům. Prohřešili byste se proti Hospodinu, svému Bohu. (Dt 20,17–18)

Když se Izraelci blížili ke Kenaanu, třásla se před nimi celá země strachy. Věděli, že je Bůh vyvedl s pomocí deseti ran z Egypta a že ještě na poušti porazili dva krále i s jejich vojskem. Navíc Hospodin Izraeli jasně nařídil, že oněch šest národů, které do té doby zemi obývaly, má úplně vybít – muže i ženy, mladíky i starce.

Taková slušná genocida celého národa. Ani za tohle se Ježíš nestyděl?

Inu, ne. Víte, Hospodin tu jednal jako vlastník a soudce celé země – a zcela po právu. Jako vlastník zahrady se třeba mohu rozhodnout, že na ní nechci plevel, a když se rozbují, přijdu na něj s mačetou. Nu, a Bůh si jako vlastník celé země může říct, že když se lidé příliš zkazí, už je nebude dál živit.

Nám lidem se asi nikdy nezavděčí: když je shovívavý, stěžujeme si, jak se může dívat na tak ošklivé hříchy a nic s tím neudělat. A když s tím pak něco udělá, stěžujeme si, že je to moc tvrdé.

Víte, ty národy, to totiž nebyli žádní svatoušci. Mimo jiné se o nich dozvídáme, že tam kvetly věci jako třeba lidské oběti. V klídku domova můžeme litovat, že ze světa zmizela třeba aztécká civilizace, ale když si přečteme, co tahle civilizace páchala na svých pyramidách, neubráníme se dojmu, že je bez ní na světě přece jen o něco líp.

Bůh tedy především nechtěl, aby se jeho lid všechny tyhle nepěknosti naučil – a z historie vidíme, že když ony národy opravdu důsledně nevybili, nakonec k tomu došlo. A prosím vás, nemyslete si, že se to nemohli naučit od žen a dětí. Naopak: mnohdy právě pohanské ženy svedly své muže ke kdečemu, na co byly samy zvyklé. A co se týká dětí, vřele doporučuji, abyste si zkusili „pracovat“ s průměrnou cikánskou omladinou z brněnského Bronxu – rázně vám to pomůže vystřízlivět z iluzí o dětské nevinnosti. Děti se totiž povětšinou podobají svým rodičům – k dobrému i ke zlému.

Rudek Bubik na to měl hezkou průpovídku:

„No ty seš jak ten esesák. Ti když útočili, tak před sebou hnali ženský a děti, a volali: ‚Nestřílejte, jsou tu děti!‘ Takže ty si chceš hřešit, a když si na tebe pak chce Pán Bůh došlápnout, taky řveš: ‚Nestřílet! Jsou tu děti!‘“

Navíc tu Bůh nejedná jen jako vlastník, ale i jako soudce. Zemi nedostal do dědictví hned Abraham a Jákob, ale Izraelci si museli počkat 400 let v Egyptě, než se „dovrší míra Emorejcovy nepravosti“ (Gn 15,16). Tj. zkažení nějakého národa je postupný proces, který trvá hodně, hodně dlouho – a teprve, až když není naděje, až když se v něm už podobně jako v Sodomě nenajde ani deset spravedlivých, tak Bůh zasáhne a udělá tomu konečnou přítrž.

…popravovat rouhače a homosexuály

Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně. (Lv 20,13)

A ten, kdo se rouhá Hospodinovu jménu, bude jistě usmrcen; celá pospolitost ho jistě ukamenuje. Příchozí i domorodec, jestliže se rouhá Jménu, bude usmrcen. (Lv 24,16; ČSP)

Tohle je chvíle, kdy člověku musí chtě nechtě dojít, že Bůh Bible je prostě v lecčem úplně jiný než současný průměrný Čech. Protože ona je to pravda – Bůh skutečně ve Starém zákoně nařizoval popravovat homosexuály i rouhače.

Čili pro začátek: Bůh ve svém národě zavedl trest smrti, a to v poměrně slušné řádce případů. Už to je dost velký rozdíl proti českému vězení s televizí, teplou sprchou a spoustou dalších vymožeností.

Za druhé: dost se od nás liší v hodnocení přínosnosti či škodlivosti a společenské závažnosti určitého jednání. Tak třeba taková nevěra je u nás něco, co je sice fuj a měl by ses, Pepíku, stydět, ale není to podle nás nic tak závažného, aby to řešil státní aparát a hrozil za to nějaký trest – zato starozákonnímu cizoložníkovi šlo o krk. Upřímně: pokud člověku hrozí dva roky natvrdo za podvod s „nikoli nepatrnou“ škodou, ale za rozbití rodiny, se všemi dlouhodobými důsledky, které to má pro poškozené, mu nehrozí vůbec nic, tak je spíš něco v nepořádku s námi než s Hospodinem.

A velmi podobně se od nás liší i v hodnocení homosexuality.

Nu a za třetí: Bůh se od nás také dost odlišuje v otázce uznávání autorit. Otec rodiny byl ve Starém zákoně někdo, koho bylo třeba ctít a poslouchat – dnes je to spíš poskok a bezedný měšec. Kdo si otevřel hubu na starověké krále, musel počítat s návštěvou jejich biřiců. A když Pavel psal o tom, že se máme podřizovat státní moci, měl kupodivu na mysli i římské císaře, kteří se ke křesťanům chovali více než nevybíravě.

U nás není problém vyvěsit na Pražském hradě červené trenky, strkat si státní vlajku kdovíkam ani v hospodě prohlásit, že prezident, s jehož názory nesouhlasím, je naprostý debil a idiot a vlastně to ani není můj prezident. Ve škole nás učí „blbá úča“ a prachy dostáváme od „fotra“, jen šéfovi v práci se radši pochechtáváme za zády, protože ten nás může vyrazit.

Pozor! Já neříkám, že s autoritou musím vždy za každou cenu souhlasit a držet hubu a krok, ale že by se z mého jednání nikdy neměla vytratit úcta – když už ne k člověku a jeho jednání, které opravdu někdy nelze mít v úctě, tak aspoň k jeho úřadu.

A znovu: nemyslete si, že Ježíš tohle všechno nevěděl. Učilo se to v každé rabínské škole, takže když se i farizeové divili, jak dobře zná Písma, dost těžko mu to mohlo uniknout.

…a poslal medvědice na malé děti.

Odtud [Elíša] vystoupil do Bét-elu. Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!“ On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti. (2Kr 2,23–24)

Ať už to příliš nenatahuju, tak jen stručně a v bodech:

  • Překlad „malí chlapci“ a „děti“ je hodně diskutabilní a spíš nepřesný a neodpovídající situaci. Stejné slovo se například používá v případě mladého Davida a Saula, když už to byli zkušení bojovníci. Čili klidně mohlo jít o bandu dospívajících až dospělých výrostků, ne malých dětí – a vzhledem k dalšímu bodu mi to přijde pravděpodobnější, protože desetileté děti prostě samy o sobě netvoří davy.
  • Podle počtu to spíš vypadá na organizovaný dav. Jestli medvědice potrhaly 42 mladíků, kolik jich tam asi muselo být? Když vpadnou do davu medvědi, tak přece každý začne utíkat a leckomu se to i povede. Elíša tedy stál sám tváří v tvář velmi nepřátelsky naladěnému davu mladých výrostků a klidně mu mohlo jít o život. (Některé anglické překlady překládají slovo „táhni“ jako „go up“, „zmiz nahoru“, tj. do nebe jako tvůj předchůdce Elijáš. Čili v podstatě „chcípni“.)
  • Z původního textu není úplně zřejmé, jestli medvědice 42 kluků zabily, nebo jen potrhaly.
  • Když Elíša výrostky proklel, mohla to být klidně podobná kletba, jako když Jótam proklel Abímeleka a šekemské občany za to, že mu pobili všechny bratry: „Jestliže jste tohoto dne jednali s Jerubaalem a s jeho domem věrně a bezelstně, radujte se z Abímeleka a také on ať se raduje z vás. Jestliže však nikoli, ať vyšlehne z Abímeleka oheň a pozře šekemské občany i dům Miló, pak ať vyšlehne oheň z šekemských občanů a z domu Miló a pozře Abímeleka.“ (Sd 9,19–20) Tedy v podstatě: „Ať vám Bůh dá, co si zasloužíte.“
  • Boží smlouva s Izraelem v sobě obsahovala sankce za její porušení, vrcholící zajetím celého národa. Nu a jedna z těchto smluvních sankcí byla následující: „Jestliže mi i pak budete odporovat… Pustím na vás polní zvěř. Ta vás připraví o děti, vyhubí váš dobytek a ztenčí vaše řady; vaše cesty zpustnou.“ (Lv 26,21–22)
  • Uvědomte si, že v té době byl Bůh králem svého národa, takže Elíša byl v podstatě něco jako vládní úředník. A podobné jednání se svými úředníky si většinou nenechá líbit ani žádný pozemský vládce.
  • I dnešní vládci občas používají něco, čemu se říká „výstražný příklad“. Na to dojeli například Ananiáš a Safira ve Skutcích – Bůh dnes určitě nesrazí každého lháře hned k zemi, ale jim se to stalo, na výstrahu pro ostatní lháře, aby pochopili závažnost svého jednání. Když se dnes k břehům Evropy blíží lodě plné nelegálních imigrantů, množí se hlasy, že by bylo třeba jednu, dvě lodě prostě potopit, pašeráky zavřít a lidi odvézt zpátky – také jako výstražný příklad, aby si to další výtečníci rozmysleli, a abychom totéž už nemuseli dělat znovu.

Závěr

Musíme tedy číst Bibli selektivně? Vybírat si, které aspekty biblické morálky brát vážně a které ne? Zbaběle se schovávat za metafory či obraznost?

Nu, Ježíš to rozhodně nedělal – a stejně se za svého nebeského Otce nestyděl.

Takže odpověď zní ne. Nemusíme.

Ale musíme ji číst s ohledem na roli a postavení, do kterého a ze kterého v daném případě mluví. Protože v něčem – i když ani zdaleka ne ve všem – mluví jinak k vojákovi a jinak k lékaři, jinak k muži a jinak k ženě, jinak k dětem a jinak k rodičům, a jinak k Židovi pod Starou smlouvou a jinak ke křesťanovi pod Novou.

A když to pochopíme, značná část „problémů“ tohoto druhu se prostě rozplyne.