Návštěvník
Kazatel řekl poslední slova a pak dal pokyn k zazpívání závěrečné písně. Nesla se prostorem a lidé povstávali, aby se ještě k té poslední přidali. Pak ale dozněly i její tóny a místností zazněl ruch značící, že shromáždění skončilo. Zvedl se ze své židle a zadíval se po okolí. Tváře poznával, sedával totiž v téhle místnosti neděli co neděli již několik let. V poslední době si oblíbil sedadlo pěkně vzadu, to aby na něho nebylo tolik vidět. Bylo mu trošku smutno, když viděl, jak se lidé zvedají, začínají zapřádat tkanivo rozhovorů a vět, a každý se druží k tomu, koho má nejradši, nebo aspoň rád.
Opřel se rukama o opěradlo židle a chvíli přemýšlel. Už dlouho mu v mysli vyvstávala jedna jediná otázka: „Mají tu o mě vůbec zájem?“ Vždycky, když se na to zeptal, dostával kladnou odpověď. Dokonce i kazatel mu několikrát svatosvatě sliboval, že mu na něm záleží a že je rád, že je tady. Ale někdy se mu tomu těžko věřilo. Zvlášť teď na konci shromáždění, kdy každý našel svého přítele či přítelkyni a šel si po svých cestách k domovu.
Někdy zkoušel něco říct, něco přinést ostatním, ale většinou mu bylo odpovědí zaražené mlčení. Někdy se lidé urazili, někdy se to jakoby nehodilo, jindy zase vůbec nevěděli, co si o tom mají myslet. Ale často jako by to jen tak přešli. Tak si zase něco řekl, půjdeme dál. Znovu se mu do mysli vetřela neodbytná otázka: „Chtějí mě tu vůbec?“
Jako po každém shromáždění, i dnes se zkusil připojit k některé ze skupinek povídajících si lidí. Ale zdálo se, jakoby před ním rozhovory utichaly, jako by lidé najednou ztratili slova a již neměli co říct. Tak se často zase rychle vytratil do své samoty. Nechtěl přeci, aby se v jeho přítomnosti někdo cítil trapně, to raději odejde. Tichý a sám.
Když odcházel z modlitebny, měl trochu svěšenou hlavu. Jako každou neděli, i tentokrát za ním několik lidí vyslalo jakoby omluvný pohled. Viděli, jak odchází a najednou měli pocit, že by ho měli tedy aspoň na závěr pozdravit. Na cestě uličkou ke dveřím ho tedy provázelo několik nesmělých „nashledanou“.
Pak už stál u dveří. Otvíraly se lehko, lidé totiž vždycky potřebují snadno otevřít dveře, když odcházejí, ale jemu se nechtělo do těch veřejí zatlačit. Chtěl být v téhle místnosti, chtěl tu zůstávat. Měl moc rád tyhle lidi, záleželo mu na jednom každém z nich. A proto se mu nechtělo odejít. Ale pak se zase přihlásila ona neodbytná otázka: „A chtějí mě tu vůbec? Chtějí tu opravdu mě, nebo někoho jiného?“
Svěsil hlavu a do očí mu vhrkly slzy. Opřel se do dveří a ty snadno povolily. Byl by skoro rád, kdyby aspoň trochu vrzaly, nebo se trochu vzpíraly, ale otevíraly se až příliš hladce. A tak odešel. Tichý, sám, posmutnělý a s tou stálou tichou otázkou v srdci. Nezůstala tu po něm ani vzpomínka, ani památka, jen na opěradlo židle skanuly z jeho probodených rukou dvě kapky krve.