Studnice

Co je to hřích?

…neboť hřích je porušení zákona. (1 J 3:4)

Co se vám vybaví, když se řekne „hřích“? Víte, co to je a proč že se to pánu Bohu tak strašně nelíbí? Nebo se vám někdy zdá, že „hřích“ je jakýsi nejasný pojem s nepříliš ostrými hranicemi, který si každý může přihnout, jak se mu zlíbí?

Často míváme zkreslené představy o tom, co je to hřích, a to i přesto, že nadšeně svědčíváme o tom, že Ježíš z toho… no však ty víš… hříchu vysvobozuje. Už jsem na toto téma slyšel leccos – jak ze strany věřících, tak nevěřících – „hřích je to příjemné, co vám pánbíčkáři nechtějí dopřát“, „hřích je ‘minutí se cíle’, takže když neděláte přesně to, co pro vás Bůh naplánoval, hřešíte” a podobně.

Podívali bychom se tedy společně na to, co je to hřích a jaká je za něj odplata.

1. Co je to hřích?

…neboť hřích je porušení zákona. (1 J 3:4)

Bible říká (a podotýkám, že v Novém zákoně), že hřích je porušení zákona.

Kdybychom tedy chtěli vysvětlit, kdo je to hříšník, tak asi nejbližší termín, kterému snadno porozumíme a dobře ho známe, je „kriminálník“ nebo „zločinec“.

U nás v České republice se za zločince považuje někdo, kdo porušuje zákony našeho státu – z nějakého důvodu, většinou pro osobní prospěch, je překračuje nebo ignoruje.

Zločin je porušení zákona – a když ho porušíte, musíte se právem obávat hněvu i trestu ze strany úřadů.

A přesně to stejné je hříšník, jen ten zákon, nařízení, co se smí a co ne, tu nevyhlašuje nějaká světská, státní moc, ale Všemohoucí Bůh.

Hřích je porušení Božího zákona, jakéhokoli Jeho přikázání – a když nějaké Jeho nařízení přestoupíte, musíte se právem obávat hněvu i trestu nikoli ze strany člověka, ale z té Boží.

Prosím uvědomte si, že Bůh nám ony věci nezakazuje proto, aby nám zkazil radost, odepřel nějaké potěšení, ochudil nás o všechnu radost ze života, naházel zbytečné klacky pod nohy či z nějakého podobně poťouchlého důvodu, jaký Mu často připisují ateistické hlavy.

Když se jeden z amerických otců zakladatelů vyjadřoval o věcech, které zákon USA zakazuje, řekl:

Ty věci nejsou zhoubné, protože jsou zakázané, ale jsou zakázané, protože jsou zhoubné.

Podobně tomu je i s Božím zákonem a Jeho zákazy – On ty věci zakazuje, protože jsou zhoubné, protože ničí. Jak člověka samotného, tak i (a často především) jeho okolí, rodinu, bratry a bližní.

Krádež není zakázaná proto, že by vám Bůh chtěl odepřít majetek, po kterém toužíte, ale pro to, co dělá tomu druhému, tomu, kterého okradli.

Cizoložství není zakázané proto, že by vám Bůh nechtěl dopřát toho nejlepšího sexuálního partnera a hodlá z vašeho života udělat nikdy nekončící nudu, ale pro ty strašlivé věci, které páchá na rodině, partnerovi a dětech – pro bezesné noci a starosti, co bude, které přináší tomu druhému, pro tichý pláč, který se ozývá zpod dětské peřiny, pro rozlámané vztahy a zničená srdce.

Pýcha není zakázaná proto, že by z vás Bůh snad chtěl mít až do konce života tichou puťku, která bude jen sedět na zadku a nikdy nic nedokáže, ale proto, že když člověk sám sebe přecení, myslí si, že dokáže něco, na co nemá, nikdy z toho nemůže vzejít nic dobrého – a i tohle často přečasto odnášejí lidé okolo nás a těžce za to platí.

Ba ne, ty věci jsou zakázané, protože jsou zhoubné.

Bohužel si toho ale často všímáme až tehdy, kdy se sami octneme na tom špatném konci podobného jednání – takovému úspěšnému zloději totiž celkem nic nechybí, ba, když se na to podíváte jen z jeho perspektivy, dokonce si polepšil.

Dále, hříšník není žádný „chudáček“.

Je to někdo, kdo se pro vlastní prospěch či potěšení, nebo zkrátka jen proto, aby nemusel pracně řešit nějaké problémy, rozhodl porušit Boží zákony a pomoct si na úkor někoho jiného.

Posměvač ponižuje a tupí druhé prostě proto, že ho to baví, má z toho radost a potěšení a někdy dokonce i získá obdiv, jak že není vtipný – a rozhodl se tak jednat i přesto, že dobře ví, jak nepříjemné je to pro druhou stranu.

Ten, kdo si libuje v bezdůvodných svárech, to někdy dělá proto, že ho těší se s druhými hádat o každou maličkost, nebo zkrátka proto, že zjistil, že když bude hodně křičet a nadávat, leckdo mu ustoupí – a rozhodl se tak jednat i přesto, že dobře ví, jak je něco takového nepříjemné jemu samému.

Hřích je tedy záležitost vůle, není to něco, co se „nějak přihodí“, je to něco, pro co se rozhodnete.

Špatné myšlenky, které vám poletují hlavou, ještě nejsou žádný hřích – když vás někdo bude vybízet: „Hele pojď, okrademe Pepu,“ taky vám to probleskne hlavou a možná poté ještě několikrát, než půjdete spát, ale hřích je z toho až ve chvíli, kdy se vy sami v nitru rozhodnete a řeknete si: „Ok, okrademe Pepu.“

Ale když už zhřešíme, rozhodneme se udělat něco zlého, pak před Bohem nemáme žádnou výmluvu – ani okolnosti, ani to, že nás někdo sváděl či nutil, nic nás neomlouvá.

Rudek Bubik nám jednou vyprávěl moc pěkný vtip (bohužel je ale někdy až příliš ze života):

To vám ďábel sedí na plotě a pláče.
Jde kolem nějaký člověk a jak ho tak vidí uplakaného, zželí se mu ho a ptá se: „Ty, ďáble, proč tak pláčeš?“
„To ti křesťani,“ stěžuje si ďábel, „oni lžou, podvádí, smilní, kradou a pomlouvají a všechno to házejí na mě.“

Za další, když už člověk jednou začne, je těžké přestat. Hříšník je „chudáček“ v tom smyslu, že když už se jednou rozhodne vstoupit na šikmou plochu, často se z ní neumí vrátit zpět. Z malých hříchů se stávají velké hříchy a velké hříchy zabíjejí. Neumíme a nechceme se vrátit zpět pro pohanu, kterou s sebou nese každé spravedlivé vyrovnání se s hříchem, pro trest, který nás pravděpodobně čeká, pro to nespravedlivě získané – ať už je to majetek, potěšení či pověst – co ztratíme, když se přiznáme.

A tak naše konce bývají horší než začátky a právě pro ty nitky, pouta a řetězy, kterými nás hřích poutá a svazuje, že už nakonec ani neumíme jednat správně, potřebujeme Spasitele a vysvobození.

A za poslední, hřích se úzce pojí s hněvem a trestem.

V každé dobré rodině jsou „přečiny“ přesně a jasně vymezeny – děti musí jasně vědět, za jaké věci a jaká rozhodnutí jim hrozí hněv ze strany rodičů a případně rákoska.

Podobně tomu má být ve státě – zákony se sepisují proto, aby každý přesně věděl, co nesmí dělat, aby na něho nedopadl hněv a trest z rukou policie a soudů – a oprávněně bychom se zlobili, kdyby nás chtěli zavřít za něco, co zákon České republiky vůbec nezakazuje.

A úplně stejně je tomu i s hříchem a Božím zákonem – Bůh svými přikázáními jasně vymezil věci, které se „nesmí“, za které nám hrozí hněv a trest.

Osobně nesnáším tady to pojetí „hříchu“, které jsem v křesťanských kruzích slyšel už mnohokrát: „Hřích je minutí se cíle.“ Prý to někde vyčetl nějaký hebraista, no a teď je z toho prvotřídní blud, protože jsme něco vytrhli z kontextu celého Písma.

A tak znám křesťany, kteří se bojí, že když si nevyberou přesně tu školu, službu či zaměstnání, které pro ně Bůh zamýšlel, míjí se cíle, a tudíž hřeší.

Přitom ti samí křesťané se blahosklonně usmívají, když slyší o nějakém tom předuchovnělém chudáčkovi, který se ráno modlí před skříní, co si má vzít dnes na sebe.

Ale řekněte mi, když má svobodu v tom malém, proč ne i v tom větším? Copak nám Bůh snad dovolil rozhodnout se v té malé věci a v té velké nám to zakázal? A kde to prosím vás čtete? Kde je pak hranice, jak „velké“ musí být rozhodnutí, u kterého se už nesmíte rozhodnout sami, ale musíte se trefit do „Božího plánu“, nebo…

Ba ne, hřích je vymezený jasně a přesně, jasnými a přesnými přikázáními, a právě za překročení Božích přikázání a jen a jen za to nám hrozí Boží hněv a trest.

Také jsem v jednom křesťanském článečku četl následující vyjádření:

„V Bibli je psáno, že se máme neustále radovat. Uvědomte si tedy, že když se neradujete, překračujete Boží přikázání a tím pádem hřešíte.“

Ano, já vím, zní to duchovně, ale není to pravda. Zákon je z definice soubor přikázání, které někdo hodlá vynucovat, za jejichž porušení následuje trest. Je to stejné jako v rodině – já taky budu svému synkovi říkat, že se má radovat ze života, ale rozhodně to není tak, že mu hrozí rákoska, když bude smutný nebo ubitý.

A každé dítě moc dobře chápe, jaký je rozdíl mezi tímhle přikázáním a „běda, jak mi budeš lhát“. Jeho zadek to moc dobře ví.

A stejně tak je to i v Bibli – zatímco je poměrně jasně vidět, že kdo třeba pomlouvá, může počítat s trestem, nikde jsem nečetl, že by Bůh hodlal někoho trestat za to, že se neraduje.

Malé doplnění: Kromě definice hříchu jako „porušení zákona“ je v Bibli ještě druhá: „Cokoli není z víry, je hřích.“ Ta je ještě o trošičku širší, protože pokrývá i následující případ (ale naopak nepokrývá případ, kdy člověk věří, že jedná správně, a překračuje přitom zákon):

Jednou jsem nahlédl do útlé dětské knížečky o Mikulášovi a jeho patáliích. Byl tam kratičký příběh o tom, jak kluci někde našli odložený, ještě nevykouřený doutník. Lákalo je to. Ale byl tu problém: Co když se to rodičům nebude líbit? Mikuláš dokonce tu nepříjemnou otázku položil: „No jo, ale co když by s tím naši nesouhlasili?“ Bylo mu odpovězeno ve smyslu, že by jim to nejspíš nevadilo, ale pro jistotu se jich nebudeme ptát.

Provinil se Mikuláš a jeho banda vykouřením doutníku proti svým rodičům? Inu, ano. A to dokonce i kdyby to, co řekli, ve skutečnosti byla pravda a rodičům to skutečně nijak zvlášť nevadilo. Byl tam úmysl danou věc udělat, ať už se to rodičům líbí nebo ne – a raději nezjišťovat, jak to skutečně je. Podobně platí, že „cokoli není z víry, je hřích“.

2. Jaká je za něj odplata?

Neboť odplatou za hřích je smrt… (Ř 6:23)

Odplata za hřích je smrt.

Náš stát používá vězení – když je nějaký člověk „nebezpečný pro společnost“, zavřeme ho do basy, kde je oddělený od „slušných lidí“ a nemůže jim nijak škodit. Kromě toho jsou tu lecjaké ošklivé vedlejší efekty takové basy – člověk náhle přijde o svůj majetek, nemůže s ním volně nakládat, protože je zavřený, kontakty s blízkými lidmi, dokonce i s těmi, kterým neubližoval, jsou omezené, a člověk o mnoho přichází – o příležitosti, o přátele, někdy i o rodinu.

A Bůh používá smrt.

Všemohoucí tu člověku říká: „Člověče, poslyš, dělal jsi na Zemi neplechu a páchal zločiny už dost dlouho, je čas dát tě do chládku, kde už nebudeš moct nikomu ubližovat. Ano, všechno, co jsi kdy vytvořil, tu musíš nechat, i to je odplata za tvoje zločiny. Hřešil jsi, musíš zemřít.“

A pokud se odmítneš svého hříchu vzdát, je tu ještě smrt druhá, věčné oddělení od Boha i všeho nádherného, co na Jeho lid jednou čeká v nebesích, věčný žalář, ze kterého už není úniku ani odvolání.

Musím říct, že se mi to dřív zdálo hrozně tvrdé – a i dnes mi to tak někdy přijde. No přece nejsem žádný „hrozný hříšník“, občas se sice trošku povyšuju, sem tam přetvařuju, no občas se i pohádám, ale vždyť to nikomu pomalu nemohlo ublížit! Jsou tu přece mnohem horší lidi než já, to přece nemůžete myslet vážně, že za takové malé přečiny jako ty moje by mělo být peklo?

Jenže pak musím čelit tomu, co mám v nitru – a není to žádný pěkný pohled.

Víte, Bůh se nechce zbavit mne ani vás, on se chce zbavit hříchu.

A já musím přiznat, že v mém nitru, uvnitř mne, je něco, co miluje zlé, co je ochotné spáchat cokoli, jen když bude mít dojem, že nám to projde a že se z toho dá něco vytřískat, naprosto bez ohledu na jakoukoli bolest, kterou bych snad mohl způsobit druhým.

A že se to nedá spravit, ano, holí a ranami to mohu přinutit, ale nikdy se to nezmění.

A musí to zemřít – a je to naprosto spravedlivé.

Také je tu ještě jedna věc – hřích svádí.

Jednou v nebi už žádný hřích nebude. Žádný. Ani jeden. Nebude tam ani ta nejmenší lež, ani ta nejmenší pomluva. A právě proto, aby mohlo být nebe, musí být i peklo.

Hřích totiž svádí – představte si, že by do toho dokonalého nebe pustili třeba i jen jednoho, kdo je rozhodnutý dál lhát, když mu to přinese prospěch, s tím, že se zkrátka udělá výjimka a dovolí se mu to.

Dříve nebo později se stane jedna nutná věc – onen člověk svým lhaním získá nespravedlivou výhodu, získá něco na úkor druhých, bez práce a úsilí. Lží si snadno pomůže k něčemu, co by jinak možná nezískal zdaleka tak snadno – proč by to jinak koneckonců dělal?

A to nás svádí – zvlášť pokud mu to projde, říkáme si, že když může on, tak my taky, a proč bychom se zrovna my měli pachtit a namáhat, když to samé můžeme mít i bez práce?

Chce-li tedy Bůh mít dokonalé nebe, místo, kde nikdo nebude pro vlastní prospěch ubližovat svému bližnímu, obelhávat ho, ponižovat a ničit, musí ty, kdo se tomuto řádu nechtějí podřídit, jednou provždy oddělit.

Aby mohlo být nebe, musí tu být peklo pro ty, kdo nenávidí spravedlnost.

A já jen doufám, milý čtenáři, že se včas smíříš se svým Stvořitelem a že tu nebude pro tebe.