29. 3. 2013

Existují víly?

Lukáš Makovička, Kázání
4688x přečteno
Existují víly?

Nedávno jsem narazil na jeden ateistický článek zabývající se otázkou Boží existence. Jeho autor argumentoval následovně:

Věřící říkávají, že přece nebylo dokázáno, že Bůh neexistuje – a proto, proč v něj nevěřit. Problematičnost této úvahy snad nejlépe ukazuje tzv. vílí argument. Víme jistě že neexistují víly? Je to dokázáno? Lidé v existenci víl dost dlouho skutečně věřili (viz. wiki). Co se stalo, že v jejich existenci věřit přestali? Jaký důkaz jejich neexistence se objevil?

Odpověď je jednoduchá: neobjevil se žádný důkaz jejich neexistence. Jak začal ve společnosti nabývat na významu racionální přístup ke světu, lidé si začali uvědomovat, že vlastně neexistují žádná hodnověrná svědectví o existenci víl (ačkoliv neověřená svědectví existovala). Neexistují po nich žádné stopy, nepotřebujeme je k vysvětlení žádných jevů či úkazů – a logický závěr z toho byl a JE, že tedy víly s největší pravděpodobností neexistují. S absolutní jistotou to však vlastně dodnes nevíme…

Nevím, jestli si toho je autor vědom, ale používá Čapkovu figuru zápasu perem č. 6 jménem „hastroš“: Místo odpůrce, jaký skutečně je, se podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Osobně by mne nikdy ani nenapadlo uvádět podobný argument v otázce Boží existence. Pokud si pročtete Bibli, nikde tam nic takového nenajdete. Kromě toho jaksi vychází z nevyřčeného axiomu, že důkazů pro existenci víl je asi tolik, kolik je důkazů pro existenci Boha – což je tvrzení velmi hrubě nepravdivé.

Rád bych tedy přispěl pár poznámkami k otázce „dokazatelnosti“ Boží existence – podle toho, co vidím, co jsem slyšel a co znám. A možná dojde i na víly.

Co vidím

Blázen si v srdci říká: Bůh není. (Ž 53:2)

Ačkoli můžete z výše uvedeného verše získat dojem, že se vás budu snažit nějak prvoplánově urážet, není to mým úmyslem. Spíš se ho pokusím vysvětlit – a to z pozice člověka, který přesně takovým bláznem kdysi býval.

Když se totiž podíváme na chudáčky víly, musím s autorem článku souhlasit: neexistují žádná hodnověrná svědectví, neexistují žádné stopy, nepotřebujeme je pro vysvětlení žádných jevů či úkazů.

Jenže pokud bude tvrdit, že to samé platí pro Boha, je vedle jak ta jedle. Ve skutečnosti z toho v Božím případě neplatí vůbec nic – a protože musíme někde začít, tak začneme stopami, jevy a úkazy.

Když se ráno probudím a kouknu do zrcadla, vidím poměrně neklamnou stopu Boží existence – tvora sice rozespalého, avšak poměrně inteligentního, živého, schopného reprodukce a uzpůsobeného k určitým záležitostem. Vylezu ven z domu a co nevidím – stopy Boží existence všude kolem. Prohlížím si oblohu, kde každý den podle stanoveného řádu vychází slunce, dívám se na zemi, kde rostou stromy a květiny a prohání se kdejaká havěť, a vidím neklamné stopy Boží existence – stvoření ukazující na svého Stvořitele, výrobky ukazující na svého Výrobce.

A to prosím Stvořitele a Výrobce neskonale moudřejšího, inteligentnějšího a schopnějšího než kdokoli z lidí. Nikdo z nás neumí „vyrobit“ od základu ani tu nejobyčejnější trávu, která dnes vyroste a zítra ji hodíme do pece. To všechno jen využíváme, ale stvořit bychom to nedokázali.

„Blázen!“ budou si ťukat ateisté na čelo. „Každej přece ví, že to vzniklo evolucí, postupným vývojem za miliardy let. Tohle že je důkaz?“

Inu ano. Je. Když se totiž podíváme na evoluci, tak ona poměrně hrubým způsobem popírá jednu základní pravdu, podle které se i vy sami celý život řídíte: „Kde je nějaký výtvor, musí být i tvůrce.“ Evoluce to popírá, říká: „Je tu výtvor, ale tvůrce chybí, vzniklo to samo“ (tzv. „přirozeným výběrem“, tedy v podstatě náhodným procesem).

Nevím jak vy, ale já člověku, který takto věří, říkám blázen.

Totiž jak budete říkat člověku, který věří, že když někde nechá hromadu šrotu, za pět (deset, sto, tisíc, milion) let z ní bude letadlo? Co třeba… blázen? A jak budete říkat člověku, který věří, že když nechá ve sklepě v hrnci polívku a ona zplesniví (tedy jsou v ní miliony miloučkých bakterií), tak z ní za pět (deset, sto, tisíc, milion) let najednou vyleze třeba trilobit?

Vždyť přece víte, co s tou polívkou bude za pět let, ne? Bude to plesnivý hnus. A za deset let už tam bude možná jen ten hrnec. Jak tedy může tímto procesem, že něco necháte samo o sobě s prominutím shnít (i kdyby to hnilo miliony let), vzniknout nádherný řád stvoření, který vidíte všude kolem? To si přece může myslet jen… blázen.

Znovu, „blázen“ není v daném případě pokus o nadávku. Je to zkrátka popis člověka, který věří někdy i naprosto očividné hlouposti, protože jí věřit chce. Sám jsem takový blázen býval a přesně téhle hlouposti jsem věřil, protože se mi zkrátka hodila do krámu (a abych jí mohl věřit v klidu, raději jsem ji příliš dopodrobna nezkoumal).

Když jsem jel jednou do práce, v trolejbusu vedle mne seděl nějaký mladý adventista s jedním svým známým – a pokoušel se ho velmi neobratným, začátečnickým způsobem „evangelizovat“. Nakonec mu položil otázku: „Ty, a kdyby Bůh opravdu byl, nevadilo by ti to?“ Inu, co se asi tak mohl dozvědět, že: „No jasně, že ne…“

Seděl jsem tam potichu a myslel jsem si: „Člověče, ty to asi ani nevíš, ale lžeš si do kapsy. Nikdo z nás, kdo děláme zlé skutky a nechceme se k nim přiznat, nechce Boha, který všechno vidí a kterému se budeme muset chtě nechtě zodpovídat. Taková myšlenka nám velmi vadí.“ Když tedy mluvíme o Boží existenci, musíme si mimo jiné uvědomit, že máme jako lidé velmi silný motiv nechtít věřit v Boží existenci – a popírat veškeré důkazy, které máme před očima.

Ale zpátky k evoluci, tedy vysvětlení „vzniklo to samo“, náhodou. Jedním z poměrně známých argumentů „pro“ je tzv. příklad opice s psacím strojem. Ten říká, že když necháte opici dost dlouho bušit do psacího stroje, nakonec ve vší té změti náhodných věcí najdete i něco smysluplného – opice napíše třeba Shakespeara. Tedy že i náhoda může stvořit nějaký řád.

Když to ale zkusíme aplikovat na otázku stvoření kolem nás, velmi tvrdě narazíme. Tenhle argument mimo jiné nemůžu sežrat jakožto programátor. Když totiž pustím náhodný generátor písmenek (obdobu oné opice s psacím strojem), vyleze mi třeba tohle:

yiumolahdwvpvjfa­jipqzqabkowiv­zecafklddmxxcxrpx­qgwyduzakwqmxpbfo­nynwtogvypsvcgvyw­gxoiwurbtvtfdvu­iuefmwraidtrxud­cvngwfpyvqtmnfdux­mmflobncbocjce­vefrzanglwppo­eozexabpoadsbfwwyq­mwcyrcbetitxi­arirxtynknwbhxsaz­jpqhxaooyecpnqyv­blhanfwojcwgppbmrxqcp­niktpjgerka

Vyznačil jsem vám tam v podstatě jediné české slovo, které generátor vyhodil (s nějakou tolerancí třeba pro zkratky apod. by se jich tam dalo najít víc, ale to teď není až tak důležité). Zdálo by se tedy, že tvrzení platí: i náhoda může stvořit něco smysluplného, nějaký řád.

Jenže já se pak z pozice programátora ptám: Ano, je tam jedno smysluplné slovo, které náhoda vytvoří někdy – a pak hromada chaosu beze smyslu, kterou náhoda vytvoří vždycky. Když se oproti tomu podívám na stvoření, vidím mnoho smysluplných věcí a řádu, které náhoda vytvoří jen velmi výjimečně (viz malý vzorek) – a nevidím téměř žádný chaos beze smyslu, který náhoda vytváří vždycky. Je-li někde řád a smysl bez všeho toho balastu kolem, pak zřejmě nemohla být při činnosti jen pouhá náhoda – a musíme hledat tvůrce.

Dále, uvědomte si prosím, že výchozímu argumentu evoluce: „Výtvor ještě nemusí znamenat, že existuje tvůrce,“ nevěří do důsledků ani sami zastánci evoluce. Nikdo z nich, ani jeden, se podle něj v životě nechová.

Jednou jsem mluvil s jedním svým kamarádem a on mi namítal: „Pokud existuje aspoň teoretická možnost, že by třeba jedna stránka smysluplného textu mohla vzniknout náhodou, musíš to přece vzít v úvahu.“

Opáčil jsem: „Až já tebe uvidím, že vezmeš nějakou stránku se smysluplným textem, třeba s nějakou povídkou, a budeš vážně uvažovat, jestli to není dílo náhody, tak to možná zvážím. Jenže i ty sám víš, a to u díla nepoměrně jednoduššího než stvoření, že když je tu smysluplný text, musí mít autora.“

Jean Voltaire Bezbožník byl zatvrzelý ateista. Rodina Bezbožníkových byla ateistická již několik generací, a dokonce ho pojmenovali po dvou známých ateistech – Rousseauovi a Voltairovi.

Nu a milý Jean jednoho nemilého dne letěl letadlem přes Sibiř – a letadlo se jaksi pokazilo. Muselo nouzově přistát uprostřed země nikoho, bez jakékoli známky civilizace. Vysílačka se rozbila a telefony tehdy ještě neměli, takže nakonec malé hrstce přeživších nezbylo, než se vydat nazdařbůh pustinou s nadějí, že na někoho narazí.

Putovali již několik dní. Byli notně zesláblí a pomalu ztráceli naději, když tu najednou někdo na jednom stromě uviděl ptačí budku. „Podívejte!“ zakřičel onen člověk. „Ptačí budka! To znamená, že tu někdy někdo byl. Teď máme naději!“

„Ale prosím tě,“ namítal ochable Jean Voltaire, „jakou naději? Vždyť to tu klidně mohlo vzniknout za milióny let samo. Že je tu nějaký výtvor, ještě přece neznamená, že musí být i tvůrce.“

O nějakou chvíli později narazili na lesní školku – však víte, takové ty stromy, co jsou nasázené v řadách za sebou v pravidelných rozestupech. „Tak tohle už musíš pochopit i ty,“ obrátil se druhý pilot na Jeana. „Tohle přece nemohlo vzniknout samo. Je tu řád – a tak tu musí být jeho tvůrce.“

„Ach kdybys nebyl tak tupý,“ opáčil Jean Voltaire v hluboké beznaději, „věděl bys, že to není pravda. Copak i tohle nemohlo vzniknout za milióny let samo? Ze všech náhodných variací se přihodit zrovna tady? Že je tu nějaký řád ještě přece neznamená, že existuje i jeho tvůrce!“

Pak si Jean Voltaire sedl k patě stromu a přál si umřít. Všechno bylo tak beznadějné…

Rozumíte, co chci říct? Žádný takový Jean Voltaire neexistuje. Po zemi nikdo takový nikdy nechodil. Ani sami ateisté nevěří svým axiomům: „Kde je výtvor, nemusí být tvůrce.“ Když vidí nějaký, dokonce i ten nejjednodušší výtvor, volají: „To musí mít autora!“ Jen v případě výtvoru nejsložitějšího a nejdokonalejšího jsou postiženi jakousi záhadnou slepotou – protože vidět nechtějí.

A když se nechce, je to horší, než když se nemůže.

Právě takovému člověku, který nechce vidět, co má denně před očima, věci nevysvětlitelné bez zásahu moci a moudrosti mnohem vyšší, než je ta naše, a vymýšlí někdy až nesmírně ubohé teorie a pohádky, jak se to asi tak mohlo stát, říká Bible blázen.

A obávám se, že oprávněně.

Co jsem slyšel

Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Kéfovi a potom Dvanácti. Dále se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich doposud žije, někteří však již zemřeli. Potom se zjevil Jakubovi a potom všem apoštolům. (1K 15:3–7)

Když se opět podíváme na chudáčky víly, musím s autorem znovu souhlasit: neexistují o nich žádná hodnověrná svědectví. Jenže když totéž zkusíte aplikovat na Boha – a v tomto případě už ne jako na nějakou obecnou bytost nad námi, ale na Boha Bible, pak je situace naprosto a radikálně jiná.

Povězte mi: Existuje Austrálie? Přešel Hannibal s vojskem a slony Alpy?

Že ano?

Ale na jakém základě to pokládáte za fakta? Byli jste v Austrálii? Nebo jste na vlastní oči viděli chobotnatce, kterak se plahočí přes horské štíty?

Nuže, já ne. Ani jedno. Že existuje Austrálie, vím jen ze svědectví druhých, slovy a obrazy, a to prosím poté, co prošlo velmi dlouhým řetězcem lidí, kteří Austrálii nejspíš nikdy neviděli. S Hannibalem je to ještě horší – o jeho přechodu Alp víme na základě jediného díla člověka, který psal na objednávku římských vládců (tedy ho lze podezírat z podjatosti), a to před několika tisíci lety. Přesto si dovolujeme dané svědectví pokládat za pravdivé (a mimochodem si myslím, že oprávněně).

A já jsem slyšel, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Slyšel jsem, že se to stalo před asi 2000 lety, když Palestinu spravoval Pilát Pontský. Slyšel jsem, že ho zabili veřejně a jeho smrt ověřili římští vojáci, kteří za ty roky museli vědět, co dělají. A slyšel jsem, že se pak ukázal nejen svým nejbližším, ale i pěti stům bratří najednou.

Musím se tedy ptát: To se jako děje běžně, že lidi vstávají z hrobů? Když se někde otevře hrob a z něho vyleze člověk, který před třemi dny umřel (a už se měl dle pravidel slušného chování rozkládat), to je jako normální? To jako nevyžaduje moc a sílu někoho, kdo je mocí a silou vysoko nad námi? To není důkaz, že je tu při činnosti někdo jiný než lidé? Vždyť žádný člověk nic takového udělat neumí!

Jistě, u výjimečných událostí žádáme i výjimečné svědky – je zřejmé, že pokud někdo bude třeba hlásit, že viděl mimozemšťany (nebo, co já vím, panenku Marii), jeho svědectví musí projít velmi přísnou kontrolou, než se mu odvážíme uvěřit, protože ta událost nezapadá do „přirozeného řádu“, který známe. Pokud bych měl někomu takovému uvěřit, muselo by být skutečně zřejmé, že je to svědek spolehlivý a věrný.

Jenže Kristovo vzkříšení, narozdíl od chudáčků víl, takové svědky má. Ve skutečnosti má svědky naprosto výjimečné. 11 z 12 apoštolů položilo za své svědectví život. Kdyby jen prohlásili, že ve vzkříšení nevěří, že nic takového neviděli, mohli si ušetřit někdy i velmi bolestivou smrt. Jejich smrt spolehlivě dokládá jednu věc – že upřímně věřili tomu, co hlásali (protože za lež nikdo umírat nebude, pokud ví, že je to lež). Dokládá, že to považovali za natolik spolehlivé, že byli ochotní za to položit život. Ve skutečnosti na zemi neexistuje žádný lepší a hodnověrnější test spolehlivosti svědků.

A víte, co hlásali? Inu, své očité svědectví. Že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.

Mám-li tato svědectví poctivě porovnat se svědectvími o existenci víl, pak ani omylem nemohu prohlásit, že je to jedno a totéž. Naopak – je to jako nebe a dudy. Jako pohádka – a skutečnost.

Můžete si samozřejmě zvolit ony svědky hodit do koše a jejich svědectví tamtéž – jen vás chci znovu upozornit na dvě věci: Zaprvé, že Bůh sám o Kristově vzkříšení výslovně říká, že jde o „důkaz“ (Sk 17:31), je tedy ve vašem zájmu ho velmi pečlivě zvážit.

A zadruhé, že v této oblasti více než kde jinde musíte podezřívat svůj rozum a úsudek z předpojatosti – protože Kristovo vzkříšení s sebou nese celou řadu důsledků, které nám, hříšným lidem, nikterak příjemné nejsou. Máme tedy celou řadu důvodů skutečnost oné události popírat – jak řekl ten pohan o evangeliích: „Je to už dávno a budeme doufat, že se to nikdy nestalo.“

Jenže nakolik mohu říct, ono se to stalo. Jako že existuje Austrálie a jako že Hannibal přešel Alpy.

Ježíš Kristus vstal z mrtvých.

Co znám

Vím, komu jsem uvěřil. (2Tm 1:12)

To, co napíšu dál, už není v žádném slova smyslu „důkaz“. Jen svědectví. Které (jako ostatně každé, na které narazíte) můžete hodit do koše, nebo se zamyslet nad tím, jestli nějakou náhodou není pravdivé.

Navíc si myslím, že to k dané otázce patří. Totiž kdyby za mnou někdo přišel, ať mu dokážu existenci své manželky, nezačnu při dokazování její existence popisovat veškeré „stopy, jevy a úkazy“ pojící se s jejím bytím, ale vysměju se mu do obličeje: „No jasně. Tak Jana neexistuje. Jenže já jsem se vedle ní dneska ráno probudil a ještě včera jsme spolu mluvili. Tyhle pohádky vyprávěj někomu jinému.“

Vím přece, s kým žiju. Vím, komu jsem uvěřil.

S tím se pojí jedna „nesnáz“: Bůh je neviditelný. Ateisté na to rádi poukazují stylem: „No jo, to se vám křesťanům hodí do krámu, říkat, že Bůh je neviditelný. Tak nemusíte dokazovat ani ukazovat zhola nic!“ Pak společně s Gagarinem vítězoslavně létají na oběžnou dráhu a že prý ani tam toho Boha neviděli.

Jenže víte, když Bible říká: Boha nikdy nikdo neviděl (1J 4:12), není to s nějakým postranním úmyslem a už vůbec ne s úmyslem vyhnout se otázce jeho „dokazatelnosti“. Zkrátka to tak je. Nevím, jestli jste si toho všimnuli, ale náš tělesný zrak je prostě dost omezený – je velká spousta nesmírně důležitých věcí, které očima nikdy nikdo neviděl ani neuvidí. Dokonce si troufám říct (společně s Biblí), že právě ty nejdůležitější věci na světě svým zrakem nikdo neviděl – a ani uvidět nemůže.

Začnu zlehounka: svýma očima jsem nikdy neviděl třeba gravitaci. Ano, vidím její účinky, ale ji samotnou? Na to mi zrak nestačí. Přesto tu je, stálá a neměnná – ale nepoznal jsem ji očima. Velká spousta dnešních přístrojů spoléhá na jev, kterému se říká „vlnění“ – rádiové vlny a podobně – a přesto naprostou většinu těchto vln nikdy nikdo očima neviděl. Ano, umíme je změřit, známe jejich účinky, ale nikdy jsme je neviděli.

Když přejdu k lidem, tak i u nich platí to samé: To nejdůležitější, co na lidech a v lidech je, nikdy nikdo očima neviděl. Nikdy jsem neviděl myšlenku. Ani jednu. Ano, dnes umíme změřit její ozvěny v mozku, ale že bychom mohli vidět ji samotnou? Neviděl jsem lásku. Jistě, vím, jak vypadají její projevy, poznám ji, ale „co“ to je, jak to vypadá? To jsem ještě neviděl. Neviděl jsem „dobrý charakter“. Ano, znám jeho projevy, ale jestli vy umíte ukázat na nějakou viditelnou věc a říct o ní: „Hle, dobrý charakter!“ pak mne prosím poučte, neb mně to přijde jako věc zhola nemožná.

Navíc všimnuli jste si, jak radikálním způsobem se změní vaše vlastní jednání s lidským tělem, když v něm tyhle neviditelné věci najednou schází? Dokud v něm jsou, netroufnete si lidské tělo odložit do hrobu jako odpad, který už k ničemu není – pohřbíváme přece až mrtvé.

Rozumějte, vy sami pokládáte člověka za vrchol inteligence na tomto světě, a vy sami víte, že když z člověka zmizí ta neviditelná část, už to s jeho inteligencí není zdaleka tak žhavé. Je-li tomu tak s člověkem, co je divného na tom, že i Stvořitel toho všeho je lidským očím neviditelný? Není to naopak přísně logické a očekávatelné?

A ještě dál, pokud říkáte, že „znáte“ nějakého člověka, nemíníte tím dokonce i vy sami, že znáte tu jeho neviditelnou část? Že víte, jestli je ta neviditelná část laskavá, nebo hrubá; jestli je věrná, nebo se na ni nedá spolehnout; jestli je spravedlivá, nebo nespravedlivá; pravdomluvná, nebo prolhaná? A jak to, prosím vás, víte? To jste ty věci viděli vlastníma očima? Ukážete mi jejich fotku? Nebo je poznáváte jen jaksi nepřímo, z jejich důsledků a projevů – a ze slov a myšlenek, které jste vlastníma očima nikdy neviděli?

Proč se tedy tak pohoršujete nad tím, když někdo říká: „Znám Boha“? Proč právě tady, ze všech živých bytostí, najednou vyžadujete „to bys ho musel na vlastní oči vidět“? Proč všechny ty věci, které sami používáte k poznávání neviditelného nitra druhých lidských bytostí – a pak se kasáte, že je „znáte“ – u Boha najednou použít nesmíme a máme se spoléhat na smysl, který se k takovému poznávání naprosto nehodí, tedy lidský zrak?

Takže ještě jednou: Ano, Bůh je neviditelný. Nic divného. Vlastně se to dá čekat. Ale přesto ho znám. Vím, komu jsem uvěřil.

První věc, kterou si potřebujeme uvědomit, je, že Bůh mluví. I lidi ve skutečnosti „poznáváme“ ze dvou primárních zdrojů: Z jejich slov – a z jejich činů. Mojžíšovi Bůh říká: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?“ (Ex 4:11) A na jiném místě je napsáno: Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků (Žd 1:1)

Mluvíval? Jak?

Inu, když si pročtete Bibli, tak těch způsobů byla celá řádka. Izraelci pod Sinajem slyšeli hřímající hlas, Elijáš slyšel hlas tichý a jemný. Ezechiel měl vidění, Josef sny. Se Samsonovými rodiči se potkal anděl, apoštola Jana Bůh „vytrhl“ do nebe. Petrovi dává Bůh vidění – a pak se s ním normálně vybavuje a vysvětluje, co má teď dělat (zajít na návštěvu ke Kornéliovi).

Zmíněný verš ze Židům má ještě pokračování: v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu (Žd 1:2). Narozdíl od současných „tradičních“ křesťanů nevěřím, že to ruší veškeré ostatní způsoby, jakými Bůh k lidem mluvil, tedy sny, vidění, přímou řeč a podobné taškařice (přečtěte si v Jóelovi 3:1, copak se má dít, až na lidi bude vylit Boží Duch) – ale v každém případě jest to způsob zdaleka nejsrozumitelnější.

Totiž jestli chcete mluvit třeba s Angličanem, nejlepší to bude anglicky. A podobně, pokud Bůh chtěl mluvit k lidem, logicky nejlepší způsob byl ústy a jazykem, životem a příkladem, neb to je lidem jaksi vlastní.

Takže ještě jednou: Bůh žije. Mluví. Jedná. Já vím, komu jsem uvěřil. Znám ho, i když jistě ne dokonale. A ten, koho poznávám, se jaksi až příliš podezřele podobá jistému Ježíši Kristu z Nazareta, vzkříšenému z mrtvých. Nebo abych byl přesnější, je úplně jako on – ač i já se bohužel podobám jeho učedníkům a bývám poměrně dost natvrdlý.

A tak poznávám někoho, kdo je velmi pevný ve svých názorech, pevný jako skála. Ty moje se velmi snadno mění, zvlášť v nějakém trápení či pokušení je hrozné sledovat, jak je člověk liknavý a jak rychle opouští věc, kterou ještě před chvílí považoval za „tu moudrost“, když žití podle ní začne trošku bolet.

Poznávám někoho, kdo mne zná mnohem lépe, než se znám sám. Leckdy totiž ani pořádně nerozumím, proč dělám to či ono, nebo proč se cítím tak, jak se cítím – a upřímně, mnohdy je to zkrátka proto, že si to hlavně nechci přiznat. On to ví. Vidí mi až do žaludku, až do morku kostí, až k pohnutkám a motivům.

Poznávám někoho, kdo mluví, kdo je přímý a velmi ochotný vysvětlovat – pokud s ním člověk jedná také přímo, důvěřuje mu a nesnaží se ho jen chytit za slovo či pokoušet (což jsou věci, které koneckonců nemáme rádi ani my sami a s člověkem, který nám je provádí, se taky moc nevybavujeme).

Poznávám někoho, kdo je pravdomluvný. To prosím tady na zemi není úplně jednoduchá věc – my lidé se pro pravdu (zvlášť o sobě) snadno urážíme a chováme se pak velmi nepěkně. V Bohu pak poznávám někoho, kdo mi říká pravdu, i když ví, že se mi nebude líbit – a že s ní možná budu muset mnoho let zápasit.

Poznávám někoho, kdo mne podržel v těžkých chvílích – když to vypadalo, že se některé věci hroutí, když se mi nedařilo, když mi lidé ublížili, když jsem sám v něčem hanebně selhal, když jsem něčemu vůbec nerozuměl. Je to někdo, komu jsem svěřil i věci, které jsem nikdy neřekl žádnému člověku – a není to v daném ohledu jen „dutá vrba“, která vás sice vyslechne, ale nijak vám neporadí ani nic neudělá.

A poznávám někoho, kdo je svatý. Tím myslím, že v jedné věci je úplně jiný, než jsem já – není v něm ani stín něčeho zlého, žádná lež, žádná snaha mne ponižovat, pomlouvat, srážet, trápit, pomáhat si nespravedlivým způsobem a podobně – a že tyhle věci z celého srdce nenávidí. Jeden spolužák se mne jednou ptal, jestli jsem byl na Boha někdy naštvaný. Opáčil jsem: „Jistěže ano, jenže jsem pak vždycky zjistil, že jsem naštvaný neprávem.“ Že mi Bůh nic zlého neudělal – ač jsem mu možná nerozuměl.

Jak ho poznávám? Inu, podobně jako vy sami „poznáváte“ jiné lidi – z jejich slov a činů, dnešních i minulých, těch, které jste slyšeli a viděli, i těch, o kterých vám vyprávěli druzí či jste si o nich někde přečetli.

Nic v jádru složitého ani nelogického.

Závěr

Jednou jsme šli s manželkou navštívit sestřičku, která nějakou dobu pobývala na psychiatrické klinice. A protože zrovna v tu dobu probíhal nějaký mediálně zajímavý případ, potkali jsme tam bandu jakýchsi mlaďochů od novin, kteří přišli vyzvídat. Nu a protože kolem zrovna nikdo jiný nebyl, vyzvídali na nás: „Vy jste tu taky kvůli tomuhle…?“

Když jsem jim odpověděl, že jsme z církve a jdeme navštívit jednu sestřičku, jeden z kluků se zatvářil velmi znechuceně a prohlásil: „Tak to jste tady na psychině fakt správně. Žádnej Bůh není.“

Šel jsem pak domů a přemýšlel jsem, kdo z nás dvou tam byl opravdu správně. Mne pokládají za blázna, protože věřím, že Bůh je. A Bůh pokládá za blázna toho mládence, protože věří, že Bůh není.

Jednoho dne to bude zřejmé i očím, zřejmé nade vší pochybnost. Ale i když dnes Boha očima nevidíme, důkazy jeho existence ani zdaleka nejsou na úrovni důkazů o existenci víl. Ba naopak. Jsou všude kolem, viditelné všem, kdo mají oči k vidění, uši k slyšení a mysl k nezaujatému přemýšlení.

A jen blázen, takový blázen, jakým jsem býval i já, si říká, že Bůh není.

<><

Malé doplnění: Dostal jsem e-mailem dvě reakce obsahující následující otázku/námitku:

Autor napsal: „Kde je nějaký výtvor, musí být i tvůrce.“ Tak by měl vysvětlit, jaký tvůrce stvořil toho boha o kterém píše.

na což jsem jednomu z dotyčných odpověděl následovně:

Autor vážně zvažuje, že tohle dovysvětlení do článku přidá, neb nejste první, kdo mi tuhle námitku uvedl (jste druhý :-). Pokusím se na ni odpovědět – jen předesílám, že vám odpověď asi nebude připadat uspokojivá a pravděpodobně to bude jen další položka do seznamu, proč je autor omezenec, onuce neschopná logického uvažování, lehkověrný snílek a fantasta zamrzlý ve středověku a tak – ale co se dá koneckonců dělat :-). Autor tu totiž musí mluvit o věci, o které má sám jen velice kusé informace, navíc z pramene, který nejspíš nebudete pokládat za důvěryhodný – a celá věc navíc (narozdíl od Boží existence, kterou lze odvodit z řádu kolem a pravidel v něm panujících) opravdu není žádným způsobem „dokazatelná“.

Bůh, tedy ten, kterého popisuje Bible, totiž není v rozporu s tímhle pravidlem. Není výtvor. Jeden z definičních znaků jakéhokoli výtvoru je, že má nějaký počátek – byla chvíle, kdy to vzniklo, předtím to nebylo (nebo bylo v jiné podobě, třeba hlína → hrnek), a najednou to je. Podotýkám, že evoluce a křesťanství nejsou v rozporu v otázce že stvoření kolem mělo nějaký počátek a někdy vzniklo, přou se o to, jak (a kdy) to vzniklo. Bible mi ale říká, že „Bůh nemá počátek ani konec“, „vždy byl a vždy bude“. Podle Písma mimo jiné Bůh stvořil i samotný čas a pravidla, jimiž se řídí náš vesmír – ale bylo by bláhové si myslet, že je jim sám poddán jako my, tak jako třeba truhlář nebude svůj život řídit podle pravidel pro nakládání se židlemi a není jimi omezen.

Nicméně jestli budete chtít vědět, „jak to funguje“, tak to prosím nevím. Tuhle informaci z pohledu na horské štíty, kvetoucí lučiny a zpívající ptáčky vyčíst nelze – podobně jako se z nich nedozvíme nic třeba o tom, jak (jestli) vypadá život po smrti. Autor se zde rozhodl uvěřit tomu, co nám o těchto věcech říká Ježíš Kristus – mimo jiné proto, že vstal z mrtvých a má tedy jedinečnou kvalifikaci – kterého pokládá za důvěryhodného z mnoha různých důvodů. Ale zároveň se zde autor bohužel podobá malému dítěti, kterému otec zatím některé věci vysvětluje jen v hrubých obrysech (svým dětem třeba také do detailů nevysvětlujeme, jak přišly na svět, to děláme, až když dospějí).

Nu a Otec v nebesích zde jaksi považoval za vhodné sdělit nám v podstatě jen to, co jsem už napsal: „Bůh nemá počátek, ani konec.“ Není výtvor. „Jak“ to funguje, nevím. Nemám to jak zjistit. Zde tedy zatím jen věřím, někomu, koho znám a pokládám ho za důvěryhodného a pravdomluvného. Autorovi to stačí. Vám to, obávám se, stačit nebude, předně pak nejspíš proto, že dotyčného Ježíše za dvakrát důvěryhodného nepovažujete. Přesto si troufám tvrdit, že „kdo v něho věří, nebude zahanben“.

Poznámka č. 2: Při diskusích s dalšími ateistickými přáteli mi přišlo, že dost často řeší akademickou otázku: „Může něco jen tak samo vzniknout? Či vzniknout náhodou?“ namísto otázky: „Mohlo to vše kolem vzniknout tímto způsobem?“ (A pak se prsí, jak že toho zpátečnického křesťana uzemnili.)

Prosím uvědomte si, že opice teoreticky může napsat Shakespeara – ale když tady kolem uvidím sepsanou jakoukoli divadelní hru, budu se ptát, kdo to udělal, a ani mne nenapadne vůbec brát v úvahu možnost, že to naťukala opice na psacím stroji. Stejně tak, i kdybych vzal v úvahu teoretickou možnost, že něco může vzniknout i náhodou, co to má proboha co do činění s otázkou, jak vznikl svět?

Neřeším přece akademickou otázku, ale zcela konkrétní problém. Neptám se, co by mohlo být, ale na to, co je. A odpověď, že svět kolem, se vším svým uspořádáním a řádem, krásou a nádherou, zákony a principy, mohl vzniknout náhodným procesem, mi přijde zcela hloupá a neuspokojivá, mnohem neuspokojivější, než kdyby mi někdo strčil pod nos Shakespeara a tvrdil, že to naťukala opice na psacím stroji.