Studnice

Amnestie

Tak nám na Nový rok vyhlásili amnestii. Prezident Václav Klaus k výročí vzniku republiky propustil z vězení lidi, kteří se provinili menšími přečiny či už byli značně pokročilého věku, a zároveň zastavil trestní stíhání u lidí, jejichž soud se táhne více než 8 let.

Obvykle se příliš nevyjadřuji k „právě aktuálním“ událostem (i když si na ně samozřejmě také „dělám názor“), neb víte, za půl roku si to budou nejspíš pamatovat hlavně ti omilostnění (jak to taky má být) a současná bouře ve sklenici vodky bude dávnou minulostí. Ale jednak se mi upřímně hnusí naprostá většina toho, co se kolem celého rozhodnutí v různých článcích rozpoutalo, a pak se část oné kritiky týká přímo jádra věci, kterou z celého srdce miluji – milosti. Takže protentokrát udělám výjimku.

<><

Zaprvé, pročetl jsem si celé rozhodnutí o amnestii a následné dva rozhovory pro noviny, které náš pan prezident vyvěsil na svých stránkách. Četl jsem také několik odmítavých komentářů od různých osůbek a osobností, kterých se nám vyrojilo nepočítaně. A právě při jejich čtení se mi často drala na jazyk následující výtka:

Prosím vás, pokud nepoznáte, když upřímný člověk poctivě vysvětluje své pohnutky, nebo si ani jeho vysvětlení pořádně nevyslechnete, nemůžete mít aspoň trochu cti v těle, abyste svá tvrzení o jeho „jistých a zaručených“ špinavých úmyslech nějak doložili?

Je totiž snadné hodit na kteréhokoli člověka špínu. Postavíte ho před soud své vlastní podezřívavosti, kde je rozsudek předem dán, důkazů netřeba. Kdo jiný než vy přece pozná hlubiny lidského srdce a dokáže téměř z ničeho odhalit jeho motivy a pohnutky?

Obávám se, že náš pan prezident se o sobě dozvěděl spoustu nových věcí – amnestii prý udělil jako „úlitbu“ některým známým, zahlazuje tím vlastní špinavosti, kterých se dopustil během vládnutí, „posvěcuje“ kriminalitu z posledních let a podobné zhůvěřilosti.

To všechno daní autoři vyplodili bez ohledu na myslím poctivé vysvětlení, jehož se nám dostalo přímo od pana prezidenta, a bez ohledu na to, že nemají pro podobné tvrzení jediný důkaz kromě svých vlastních předsudků – nebo jsem aspoň v rámci žádného z podobných článků, který jsem četl, ani jeden skutečný důkaz neviděl.

Musím říct, že se mi to hnusí. Nepřál bych vám stát před soudem, před který jste dnes postavili pana prezidenta. Před soudem, který už má jasno o vašich pohnutkách, vaši obhajobu a vysvětlení hodí do koše jako slova zatvrzelého a odporného lháře, a důkazů mu netřeba. Nač taky? Vždyť přece „všichni víme“.

Vážně vám to není ani trochu hloupé? Ani trochu se nestydíte? Ani na chviličku si nesednete, abyste si zapřemýšleli, kde se ve vás bere ta neotřesitelná jistota o prezidentových motivech? A nemáte ani trochu cti v těle, abyste svoje tvrzení doložili něčím pevnějším, než „prezident udělil amnestii, ergo je to takový a takový mizera“? Copak nelze to stejné udělat i z naprosto čistých a poctivých motivů?

Můžeme se jistě bavit, jestli to bylo rozhodnutí moudré, ale kde se ve vás bere ta jistota, že z naprosto minimálních informací a bez jakýchkoli přímých důkazů jasně poznáte něčí špinavé motivy?

A kde se pak bere ta drzost, že z nich člověka přímo obviníte?

<><

Zadruhé, asi nejvážnější námitka proti současné amnestii, ale když si nad tím zapřemýšlíte, tak i proti amnestii a milosti jako takové, zněla: Je to facka do tváře všem poctivým a spořádaným občanům.

Nuže, to není pravda.

Dle naprosté většiny měřítek, které současná společnost má, se mohu myslím právem považovat za velmi slušného a spořádaného občana. Nebyl jsem nikdy trestán, mám spořádanou rodinu, kterou poctivě živím vlastní prací, a v současnosti nemám žádný vážný důvod obávat se státní moci.

A jakožto poctivý a spořádaný občan musím říct, že za mne tedy v tomto případě nemluvíte. Prezidentova amnestie mne naopak velmi příjemně překvapila, mám z ní radost a těší mne. Ani na okamžik to pro mne nebyla „facka do tváře“.

A rád bych se pokusil vysvětlit proč.

Jedním z důvodů, proč se mi líbí nejen samotná myšlenka milosti, ale i současná amnestie, je, že si dodnes pamatuji na výprask, který jsem nedostal. Měl jsem ho už slíbený. Právem. Náš táta si dával velký pozor, aby nás jako děti trestal právem. Ale měl jsem ho slíbený až doma.

Celou cestu domů jsem se hrozně bál. Víte, když u nás bylo něco slíbené, tak se to většinou taky stalo. Jenže pak jsme dojeli domů a výprask se nekonal. Nevím, jestli se na něj tenkrát jen nezapomnělo, ale i kdyby ano, byly další příležitosti, kdy nám táta spravedlivý trest prostě jen tak prominul a odpustil.

Když si nad tím zapřemýšlíte, je to v jistém ohledu ještě o něco horší než prezidentova amnestie. Totiž v tomhle případě je žalobcem, soudcem, vykonavatelem trestu – a zároveň tím, kdo promíjí – jedna a tatáž osoba. Jestli o prezidentovi říkáte, že tím maří práci policistů, státních zastupitelů a soudců, pak je můj otec s prominutím blázen, protože takovým odpouštěním trestů by nutně mařil svou vlastní práci.

Jenže ono to tak není. Vím, že jsem dostal spoustu dalších výprasků. Právem. A dobře mi posloužily. Ale nejvíc ze všech si pamatuju tady tenhle. Ten, který jsem nedostal. I on totiž, stejně jako další odpuštěné tresty něčemu posloužil.

Dnes jsem už sám táta, takže chápu, jak těžké je to někdy rozhodování. Nechci své děti trestat – a musím. Chtěl bych jim trest odpustit – a vidím, že to nelze dělat pořád, protože děti si pak řeknou, že jim všechno projde. Chtěl bych jim trest odpustit, protože vidím, jak je to bolí a je mi jich líto – ale musím pečlivě zvážit, jestli je odpuštění v daném případě jen nepovzbudí k dalším lumpárnám.

Jestli si z milosti neudělají převrácenost.

Právě tahle věc totiž stojí v jádru zmíněné námitky proti amnestii a milosti jako takové – milost je vždycky věc riziková. Člověk se k ní může postavit dvojím způsobem: Buď ji vezme jako šanci, s vděčností, že mu byl prominut zasloužený trest, nebo si z ní může udělat povzbuzení k dalším lumpárnám – tentokrát mi to prošlo, tak příště to projde taky.

Zde si jen prosím nejdřív uvědomte dvě věci:

1. Milost nic „neposvěcuje“. Milost neříká: „Ti lidé nic neudělali, vlastně byli spravedliví a v base byli neprávem.“ Naopak, říká: „Byli tam právem, zasloužili si to, ale protentokrát odpouštíme. Dáme vám šanci.“
2. Milost sama o sobě nevede k bázni a ani k ní nemá vést. Výprask, který jsem nedostal, mne nepřiměl více se bát tátovy spravedlnosti – to byla úloha výprasků, které jsem dostal. Cíl a účinek milosti je tedy v něčem naprosto jiném, a přesto, pokud se s milostí zachází správně, také povzbuzuje k poctivému a spravedlivému jednání, ačkoli samozřejmě nenapraví každého (což koneckonců nedokážou ani tresty vykonané do poslední čárečky).

Ona námitka je ale skutečně vážná. Copak všichni nevíme, že pokud se někomu neustále promíjí, udělá si z milosti převrácenost? Řekne si: „Stejně mi všechno nakonec projde“ – a jen ho to v lumpárnách povzbudí?

Nuže, když vzpomínám na výprask, který jsem nedostal, tak tomu tak nebylo. Nevím, jestli příliš přispěl k mé „nápravě“, ale v žádném případě jsem si neřekl: „Dneska jsem nedostal, tak to mi všechno projde.“ Věděl jsem, že to není pravda. Že když udělám to stejné znovu, tentokrát mi to s nejvyšší pravděpodobností prominuto nebude. Tohle jsem věděl z oněch výprasků, které jsem dostal. Pokud bych si na základě jednoho odpuštěného výprasku řekl, že mi to určitě projde znovu, byl bych s prominutím hlupák.

Když si pročítám současnou amnestii, musím říct, že v jejím případě jde přesně o totéž. Kdo si na jejím základě řekne: „Hej, dostal jsem amnestii, tak to mi určitě všechno projde,“ je bez prominutí hlupák. Pokud udělá znovu to stejné, má znovu tutéž šanci, že se na něj přijde a dostane se právě tam, odkud s takovým jásotem vyšel.

Na základě amnestie, která je velmi pečlivě cílená a u níž se naprosto nedá předvídat, kdy a jak bude udělena, si lidé jen velmi těžko udělají z milosti převrácenost – podobně jako já z několika odpuštěných výprasků. Tohle nebezpečí je naprosto mizivé, a to zvlášť proto, že jde o odpouštění spíše menších přečinů a u těch o něco větších je to podmíněno dřívější „netrestaností“, tedy amnestie se nevztahuje právě na lidi, u kterých je větší riziko, že si přesně tuhle hloupost řeknou.

Pokud tedy lidé ztratí bázeň před státní mocí a řeknou si „všechno mi nakonec projde“, jen stěží to bude vina současné amnestie (tak jako jeden odpuštěný výprask nemohl být sám o sobě příčinou toho, že bych se přestal bát tátovy spravedlnosti) – spíše je to vina špatného a nedůsledného vykonávání oněch výprasků, které dostat měli.

A to už se pomalu dostáváme k vysvětlení, k čemu nakonec onen výprask, který jsem nedostal, vlastně posloužil. Ačkoli se nám to totiž může zdát podivné, i odpuštěné výprasky něco vypůsobí – a v případech, které jsem zmínil a mezi které počítám i současnou amnestii, to většinou nebývá větší zatvrzelost.

Komu se totiž hodně odpouští, ten hodně miluje.

Ježíš při jisté v něčem velmi podobné příležitosti položil jednomu farizeovi jednoduchou otázku: „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“

Inu, i farizeus věděl. Budete mít mnohem raději někoho, kdo vám odpustí deset tisíc, než když vám promine jen pět halířů. A protože ho budete mít raději, tak si dáte mnohem větší pozor, abyste mu neublížili. Už nad vámi možná nebude muset stát biřic, abyste svého dobrodince neokradli, nepomluvili či mu jinak neublížili.

Jeho místo zastoupí láska.

Výprasky, které jsem dostal, vypůsobily bázeň – ale právě ty, které jsem nedostal, mne vedly k vděčnosti a k lásce. Obojí je třeba. Ale pokud vím, že odpuštěné výprasky mohou vést k lásce, která co do zachovávání pokoje nesmírně předčí i toho nejlepšího biřice, pak bych neměl přemýšlet „jak nic neodpustit“, ale naopak „co všechno ještě mohu odpustit, aniž bych daného člověka povzbudil k dalším špatnostem“.

Krátkodobě to sice možná přinese víc starostí a potíží a v každém případě je to těžké, rizikové a nepříjemné rozhodování, ale dlouhodobě to může přinést něco krásného a dobrého, co ani výprasky, které jsem dostal, vypůsobit nemohly a nedokázaly.

Lásku.

Jak jsem napsal v úvodu, mám zato, že do půl roku bude po současné bouři kolem amnestie dávno veta a budou si na ni pamatovat hlavně oni omilostnění lidé. A když si čtu, co pan prezident napsal v jednom z oněch rozhovorů – „Dostávám od řady z nich tiché, pokorné maily, že se poučili a že to berou jako životní šanci.“ – pak se můžu v tichosti usmát a radovat se z toho.

Ne že bych věřil, že se každý z nich poučí. Ne že bych nechápal, že až některým z nich otrne, s oním „poučením“ to zas až tak žhavé nebude. Ale protože právě z výprasků, které jsem nedostal, vím, že i milost a odpouštění mají své místo a mohou udělat to, co zákon, trest a bázeň nezvládnou.

A že v tomto případě je i dost důvodů k naději, že se tak skutečně stane.