Pepa
(aneb „Pozvěme Ducha Svatého dále“)
Mám jednoho přítele. Jeho pravé jméno není až tak důležité, říkejme mu třeba Pepa. Pamatuji si přesně, když jsme se potkali. Pepa patří ke druhu lidí, na které se nedá zapomenout. Pozval jsem Pepu k sobě domů, a řekl jsem mu, že je kdykoli vítaný. On mi na oplátku slíbil, že bude vždycky se mnou, a že mi bude se vším pomáhat. Pepa se stal stálým návštěvníkem v našem domě, a jeho smích zněl často naším bytem. Byl to zvláštní patron, tenhle Pepa, ale jeho přítomnost byla vždycky osvěžující.
Minulo pár let. Stále ještě jsem byl za Pepu rád. Jeho humor a jeho moudrost nešly přehlédnout, a jeho rady byly něco, co vždycky stálo za to. Jako by rozuměl snad úplně všemu. Někdy až příliš, říkal jsem si. Zdálo se mi, že si Pepa nárokuje čím dál tím větší část mého života, který přeci patří mě. Navíc, když byl poblíž, těžko jsem mohl pořádně vynadat své manželce, nebo dětem. To se potom vždycky tvářil strašně ublíženě, jako by ta slova snad patřila přímo jemu. Taky měl někdy nepříjemný zvyk do všeho mluvit. Ne že by jeho rady nebyly dobré. Jak už jsem řekl dřív, Pepa rozuměl snad úplně všemu. Ale je to přeci taky trochu můj život a nemusím si od něho nechat do všeho kecat. Někdy to bylo už otravné.
Řekl jsem si: „Nemusí taky všechno vědět.“ Ano, takhle by se to dalo vyřešit. Čas s Pepou, dřív hojně trávený, se trochu začal zmenšovat. Pepovi jsem už neříkal tolik věcí, jako dřív, co kdyby do nich zase chtěl mluvit. Koneckonců, jeho to stejně nezajímá, řekl jsem si. To jsou moje malé starosti, a vyřeším si je sám. Na to přeci Pepa není potřeba. S velkými starostmi, to za ním chodit budu. Přeci jen, lepšího rádce jsem na světě nenašel, a Pepa, to je opravdu mudrc.
Já nevím, co se to s tím Pepou děje. Vždycky, když spolu mluvíme, zdá se mi nějaký posmutnělý a v očích mívá jakoby vyčítavý pohled. Ne, že by mě nějak obviňoval, jen se smutně tváří, a občas poznamená, že už spolu nebýváme tak často, jako jsme bývali. Nevím, co tím chce říct. Copak mu není jasné, že to dělám kvůli němu, že ho už nechci otravovat těmi svými malými starostmi? A pak, co mu do toho vůbec je, co si nakoupím, co si vezmu na sebe, jak zaopatřím a vychovávám své děti? Nic. Vlastně vůbec nic.
Raději už s Pepou moc nemluvím. Vždycky, když s ním mluvím, mám pocit, jako by mě obviňoval. Všechno, co říká, a všechno, co dělá, dělá nejspíš proto, aby mi ukázal, jaký jsem špatný přítel. Ne, že by to říkal nějak naštvaně, to ne, Pepa je na to moc kultivovaný, ale mám ze setkání s ním vždycky pocit, že jsem strašně špatný. Copak nevidí, že dělám, co můžu, a že si vždycky urvu ze svého přeplněného rozvrhu aspoň kousíček, abych byl s ním? Že i když mám tolik práce, tak si najdu vždycky aspoň chviličku na něj? Copak nevidí, že se tak snažím?
Už několik měsíců nebyl slyšet Pepův smích a jeho hlas v našem domě. Nedá se s ním už skoro vůbec mluvit. Strašně žárlí, a vůbec nechápe, že to není můj problém, ale jeho. Nestačí mu, že si pro něho udělám aspoň trošku času, prý že on by chtěl víc. Pořád sedává u nás v domě, vždycky říká, že mi to přeci slíbil. Ale už spolu nemluvíme, jen „Ahoj“ a „Na shledanou“. Musím ale přiznat, že mi někdy ten jeho smích trochu chybí.
Asi mi ten jeho smích chybí o něco více, než bych si byl přiznal. Jako by se mi ze života za ty poslední měsíce vytratila všechna radost. Někdy trochu nostalgicky vzpomínám na chvíle s Pepou někde v lesích na procházkách, chvíle doma u svíček, nad pěknou knížkou, jo, to byly časy. To mě ještě Pepa měl rád, ale teď už se mnou nemluví, vlastně asi ani nechce mluvit.
Stýská se mi po Pepovi. Strašně. Nejen, že mi chybí jeho radost, ale zrovna bych potřeboval poradit. Jsem v pěkným srabu a nemám nikoho, kdo by uměl poradit tak, jako Pepa. Jakže to říkal, když jsem byl posledně v takové situaci? I kdyby mi koleno vrtali, nemůžu si vzpomenout.
„Pepo, vrať se mi!“ křičívám někdy i ve svých snech. Hroutí se mi, na co sáhnu, a věci jsou jen těžší a těžší. Zdá se, že i spousta mých přátel se postavila proti mně, a to hodně bolí. A cestu z těch všech problémů nevidím, možná, že už ani Pepa by z nich nedokázal najít cestu ven. A pak, zase by mi kecal do života. Říkal by mi, že tohle je špatně, a tohle ne, že tohle nesmím a tohle bych zase měl. Ono to vlastně za to ani nestálo, ten život s Pepou, to byla taky místy pěkná dřina a nuda.
Tohle už není k vydržení. Myslel jsem si, že už hůř být nemůže, ale zdá se, že přísloví „nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“ platí spolehlivě. Tak teď už opravdu nevidím žádnou cestu ven. Teď už jsem na tom tak bídně, že se nade mnou Pepa musí smilovat. Vždyť přeci vidí, že potřebuji povzbudit, potěšit, trochu pozdvihnout uprostřed svých problémů. Že bych potřeboval zase jeho silnou ruku, aby mi pomohla, jako onehdy na výletě do skal. Ano, Pepa je moc hodný, on mě přeci neodmítne, uvidí přeci, že jsem na tom tak špatně.
Otevřel jsem dveře a ze všech sil, co mi ještě zbývaly jsem zakřičel do ztichlého města: „Pepoooo!“ On měl vždycky dobré uši a několikrát mi takhle přispěchal na pomoc, když jsem hodně křičel. Snad mě uslyší, a přijde a pomůže mi.
Pod mostem se probudil bezdomovec jménem Pepa. Slyšel svoje jméno. Tedy, on se nejmenoval Pepa, jmenoval se Karel, ale v tu chvíli si říkal, že jeho rodiče ho stejně chtěli pojmenovat Pepa. Vždycky si totiž přál bydlet zrovna v tomhle domě. Zdálo se mu, že tam mají mnoho dobrých věcí, ze kterých by mohl mít radost. Vždyť i on má přeci právo trochu si užít, nebo ne?
Ve dveřích se přivítaly dvě osoby. „Pepo!“ znělo městem s pláčem, „tolik jsem tě hledal. Potřebuji pomoct, víš?“
„Ale to víš, že ti pomůžu, neboj se,“ dušoval se Karel, tedy vlastně teď už Pepa. „Ale musím se nejdřív trochu zabydlet, abych pořádně viděl, v čem je vlastně problém.“
Od toho dne bydlel Karel, tedy vlastně Pepa, ve svém vysněném domě. Zubní kartáček si donesl, pastu mu půjčili. Občas s něčím i pomohl, ale hlavně: do ničeho nekecal. A pravý Pepa? Toho stejného dne se sebral, a odešel. Ano, seděl tam celou dobu, přesně tak, jak slíbil. Nepovšimnutý, nevyužitý, opuštěný. Ale věrný. Věrný až do konce. Toho dne ale poznal, že už tam pro něj není místo, že jeho místo zaujal někdo jiný, a tak se tiše odebral pryč.