Mon 18. 9. 2006

Padá hvězda

Padá hvězda

„Honzo, padá hvězda, něco si přej“, zasněně řekla Aneta a ještě víc se k němu přitulila. Co za přání se jí v téhle chvíli honilo hlavinkou bylo vidět jasně v jejích rozzářených očích. A v tenhle prchavý okamžik se spousta dalších okýnek do duše rozjasnila a spoustou myslí proběhly stovky přání. Všechna měla něco společného. My totiž vždycky myslíme na sebe, nebo v lepším případě na někoho nám blízkého. A nikdo si nevzpomněl na tu malinkatou hvězdičku.

Vypadá to, že ji to ani moc nemrzí, když tiše padá jasným, tušově černým nebem. Ohnivé vlásky za ní jiskří a poletují ovzduším v tichounké harmonii s vánkem vanoucím povětřím. Na něžné tvářičce má lehounký úsměv a v očích jiskérky veselí. A letí. Letí dolů k Zemi za jedním jediným človíčkem ze všech těch kteří právě pozvedají své oči k ztemnělému nebi, vyplnit jedno jediné přání.

Asi bych vám ji měl představit. Tak téhle hvězdičce říkám Atalaya. Proč? No předně proto, že vlastní jména hvězdiček jsou tak krásná, že se nemůžou vyslovovat jen tak. A Atalaya jsem ji pojmenoval proto, že v mé fantazii jsou hvězdičky jemné, něžné a tichounké bytosti. Tohle jméno k ní prostě tak nějak sedí. Teď se ještě trošku víc usmála. Asi se jí taky líbí.

A tak letí. Letí dolů k Zemi věnovat svůj život jedinému človíčkovi. Jen jeho přání bude dneska vyplněno, na víc malinkaté Atalaye nezbývá síla. Ale i když ta ostatní musí zůstat nesplněná, ona je přesto slyší a zaznamenává do své paměti…

„Ať jsou maminka s tatínkem zase spolu doma“, povzdychla si osmiletá Petruška, když uslzenýma očičkama uviděla Atalayu svištět oblohou. Stojí tu opuštěná ve svém pokojíčku mezi spoustou nádherných hraček a pláče. Chtěla by zase jednou ležet v postýlce, tulit se k mamince a poslouchat, jak táta čte pohádky. Atalayu poprvé trošičku zabolelo u srdíčka. Vůbec neví, co se to s ní děje, co je to za pocit, který jí svírá hrdlo a žene pálící slzy do očí. Dřív, než si uvědomí, co dělá, její laskavé srdíčko na Petrušku zavolá: „Neplač, možná přiletí jiná hvězdička, jen a jen pro tebe a všechno bude v pořádku.“ Petruška ji neslyší. Jak by taky mohla, když Atalayin hlásek je tak tichounký, že ho přehluší i letní vánek. A navíc, kdo to kdy slyšel, aby hvězdička mluvila?

„Já chcu nový fáro“, prokmitlo myslí lehce podnapilého mladíka, znechuceného tím, že jeho starý vůz jede jen 160. Ano, i takováhle přání přijdou až k Atalayiným ouškám. Ne, že by z nich měla nějakou obzvláště velkou radost, ale slyší je. Slyší je a napomíná svoje srdíčko, aby přestalo tolik bušit. Sice moc netuší, proč se jí něžná tvářička trošku sevřela vráskami a oči, ještě okrášlené leskem slziček, se sevřely do uzoučkých štěrbinek, ale někde hluboko cítí, že to není správné. Pak, jen tak lehounce, než zase odletí o kousíček dál, zachytí letmý pohled očí toho kluka. Je tak smutný, tak vyděšený a prázdný, že Atalaya najednou ví, proč se nemůže na toho chudáčka hněvat. Najednou by mu chtěla vyplnit nějaké přání, třeba ne auto, ale aspoň nějakou maličkatou radost. Jen aby se do těch očí dostala aspoň jiskřička života. A přes závoj slziček už ani skoro nevidí, jak jí odplouvá někam pryč. Daleko.

„Maminko, neumírej“, donese se k naší malinkaté hvězdičce z malé místnůstky kousek pod ní. U postele, na které leží stará, vrásčitá žena s úsměvem na rtech, sedí křehká slečna. Už není nejmladší, ale věk jí z krásy nic neubral. I její maminka má ve tváři znatelné stopy té krásy, navíc podmalované pokojným úsměvem. V tuhle chvíli je její tvář mnohem hezčí, než její uplakané dcerušky. A Atalaya se dívá a nechápe. Nechápe, proč by měl někdo truchlit nad tím, že někdo druhý, ba dokonce někdo blízký, půjde někam dál. Někam, kde je život ještě mnohem krásnější. Pak ji něco napadne. Co když to ta uplakaná slečna neví? „Poslouchej, neplač, ona půjde domů. Je tam krásně, mně to můžeš věřit“, zavolá. Tak hlasitě, jak jí to jen její tichý hlásek dovolí. Uplakaná slečna jen na chvilku zvedne hlavu, na okamžik se jí v očích uhnízdí klid a mír. Jenže Atalaya pořád letí. Letí, a za chvilinku už je moc daleko na to, aby slova doputovala až ke smutné slečně. Přestala plakat? To se už Atalaya asi nikdy nedozví.

„Ať nám to spolu vydrží“, přilétlo z okraje jednoho lesíku. Tohle už Atalaya dneska slyšela tolikrát. Jenže tohle je nějaké jiné. Ne proto, že to říká kluk, těch už dneska slyšela taky spoustu. Ne, je v tom něco jiného. Něco v té myšlence bylo strašně moc pokřivené. Nebyla tam ani stopa toho, že něco krásného a trvalého klíčí mezi těmi dvěma osůbkami. Nic. Jen zmrzlé duše za usměvavými maskami. Už to říkali tolikrát, do tolika očí, že dneska sami nevidí, jak moc jsou jejich slova zbytečná. Atalaya se zase nemůže hněvat. To nejde. Pod sebevědomou maskou jsou tu zase smutné a prázdné oči, tichý pláč, když se nikdo nedívá a tolik, tolik bolesti. A malá Atalaya už má pocit, že se jí snad rozskočí srdíčko. Tak prudce buší a tepe, že je teď snad hlasitější, než její hlásek. Už ani skoro nevidí přes mlhavý závoj přes oči a něžnýma ručkama si zacpává svoje ouška. Nechce už slyšet žádná další přání. Nic. Neví, jestli už by vydržela ještě jednou se bezmocně dívat, jestli by se jí srdíčko nerozskočilo.

A tak letí. Už ho vidí. Vidí svého človíčka, toho, pro kterého proletěla celou tu obrovskou dálku. Zamžené oči se jí zase rozzáří a celá její bytůstka se upíná k tomu okamžiku, kdy mu bude moci splnit jeho přání. Jen pro něj, z lásky celého jejího malinkého srdíčka.

Ale Honza, nepříliš romanticky založený chlapec, který se právě těšil ze chvíle ticha s upovídanou Anetou, ji nevidí příliš rád… „Ať ta blbá hvězda třeba chcípne“, prožene se mu hlavou. Budiž mu to přáno.