Víra a svědomí, aneb jak (ne)ztroskotat ve víře
„Abys… bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře.“ (1 Tim 1:18–19)
Tuto Pavlovu výzvu Timoteovi znám již léta. Přesto pro mě byla dlouho spíše než praxí teorií, které jsem příliš nerozuměl. To změnila až zkušenost, kterou jsem prožil na počátku své služby ve Znojmě.
Pro názornost ji popíšu pouze na jedné z více oblastí, kterých se týkala. Ve společenství, kde jsem vyrůstal, jsem byl vyučován tomu, že by věřící měl se svými bratry a sestrami jednat vždy pravdivě a přímě. Tento princip jsem i díky tomu, že jsem pro něj viděl podklad v Písmu, přijal za svůj – „Proto zanechte lži a `mluvte pravdu každý se svým bližním´, vždyť jste údy téhož těla“ (Ef 4,25). Když jsem začal jezdit do Znojma, byl jsem najednou svými autoritami veden k tomu, abych svým bratřím a sestrám ve znojemském společenství v zájmu zdravého rozvoje společenství záměrně poskytoval některé neúplné a dokonce i mylné informace. A tak nastal v mém nitru boj. Na jednu stranu jsem byl přesvědčen a svým svědomím utvrzován v tom, že takové jednání je lživé a tudíž nesprávné. Na druhou stranu jsem byl zvyklý věřit svým autoritám a poslouchat je. Považoval jsem je za zkušenější a jejich poznání za vyšší než mám já. A jak jsem tak ve svém nitru bojoval, vypořádal jsem se s tím myšlenkou, že církve není dokonalá a proto bych asi neměl trvat na „ideálech“, měl bych se přizpůsobit situaci a podřídit autoritě. Mé svědomí to ovšem odmítalo přijmout a tak jsem je jednoduše začal ignorovat. Po poměrně krátké době jsem jako ovoce svého jednání začal sklízet dvě věci. 1) Shledal jsem, že toto jednání přispívalo k prohloubení už tak dost hluboké propasti mezi mnou a lidmi, kterým jsem měl sloužit. 2) Ještě mnohem horší následek byl, že jsem začal ztrácet svoji víru v Boha. Začal jsem pochybovat o věcech, o kterých jsem dříve nepochyboval, dokonce i včetně toho, že Bůh existuje. Nechybělo mnoho a víru bych ztratil.
Těmito pochybnostmi v mém nitru jsem byl zděšen. Nejprve jsem nechápal, z čeho pocházejí. Potom jsem při čtení Bible narazil právě na Pavlovu výzvu Timoteovi. V té chvíli jsem pochopil, že jsem sklidil přesně to, co jsem zasel. Apoštol Pavel zde totiž jasně deklaruje, že pohrdnutí dobrým svědomím plodí ztroskotání víry. Není možné si zachovat víru a přitom ignorovat a tím pohrdat hlasem svědomí.
Nyní nastupuje další otázka: A co když se mé svědomí mýlí? Svědomí člověka se jistě může mýlit. Srdce člověka může člověka obviňovat i z věcí, které nejsou hříchem. O tom píše ve svém listu apoštol Jan: „Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko“ (1 J 3:18–20). Avšak uvádí zde i řešení této situace. Jestliže shledáme, že naše jednání je v souladu s Písmem, s Božími principy, a srdce nás přesto obviňuje, máme ho upokojit právě tímto argumentem. Někdy tato činnost bývá nazývána „formování svědomí Božím slovem“. Žádná další legální možnost však již není. Jestliže křesťan shledává své svědomí v souladu s principy Písma a přesto jej umlčuje či ignoruje, jedná se zcela jednoznačně o pohrdání.
Jeden můj přítel to pěkně ilustroval na podobenství o autě: Jestliže začne na palubní desce svítit červená kontrolka signalizující nedostatek oleje v motoru (svědomí), pak je zapotřebí kontrolku poslechnout – zkontrolovat hladinu měrkou a olej dolít. Jestliže ovšem měrkou zjistíme, že oleje je dostatek, pak je zapotřebí vyměnit čidlo, či jiným způsobem odstranit závadu (korekce svědomí Božím slovem). Pokud ale budeme kontrolku ignorovat, nebo ji dokonce umlčíme odpojením, pak dříve či později sklidíme hořké ovoce – zadřený motor (ztroskotaná víra). Auto se stane nepojízdným a bude nám k ničemu. (Nevím jak je to u nových aut – slyšel jsem, že elektronika vyřadí auto z provozu dříve, než se motor zadře. I kdyby tomu tak ale bylo, stejně se auto stane nepojízdné :-))
A tak, chcete-li si zachovat víru (bez níž není možné líbit se Bohu: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6)), vždy poslouchejte hlas svědomí korigovaného Božím slovem, i kdyby to znamenalo stát proti všem ostatním. Vždyť k čemu by člověku byla třeba i poslušnost autoritám (jinak Božím slovem ceněná a vyžadovaná), kdyby ztratil svoji víru? Boha a jeho slovo se sluší poslouchat více než lidi (Sk 5,29). A každý z nás jednou stane před soudnou stolicí Kristovou. Nikdo jiný se tam místo nás nepostaví (Ř 14,10–12).
Převzato z http://www.pastvina.estranky.cz.