Studnice

Jak najdu tu správnou církev?

Jeden můj přítel mi před časem říkal, že mu chodí docela dost dopisů od lidí, kteří by chtěli doporučit nějakou církev. A že moc neví, jestli a jak má na podobné dotazy odpovídat. Říkal jsem si, nač to upejpání? Člověk do podobné situace potřebuje povzbuzení a navíc mám zato, že v tomhle případě lidé často opakují několik zásadních chyb – neví, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou.

Jenže pak jsem se dostal k človíčkovi, který řešil tu samou věc. Hledal církev. Společenství. Trápilo ho, že žádné stálé nemá. A já jsem viděl, že mu v danou chvíli nemám co říct. Že nic z toho, co jsem měl k danému tématu připravené v hlavě, nijak nepomůže téhle utrápené duši.

Chtěl bych tedy k danému tématu přistoupit s o něco větší dávkou pokory, i když si stále myslím, že je třeba o něm mluvit. Lidé dnes říkají: „Už žádnou církev, budu sám za sebe,“ – a mám zato, že dělají chybu. Navíc nemám žádný mustr ani deset kroků, kterak tu pravou církev najít. Ale rád bych poukázal na dvě hlavní chyby, které dnes v téhle věci lidé dělají, a snad i trochu povzbudil ty, kdo zrovna společenství hledají.

Hledám Boha. Zn. chci si sáhnout.

Jsem šťastným otcem tří rozjívených malých pištíků. A jsem rád, že jsem šťastným otcem tří pištíků, nikoli jen jednoho pištíka. Lidi na nás dnes někdy koukají s nechápavým údivem, kdože může být tak s prominutím pitomý, aby si pořídil tři děti v rozmezí necelých čtyř let – no kolik s tím musí být práce!

Jenže ono to tak úplně není. Nějaká práce přibyla, to ano. Je tu víc zadků na utírání, člověk musí občas řešit nějaké ty třenice a hádky a podobně. Ale taky spousta práce ubyla. Když byl David sám samotinký, jediný zdroj zábavy viděl ve svých rodičích. „Mami, pojď si se mnou hrát.“ „Přečteš mi něco?“ „Já se nudím.“ Někdy to bylo hrozně únavné. Teď má dvě mladší sestry na komandování a člověk se jim o zábavu téměř nemusí starat – dáte tři pištíky do jedné místnosti s hračkami či na zahradu a oni se zabaví sami.

Kromě toho je zvláštní sledovat, o kolik rychleji se ti mladší něco naučí, když to vidí dělat staršího soupištěnce. Davida jsme někdy museli k určitým věcem přímo kopat, zatímco mladší se předhánějí, aby je dělali co nejdřív, protože je přece dělá David. Jistě, když miminko dle vzoru staršího bratra v roce a půl vylezlo po žebříku na horní postel, nebyli jsme úplně nadšení, ale přesto klady myslím převažují zápory. Prospívá to i Davidovi, který má najednou určitou zodpovědnost za mladší a nové pohnutky, aby se učil i to, co ještě neumí.

Kromě toho se spolu musí naučit žít a vycházet, dohodnout se a jednat svorně – a čím dřív se to lidé naučí, tím lépe.

V přirozené rodině platí, že je dobré mít sourozence, a jedináček má v určitých věcech leckdy i poměrně značnou nevýhodu, kterou je dobré co nejdříve vyvážit zapojením dítěte do nějakého dobrého kolektivu.

V duchovní rodině platí to samé. Je mnoho věcí, které jsem se naučil, protože je dělal některý z mých sourozenců v Kristu – a sám samotinký bych se je učil horko těžko. Ne že by Bůh nebyl schopen naučit mě je i tak, ale bylo by to těžší a asi by to i víc bolelo. Ušetřil jsem si mnoho pádů a kopanců, protože jsem mohl sledovat příklady druhých – dobré i špatné.

Ano, církev mi přinesla i hodně hořkosti a trápení, ale kdybych měl říct, jestli by nebylo lepší se na to všechno vykašlat a jít si od začátku jen sám za sebe s Bohem, pak je odpověď více než zřejmá: Rozhodně ne!

ALE!

Jedináček, který zná a poslouchá svého Otce, na tom pořád bude lépe, než člověk s mnoha bratry, byť dobrými, který svého Otce pořádně nezná nebo se neobtěžuje s ním navázat kontakt.

Někdy se říká, že člověk potřebuje církev, druhé křesťany, jako by bez nich nemohl přežít. Tomu nevěřím. Bůh je moje spása. On se umí postarat i v tak extrémních podmínkách, jako je například vězení. Ale člověk žijící s Bohem bez společenství s ostatními křesťany je jako jedináček s dobrým otcem. Bude to mít v mnoha ohledech těžší.

Přesto můžete dopadnout hůř – a já se obávám, že tuhle chybu dnes lidé dělají často přečasto – můžete mít mnoho bratrů a neznat Otce. Jednou mi Aleš Franc říkal, jak mu přišlo divné, že někteří lidé rádi chodí na shromáždění a mezi křesťany, ale nedokážou si představit, že by strávili nějakou delší dobu sami jen s Bohem. Modlitba je čas, který chtějí mít rychle za sebou, otravná povinnost, monolog k netečnému nebi.

A z přirozené rodiny bychom měli chápat, že sebelepší bratři otce nenahradí. Nemohou naučit věci, které se dítě potřebuje naučit od otce. Nebudou mít autoritu, kterou má otec – bratr přece nemusí bezpodmínečně poslouchat jiného bratra jako otce. Budou jim chybět jeho zkušenosti, síla, pevnost v rozhodnutích, jasná slova, pádná pravice a dobré rady.

Tohle je první věc, kterou bychom měli mít na paměti při hledání církve: Lidé Boha nenahradí. Bratři nedokážou nahradit Otce. Pokud budeme hledat církev, abychom zaplnili to prázdné místo, které patří Bohu, budeme se neustále zklamávat, klopýtat z jednoho sboru do druhého a nikdy nenajdeme klid.

Lidé mi pomohli, jistě. Někteří. Ale nemohli udělat mnoho z věcí, které udělal Bůh. Nevidí mi až do žaludku. Nedokážou mě usvědčit až u kořene mých pohnutek a motivů. Nemohou se mnou být dvacet čtyři hodin denně. Leckdy ani s nejlepšími úmysly nedokážou dohlédnout k podstatě problémů, nenabídnou správné povzbuzení či pokárání do mé situace. Nemají autoritu, kterou má jedině Bůh. Nemohli mi stát po boku v těžkých chvílích tak jako on, protože jednak mají i další povinnosti a pak se obávám, že by nedokázali tak vytrvale povzbuzovat duši klesající do bahna pochybností a snášet její nářky, jako Bůh.

„Proklet buď muž, který spoléhá na člověka, opírá se o pouhé tělo,“ bohužel platí i pro církev. Nesmíme si z ní udělat Boha. Nesmíme na ni spoléhat jako na Boha. Není to Bůh – i když se nám leckdy zdá tak blízko a dosažitelná, a Bůh tak daleko.

Jistě, od lidí v církvi se můžeme o Bohu mnoho naučit, zjistit, kudy se k němu chodí – ale vydat se za ním musíme sami za sebe. Že můj brácha Pepíček dobře zná tátu a často o něm vypráví, ještě neznamená, že ho dobře znám já a jsem si jistý, co od něho mohu čekat. A můžu mít takových bratrů padesát, ale pokud sám Otce nepoznám, nebude to stačit.

Kde přebývá Bůh? V „dobré“ církvi? Tam „kde to žije“? Kde se dějí zázraky? Bible říká: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha.“ (Iz 57:15) Je to zvláštní, ale Bůh rád přebývá s lidmi, kteří si uvědomují, kolik jim toho chybí. Jak moc selhávají. Kteří potřebují pomoc a přemůžou svou pýchu, aby o ni požádali. Nebudou se tvářit jako „superkřesťané“, ale budou se svým Otcem v nebesích jednat na rovinu a přímo – a budou mu skutečně důvěřovat.

K takovým se skloní, církev necírkev, doma v koutku i ve shromáždění, k jedináčkům i po lidsku neosamělým.

Vždycky a rád.

Hledám křesťany. Zn. musí věřit jako já.

Můj tchán nedávno také hledal církev. Začal chodit do jednoho sboru ve svém městě, jenže to brzy začalo skřípat. Tchán je letniční a u srdce si pevně drží učení o křtu Duchem svatým a darech Ducha. Kazatelé onoho sboru jsou (částečně i díky špatným zkušenostem z minulosti) poměrně tvrdě proti těmto věcem. Bylo mu mimo jiné řečeno, že pokud by se chtěl stát členem, musí podepsat papír, že těmhle věcem nevěří.

Abych pravdu řekl, přišlo mi, že obě strany jsou v tomhle jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet. Obě mají nějaký náhled, který nechtějí pustit, a obě nedokázaly snést, že by druhá strana mohla svobodně zastávat a šířit svoje stanovisko – a to ve věci, kde Písmo skutečně na obou stranách dává jisté důvody k pochybnostem.

Bavili jsme se o celé situaci s jedněmi známými, kterým jsem mimo jiné řekl, že bych do takového sboru klidně vstoupil, ale pokud by se pokoušeli uplatnit nějaký „náhubkový zákon“, že o daných věcech nesmím ani ceknout (ale oni o nich kliďánko můžou kázat každou neděli), nemohl bych se tomu podřídit. Nejsem žádný úleťák, který by jim působil potíže, jaké měli v minulosti, a podobné jednání si myslím nezasloužím, ačkoli v téhle věci zjevně věříme každý trochu jinak. Navíc nejde o učení, které je nezbytné ke spasení.

„Ale to bys rozbil sbor!“ bylo to první, co z dotyčných přátel vyletělo. Nebylo to poprvé, co jsem tuhle reakci slyšel. Vlastně je spíš výjimka, když ji neuslyším. Ale mrzí mě to. A myslím si, že je to poměrně hluboký omyl.

Každému takovému říkám: „Dejte dva křesťany do jedné místnosti a za dvě hodiny určitě najdou něco, na čem se neshodnou.“ U baptistů se prý říká, že čtyři baptisti mají pět různých teologických stanovisek. Budeme-li tedy hledat lidi s úplně stejnými názory jako ty naše, nenajdeme. Víte proč? Nejsou. Každý jsme trošku jiný, a protože máme neúplné a částečné poznání a leckdy zamlžený zrak vlastními žádostmi a hříchem, ani to nemůže být jinak.

V naší rodině jsou rodiče věřící, dvě mladší sestry též a nejmladší bratr je nevěřící. My věřící jsme třeba v téhle konkrétní otázce celkem zajedno: věříme v křest Duchem svatým jako následnou zkušenost po spasení. Ale kdyby mi někdo řekl, že jestli třeba mladší sestra uvěří, že nic takového není, a začne to v rodině zastávat, tak ji rozbije, vysmál bych se mu do obličeje.

Taková pitomost! Že rozdílný názor na tuhle věc, jakkoli horlivě a důsledně zastávaný v rámci Božích přikázání, rozbije naši rodinu? Blbost. Naše rodina přežila daleko víc. My nejen občas máme jiné názory na nějaká fakta a učení, ale i na sebe navzájem. Já si o své sestře myslím, že moc ukecaná – a ona zase o mně, že jsem občas moc tvrdý. Je asi zbytečné říkat, že se stanoviskem toho druhého ani jeden z nás nesouhlasí, že? Můj táta byl jedním z lidí, kteří mě vylučovali ze sboru – tedy on si o mě myslí, že jsem pomlouval a stalo se mi po právu, a já si myslím, že mi poměrně hrubě ukřivdil. Ne, vážně se dodnes neshodneme.

Nebudu tvrdit, že to nemá pro naši rodinu žádné důsledky a že se nám o podobných věcech snadno mluví, ale ta rodina drží dál. Máme se rádi. Stojíme při sobě. Navštěvujeme se – a rádi. Můžeme se podporovat v tom, v čem se shodneme.

Protože to, díky čemu naše rodina drží pohromadě, není nějaký „jediný správný názor“. Je to láska. Za ty roky se známe. Táta s mámou nám prokázali příliš mnoho dobrého, než abychom je opouštěli kvůli takové prkotině jako jiný názor – a stejně tak je to i mezi námi sourozenci. Kdo by je nahradil, kdybychom odešli pryč? Ne že by nebyly třenice. Jsou. Ale aby taková věc rozbila naši rodinu? Blbost.

Víte, co by ji ale mohlo rozbít? Kdyby třeba tatínek řekl: „Kdo nevěří v křest Duchem, nemůže patřit do rodiny.“ Pak by moje sestra v našem hypotetickém případě měla veliký problém. To, čemu věříte, totiž často nelze přepsat za jediný den – a času se jí díky podobnému nařízení nedostane. Buď věříš jako my, nebo padej. Buď věříš jako my, nebo mlč. Pokud tohle není „panování nad vírou“, které Bible pastorům a starším výslovně zakazuje, pak už nevím, co by to mohlo být.

A víte, co by ji ještě mohlo rozbít? Hřích. Kdyby si třeba táta našel jinou ženu, rozbije ji na sto procent. Takové věci už někdy nejdou dát dohromady. Ale podobně ji můžou rozbít pomluvy, vzájemná závist, ctižádost a podobné věci. Za sebe se domnívám, že když se dnes sbory dělí, bývá to ve skutečnosti spíš kvůli dlouhodobě neřešenému hříchu a sporům než nějakým rozdílům v učení.

„No jo, ale voni sou to kalvinisti/let­niční/premile­nialisti/doplňte-si-sami! Budem se vo to hádat!“ může si člověk říkat při hledání sboru. Inu, dobrá. Ale milují Boha? Milují se navzájem? Milují pravdu? Dá se o ně opřít? Mají dobrý charakter? Jsou ochotní tě přijmout, i když s nimi ve všem nesouhlasíš? A jsi ty ochotný přijmout je?

Vím totiž, jak vypadá křesťan, který hledá sbor, ve kterém se bude věřit přesně tak, jak věří on. Přišel, viděl, odešel. Všude najde něco, co mu nevoní. Všude najde nějakou věc, na které se ani po sebedelších diskusích nemůže s ostatními shodnout.

Ale jestli se Boží rodina může rozpadnout jen proto, že dva kohouti mají jiný názor na nějakou věc, která ani zdaleka není nezbytná ke spasení (a mnohdy bohužel ani ke každodennímu životu), je něco strašlivě špatně.

Hledám křesťany. Zn. jsem zoufalý.

Přidržuj se bezúhonného, hleď na přímého; pokojný muž bude mít potomstvo. (Ž 37:37)

Jenže i člověk, který se výše zmíněným nešvarům dokáže úplně vyhnout, si pořád může klást někdy až zoufalou otázku: „Kde najdu pořádnou církev? Kam mám jít? Po čem se mám dívat? Co vlastně hledat?“

Na to se pokusím odpovědět – jen předem upozorňuji, že nemám žádný „pětibodový plán“, kterak onen problém za týden jednou a provždy vyřešit, a to jediné, co mohu takovým lidem nabídnout, je několik postřehů a snad i malé povzbuzení:

<><

Zaprvé, v Bibli jen těžko najdete instrukce, ke kterému z církevních hnutí se připojit.

Jen stěží v ní najdete odpověď na otázku, jestli budou lepší baptisté, husité, letniční, charismatici nebo nějaká podobná verbež. Do určité míry bude mít každé „hnutí“ – i každý sbor – své silné stránky i své slabiny.

A je tu ještě jedna důležitější věc: Bůh nepřebývá s institucemi, ale s lidmi.

Církev jsou lidé.

Ježíš vytýkal Židům své doby, že si říkají „my jsme Abrahamovo potomstvo“ nebo „koukni na ten vobrovskej chrám, ty velký šutry sou fakt klasa“ – protože žádná z těch věcí vám nezaručí, že Bůh bude s vámi a že se mu bude líbit, co děláte. Stejně tak, pokud si třeba baptisté budou říkat: „My jsme dědicové Spurgeona a puritánů, no mrkej na nás,“ ale nebudou jednat jako jejich předchůdci, Bůh se zkrátka na pěknou nálepku vykašle a půjde přebývat s někým, kdo ho bude skutečně poslouchat.

Tohle si prosím natlučte do hlavy jako první: Pokud hledáte církev, nehledáte instituci, ale lidi. A když si tohle uvědomíte, pak k vám Bible v dané věci začne poměrně jasně a přesně hovořit.

Bude hovořit ve verších, jako je ten v úvodu oddílku, který nám říká, jakých lidí se máme přidržet. A světe div se, Bůh v celé Bibli naprosto opomenul zmínit „strašlivě důležité“ charakteristiky jako „má charisma“, „přijal hromadu zjevení“, „má vizi pro Boží dílo“, „přitahuje nevěřící“, „umí skvěle mluvit“ či „je s ním sranda“. Místo toho tu David uvádí tři úplně jiné charakteristiky: měli by to být lidé bezúhonní, tj. žijící v souladu s Božími přikázáními a s „čistýma“ rukama; přímí, tj. upřímní a bezelstní; a pokojní, tj. nevyhledávající sváry, smířliví.

Proč? Inu, protože společnost, které se přidržíte, vás chtě nechtě nějak ovlivní, a pokud se budete držet „toho super proroka, co má vobrovský charisma“, ale zároveň je to lhář a pomlouvač, tak můžete snadno skončit tam, kde skončí on – v pekle. Zatímco pokud se budete scházet s bezúhonnými lidmi, byť to můžou být v lecčem „nudní suchaři“, je to dobrý vklad pro to, abyste se sami stali bezúhonnými.

Podobně můžete v Bibli, především v listech Timoteovi a Titovi, snadno najít návod, jakých starších či vedoucích církve se máte přidržet (respektive jaké je Bůh chce mít) – a opět jde o požadavky především v morální rovině. Pokud někde, kdekoli, někoho takového najdete, pak gratuluji: právě jste našli církev.

<><

Zadruhé, ač to možná může znít kacířsky, takoví lidé mohou být i ve vašem sboru.

Ano, v tom sboru, na který přes týden tolik láteříte, jehož slabiny a slabůstky, hříchy a poklesky, odpadání a nevěru si uvědomujete jako nikdo jiný a máte je každou neděli jako na talíři.

Nemusí být v nějaké funkci. Leckdy nebudou. Ani církev není imunní proti Šalomounovu „viděl jsem otroky na koních a pány chodit pěšky“. Ale možná je najdete mnohem blíž, než se vůbec odvažujete doufat, a úplně jinde, než byste je kdy sami hledali.

Jakkoli mám mnoho vážných výhrad proti římskokatolické církvi, musím si zároveň uvědomit, že třeba Luther a Hus, tedy muži, kterým v mnoha ohledech nesahám ani po kotníky, byli katolíci – a ani jeden z nich nechtěl z katolické církve odejít, i když tehdy byla ve strašlivém stavu. Snažili se na svém místě jednat jako bezúhonní a přímí lidé – a rozhodnutí o „odejití“ pak bylo bohužel učiněno za ně.

(Mimochodem, právě na jejich příkladech můžeme vidět, že snaha změnit církev „zevnitř“ nemusí být marná, i když nakonec není stoprocentně úspěšná – Luther ani Hus katolickou instituci nakonec moc nezměnili, ale přesto změnili mnoho věcí pro mnoho lidí. Je ovšem třeba dát si velký pozor, aby naopak ona instituce nezměnila vás, tj. nepodílet se na ničem zlém.)

Pokud můžete najít církev – tedy právě takové lidi – v rámci naprosto zkažené instituce, proč by nemohli být i ve vašem sboru?

<><

Zatřetí, takoví lidé jsou a vždy budou vzácní, a tak bude třeba je hledat.

Občas s Janou mluvíme o nesnázích a obavách, kterým musí čelit postupně stárnoucí křesťanská děvčata, když se snaží najít dobrého manžela. Často jí říkám: „Podívej se, v Bibli se píše, že statečná žena je vzácnější než perly. S dobrým mužem to tedy nejspíš bude dost podobné. Nu a jaká je asi šance, že při každodenním běžném chození náhodou zakopneš o perlu? Jakou máš šanci na její nalezení, když ji nebudeš hledat a budeš jen čekat, až sama přijde za tebou? A ještě hůř, jakou máš šanci najít podobnou perlu na hnojišti, jako jsou třeba hospodské dýchánky a diskotéky?“

I s církví, s lidmi upřímně věřícími a bezúhonnými, je to podobné. Jsou vzácní. Pokud je chcete nalézt, budete je muset hledat. Poznat. Upřímnou víru a bezúhonnost nepoznáte v neděli na bohoslužbě. Nepoznáte ji na první pohled. A už vůbec ji nepoznáte podle nálepky příslušnosti k té a oné církvi – dnes tedy rozhodně ne.

Musíte tedy vědět, co a koho hledáte – a hledat.

<><

Začtvrté, takoví lidé jsou cenní, a tak se vyplatí se jich přidržet, i když vás to může (a leckdy bude) mnoho stát.

Když jsem ještě blahé a někdy neblahé paměti chodil do Apoštolské církve, probíral se tam jednou plán pořádat místo jednoho shromáždění dvě za sebou – a jako jeden z hlavních důvodů bylo uváděno, že když k nám přijde někdo nový a uvidí přeplněný sál, může ho to odradit, neb si nebude mít kam sednout, nebo by, ó hrůzo, musel jít sedět někam dopředu.

Inu, já jsem ještě mladíček, kterému skoro teče mlíko po bradě, ale pamatuju si, jak to v tom samém sboru vypadalo těsně po revoluci (nacpáno k prasknutí) a kde jsme seděli my sami (na hromadě věcí pod věšáky na kabáty společně s cikánem Vladem – a Vlado nebyl úplně nejvíc nejhodnější cikán).

Takže na tuhle pohádku vám neskočím.

Co víc, slyšel jsem mnoho příběhů z komunistické doby a z jiných krajů, o tom, kolik to lidi leckdy stálo, když chtěli mezi křesťany. Kolik riskovali. Jak daleko cestovali. Kolik toho museli obětovat. Jaké spory a hádky s jejich nejbližšími to vyvolalo.

Jenže dnes už jsme bohužel pokrokoví. Pokud to bude znamenat sebemenší riziko, nebude to hned za rohem, budeme se muset něčeho vzdát či čelit nesouhlasu blízkých lidí, tak, bratře, raději zpátečku.

Narovinu, pokud by takhle přemýšleli křesťané v naprosté většině světových zemí, dopadnou úplně stejně, jako dopadá mnoho křesťanů u nás – bude jim „zoufale“ scházet společenství.

Pokud ho tedy „zoufale“ hledáte i vy, položte si prosím poctivě jednoduchou otázku: „Jak cenné je pro mne společenství s upřímnými křesťany? Kolik jsem za něj ochoten zaplatit?“

<><

Zapáté, člověk není hadr, nemůžete ho každý rok měnit.

Sbory totiž měnit můžete a také se to dnes dost často dělá. Přišel jsem tam, no kázání nic moc, tak jdu támhle, a tam ti, babi, neměli ani pořádnou besídku, no a za rohem zas mají takovou chladnou bohoslužbu, tak se budu muset poohlídnout po něčem jiným.

Lidé dnes nad církví často uvažují jako nad jídelnou nebo studnou – no támhle mají dobrý jídlo, tak se dneska půjdeme najíst tam. Přece není nic špatnýho jíst jednou U Adventisty a zítra U Wesleyána. No a proč bych se dneska nenapil z Abrahámovy studny a zejtra si nedošel pro doušek k Lotovi, když to mám po cestě?

Jenže jakmile si uvědomíte onu prostinkou pravdu, že církev jsou lidé, měli byste pochopit, že tu musí hrát značnou roli vlastnost, které se říká věrnost. Lidi není tak snadné vyměnit. Oni si budou pamatovat, kdo s nimi byl, když jim bylo hej – a opustil je, když bylo ouvej. Člověk, který často „střídá přátele“ je zkrátka velmi hloupý – ve skutečnosti nakonec nebude mít žádné. Žádné pořádné. Žádné věrné. Žádné navěky.

A nemyslete si, že tohle v křesťanství neplatí.

<><

Nu a za poslední, Pán zná ty, kdo jsou jeho.

Jako za všechno ostatní, za každou starost, každou úzkost a bolest, se i za tohle můžete a máte modlit. David Wilkerson jednou napsal, že církev musíte hledat na kolenou. Protože Pán zná ty, kdo jsou jeho – a ve skutečnosti je jediný, kdo tohle přesně ví.

Pokud ale ví, kdo jsou jeho skuteční a upřímní následovníci, a pokud mluví a je živý, pak vám může cestu k nim ukázat.

To prosím neruší nic z výše napsaného. Pokud se pokusíte ty věci obejít a „jen prosit Boha“, pak se taky může stát, že vám skutečně ukáže cestu, ale vy se od ní znechuceně odvrátíte stejně jako Komenský v Labyrintu světa, když poprvé uviděl skutečné křesťany. Nebude se vám líbit. Ti lidé budou obyčejní. Mnohdy se jim budou druzí posmívat. Můžou být v pohrdání a naprosto „mimo hlavní proud“ své „církve“ i „současných trendů“. Někdy budou i nějakým způsobem pronásledováni – a vy se společenstvím s nimi můžete dostat do toho samého nebezpečí a těžkostí.

Přesto, ale také právě proto je třeba církev hledat na kolenou. Pán zná ty, kdo jsou jeho. Může nám je ukázat. Může nás k nim zavést. Také může na té cestě očesat a obrousit naše pochybná očekávání a přehnané nároky, které možná máme na druhé, ale na sebe je raději nikdy nezkoušíme uplatňovat.

A víte co? Já skutečně věřím, že to na upřímnou prosbu i udělá.