Čt 7. 6. 2018

O homosexualitě

O homosexualitě

Upřímně – za mých mladých let mi vůbec nepřišlo na mysl, že bychom ještě za mého života mohli dospět do doby, kdy musí křesťanské církve kvůli jiným „křesťanům“ vydávat stanoviska, že rodina jsou máma, táta a děti, a že homosexualita je hřích. Podobně jako za doby Pána Ježíše to bylo tak jasné, že se o tom ani nemluvilo. Jenže když je dlouho klid a blahobyt, lidé vždycky nakonec zvlčí a začnou vymýšlet, co by ještě vyzkoušeli a které „tabu“ by se dalo zrušit – aniž by je napadlo, že taková tabu leckdy existují z velmi dobrých důvodů, prověřených staletími zkušeností.

Podívali bychom se tedy společně na to, co Bible říká (a podotýkám, že hodně jasně) o homosexualitě. Předem varuji, že používá dost ošklivá slova. Na vás, milí čtenáři, tedy bude s chladnou hlavou zvážit, jestli ta ošklivá slova náhodou nepopisují taktéž ošklivou skutečnost.

Je to zvrácenost

Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. (Ř 1,26–28)

Kdybyste se zeptali nějakého praktikujícího homosexuála, jestlipak provádí hanebnosti, k nimž ho vede jeho zvrácená mysl, máte velmi slušnou šanci, že se hrozně urazí a už s vámi do smrti nepromluví. Přesto právě tahle slova používá Bible, když mluví o homosexuálním styku a dává ho do protikladu se stykem „přirozeným“.

A co je asi ještě důležitější, Pavel to neříká s úmyslem někoho urážet, ale prostě popisuje situaci.

Jde o to, že když Bůh stvořil svět i lidi, udělal vše s určitým záměrem. Malé děti třeba učíme, že ovoce je k jídlu a ne k tomu, aby se házelo na zem a šlapalo se po něm – má svůj účel. Když dneska někdo vyrobí třeba mikrovlnku, přiloží k ní sáhodlouhý manuál a přesně popíše, k čemu je, aby prostomyslný kupující náhodou nepojal úmysl usušit si v ní domácího mazlíčka.

Děláme to mimo jiné proto, že pokud věci používáme špatným, převráceným, zvráceným způsobem – úplně jinak a obráceně, než bylo zamýšleno – nikdy to nedopadne dobře.

Pokud chcete vykopat díru v zemi a místo krumpáče a lopaty si na to vezmete naostřený švýcarský nůž, brzy zjistíte dvě věci: a) že to moc dobře nejde, protože nůž prostě není na kopání, a b) že se vám nůž brzy ztupí a přestane sloužit i svému původnímu účelu; že ho můžete zničit.

Tohle Bible myslí (bez urážky), když mluví o převrácenosti či zvrácenosti – že používáme různé věci, v tomto případě naše údy a těla, k něčemu, k čemu nikdy nebyly určeny. Nesmíme se pak divit, že to a) moc dobře nejde a neustále se zklamáváme, a b) že jsou s tím spojené kdejaké svízele a nesnáze, nemoci i fyzické potíže. Prostě jsme použili své tělo špatně, obráceně, zvráceně, a tak se nesmíme divit, když to nefunguje.

Je to ohavnost

Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost. (Lv 18,22)

Kdysi dávno jsme na otázku homosexuality zabrousili s jedním kamarádem ve skautu a jeho poslední věta v debatě zněla: „No, mně se to hnusí, ale když to chtějí dělat…“

Nu, mně se to taky hnusí. Při představě, že za mnou přijde nějaký chlap a měl bych se s ním líbat jako s dívkou, se mi dělá špatně od žaludku. Natožpak kdybych s ním měl „spát jako s ženou“. Při takové myšlence cítím hnus a odpor. Moje pocity neříkají: „Ále, kdybys to chtěl dělat, tak co…“ Ba ne, jasně na mě křičí: „Je to fuj!“

A moc nevěřím, že to má nějaký zdravý heterosexuální chlap jinak.

Víte, on to tehdy říkal spíš na obranu homosexuality, ale nevědomky tím potvrdil to, co o ní říká Bible. Je to ohavnost. Především v Božích očích – jemu se to prostě hnusí, podobně jako spousta holek nemůže vystát třeba pavouky. To neznamená, že ty lidi nemá rád, ale že se mu oškliví to, co dělají. A popravdě, když si nad tím chvilku zapřemýšlím, ani se mu moc nedivím.

Jsem ovšem muž, a tak to znám jen z jedné strany. Zvláštní je, že když přijde na ženskou homosexualitu, pocity „je to fuj“ se nedostaví – spíš mi říkají „ále, když to chtějí dělat…“ Proč to tak je, mi došlo při rozhovoru s jednou kamarádkou: Kousek od nich se přistěhovali dva homosexuálové a slečna se mezi řečí zmínila, že ji vlastně pomyšlení na to, jak se ti dva chlapci v ložnici cicmají, nijak zvlášť nepobuřuje.

Jo, ale kdyby to byly dvě holky, tak to je jiná, to je opravdu fuj.

Takže tam, kde věc skutečně chápu a dokážu si ji představit, se mi to hnusí – ale tam, kde ji nechápu a nedokážu si ji představit do všech důsledků, se pocit ošklivosti dostavit nemusí. Bůh tomu však dobře rozumí v obou případech a tak se mu oba hnusí stejně.

Mimochodem, při čtení těchto veršů naprosto nechápu, jak mohou někteří takykřesťané tvrdit, že Bible odsuzuje homosexualitu jen v souvislosti s násilím (davy v Sodomě a benjamínské Gibeji), ale „láskyplných homosexuálních vztahů“ se to prý netýká. Takže když je to „láskyplný homosexuální vztah“, tak už tam jako „neobcuje/nespí muž s mužem jako s ženou“? Upřímně, jestli o něčem řeknu, že je to ohavnost, zvrácenost a hanebnost, a druhý člověk z toho není schopen pochopit, že se mi to hnusí, je buď naprostý hlupák, nebo prostě slyší jen to, co slyšet chce.

Je to hrdelní zločin

Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně. (Lv 20,13)
Což nevíte, že nespravedliví nedostanou do dědictví Boží království? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu… (1K 6,9; ČSP)

Dnes nejrozšířenější názor na homosexualitu tvrdí, že je to vrozená vlastnost – zkrátka někdo se narodí s modrýma očima a někdo se zelenýma, a někdo je na holky a někdo na kluky, a nedá se s tím nic moc dělat. Druhý celkem rozšířený názor, zastávaný i spoustou křesťanů, považuje homosexualitu za nemoc, která by se měla léčit.

Když se však podíváte do Bible, zjistíte, že nezastává ani jeden z těchto názorů. Podle Bible nejde ani o vrozenou vlastnost ani o nemoc – vždyť ani za jedno vás přece nebude nikdo trestat! Kdyby vás Bůh chtěl trestat za to, že jste se narodili s modrýma očima, bylo by to nespravedlivé. A právem byste se rozčilovali, kdyby vás chtěl trestat třeba za to, že jste dostali chřipku.

Jenže v Bibli za homosexualitu trest stanovený je. Z Božího pohledu tedy nejde o nemoc, ale o hřích, zločin, překročení zákona. Ano, lidé se možná mohou narodit se sklony k homosexualitě (podobně jako se mohou narodit se sklony ke lhaní), ale pokud těmto sklonům vyhoví a budou podle nich jednat (což už je otázka volby, rozhodnutí a vybudování zvyku), je to podle Bible hřích.

Navíc je to hřích závažný, protože Bible za něj stanovuje nejvyšší trest, hrdelní. Když sám Bůh vytvářel ve Starém zákoně pravidla pro Izrael, napsal, že takoví lidé „musí zemřít“. V Novém zákoně církev hrdelní tresty neuplatňuje – nejvyšší trest, jaký může a má církev v takovém případě uplatnit, je vyloučení ze společenství – ale Bůh nenechává nikoho na pochybách, že svůj názor nijak nezměnil. Jasně říká, že „lidé praktikující homosexualitu“ nevejdou do Božího království a budou sdílet osud vrahů, zlodějů, lhářů a cizoložníků. Že je prostě v nebi nechce.

Jen na okraj, uvědomte si, že stejný trest stanovuje Bible v Novém i ve Starém zákoně například i za cizoložství, tj. za porušení manželského svazku s milencem či milenkou, a to pro muže i ženu. Čili homosexualita v žádném případě není „ten nejhorší hřích ze všech“, jak to někdy křesťané chápou, ale „pouze“ jeden z řady těch opravdu vážných.

Odi et amo

Mám rád jahody. Miluju jejich chuť. A dokonce i se svými mizernými zahradnickými schopnostmi jich pár pěstuju na záhonku za domem. Jenže na tom záhonku nerostou jen jahody – občas se tam objevuje i leccos jiného. Nevím, jak se ty rostlinky jmenují a popravdě mě to ani nezajímá, říkám jim prostě plevel. Když na ně přijdu, tak je vytrhnu ven i s kořeny – protože vím, že když je nechám růst, nakonec moje milované jahody zadusí.

Odi et amo. Nenávidím a miluji. Jestli miluji jahody, musím nenávidět plevel, protože ty dvě věci dlouhodobě nemohou žít pospolu. Nakonec vyhraje buď jedno, nebo druhé. Není to tak, že bych prostě mohl vyhradit půlku záhonu pleveli a půlku jahodám, takže by v klidu, míru a harmonii žilo obojí. Je to boj na život a na smrt. Když sílí jedno, to druhé chřadne.

A Bůh miluje rodinu. Takovou tu, které se dnes říká „přirozená“ či „tradiční“, ale za mých mladých let se tomu říkalo prostě rodina. Rodinu, kde má dítě mámu a tátu, a nejen to, kde má i dědečky a babičky, strýčky a tety, bratrance a sestřenice, domov a jistotu. Rodinu, kde spolu máma a táta zůstanou v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud je smrt nerozdělí. Rodinu jako pevnou jednotku, zpečetěnou manželskou smlouvou, jejíž členové se navzájem dobře znají, mají se rádi a pomáhají si.

A protože miluje rodinu, musí nenávidět vše, co jí škodí a rozkládá ji. Takže nenávidí cizoložství, které ji dokáže úplně rozložit, a nenávidí i homosexualitu (pozor, ne homosexuály – Bůh nenávidí hřích, ale hříšníka miluje), z níž rodina ani nemůže vyrůst. Je to buď jedno, nebo druhé.

Především tu mluvím o srdci: v srdci člověka buď vyhraje cizoložství, nebo věrná láska k partnerovi; a jen z jedné z těch věcí může vyrůst dobrá a stabilní rodina. Buď v něm vyhraje náklonnost k opačnému pohlaví, nebo homosexualita. Jedno, nebo druhé. Ty dvě věci nemohou být dlouhodobě pospolu, protože když jedna sílí, druhá nutně chřadne.

Mluvím však zároveň i o společnosti. Tak jako ty dvě věci nemohou být dlouhodobě pospolu v lidském srdci, nesnesou se ani tady. Tam, kde sílí různé „alternativní“ způsoby života a lidé zkouší probořit všechna sexuální tabu, se rodina a „přirozený“ způsob života nakonec ocitají v nemilosti, pohrdání až nenávisti. Je to nevyhnutelné, tak jako je to nevyhnutelné i v lidském srdci. Představa, že ty dvě věci mohou žít nějak v poklidu společně, je bláznivá a naivní.

Odi et amo.

Jestli si myslím, že mohu zároveň milovat jahody i plevel, čeká mě hořké překvapení.

<><

Navíc bych chtěl důrazně protestovat proti modernímu názoru, že manželství se přežilo a je to něco zastaralého a nevhodného do moderní doby. „No vždyť se podívejte, rozvádí se víc jak půlka párů,“ zní zleva, zprava. „Na co potřebujeme papír, když se máme rádi?“

Jenže víte, manželství se nijak nezměnilo. Je pořád stejné. Pořád je to tatáž smlouva, jakou uzavírali lidé v dobách, kdy se nerozvádělo ani deset procent manželských párů. Kdy bylo normální a očekávalo se, že spolu lidé skutečně vydrží, dokud je smrt nerozdělí.

Co se tedy změnilo?

Inu, změnili se lidé. Už často nejsou ochotní a schopní se navzájem snášet, odpouštět si a vytrvat v těžkých dobách. Hlavně si užít, ale jak se k radostem přidají i starosti, no tak startuj káru a rychle pryč. Manželství nutně stojí na charakteru a slovu obou manželů – s tím stojí i padá a podle toho může být dobré nebo špatné – ale když se už na charakter ani slovo nedá spolehnout, pak se nedá spolehnout ani na manželství.

Jenže když se lidem „nepovede“ manželství, tohle si dnes obvykle neříkají. Ba ne. To „nemají štěstí na chlapy/ženské­/nehodící se škrtněte“ (někdy už počtvrté), „přece se nebudou tolik přizpůsobovat“, „to už nešlo vydržet“, „to se nedalo odpustit“. Netvrdím, že žádný rozvod není oprávněný (podle Bible je to nicméně možné jen kvůli nevěře), ale dnes lidé prchají z boje mnohem dřív, než je dobré, správné i nutné.

A protože takových zklamání je všude kolem hodně, nakonec si začnou říkat, jestlipak není něco špatně i se samotným manželským svazkem – že je ta smlouva už od začátku nerealistická, hloupá a neodpovídá lidské přirozenosti.

Jak by ne, vždyť s nimi samotnými přece nic vážnějšího v nepořádku není.

Nu a když se lidé v něčem zklamou a odvrhnou to, většinou si za to pak jdou obratem hledat nějakou náhradu. Takže dneska sepisujeme sáhodlouhé smlouvy na každou pitomost, ale v téhle věci „přece není třeba žádný papír“, i když porušení manželské smlouvy má mnohem, mnohem horší následky než třeba nedodržení nějaké obchodní dohody.

Protože však problém není v manželství, ale v lidech, muselo se stát přesně to, co se taky děje. Tohle žití na hromádce je jen manželství mínus závazná smlouva uzavřená před svědky – smlouva, která mimo jiné tvoří oporu a kreslí hranice v nelehkých dobách. Jestli nějaké firmě spadne půlka domů, které postaví, tak správné řešení asi nebude z těch domů ještě vykuchat opěrné trámy. Pak jich totiž už nespadne jen půlka, ale rovnou třeba tři čtvrtiny. Přesně tak to dopadá i s žitím na hromádce – bez smlouvy se takové vztahy rozpadají ještě častěji než manželství.

Takže jsme se zklamali v manželství a zklamali jsme se i v nezávazných svazcích. Co nám zbývá? No, můžeme třeba vyzkoušet homosexualitu, vždyť je to dneska „in“. Jenže světe div se, ono to není lepší – je to ještě horší. Homosexuální vztahy jsou v průměru ještě promiskuitnější než žití na hromádce. Jestli chcete vybudovat něco stálého a trvalého, tak tady máte ze všech dostupných možností tu naprosto nejnižší a nejmizivější šanci. Já vím, padesát na padesát u současného manželství není nic moc – ale pořád je to řádově lepší, než když „chodí kluci s klukama a holky s holkama“.

Prosím vás, nemyslete si, že jsme objevili Ameriku. Pod sluncem není nic nového. Homosexualita už byla rozšířená i dřív, v různých historických obdobích, namátkou třeba v době úpadku starověké římské říše. A historie nám říká, že ani tam, kde byla schvalovaná, doporučovaná a podporovaná, nikdy nevytvořila stabilní a pevné rodinné jednotky. Homosexuálové se tváří, jako by to bylo okolnostmi a společností, která je nepřátelská a homofobní, a například jim chudáčkům neumožňuje adoptovat děti. Jenže i kdyby (Bůh chraň!) mohli homosexuálové v naší zemi opravdu adoptovat děti, nakonec zjistíte to, co byste se mohli naučit z cizích chyb v minulosti – že z téhle rostlinky prostě rodina nevyroste, protože to takříkajíc „nemá v genech“.

Námitky

To, co Bible skutečně učí o homosexualitě, dnes samozřejmě nebude moc populární. Mně osobně však na prvním místě nezajímá, jestli je to populární, ale jestli je to pravda. Jenže spousta lidí se proti biblickému názoru nestaví kvůli jeho „neobvyklosti“, ale protože si zkrátka myslí, že to pravda není (a pravdu mají různí vědci a psychologové, kteří homosexualitu schvalují až doporučují). Takže bych se chtěl ještě krátce podívat na pár nejčastějších námitek.

Ale vždyť je to vrozené!

Tahle námitka je zdaleka nejčastější a už jsme se jí letmo dotkli. S homosexualitou se prý člověk rodí, nevolí si ji ani nevybírá – a rozhodně se ji tedy nemůže odnaučit. Je to, jako byste chtěli „přeučit“ modrookého člověka na zelenookého, jde o integrální součást osobnosti daného člověka, která je pevně daná a neměnná už od narození.

Víte, Bible kupodivu s částí tohoto tvrzení souhlasí. Souhlasí s tím, že se skutečně do života nerodíme jako „tabula rasa“, nepopsaná tabulka, na niž se pak vše vepisuje až v průběhu života. Ba ne. Lidé se do života už rodí s určitými sklony a dispozicemi.

Tyhle sklony můžou být neutrální (někdo má lepší tělesnou konstituci a jiný lepší mozek na matematiku), ale můžou být také dobré (třeba sklon k pravdomluvnosti) nebo zlé (sklon ke lhaní). A dokonce i tyhle „morální“ sklony se liší člověk od člověka – každý má trochu jiné silné a slabé stránky – takže skutečně nevidím důvod, proč by se někdo nemohl narodit třeba se sklonem k homosexualitě.

Jenže i když se nerodíme jako nepopsaná tabulka, nerodíme se ani s nesmazatelným cejchem. Naše sklony lze podpořit – nebo potlačit. Tabulku jde přepsat, i když to v žádném případě není jednoduché.

Třeba naše děti se mimo jiné narodily se sklonem lhát. Nikdo je to neučil, uměly to samy od sebe. Nikde to neviděly, ale jakmile se naučily mluvit a měly za to, že je kvůli něčemu třeba zatloukat, zatloukat a zatloukat, šlo jim to úplně samo. Mám si tedy jako rodič říct: „No, oni se s tím narodili, tak přece nebudu potlačovat jejich osobnost“?

Ani omylem!

Každá dobrá výchova totiž plní dvě zásadní funkce: potlačuje špatné sklony a snaží se rozvíjet ty dobré. Aby ta výsledná „osobnost“ byla dobrá, ne špatná. Svým rodičům jsem velmi vděčný, že můj sklon ke lhaní řešili pomocí pásku a podařilo se jim ho z větší části vykořenit.

Navíc můžeme během života získat i nové sklony. Kamarád mi třeba tvrdil, že „na pivo si musím vypěstovat chuťové buňky“ – protože od přirozenosti mi to prostě nechutná – a já mu celkem věřím, že je to možné. Podobně se můžu třeba ve špatné partě naučit kouřit a v dobré naopak nemluvit sprostě.

A za druhé, pokud se mé děti narodily se sklonem lhát, znamená to, že za to vlastně nemůžou a neměl bych je ani za donebevolající lži jakkoli trestat? Nu, za sklony skutečně nemůžou. Ale můžou za to, co s nimi udělají – že se jim podvolí a jednají podle nich – a za to taky občas dostanou.

Čili otázka vůbec nezní, jestli je homosexualita vrozený nebo získaný sklon – může to být tak i tak. Otázka zní, jestli je to sklon dobrý. Jestli člověku prospívá. Pokud ne, měli bychom se ho snažit potlačit, ačkoli to nemusí být vůbec jednoduché.

A tady musíme odpovědět, že to není dobrý sklon. Když český youtuber Kovy vypráví o svém coming-outu, říká:

„Snažil jsem se tu myšlenku zamknout někde hluboko, ale nešlo to! JSI GAY! JSI GAY! NIKDY NEBUDEŠ MÍT RODINU A UMŘEŠ SÁM S KOČKOU!“

Možná se nad tím usmějete, ale pravdou je, že má velmi slušnou šanci tak skutečně skončit (možná kromě té kočky). Z homosexuality nevyroste rodina. Jejím ovocem bývá promiskuita, nestálé a rozbité vztahy, zmatek ve vlastní identitě, osamělost, psychické potíže, pohlavní nemoci, zničené a zhuntované tělo. Připraví rodiče o vnoučata a vás o děti, pokřiví normální „bratrské“ a „sesterské“ vztahy mezi stejným pohlavím a neustále vás požene do dalších „dobrodružství“.

Jestli je nějaký sklon škodlivý, špatný a neprospěšný, tak tenhle. Takže i kdyby byl vrozený, i kdybyste ho skutečně měli na své tabulce napsaný už od narození, vynaložte veškerou námahu, vzepřete se hříchu třeba až do krve a proste o milost, abyste ho s Boží pomocí smazali či alespoň potlačili.

Co je ti do toho, co dělají dva lidé se vzájemným souhlasem v ložnici?

Základní omyl této otázky spočívá v předpokladu, že to, co spolu dva lidé dobrovolně dělají v ložnici, nemá žádné důsledky mimo ni, v běžném životě. Jenže to prostě v lecčem neplatí.

Když si něčí žena najde milence, tak se techtle mechtle jistě většinou dějí se vzájemným souhlasem a pěkně někde v soukromí. Ale pokud byste chtěli tvrdit, že tím pádem do toho nemá její manžel co kecat, jste na omylu. Protože to, co se děje v soukromí, má velmi vážné důsledky i navenek. Lidé tomu v tomto případě říkají nevěra, a když se to stane přímo jim, z jakéhosi důvodu se nad tím dost pohoršují.

Podobně si myslím, že třeba otci v rodině by nemělo být jedno, s kým, v jakém věku a proč provozuje sexuální radovánky jeho dospívající dcera či syn. Kromě prosté rodičovské lásky i proto, že nezodpovědné chování v tomhle ohledu může mít a mívá velmi vážné důsledky pro lidi kolem – včetně samotných rodičů. Rád bych řekl, že nevím o žádném případu, kdy by potomka nezodpovědného dítěte nakonec nevychovávala vlastní babička, ale nebyla by to pravda.

U homosexuality je to úplně stejné. To, co ti dva lidé dělají se vzájemným souhlasem v soukromí, má vážné důsledky i navenek. Je s tím více či méně spojený určitý životní styl, určitý druh společnosti a určitá rozhodnutí. Možná to je jejich soukromé rozhodnutí, ale odnášejí ho i ostatní lidé – například rodiče (kteří se nejspíš těšili na vnoučata) a bohužel v některých případech i děti dotyčných (i náš desetiletý syn velmi dobře chápe, že kdyby měl místo mámy a táty dvě „maminky“ nebo dva „tatínky“, ani zdaleka to nebude ono, a to i kdyby šlo o nějaký velmi vzácný případ jakžtakž stabilního homosexuálního vztahu).

Bible nedává pro sexuální život mnoho pravidel. A jedno z nich – cudnost – nám skutečně říká, že co spolu dělají se vzájemným souhlasem dva manželé v ložnici, je plně jejich věc a nikomu do toho nic není. Jenže těch pár dalších pravidel, která nám dává, dává s velmi dobrými důvody – protože jejich porušení či dodržování se neprojeví jen v ložnici. Ba naopak, jako semínko to postupně vyklíčí, vzejde a proroste celým vaším životem, k dobrému, či ke zlému.

Kde je tvoje křesťanská láska, homofobe?

Jsem homofob? Inu, do určité míry asi ano. Když o někom řeknete, že má arachnofobii, míní se tím, že se bojí pavouků – ale neoprávněně, protože pavouci u nás nikomu nic zlého neudělají, nic vám od nich nehrozí. Takže ten strach, fobie, nemá žádné reálné důvody a je iracionální. Podobné poselství nám chce předat i označení „homofob“ – že se ten člověk bojí jen proto, že tomu nerozumí, iracionálně a bezdůvodně.

Jenže i u těch pavouků je to tak, že některých z nich se člověk má proč bát. Nemám arachnofobii, ale z jedovatých pavouků, kteří se u nás naštěstí v podstatě nevyskytují, mám skutečné a oprávněné obavy. A nezlobte se, ale velmi podobným způsobem mám vážné obavy z postupující „homosexualizace“ společnosti, tj. že se tohle jednání nejprve toleruje, pak přijímá a nakonec doporučuje, jako když vaříte žábu v hrnci.

Bojím se, že mým dětem bude ve škole někdo nalévat do hlavy, že je to vlastně v pořádku a v pohodě, a možná i lepší než „obyčejný“ heterosexuální vztah. Bojím se, že zanedlouho bude možné někoho trestně stíhat jen za to, že zastává tradiční, staletími prověřené, biblické názory. Bojím se, že církve budou zákonem nuceny, aby homosexuály přijímaly, „oddávaly“ a ustanovovaly do funkcí. Bojím se, že v rámci snahy nějak aspoň trošku srovnat chaos, do kterého nás přivedla nevázanost v sexuální oblasti, budou přijímána další a další opatření, která v důsledku ještě víc oslabí postavení tradiční rodiny, obyčejných tatínků a maminek, a v důsledku i jejich dětí. A bojím se, že lidé oddávající se všemožným sexuálním výstřelkům a úchylnostem budou stále smělejší a půjdou do stále horších, dnes zatím nemyslitelných extrémů – a jak to končívá, o tom si přečtěte v příběhu o Sodomě a Gomoře.

Rád bych řekl, že jsou to obavy naprosto neoprávněné, jenže bohužel nejsou.

A kde je moje křesťanská láska k homosexuálům?

Inu, občas se mě někdo zeptá, co bych dělal, kdyby se z mého vlastního dítěte vyklubal homosexuál – a ještě častěji mi to někdo od srdce popřeje. Osobně doufám a mám naději, že vyrůstání v úplné rodině, kde se máme navzájem rádi, bude fungovat jako dobrý protijed, ale ani tak to nemohu nikdy úplně vyloučit. Takže co bych dělal? Kde by byla moje láska?

Takže za prvé, moje děti by byly dál moje děti a dál bych je měl rád. I když takové rozhodnutí pokládám za převrácené a špatné, nezačnu je kvůli němu nenávidět a přát jim zlé.

Za druhé, někde bych jim možná musel vystavit stopku. Člověk nemůže být zároveň homosexuálem, který v tom hodlá pokračovat, i křesťanem. Nemůže „spát s mužem jako s ženou“ a zároveň chtít sloužit v církvi. Je to buď jedno, nebo druhé. Nemůžete mít obojí – a církve, které tvrdí, že ano, se z toho jednou budou zodpovídat Bohu.

A za třetí a především bych se je snažil varovat. Když vidíte, že se vaše milované dítě žene plnou rychlostí do propasti, vaše láska se neprojeví hezkými všeobecnými kecy o respektování jeho osobnosti a životních voleb. Možná to tak v první chvíli nevypadá, ale rodič, který v takovém okamžiku na dítě pěkně od plic zařve, ho má rád víc.

Takže bych z křesťanské lásky dělal přesně to, oč se v podstatě snažím i v tomhle článku – pokusil bych se je varovat, že to je špatná cesta. Že pokud po ní půjdou, bude možná v ústech sladká, ale v žaludku jim zhořkne jako pelyněk. Že přinese spoustu trápení jim samotným i jejich okolí. Že nikdy nebudou mít opravdovou a stálou vlastní rodinu a může je postihnout celá plejáda dalších nepěkností, které jsou s tímto životním stylem spojené. Že i „single“ život v celibátu je v konečném důsledku lepší než tohle.

Vůbec netvrdím, že by jim to bylo příjemné – a věřte nebo ne, nebylo by to příjemné ani mně. Také netvrdím, že by to nevyžadovalo spoustu Boží i lidské pomoci, aby se i v případě, že k tomu budou ochotní, vrátili zpátky na správnou cestu. Ani se nesnažím říct, že je to jako lusknout prstem – zkrátka se jednou rozhodnete správně a pak už vás to nikdy nebude pokoušet ani s tím nebudete muset bojovat.

Ale chci říct, že ten boj stojí za to. Že i kdyby to v tom úplně nejhorším případě znamenalo, že budete žít celý život v celibátu a budete neustále bojovat s pokušením, pořád je to lepší než ta druhá možnost, kterou spolu s jinými sexuálními výstřelky takto popisoval Komenský ve svém Labyrintu:

Nakonec jsem si všiml, že toto byl v palácích rozkoše již poslední pokoj, odkud se nedalo jít ani tam, ani zpět, kromě jakési jámy vzadu, do níž se propadali lidé, kteří se pouštěli do ještě větších nevázaností, a zaživa se tak dostávali do hlubin podsvětí.