St 23. 8. 2017

Kde zůstala chlouba?

Lukáš Makovička, Kázání
433x přečteno
Kde zůstala chlouba?

Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry. (Ř 3:27)

Jeden človíček, kterého si osobně vážím jako věrného a poctivého křesťana, položil během své řeči na konferenci posluchačům sugestivní otázku: „Co je to víra? Je to Boží dar, nebo náš skutek?“ Nu, byla to kalvinistická konference, takže otázka byla řečnická. Správně je to první, že.

Když kázání skončilo, šel jsem ho otravovat. Taky řečnickou otázkou. „Víš co je to falešné dilema?“ vypálil jsem na něj, a když se zatvářil rozpačitě a zjevně čul nějaký podraz, hned jsem pokračoval: „To je, když se tě zeptám, jestli jsou tyhle moje hodinky ručičkové, nebo na baterku. Žádné dilema ve skutečnosti neexistuje – ony jsou obojí a to ‚nebo‘ je tam uměle. Stejné je to i s vírou – Bible říká, že je obojí. Že je to skutek i dar zároveň.“

Podívali bychom se tedy na to, v jakém smyslu je víra skutek, v jakém smyslu je víra dar a nakonec, kde zůstala chlouba.

V jakém smyslu je víra skutek?

Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (J 6:29)

Moše a Ibrahim seděli v parném poledním slunci u cesty a hlavami se jim nehonily moc pěkné myšlenky. Už třetí den neměli co do úst a útroby se jim nepěkně svíraly.

„Lidi jsou dneska hrozný držgrešle,“ prohodil chraplavě Moše k Ibrahimovi, „člověk by řek, že by určitě mohli dát kousek chleba starýmu mrzákovi, ale oni se radši budou dívat jinam a tvářit se, že tu nejsme.“

Ibrahim mlčel. Mošeho neustálé skuhrání mu už lezlo na nervy. Taky měl hlad, ale na rozdíl od Mošeho si nemyslel, že je mu někdo povinen dávat svůj chleba. A stěžování nesnášel – užil si ho dost doma. Ale tři dny… to bylo dost i na něj.

„Hele, třeba nám dá něco támhle ten,“ zaostřil oči na vzdálený obláček prachu, který se pomalu blížil. Jenže jakmile se toužebně očekávaný pocestný přiblížil na dohled, srdce mu zase kleslo do kalhot. „Ksakru,“ odplivl si, „že nám sem šejtan musel dneska zavát zrovna pomatence Nábala.“

Nábal, s láskou zvaný Pomatenec, skutečně neměl v městečku moc dobrou pověst. Byl to divnej staroch, žijící v divný chatrči, stranící se lidí, což je taky divný, protože proč by se do háje měl někdo vyhýbat třeba naší skvělý společnosti, že, měl divný řeči o divných věcech a vůbec – prostě pomatenec.

Takže když se Ibrahim díval na Nábalovy natažené ruce, ve kterých svíral dvě chlebové placky a zjevně jim je nabízel, vůbec mu to nedávalo smysl. Proč nám to dává? šrotovala jeho neúnavná mysl. A dává nám to vůbec? Neucukne nakonec, aby z nás měl srandu? Co za to bude chtít? Musíme pak donekonečna poslouchat jeho blbý kecy?

Moše nic takového neřešil. Chleba je chleba, ať už pochází odkudkoli. Prostě natáhl svou špinavou pracku a za chvíli už se krajinou rozléhalo jeho hlasité mlaskání. Nepoděkoval. Kdo by taky děkoval pomatenci Nábalovi, že?

„Já si nedám, díky,“ odtušil nakonec Ibrahim po půlminutě úporného přemýšlení. Chleba je chleba, ale vážně si ho nechci vzít od něj, myslel si přitom, kdoví, kde je v tom schovaný nějaký háček. Zas takovej hlad ještě nemám.

Nábal jen pokrčil rameny, schoval chleba zpátky do vaku a beze slova odešel.

No však víte.

Pomatenec.

<><

Takže tady máme dva žebráky, kteří dostali stejnou nabídku, stejnou „milost“ – ale jeden z nich odcházel domů s plným žaludkem a druhý s prázdným.

Když se poctivě zamyslíme nad otázkou proč, zjistíme dvě jednoduché věci: jeden z nich Nábalovi aspoň minimálně věřil a druhý ne – a jeden z nich natáhl ruku a druhý ji nenatáhl. Moše, ten sytější, oproti svému protějšku udělal navíc dvě věci: uvěřil Nábalovi, že to není žádná past ani trik, a natáhl ruku. Nebudeme chodit kolem horké kaše – mně to prostě velmi nepříjemně připomíná „skutek“ či ještě jiné odporné slovo, „rozhodnutí“.

Moše se rozhodl nějak a Ibrahim jinak.

Ježíš by asi Mošemu řekl: „Tvá víra tě zachránila,“ a nejspíš by přitom ani neměl dojem, že tím ubírá Nábalovi na jeho zcela zasloužené slávě.

Jenže: podívejme se prosím blíže, jaký je to skutek.

Víte, Bible na jednu stranu říká Ježíšovými ústy, že to skutek je – ale na druhou stranu jasně ukazuje, že je tak nepatrný, tak malinký, nicotný a malicherný, že ho Pavel uvádí jako protiklad k jakémukoli lidskému úsilí nebo snažení.

Stručně řečeno, Mošeho to prostě vůbec nic nestálo ani k tomu nic nepotřeboval.

Na rozdíl od Nábala nestrávil hodiny na poli ve snaze vypěstovat nějaké to obilí, nemusel překonávat nepřízeň počasí, nepotil se u mlýnských kamenů, nezašpinil se při zadělávání těsta, nepřikládal do pece při pečení ani nehledal dobré místo na uskladnění. Nemusel tedy vyvinout vůbec žádné úsilí.

Na rozdíl od Nábala nemusel nic vědět. Ono se to nezdá, ale k upečení chleba je třeba docela dost znalostí – už jen to, kdy co a kam zasadit a jak se o rostlinky co nejlépe starat, není úplně jednoduchá věc. Jenže tohle Mošeho trápit nemuselo. On žádné znalosti, moudrost ani zkušenosti nepotřeboval – všechno zajistil Nábal.

Podívejme se navíc, co nám toto rozhodnutí a skutek řekne o samotném Mošem. O Nábalovi teď už víme, že to byl minimálně trochu schopný farmář a pekař a měl určitou míru vytrvalosti, ale co víme o Mošem?

Nu, nevíme o něm nic.

Moše k tomuto rozhodnutí totiž vůbec nic nepotřeboval.

Nemusel být dvakrát inteligentní. Je to zvláštní, ale ten chytřejší z celé dvojice byl zřejmě Ibrahim – a právě jeho inteligence mu svým způsobem bránila uvěřit. Tím nechci říct, že člověk musí být s prominutím blbej, aby uvěřil, ale jen to, že někdy je prostá, slepá až tupá víra lepší než tisíc propracovaných, obezřetných a vznosných myšlenek. Mošeho žaludek by vám o tom mohl vyprávět.

A nemusel být ani nijak dobrý člověk. Vlastně nemusel být vůbec dobrý člověk. Mohl to být chamtivý, uremcaný, prolhaný a zrádný křivák a mizera – jenže chleba je chleba, a když má člověk hlad, tak nějaké ty pochybnosti překoná, no ne? Ibrahim byl z té dvojice zřejmě o něco lepší člověk, jenže ctnost je vám v takové chvíli na dvě věci a počítá se jen a jedině víra.

Rozumíte, co chci říct? Když si jen na chvilku popřemýšlíme o víře v běžném slova smyslu, nutně dojdeme k závěru, že se rozhodujeme, komu a čemu věřit. Dnes a denně. Rozhodujeme se, jestli uvěříme tomuhle slibu a téhle výstraze, této radě, tomuhle povzbuzení a tady té nabídce. Je to tak prostá a jednoduchá činnost, že nad ní ani nijak zvlášť nepřemýšlíme.

Je to dokonce tak prostá a jednoduchá činnost, že ji zvládne i kojenec v postýlce. Ještě neumí mluvit, ještě ani pořádně nevidí, ještě se nedokáže pohnout z místa – ale když mu máma strčí prs k tlamičce, zjistíte, že už umí věřit. No mlíko je mlíko, ne?

Víra je tedy v principu tak prostá a jednoduchá činnost, že pokud člověk není v bezvědomí, dokáže ji vykonat. Tak nenáročná, že ji „umí“ i nemluvně a člověk na pokraji smrti hladem. Nic nás nestojí. Nic po nás nevyžaduje. Nic po nás nechce.

Jen uvěřit.

Přesto je to v určitém smyslu „skutek“ a „rozhodnutí“ – Ibrahim a Moše vám to klidně dosvědčí, jestli se s nimi někde potkáte – a to mnohdy s dalekosáhlými důsledky.

Kromě toho, pokud se víru za skutek nestydí výslovně označovat sám Ježíš a zjevně chce, abychom tu něco udělali a nějak se rozhodli, tj. abychom „uvěřili“, proč bych se za to měl stydět já?

<><

Poznámka pro rýpaly s Českým studijním překladem Bible:
Řekli mu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ (J 6:28–29)

Než mi začnete tvrdit, že v tom verši se píše, že víra je Boží skutek, tj. že ho dělá Bůh, prosím přečtěte si bezprostřední kontext. Je to odpověď na otázku lidí, co mají dělat, jak mají dělat správné, Boží skutky. A povinnost něco dělat se zde ukládá nikoli Bohu, ale lidem – „abyste věřili“. Jestli to chcete chápat po svém, prosím, ale dost pochybuju, že to takhle pochopili ti lidi, co jim to Ježíš říkal, protože se ho obratem ptají: „A co jako uděláš, abychom ti (my) uvěřili?“

Celkově se snažím říct, že v tom oddílu jako celku, až do konce kapitoly, vidíme celkem pěkně obojí – že je víra dar, ale že je i skutek. A já si prostě nemyslím, že se to navzájem ruší a měl bych jedno z toho škrtnout či „odvysvětlit“.

V jakém smyslu je víra dar?

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2:8–9)
Víra je tedy ze slyšení zprávy, a tou zprávou je slovo Boží. (Ř 10:17)
„Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (J 6:65)

Vzhledem k tomu, kolikrát jsem za poslední dobu slyšel výrok „víra je Boží dar“, mě při prohledávání Bible poněkud zarazilo, že jsem to nikde nenašel. Výslovně se tam píše, že je víra skutek, jak jsme viděli výše, ale nikde tam výslovně není, že je to dar – pouze v 1K 12:9, ale to je v oddílu o duchovních darech, které nedostává každý stejné.

Přesto si myslím, že je ten výrok pravdivý a platí – a dá se mimo jiné odvodit třeba z veršů uvedených výše. Víra je dar hned v několika ohledech:

Za prvé, bez Nábalovy nabídky by se Moše mohl snažit věřit dle libosti, ale pořád by měl prázdný žaludek. Víra sama o sobě nic neudělá. Je jen jako ruka, která přijímá, ale nevytváří nic sama o sobě. Bez Nábala by Mošeho víra byla marná, prázdná a falešná.

Čili i naše víra v Boha je dar v tom smyslu, že pokud by Ježíš skutečně nepřišel a nezemřel za nás, ani naše víra by neexistovala, protože by zkrátka nebylo čemu věřit.

Za druhé, víra je ze slyšení. Když byl v Jákobově době hlad v celé zemi, někdo mu přinesl zprávu, že v Egyptě mají obilí – a Jákob tomu uvěřil. Ale pokud by se o tom nedoslechl, pokud by mu to nikdo nesdělil a neřekl, tak by opět nemohl uvěřit, protože by neměl čemu. Tu zprávu mu přinesl někdo jiný a je to tedy v jistém slova smyslu „dar“.

Za třetí, vše co mám a co jsem, jsem dostal od Boha – tedy i schopnost a možnost něčemu věřit a rozhodovat se.

Za čtvrté – a tady se nám to začíná trochu zamotávat – ačkoli víra je sama o sobě jednoduchá a prostinká činnost, často nám brání uvěřit různé překážky, předsudky, zvyky, sklony a podobně. To byl koneckonců Ibrahimův případ – kvůli předsudkům a řečem druhých lidí Nábalovi neuvěřil, že mu opravdu chce jen dát najíst, a chleba si nevzal.

A já se rozhodně nechci tvářit, že tohle není problém.

Když má průměrný Čecháček uvěřit evangeliu, musí překonat dost značnou hromadu překážek a předsudků – počínaje ateistickou výchovou a obecnou nedůvěrou k církvi, přes karikatury náboženství leckdy podpořené existujícími náboženskými postavami, až k našim sklonům skrývat své vlastní špatné činy a tím pádem nechtít věřit v existenci Boha, který to všechno vidí a soudí.

Je zvláštní, kolik lidí včetně mně osobně uvěřilo v Boha v podstatě proti své vůli, aniž by ho nějak zvlášť hledali – protože je k tomu Bůh dovedl či dotlačil. Různými způsoby, přesvědčováním a otázkami, trápením a těžkostmi, s pomocí jejich tužeb či obav.

C. S. Lewis ve své knize Zaskočen Radostí, kde popisuje své obrácení, píše:

V letním trimestru roku 1929 jsem se vzdal. Uznal jsem, že Bůh je Bůh. Klekl jsem si a modlil jsem se – té noci jsem byl patrně nejnešťastnějším a nejváhavějším konvertitou v celé Anglii.

Nuže, to příliš nevypadá na nějaké slavné rozhodnutí, že? Víte, ona i Mošeho v našem příběhu k té víře dohnala nouze – za normálních okolností by se Nábalovi nejspíš zdaleka vyhnul. Když si přečtete celou Lewisovu knihu (což je poněkud složitější a filozofičtější čtení), zjistíte, že i jemu stavěl Pán Bůh vytrvale pravdu před oči takovým způsobem, že se jí nedokázal vyhnout, a nakonec kapituloval.

Víra je tedy dar i v tom smyslu, že nás Pán Bůh k tomuto rozhodnutí musí dovést a leckdy i dotlačit. Dokonce i s tak prostou a jednoduchou věcí, jako uvěřit pravdě, potřebujeme pomoct.

Jen si všimněte, že ten skutek tam ale stejně zůstal. C. S. Lewis píše: (já) jsem se vzdal, (já) jsem uznal, (já) jsem klekl a modlil se. Nakonec, i se vší pomocí a milostí, Bůh prostě nebude věřit za vás.

I kdyby si Nábal dal na čas a Ibrahima se snažil přesvědčit, i kdyby chudák hladověl už celý týden, i kdyby byl Nábal poslední člověk na světě, stejně se nakonec Ibrahim musí rozhodnout, jestli mu uvěří nebo neuvěří. Nábal ho k tomu může dovést, dotlačit, povzbuzovat i nabádat – ale nemůže to za něj udělat. Ať bude situace jakákoli, Ibrahim si vždycky může zvolit raději zemřít, než mu uvěřit.

A jestli mi chcete tvrdit, že se správnými pákami se k víře dá dotlačit každý, tak si prosím přečtěte Bibli nebo se jen tak obyčejně rozhlédněte kolem sebe.

Kde zůstala chlouba?

Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry. (Ř 3:27)

Toho dne se Moše dobelhal domů a hned ve dveřích hlaholil: „Dneska jsem se pořádně nadláb! A víš proč? Protože jsem dokázal uvěřit starýmu Nábalovi – a ten pitomec Ibrahim to nedokázal.“

Jeho stará žena se otočila na lůžku a hned ho sjela na dvě doby: „No tak to se divím, že ještě stojíš na nohou – taková námaha! Nenajedl ses prostě proto, že ti pomatenec Nábal dal kousek svýho žvance? To se nestydíš chlubit se takovou pitomostí?“

Upřímně, ne že bych k něčemu podobnému taky občas neměl sklony, ale jako vážně? Chlubit se, že jsem něčemu uvěřil? Když to zvládne kojenec v postýlce a stařec nad hrobem? Když k tomu není třeba inteligence ani ctnost? Když by to bez nabídky a zprávy ani nešlo? A když v tom i přes tohle všechno stejně potřebuju spoustu pomoci?

No to se tedy vážně mám čím chlubit, děkuji pěkně.

Ano, takový Moše se mezi námi leckdy najde, jenže lidé jsou schopní se předhánět i v tom, kdo vyvede větší hloupost a hovadinu – tedy chlubit se i tam, kde byla veškerá chlouba vyloučena a člověk by se měl spíš stydět.

Nakonec tedy můžeme podobně jako C. S. Lewis prohlásit: „Ano, jsem uvěřil. Ale být na to pyšný? Proč? Jen jsem se značným zpožděním a spoustou Boží pomoci udělal něco naprosto nepatrného, co jsem měl udělat už dávno a udělat jsem to nechtěl.“

Takže kde zůstala chlouba? Nu, byla vyloučena.

Jakým zákonem?

Zákonem víry.