Po 28. 5. 2012

Nechci být monstrum

Lukáš Makovička, Kázání
2724x přečteno
Nechci být monstrum

Říkám však: Choďte Duchem a nevykonáte žádost těla. (Ga 5:16)

Před pár dny jsme s Janou mluvili o několika případech, které se v poslední době vyskytly v našem okolí – kdy nějaký vyznávající křesťan buďto připustil, že ho to nesmírně silně táhne k homosexualitě, a to až do bodu, kdy není schopen normálně žít se ženou, nebo dokonce své křesťanství už úplně zabalil, všem oznámil, že je homosexuál, a je možné, že i tak šel žít.

Trápily ji dvě otázky. Ta první zněla: „Víš, mně přijde, jako by takovým lidem nebylo nijak pomoci.“ Nijak. Tedy ani od Boha. Nesouhlasil jsem. Bůh umí pomoci. Umí nás naučit říkat špatným žádostem „ne“. Ony většinou nezmizí. Zlé srdce budeme mít až do vzkříšení a bohužel nás bude vytrvale zásobovat zlými žádostmi. Pokud se však spolehneme na Boha a budeme jej poslouchat, naučí nás říct jim jasné a rozhodné „ne, já podle tebe nebudu jednat“.

Pak se ale vynoří druhá otázka: „No jo, jenže jaká holka si takovýho chlapa vezme? Když ví, že má takový pokušení. Vždyť je to hnusný!“ Nu a abychom si zkusili vysvětlit odpovědi na obě otázky, vezmu vás na exkurz do svého oblíbeného upírského romanťáku.

Jeden ze dvou hlavních hrdinů knížky (a filmu) jménem Stmívání se jmenuje Edward. A Edward má problém. Je totiž tak trochu upír. A jako upír má upírské žádosti, tedy konkrétně občas někoho dosucha vycucnout.

No a povězte mi, která holka by takovýho kluka chtěla, když ví, že si občas představuje, jak jí pije krev, a to prosím doslova? Že je tu riziko, že se jednoho dne probudí s jeho zuby zabořenými do svého bílého hrdla?

Odpověď je, milé děti, šokující: Edwarda by nejspíš chtěla za manžela valná většina fanynek knížky a možná i leckterá další slečna.

Proč? Vždyť pít někomu krev je tak hnusný!

Na rovinu, kdybych si měl zvolit, jestli bude moje nastávající lesbička, nebo bude ráda pít lidskou krev přímo ze žíly, vážně bych nevěděl, co si mám vybrat.

Jenže o tohle tu ve skutečnosti nejde.

Protože je něco jiného žádost mít – a něco naprosto jiného podle ní jednat.

V tom filmu je scéna, která jasně ukazuje, proč by spousta mladých vdavekchtivých slečen kliďánko šla do svazku s tímhle konkrétním upírem i přes jeho touhy. Edward v ní Belle (na romanťák dycinky musejí být dva) vysvětluje, co je zač a jaká opatření spolu s ostatními podobně postiženými jedinci přijali, aby nemuseli vysávat nebohá a bezbranná lidská stvoření.

Bella se ho ptá proč. „Nechci být monstrum,“ opáčí. Potichu.

A ona mu uvěří.

Z mnoha věcí je totiž zřejmé, že se mu věřit dá. Tedy myslím věřit onen výrok.

Nechci být monstrum.

Je upřímný. Nezapírá, že takovou touhu má. Nedělá z ní něco „ve skutečnosti ušlechtilého“, nepořádá žádné „Vampire Parade“ za práva upírů, ale jasně chápe, že je zlá. Hnusí si ji. Nechce podle ní jednat, což dokládá i svým jednáním – přijímá opatření, aby se vyhnul pokušení, učí se, jak své potřeby uspokojit správnou cestou, je členem rodiny, která se v téhle „abstinenci“ navzájem podporuje, a když udělá sebemenší chybu, je vidět, že ho to trápí.

Nezastírám, že ten vztah měl i svoje úskalí. Bylo třeba stanovit určitá pravidla a hranice, aby Bella chudáka Edwarda příliš nepokoušela k vycucnutí vlastních žil.

Ale odpověď na obě otázky v Edwardově případě je „ano“. Ano, lze mu pomoci. A ano, najde se dívka, která si ho i přesto bude chtít vzít.

Protože nechce být monstrum.

Víte, tohle je startovní čára, ze které Bible začíná jednat s člověkem: My jsme monstra. Každý, a tím míním opravdu každý z nás má touhy a žádosti, které skrývá dokonce i před svými nejbližšími. Zlé touhy. Škodlivé. Ošklivé. Někdy se na ně ani dívat nechceme a skrýváme je sami před sebou, tváříme se, že tam nejsou, a říkáme tomu „podvědomí“.

Má pro nás Bůh naději?

Ano. Choďte Duchem a nevykonáte žádost těla. Naučte se žít s Bohem a on vás naučí, jak nebýt monstrum. Jak podle svých zlých žádostí, ať už jsou jakékoli (a věřte mi, že ošklivé jsou opravdu všechny bez výjimky), nejednat.

Edward měl dvě poměrně podstatné výhody: Měl Bellu opravdu a z celého srdce rád a pak měl taky echt silnou vůli.

Láska je v takové chvíli obrovská pomoc. Nemyslím tím „láska“ ve smyslu „cítím se s tím druhým dobře“. To většinou neznamená, že vy někoho milujete, ale že někdo miluje vás. Myslím tím láska ve smyslu „nechci tomu druhému ublížit“. To je velmi silný motiv a obrovská pomoc, když se jeden snaží nebýt monstrum.

Nemělo by nás tedy překvapit, že stejný lék používá i Bůh. Přichází k nám v situaci, kdy jsme monstra, kdy zlé žádosti nejen máme, ale také podle nich jednáme, a přichází s láskou. S odpuštěním. S pomocí. Miloval nás první, abychom se i my naučili milovat jeho – a aby nám tahle láska pomohla nebýt monstrum. Je hodně věcí, které dnes neudělám, protože miluji Boha a nechci mu ublížit nebo způsobit potíže.

S tou silnou vůlí je ale trošku potíž. Někdo ji má silnější a někdo slabší. A ani ten nejsilnější člověk nemá natolik silnou vůli, aby dokázal nebýt monstrum, nejednat podle svých zlých žádostí sám a bez pomoci.

A tak si vezmeme na paškál ještě dalšího upíra.

Totiž v Edwardově rodině mají i abstinenta nováčka. Jmenuje se Jasper. Ani on nechce být monstrum. Jenže je to ještě nemonstrum začátečník. Spoustu toho neví. Ještě nepozná všechny rizikové situace. Neumí se dobře vyhýbat pokušení. Nedokáže dokonale odhadnout své síly a odhodlání jednat správně. A když přijde nenadálá krize, selhává a jde po krvi jako slepice po flusu.

Je pro něj nějaká naděje?

Inu, ano. Ale netkví v něm samotném. Jeho naděje spočívá v jeho rodině. Když vidí, že začíná mít chutě, napomenou ho nebo odvedou bokem. A když už startuje, vrhají se mu parakotoulem do cesty, aby mu zabránili udělat si z Belly svačinku. V jeho slabosti jsou jeho silou. A ví, že časem se to naučí zvládat lépe a jednoho dne i sám.

Jistě, kdybyste se ptali vdavekchtivých slečen, zdalipak by si vzaly Jaspera, asi by mezi nimi nepanoval zdaleka takový entuziasmus jako v Edwardově případě. Ne dnes. Riziko je pořád dost velké. A takový vztah by musel mít velmi pevná a striktní pravidla. Ale možná za pár let. Až se to naučí. Naději však v každém případě má.

Prosím vás, uvědomte si, že Jasper by neměl žádnou šanci bez pevného rozhodnutí, že monstrum být nechce. Že podle té žádosti jednat nebude. Pokud nebude rozhodnutý nebýt monstrum za každou cenu, na prvním místě, přede vším ostatním, nutně selže. Nebude ochoten ke kázni a leckdy drakonickým opatřením, které vyhýbání se pokušení vyžaduje. Bude zlehčovat napomenutí a dobré rady. Možná dokonce začne vyhledávat pokušení, aby mohl omluvit své „selhání“.

Ale neměl by žádnou šanci ani s tím nejpevnějším rozhodnutím, pokud by na to zůstal sám.

Úplně stejné je to i s námi.

Bible nemá žádnou naději pro lidi, že se zbaví svých hříchů, pokud se jich sami zbavit nechtějí. Bůh nám bude pomáhat v boji s naším nepřítelem, ale kámoše nám brát nebude. Takové úsilí je nutně odsouzeno k nezdaru.

Pokud by Jasper nechtěl sám abstinovat, jeho rodina mu nepomůže a ani skutečně pomoct nemůže. Maximum, co pro něj můžou udělat, je zavřít ho do nějaké místnosti, ze které neuteče, nebo ho zabít, aby nemohl škodit – ale předpokládám, že takový druh „léčby“ se vám asi nebude příliš zamlouvat. Bůh pro takového člověka nemá nabídku milosti a pomoci, ale zákon a přikázání, tresty a soudy, trápení a soužení, aby ho nejprve naučil chtít.

Ale pokud začneme chtít, pokud se rozhodneme nebýt monstrum za každou cenu, pak u něho najdeme pomocnou ruku, radu, posilu, povzbuzení a v krizových situacích nám leckdy i zabrání zlé vykonat.

Nemáme naději, pokud budeme jeho pomoc odmítat. Nemáme naději, pokud mu nebudeme věřit, nepřijmeme jeho rady a napomínání, jak se vyhýbat pokušení a žít správně. Nemáme naději, pokud ho nezačneme poslouchat. Sami na své žádosti nestačíme. Nakonec jim podlehneme a ony nám budou vládnout.

Ale pokud se mu v tom skutečně svěříme, stane se naší silou. Půjde s námi. Bude nás učit.

Právě tohle je totiž volání, které Bůh slyší ze země nejraději, při jehož zaslechnutí andělé tančí před Božím trůnem a celá nebesa se radují – volání hříšníka, který dělá pokání:

Nechci být monstrum.