Čt 7. 6. 2018

Dětičky a vraždičky

Dětičky a vraždičky

Na jednom křesťanském rodinném setkání jsem dostal na starosti dětský program a po nějakém tom uvažování jsem se rozhodl postupně probrat s dětmi příběhy z knihy Soudců – o Bárakovi a Debóře, Gedeonovi, Samsonovi, Jiftáchovi a tak.

Z té dětské strany nebyly žádné vážnější námitky. Ono myslete si, co chcete, ale děti mají prostě rády příběhy, kde se bojuje a zápasí, kde se něco děje a kde o něco jde. Ale jeden z rodičů si kladl otázku, jestli je vhodné takové příběhy vyprávět malým dětem. Přeci jen jsou tam občas dost ošklivé podrobnosti jako třeba stanový kolík v palici nebo Samsonovy vypíchnuté oči, o Jiftáchově oběti nemluvě. Trošku legrační bylo, že zrovna jeho děti mě nejčastěji přerušovaly a doplňovaly, a zjevně pro ně většina těch věcí nebyla žádná novinka. Ale když to dáme stranou, zůstane nám tu v podstatě jednoduchá otázka: v Bibli jsou občas vraždičky, je tedy vhodná pro malé dětičky?

Přiznám se, že jako táta se taky snažím informace pro své děti filtrovat. Jsou věci, které prostě zatím nemusí vědět. Před časem jsme museli s klukem ve čtvrté třídě řešit situaci, kdy si jistá dítka pouštěla na mobilu na záchodech hanbatá videa a zkoušela si z nich napodobovat určité pohyby – naštěstí zatím v oblečení. Možná jsem staromódní, ale vůbec bych se nezlobil, kdyby na tohle došla řeč až mnohem, mnohem později. Není naprosto žádný důvod, proč tím malému děcku motat hlavu, kazit dětství a ničit nevinnost.

V dnešní době je to hlavně kvůli internetu o dost těžší než dřív. Vlastně si i při sebelepší snaze vůbec nemůžu být jistý, že se mi dítě podaří před nějakou škodlivou informací uchránit. Když bude chtít, stejně se k ní dostane a já s tím toho moc nenadělám. To neznamená, že na tu snahu rezignuji, jen že si uvědomuji její hranice. Čili spíš než abych vytvářel amišské ghetto, snažím se dětem odmalička vštípit, co je dobré a co zlé – aby ty zlé věci pokud možno odmítly samy ze své vůle, ne kvůli klacku za zády.

A právě proto čteme tu Bibli.

Jenže, milé děti, Bible vám také podá informace o celé řádce velmi nepěkných věcí. Násilí, popravy, vraždy, smilstvo, znásilnění, zrady, lži a krádeže, hádky a spory, podvody a války – no, téměř tam není jediný příběh, kde by se něco z toho nevyskytovalo. Takže to na první pohled vypadá, jako že jsme se dostali z bláta do louže. Místo krváren z počítačových her tu máme třeba Abímeleka a sedmdesát povražděných na jednom kameni a místo pornočasopisů krále Davida a Batšebu.

Jenže je to skutečně totéž?

Víte, když jsem přemýšlel, proč se vlastně snažím svým dětem některé informace filtrovat, tak pro to mám asi dva zásadnější důvody:

<><

Za prvé, nechci, aby se zbytečně bály a prožívaly strach.

Jedna kamarádka mi říkala, že v mládí čítávala knížky od Stephena Kinga – a jestli King něco opravdu umí, tak pracovat s takovým tím „děsem z něčeho neznámého“. A že se pak v noci budila a měla z toho noční můry.

Toho bych chtěl své děti pokud možno ušetřit. Rád bych jim dal podobně bezstarostné dětství, jaké jsme měli my, bez větších nočních můr a strachů – a tuplem bych jim velmi nerad dopřál ještě daleko ničivější obavy typu „co když se naši rozvedou“ či „co když přijde táta zase domů ožralej“.

Jenže moje zkušenost kupodivu říká, že čtení biblických příběhů žádný strach ani noční můry nevzbuzuje. Víte, já jsem na nich vyrostl. Naši nám je čítávali od mládí. Takže jsem třeba už jako malé děcko věděl, že Abímelekovi hodili na hlavu mlýnský kámen – a přesto celý život spím jako nemluvně, dokonce i v těžkých životních situacích.

Na Bibli je v téhle věci něco hluboce uklidňujícího. Nesnaží se vám lakovat svět na růžovo. Nebude vám tvrdit, že lidé jsou v podstatě dobří a nemáte se od nich čeho bát. Ale řekne vám, že nad vší tou lidskou zlobou a násilím je tu ještě Bůh, který v nouzi umí ochránit a zlé potrestat. A že v tom všem zmatku a nejistotě stále existuje spolehlivá cesta, po které se dá jít.

<><

Za druhé, nechci, aby se něčím nechaly svést.

Izajáš ve svém proroctví o Ježíši říká následující slova: „Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré“ (Iz 7,14). Smetana a med jsou tu spíš básnické obraty, než že by byli medožrouti automaticky nejmoudřejší lidi na světě, ale jedno je jasné: volit dobré a zavrhnout zlé se musíme naučit. Neumíme to odmalička. Malé děti hlídáme jako ostříži, protože nikdy nevíte, co si strčí do tlamice. Nepoznají to. Neví, že tady ta bobule není borůvka, ale něco jedovatého. Vypadá to skoro stejně. Vypadá to lákavě. Určitě to bude dobrý.

V tomhle ohledu mi nejde až tak o to, aby se děti o něčem nedozvěděly. Spíš chci, aby se o tom nedozvěděly lži. Chci, aby věděly, že kluci jsou kluci a holky jsou holky. Že mají nějaké vlastnosti, nějaké slabé a silné stránky, a nějaké životní role. Chci, aby věděly, že rodina jsou táta, máma a děti, a že všechny ty moderní rádobyslepence a pokrouceniny ji nemůžou ani zdaleka nahradit. Chci, aby věděly, že mluvit pravdu je dobré a lhát špatné. A ač by mě za to možná někteří v pseudovědeckém rozhořčení nejraději ukamenovali, chci, aby věděly, že svět stvořil Bůh a nevznikl jen tak sám náhodou.

Čili nejde mi především o to, aby se vůbec nedozvěděly, že existuje něco takového jako třeba vražda – ale chci, aby měly co nejdřív na srdéčku pevně vepsané „nezavraždíš“. Kdyby to bylo možné, radši bych jim dopřál nevinnost, aby o tom nikdy v životě neslyšely a ani to nijak nepoznaly. Jenže to prostě možné není. Nejen kvůli okolí, ale i kvůli tomu, že Kain nikdy žádnou vraždu neviděl, a přesto na něj číhala hluboko v jeho vlastním srdci.

V tomhle ohledu je Bible také vynikající. Ano, píše o zlých věcech. Ale nikdy ne takovým způsobem, který by vás po nich přiměl toužit. Nikdy vás k nim neláká. Nevolá. Nevábí.

Znovu můžu mluvit z vlastní zkušenosti – taky mě leckdy lákaly ne úplně dobré myšlenky a činy, ale nikdy to nebylo proto, že bych si o nich přečetl v Bibli. Naopak. Ta mě od podobných dobrodružství vždycky odrazovala. Četl jsem o Davidově úkladné vraždě, ale vzhledem k tomu, jak celý příběh končí, mě ani nenapadlo, že bych mohl zkusit podobně řešit vlastní potíže. Slýchal jsem o jeho cizoložství, ale vždy s důrazným dovětkem typu „tudy cesta nevede“.

Takže i když Bible mluví o špatných věcech, ani jeden ze dvou zásadních důvodů, proč dětem určité informace filtruji, v jejím případě nenastává.

<><

Navíc si myslím, že člověk potřebuje slyšet celou pravdu. Víte, Bůh se rozhodl se nám v Bibli nějak představit, něco nám o sobě říct, a mně nepřijde poctivé vynechávat to, co nám z nějakého důvodu nejde pod nos.

Kdybych třeba vynechal naši knihu Soudců a četl jen z evangelií, snadno dojdu k názoru, že Bůh je zapřisáhlý pacifista. Že i jen z myšlenky na meč dostává kopřivku a při pohledu na krev se mu dělá mdlo.

Jenže ono to tak není. Když bylo třeba, Bůh se tiše sklonil a nechal se vést jako beránek na porážku – ale jindy svolal svůj lid a vytáhl s ním do boje. Ježíš je Beránek – ale je i lev. Jsou situace, kdy potřebujete beránčí trpělivost, ale někdy vám spíš půjde k duhu lví síla.

Pokud má být někdo můj král a má mít mou úctu, potřebuju vědět, že taky v případě potřeby dokáže tasit meč, velet vojsku a vytáhnout do boje. Když z Bible v rámci „humanizace“ vyškrtneme třeba knihu Soudců, o tohle povědomí přijdeme. Ano, Bůh nám pak bude připadat laskavější a humánnější, ale už to nebude král se vším všudy.

A ještě je tu jedna věc – a tady bych se znovu rád odvolal na vlastní zkušenost. Víte, jsou prostě verše a příběhy v Bibli, ze kterých se tak nějak moc nekáže. Neviděl bych v tom přímo zlý úmysl, „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“, jak se říká. Spíš jde o to, že máme velmi lidským způsobem některé verše raději a některé zas tolik ne.

Kamarád na nedávné skupince poznamenal, že při jedné skupinové hře, kterou pořádali, bylo krásně vidět, kolik lidí zná nazpaměť verš z 1. Korintským 10,13: „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ Nedivím se tomu, i já ho mám z více důvodů rád a často se k němu vracím. A naopak taky chápu, že když si někde přečtete příkaz: „Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho matky“ (Ex 23,19), spousta lidí si řekne, že tohle rozhodně nemůže být z Bible.

Problém je v tom, že když při našem předávání biblické zvěsti dětem vynecháme některé kontroverznější verše, on jim je stejně nakonec někdo ukáže – a po svém.

Mně se to koneckonců stalo taky.

Na kamarádovo doporučení jsem si přečetl pár knížek od R. A. Heinleina, autora velmi vychvalovaného science-fiction románu Cizinec v cizí zemi (vřele nedoporučuji). A v jedné z nich se pan Heinlein ostře opřel do starozákonního Hospodina, protože na pár dětí, které se posmívaly proroku Elíšovi, poslal dvě medvědice – a ty čtyřicet dva dětí roztrhaly.

Popravdě, i jako nevěřící jsem byl tehdy jako opařený. Ne až tak kvůli samotné věci, ale říkal jsem si: „Tohle přece v Bibli není!“ Za celých těch kdovíkolik let besídkového i shromážděňového vyučování jsem o tom nikdy neslyšel.

Jenže bum ho, je. Podívejte se na konec druhé kapitoly 2. knihy Královské a najdete to tam.

Nechci se teď pouštět do rozebírání, proč a jak se to stalo, co o tom víme a nevíme, a proč stejně nesouhlasím s panem Heinleinem, že starozákonní Hospodin je krutý a nevypočitatelný mizera – na to tu nemám místo. Chci jen poukázat na to, že člověk si v takové chvíli nutně začne pokládat otázku: „A co dalšího mi neřekli?“

Totéž se třeba stalo Nabeelovi Qureshimu, autorovi knížky Hledal jsem Alláha, našel Ježíše (tu naopak vřele doporučuji), když začal hlouběji zkoumat islám. Náhle zjišťoval, že ten Mohamed, o kterém mu už od dětství tak nadšeně vyprávěli, vlastně nemá se skutečným Mohamedem z hadísů a koránu moc společného. Ten první byl laskavý a mírumilovný člověk, který bojoval, jen když musel – a ten druhý byl zloděj, vrah a násilník, který se neštítil ani znásilnění nebo úkladné vraždy.

Nabeelova džamá’a to řešila podobným způsobem, jakým se někdy křesťané vypořádávají s nepohodlnými verši – prostě se o tom nemluvilo a doufalo se, že to studenti nebudou zkoumat příliš do hloubky. Což je mimochodem řešení, které v dost slušném procentu případů funguje, protože lidé opravdu neradi zkoumají něco do hloubky a neradi mění už zažité věci.

Pokud se ale chci vyhnout tomu, aby si moje děti jednou také kladly otázku: „Co dalšího mi ještě neřekli?“, musím jim říct celou pravdu. To příjemné, i to nepříjemné. To, co mám sám rád, i to, co až tak rád nemám.

Z nějakého důvodu se Bůh rozhodl, že nám tyhle nepříjemné věci nechce zastírat. Že i když chce, abychom ho milovali, nebude to dělat stejně jako nadržení kluci při námluvách – to je hned každý nesobecký, pro lásku všehoschopný miláček, který přece nemá téměř žádné nároky a jde mu jen o blaho milované bytosti.

Ne. Tudy on prostě nepůjde.

Z nějakého důvodu se rozhodl, že nám na rovinu řekne, co má rád a co ne, co miluje a co nenávidí, co nechá projít a kde hodlá tvrdě zakročit. Může se mi to nelíbit, můžu s tím nesouhlasit, ale jak říká klasik, to je asi tak všechno, co s tím nadělám.

Docházím z toho k jednoduchému závěru: Bůh chtěl, aby se to o něm lidé dozvěděli. Chtěl, aby se dozvěděli o kříži – ale třeba i o těch medvědicích. Je to takové: „Tak, tady mě máš, takový jsem – se vším všudy. Ber, nebo nech být.“

A jestli to tak Bůh chce, kdo jsem já, abych mu přimalovával čertovské rohy – nebo naopak svatozář?