Vyvolení
Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9:15–16)
Když se budeme zabývat vyvolením, zjistíme, že se věnujeme jednomu z nejurážlivějších učení, jaké se v Bibli vůbec nachází (horší je snad už jen učení o zákonu a milosti). No představte si to, ten Bůh si totiž dovoluje dělat jakési rozdíly mezi lidmi, tomuhle požehnat víc a tomuhle zase míň – a to navíc někdy naprosto bez ohledu na naše (jistě značné) zásluhy a z důvodů, které se nám většinou neobtěžuje oznámit, a když už ano, občas zjistíme, že vůbec neměly co do činění s dotyčným člověkem či jeho skutky. Že třeba požehnal vašemu sousedovi panu Otravnému, a to jen a jen proto, že jeho pra-pra-pran-dědeček byl náhodou král David. A vy, zbožní a oddaní věřící, utřete nos. Zkrátka, přijde nám to nespravedlivé.
Podívali bychom se tedy trochu blíže na to, co Bible učí o vyvolení a jaké z toho pro nás plynou důsledky.
Boží vyvolení
Avšak Hospodin přilnul jenom k tvým otcům, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo, vás, ze všech národů, jak tomu je dnes. (Dt 10:15)
Většinou, když někde čtu nějaký článeček o Božím vyvolení, hemží se to v něm všemožnými termíny jako předurčení, předzvědění a podobně. Chtěl bych laskavého čtenáře upozornit, že tomu se chci pokud možno úplně vyhnout z jednoduchého důvodu – nic moc o tom nevím. Vím, že Bůh určité věci ví a některé určil dopředu (dalo by se říct „naplánoval“), a to je asi tak všechno. Ale když hovoří o tom, že si volí, vybírá, používá naše lidské termíny pro obyčejnou, prostinkou věc, kterou i my děláme dnes a denně a nevidíme v tom pranic tajemného (a dokonce ani nespravedlivého).
Podívali bychom se tedy nejprve do Starého zákona na jeden obzvláště vypečený příklad takového „vyvolení“.
To vám praotec Jákob měl dvanáct synů.
Pěkně nezvedená tlupa, tihle synáčci, raubíři k pohledání. Pro kudlu nikdy nesahali daleko, jak by vám mohli vyprávět nebozí obyvatelé jednoho města, které obelhali a pak vyvraždili, Juda zdá se měl slabost pro prostitutky a koho si do postele vzal Ruben, radši ani nezmiňovat. No a pak ještě jednoho bratra prodali do otroctví, víme? Totiž právě toho našeho „vyvoleného“, Josefa.
Když onoho osudného dne přišel Josef za svými bratry ke stádům, viděli už zdaleka jeho nádherný plášť. Nikdo z nich podobný neměl, ač byli syny stejného otce – takový dal jen Josefovi.
Víte, přišlo jim to nespravedlivé.
Josef dostal něco navíc.
Když se k tomu všemu ještě podíváte, proč dostal Josef něco navíc, zjistíte, že to nemělo vůbec nic do činění s jeho charakterem, oddaností, věrností či podobnými věcmi. Že to vlastně s Josefem jako takovým nemělo společného téměř nic.
V Bibli se totiž píše, že za to mohla jeho maminka – že Jákob miloval Josefa víc než všechny ostatní syny ne proto, že by Josef byl tak pomilováníhodný, ale proto, že to byl první syn jeho milované a později zesnulé ženy, Ráchel.
A tak tady máme naše neoblíbené vyvolení v celé jeho nahotě – Jákob se rozhodl vybrat si Josefa mezi všemi jeho bratry, v určitém ohledu mu dát víc a upřednostnit ho, a to navíc ne proto, že by si to Josef snad zasloužil, ale z úplně jiných důvodů.
Vy, milí čtenáři, to koneckonců děláte v lecčem úplně stejně – prokazujete víc dobra určitým lidem jen a jen proto, že to jsou náhodou vaši partneři, děti, rodiče či dobří kamarádi, volíte si a vybíráte. Jen když pak to samé dělá Bůh, zdá se nám to jaksi nespravedlivé, máme jakýsi mylný dojem, že přeci ten Bůh by měl zacházet s každým přesně stejně podle jeho zásluh a skutků.
Ale On to tak nedělá a ani s tím nehodlá začínat.
<><
Prosím všimněte si jedné věci – že i když se nám to tak zdá, není to nespravedlivé.
Ani Jákob nebyl ke svým synům nespravedlivý – dával každému z nich to, co byl povinen, a nejspíš ještě mnohem víc. Nedal Josefovi víc na úkor svých ostatních synů, neodíral ostatní, aby mohl Josefovi dát krásné roucho.
Stejně tak i Bůh, i když si někoho vybere, z nějakého důvodu si ho vyvolí a dá nebo svěří mu víc než ostatním, naprosto to neznamená, že ostatní jsou odsunuti na vedlejší kolej – ba ne, co jim Bůh slíbil, zůstává v platnosti, to, na čem se s Ním domluvili, se nemění ani v té nejmenší náležitosti.
Ježíš mluvil o stejném principu v podobenství o dělnících, které si v průběhu dne najal na práci jeden pán. Jedny najal na začátku dne a domluvil si s nimi mzdu – jeden denár. Další najal v poledne a některé pak až na sklonku dne.
Jenže když došlo na placení, vyvstal jeden „maličký“ problém. Jeden denár dostal každý – nejen ten, kdo poctivě makal celý den a oddřel většinu práce, ale i ten, kdo se celý den flákal na tržišti a pak si šel hodinku zapracovat.
Když nad tím přemýšlím, musím přiznat, že mne to uráží úplně stejně jako ty dělníky, kteří pracovali celý den. Tak já tu celej den pracuju a namáhám se, a ten budižkničemu, co se ani nestihl zapotit, má dostat stejně jako já? Tak to tedy ne!
Ale pán je všechny obratem usadil: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ (Mt 20:13–15)
Ano, vypadá to nespravedlivě, ale nic nespravedlivého na tom není.
„Ty, člověče, nedomluvil sis se mnou denár na den? Máš denár na den. U kterého soudu mne chceš žalovat, že jsem tě ošidil? A že jsem dal i druhému tolik jako tobě? Co je ti po tom? Není to snad můj majetek? Nemohu si s ním nakládat jak uznám za vhodné? Až budeš ty rozdělovat mzdy ze svého, udělej si to po svém, a já budu ze svého rozdělovat, jak uznám za vhodné já.“
Když tedy přemýšlíme o Božím vyvolení, vrací se nám ta stejná otázka znovu a znovu jako bumerang: „Nebo snad tvé oko závidí?“
Tvé oko závidí, že někdo dostal víc?
Jen tak, bez zásluh?
Já jen vím, že vždycky, když nad touhle otázkou přemýšlím, něco uvnitř musí zemřít.
<><
Další takový pěkný příklad „vyvolení“, který je nám všem více či méně důvěrně známý, je třeba výběr našeho životního partnera – přítele, přítelkyně, manžela, manželky. Pokud se vám už něco takového přihodilo, pak víte, že si člověk zkrátka vybírá. Volí. A to podle kdejakých kritérií hezkou tvářičkou počínaje a tučným kontem konče.
A já vám tu nebudu vyprávět žádné novinky – moc dobře víte, jak to v takových případech chodí. Jen jsme si někdy to Boží „vyvolení“ zahalili takovou clonou kdejakých tajemství a domněnek, že nám přijde, že to prostě nemůže být takhle jednoduché.
Za prvé, u takového vyvolení leckdy nezáleží na tom, jak se kdo namáhá a jak kdo usiluje. Může se totiž klidně stát, že by o mne jakožto o budoucího pana chotě stála celá dívčí půlka školní třídy (já vím, já vím, je to velmi nepravděpodobné, ale jen hypoteticky), a já si na just, z důvodů známých jen mně, vyberu nějakou dívčinu z Horní dolní, která navíc ani není tak oslnivě krásná jako místní děvčata. A můžou si dělat oči jak chtějí, usilovat jak chtějí, snažit se jak chtějí – zkrátka na tom nemusí záležet.
Stejně tak i Bůh si leckdy vybral a vyvolil, a „nevyvolený“ se mohl namáhat jak chtěl a měl stejně smůlu. To byl třeba případ starozákonního Izraele – Bůh si je vybral (podle našeho verše v úvodu proto, že přilnul k jejich otcům), a vy jste zkrátka buď měli mezi předky Abraháma, nebo neměli – podle toho se určovalo, jestli budete mít přístup k jistým výhodám, které měl Izrael, nebo ne. A pokud se Abrahám mezi vašimi předky nenacházel, zkrátka jste utřeli nos.
Za druhé, takové „vyvolení“ mé budoucí drahé polovičky je v každém případě jednostranný skutek. Já jsem se rozhodl, že si ji (z nějakého důvodu) vyberu a upřednostním před ostatními. Neříká to vůbec nic o tom, jestli s tím ona druhá osoba souhlasí.
A tak se mohu setkat s odmítnutím – a stejně tak i Bůh.
To, že si někoho vyvolím, vyberu, ještě nedává žádnou záruku, že všechno nakonec dopadne dobře, sejdeme se u oltáře, vyvolení neruší ani neobchází vůli druhého člověka, je to jednostranný skutek – a to samé platí i u Božího vyvolení.
Bůh si vyvolil Izrael kvůli jeho otcům, které měl rád, což znamená, že s nimi jednal úplně jinak, než s jakýmkoli jiným lidem. Že z toho všichni Izraelci nebyli nadšení vidíme už na poušti – a to je Bůh mohl přesvědčovat, jak chtěl. Boží vyvolení to nezrušilo, ale dobře to taky nedopadlo.
Samozřejmě že když se setkám s odmítnutím, nemusím hned házet flintu do žita, ale mohu se pokusit druhé srdce získat – a právě tak i Bůh – ale Bible poměrně jasně ukazuje, že ani dlouhodobá a usilovná snaha získat si důvěru a lásku nemusí být úspěšná, a to ani když jste Všemohoucí a Vševědoucí (viz celé dějiny vyvoleného národa, Izraele, nebo život vyvoleného krále Saula).
<><
Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených. (Mt 22:14)
Další pěkný příklad prachobyčejného „vyvolení“ můžeme najít, když v období přijímacích zkoušek navštívíme kteroukoli ze středních či vyšších škol. Když se rozhlédnete po jejich posluchárnách, kde právě studia chtiví studenti vyplňují testy, uvidíte mnoho povolaných – ale jen určitá část z nich bude vyvolená, vybrána ke studiu na vysněné škole.
Oproti příkladům, které jsme si ukazovali dříve, je tu jeden podstatný rozdíl: Tady se podmínky „vyvolení“ oznámily předem. Člověk předem věděl, co musí udělat, aby ho vybrali, a mohl se na to připravit. To ale nemění nic na ostatních náležitostech „vyvolení“ – že je to jednostranný skutek a neruší možnost druhého člověka se rozhodnout.
Když se podíváme do Nového zákona, uvidíme, že to je přesně případ vyvolení ke spáse – Bůh předem ohlásil a oznámil podmínky spásy – povolal k ní každého člověka, ale vyvolil/vyvolí ty, kdo podmínky splní. Ony podmínky jsou veřejně známé a velmi prostinké:
Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude
odsouzen. (Mk 16:16)
Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen. (Mt
24:13)
Samozřejmě že tu hraje roli ještě spousta dalších věcí – Bible například říká, že spasení bylo nabídnuto „předně židům, ale i pohanům“. Byl to izraelský národ, který si Bůh vyvolil pro jeho otce, ke kterému přišlo evangelium jako k prvnímu.
Ano, zase měli něco navíc, třebaže podmínky jsou stejné pro žida jako pro pohana.
Také je zřejmé, že děti zbožných rodičů se dostanou do kontaktu s evangeliem spíš než nějaký pralesní Hotentot a že ten, za koho se přimlouvá mnoho svatých, možná dostane víc šancí než někdo jiný. Podobně jako ředitel vysoké školy může vzít na domácí doučování nějakého mládence třeba proto, že je to náhodou synek jeho dobrého kamaráda – a ten tak dostane lepší průpravu a větší příležitost, i když podmínky přijetí na školu jsou pro něho stejné jako pro všechny ostatní.
Ačkoli jsou tedy podmínky vyvolení pro spásu naprosto stejné a rovné pro všechny (a jsou ke všem spravedlivé), stále tu jsou a vždycky budou rozdíly dané tím, že Bůh se z různých důvodů smilovává nad kým chce.
Ale zůstává ke všem spravedlivý a za tím, co řekl, si stojí.
Jaké z toho pro nás plynou důsledky?
Za prvé, co se týká vyvolení ke spáse, můžeme se uklidnit a odpočívat v pokoji. Ano, Bůh si některé lidi vyvolil ke spáse, nicméně nám předem řekl a oznámil, které a proč si vybere. Nemusím tedy přemítat, zdalipak jsem mezi tou extra privilegovanou kastou vyvolených, pro něž je z nějakého neznámého důvodu připraveno Boží království a nedá se dost dobře poznat, kdo k nim patří a kdo ne.
Za druhé, celá věc se úzce pojí s našimi prosbami a modlitbami a to zvláště za druhé lidičky.
Nedávno jsem četl jednu moc pěknou knížečku jménem Hansi od Marie Anne Hirschmann – její životní příběh. Životní příběh zapálené nacistky, která jako mladé děvče nastoupila do Hitlerjugend a na Boha, ve kterého doufala její maminka, po čase zapomněla. Přesto když pak bylo ouvej, když se celá Třetí říše sesypala a Němci, ať už měli na tom všem jakýkoli podíl, se stali téměř lovnou zvěří – zvláště německé dívky pro ruské vojáky – každý v jejím okolí viděl, že tu někdo dělá jakýsi rozdíl mezi ní a všemi ostatními.
Někdo ji chránil.
A to i přesto, že na toho Někoho už úplně zapomněla.
Proč? Inu protože někde v Sudetech, v chudě zařízené místnosti, klekávala na svá kolena jedna postarší žena a zoufale prosila za své dítě.
A Ten, ke kterému se modlila, ji vyslyšel, a vybral si pomoct mezi všemi ostatními právě té jedné maličké, ač si to vůbec nezasloužila.
Jen si prosím uvědomte, že jsou věci, které Bůh za člověka udělat nemůže nebo je dělat nebude. Mojžíš mohl prosit za svůj lid, aby ho Bůh nevyhladil, ale s prosbou „ať Izrael uvěří Hospodinu“ se musel obrátit na jinou adresu – na tu izraelskou. Jistěže mohl prosit Všemohoucího, aby dal oněm lidem ještě další šanci, ještě jednou prokázal svou věrnost a lásku, ale uvěřit, uvěřit musel každý sám za sebe, a tak jako to za vás ani za nikoho jiného nemohu udělat já, nemůže to udělat ani Bůh.
Za třetí, každé „vyvolení“ s sebou nese určitou zodpovědnost, je v jistém ohledu dvojsečné.
Když Boží Syn kráčel po zemi, vybral si některá města, ve kterých udělal víc zázraků než jinde. Města, která dostala víc šancí, víc důkazů, viděla víc zjevných a nepopiratelných Božích skutků. Když o nich ale pak Ježíš mluví, neříká „blaze těm městům“, ba ne, říká „běda ti“:
„Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě.“ (Mt 11:21–24)
Běda ti, Betsaido, viděla jsi víc důkazů Boží moci a Jeho lásky než kdo jiný, a stejně nechceš uvěřit. Kdybych v bezbožném Týru dělal takové zázraky jako v tobě, dávno by dělali pokání, ale ty pohrdneš každou novou šancí, každým důkazem a každou nabídkou, ač jsem si tě vybral mezi jinými a prokázal jsem ti zvláštní laskavost. Proto až nadejde den soudu, bude těm, kterými ty pohrdáš jako bezbožníky, lehčeji než tobě.
Zdá se vám to nespravedlivé? Vypadá Bůh jako uražený ješita, který se mstí, když někdo nechce jeho hračky?
Na první pohled možná, ale skutečnost je trošku někde jinde – jde tu totiž o nabídku milosti, smíření a prominutí pro po právu odsouzené kriminálníky, kterých je země plná. Kriminálníky, kteří každou nabídku shovívavosti berou jako pobídku, aby ve své dosavadní činnosti pokračovali vesele dále, každé prokázané dobro považují za své svaté právo a před každým důkazem, že na vině jsou oni, vytrvale zavírají oči a zacpávají si uši.
Není pak divu, že když na ně konečně dopadne oprávněný trest, bude daleko tvrdší v případech právě těch, kteří dostali víc šancí a víc péče, a jejich srdce zůstalo i přes to všechno zatvrzelé.
I my jednáme v mnoha případech naprosto stejně – pokud někdo dlouhodobě pohrdá naší láskou a laskavostí, podruhé si už dvakrát rozmyslíme, než pro něho zase budeme něco dělat nebo ho tahat z nějaké šlamastyky, kterou si sám zavinil.
No a za poslední, to, že si Bůh volí a vybírá, je excelentní lék na naše zlé a závistivé oko. Vždy, když budete přemýšlet o odměně či darech, které Bůh člověku dává, vzpomeňte si na to, že se klidně může stát, že ten a onen dostane víc než vy, i když si to vůbec nezaslouží! Ne že byste vy přišli zkrátka, to ani zdaleka, dědictví všech, kdo milují Boha, bude v každém případě mnohem lepší a cennější než ty tretky, co máme tady na zemi, ale je klidně možné, že právě váš soused pan Otravný dostane mnohem víc než vy.
Co na to říká vaše závistivé oko?
A tak právě Boží vyvolení učí člověka hledět si toho, co dostal on sám, být za to vděčný a druhému přát tak jako sám sobě.
Vždyť zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je sama o sobě velikým bohatstvím.