Jaké měl oči?
„Jaké měl Ježíš oči?“ překvapila mě jednou jedna dívka otázkou. Nevěděl jsem, jak odpovědět, vždyť jsem se do Jeho očí nikdy nedíval. A popravdě řečeno, ani jsem o tom nepřemýšlel. Taky, přiznejme si to, přišla mi ona otázečka poněkud hloupá. Taková dětinská. Neduchovní. No, zkrátka, řekl jsem si, že na tom až tolik nesejde a slečnu jsem jemně odbyl s tím, že to přeci není až tak důležité.
Děvče se odbýt nenechalo. Mě už zná a tak ví, kdy se mnou není pořízení, ale našlo si jinou oběť. Nebyl jí nikdo jiný, než sám (ó veliký :-) biskup církve. Avšak ani on na otázku nevěděl přesnou odpověď. Tedy ne takovou, jakou chtělo ono děvče. To jest barvu očí, které se jí staly na celém světě nejdražší. Vlastně, ani se mu nedivím. Říkám si pro sebe tiše, že kdybych se setkal s Ježíšem jako on se s Ním setkal, asi bych také nezkoumal, jestli nemá špinavé roucho, jakou nosí kabelku, jaký používá deodorant, kam jezdí nejraději na dovolenou. Ale oči?
Nedá mi tahle otázka ale spát. Něco je v ní nesmírně zvláštního, něco, co jsem nechápal, čemu jsem nerozuměl a čemu jsem se prve smál. Víš, já vím, jaké má moje žena oči. Má je hnědé, hluboké, někdy veselé a někdy smutné a mně se moc líbí. Ve skutečnosti jsem to věděl velmi brzy poté, co jsme se potkali a co mi můj Pán ozřejmil, že toto je dívčina, se kterou mám strávit zbytek svého žití zde na Zemi. Od té doby, ani v dobách největších bojů, ba ani když jsme se třebas nepohodli, nezapomněl jsem na to. Pořád je má hnědé. A pořád se do nich rád dívám.
A tak se dívám na Boží děti, jak běhají. Jak se zajímají o nová učení, nové metody evangelizace, nové knihy, nové chválící skupiny. Dívám se na ně a ta otázka mi zní v mysli. Jaké měl oči? Nevím, nikdy jsem se do nich nedíval, však přesto bych to snad i rád věděl. Protože teď už vím, že ta otázka pohnula Jeho srdce, že potěšila bolavé srdce mého Spasitele. „Hle, zde je někdo, kdo se zajímá o mě. Zde je někdo, kdo mě chce poznat,“ jako bych ho slyšel říkat. A vím, že má přitom v těch očích, jejichž barvu neznám, slzy.
Však se také rád dívám, když přijde malé dítě za někým starším a v dětské důvěře klade úplně hloupaté otázky. Je to krásné vidět děti, když se chytí táty za ruku, pohladí mámu po vlasech, podívají se do jejich očí a zkoumají, jaké vlastně jsou. Řekněte mi, vy kdo děti máte, snad i vy, kdo toužíte po nich, není to právě to, co často srdce vaše pohne? Není to krásné, moci malému vysvětlovat, na co ty velký jsi už přišel? Není to snad potěšení vidět, že jeho zajímá, kdo ty jsi a co máš v srdci? Není to nádherné cítit na sobě dětskou dlaň, jen tak, ne kvůli bonbónům ani dárkům, ale prostě jen tak z lásky? Nepotěší to snad i tvé srdce, jakkoli je zraněné a jakkoli se rmoutí?
Ano, to je bolest srdce na zemi i v nebi největšího. „Kde jsou mé děti?“ ptá se. „Kam se poděly?“ Má spoustu dospělých, nebo alespoň dětí, které tváří se, jako by celou moudrost světa spolkly. Děti, které si čtou Jeho deníček a říkají si ve svém srdci: „Tohle už přeci znám, to jsem četl.“ Děti, které už unudilo dívat se s Ním každý den na západ slunce a obdivovat hvězdičky jako to Abraham dělával možná každou noc. Kde jsou děti? Ty děti, které přijdou za svým tátou i jindy, než když chtějí bonbón, nebo pomoct s úkolem? Kde jsou děti, které zajímá, jaké má jejich táta oči a jestli se na jeho řasách neusídlila nějaká slzička?
Kam tedy utíkáš a po čem se pachtíš? Nové auto? Nový dům, snad zaměstnání? A i kdyby od toho byl bys svoboden, co takhle nové učení? Přátelé? Manžel, manželka? Větší sbor? Propracovanější bohoslužby? Krásnější chvály? Uznání? Respekt od lidí? Ale řekni mi, kdo se ještě dnes ptá, jaképak má Ježíš oči. Jako bychom totiž ani nemohli pochopit, že by také nějaké mohl mít, obyčejné, lidské oči, které se také někdy smějí, a také jsou někdy smutné až k smrti. Ve kterých někdy planou ohníčky a někdy z nich jde bázeň na všechny, kdo jsou kolem. Obyčejné, lidské oči a za nimi úplně obyčejné, lidské srdce. Ano, srdce ušlechtilé, srdce bez hříchu, srdce tak široké, že celý svět pojme, ba i ty se do něho vejdeš, však přesto srdce zranitelné, doufající, srdce, které volá na kolemjdoucí. Obyčejné lidské srdce.
Řekni mi ty, pastýři, i ty služebníče, na čempak ti záleží více. Na službě, kterou ti tohle srdce svěřilo, na blízkých, dni dnešním i zítřejším, nebo na tom, aby v těch milovaných očích bylo vždy veselí, aby se rozjasnily, když vstoupí do tvého domu, aby ho nazvaly domovem? A ptal ses někdy, možná potichu, možná se zahanbením, vždyť tak dětinskou tahle otázka zdá se být, jaképak má asi oči?