Po 3. 11. 2008

Bible a půjčky

Lukáš Makovička, Kázání
4352x přečteno
Bible a půjčky

Už máte také nějakou půjčku? Maličké přečerpáníčko účtu? Novou ledničku na splátečky či splátečičky? Nebo rovnou hypotéčku? Koneckonců, proč ne, říkají si lidé, vždyť to stejně dělají všichni, a co dělají všichni, to přece… nu ano, může to být pěkná hovadina, jak to už tady na naší hříšné Zemi někdy chodí.

Třebaže se Bible zabývá především spásou duše, nachází se v ní také spousta moudrých a zajímavých rad do života, a světe div se, nejen do toho věčného v nebi, ale především do toho pozemského. A rady jsou to veskrze praktické, takové, které mohou člověk uchránit od nejednoho karambolu a naraženého nosu.

Podívali bychom se tedy, co Bible učí o půjčkách a půjčování, a to v těchto bodech: (1) „Kolik je lichvářský úrok“ aneb Boží pohled na půjčky, (2) Je hřích půjčit si? (3) Skaut je hospodárný, a co křesťan? (4) Jenže „zloději vykopávají a kradou“ aneb „co je to inflace“ (5) Nejjistější investice.

1. „Kolik je lichvářský úrok?“ aneb Boží pohled na půjčky

Stalo se vám před nedávnem v kotlině české, že se jeden človíček dostal ve svém podnikání do nemalé tísně. A jak už to tak bývá v tísni, lidi si najednou, mizerové jedni, rozmýšlí, zdalipak vám půjčí, nebo ne. Nu a protože banky a jim podobní se rozhodli, že našemu příteli nepůjčí, smluvil se nakonec s jakýmsi známým na půjčce s měsíčním úrokem 5%. Jen pro informaci, to dělá 60% ročně.

Když měl ale platit, začal se vykrucovat. Že je ten úrok moc velký a kdesi cosi, a protože přeci žijeme v právním státě, tak že on si své právo neplnit smlouvu půjde vymoci u soudu. Spor nakonec skončil až u Nejvyššího soudu ČR, který

na rozdíl od soudů nižších instancí prohlásil dotyčnou smlouvu o půjčce za částečně neplatnou pro „rozpor s dobrými mravy“

a odůvodnil to takto:

… neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky.

(Nejvyšší soud ČR o lichvě, Liberální institut, http://www.li­binst.cz/komen­tare.php?…)

Jenže jak pozornému čtenáři už jistě došlo, nastává nám tu jistý problém – kolik že je tedy ten lichvářský úrok? Od kolika procent výš? A kdo to určí?

A na to bychom se podívali do Bible.

<><

Podívali bychom se jmenovitě do Starého Zákona, protože za dob starozákonního Izraele Bůh oblast půjček a dluhů omezil výslovně přímo ve svém Zákoně. A obraz, jaký těch pár nařízení kreslí o Božím pohledu na půjčky, je velmi zajímavý – třebaže tato nařízení již nejsou pro novozákonní křesťany jakkoli „právně závazná“.

Kolik že byl v Izraeli ten lichvářský úrok?

Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. (Ex 22:24)

Ano, správně, lichvářský úrok byl jakýkoli úrok. Čili jazykem Písma, kdokoli půjčoval druhému na úrok, byl lichvář. Já vím, já vím, dneska se jim říká mnohem vznešenějšími slovy – banky, leasingové společnosti a podobně. Ale v jádru jsou to pořád ti staří známí… lichváři.

Jen abyste si nemysleli, tohle neplatilo vždy a všude, Bůh tohle nařízení hodlal vymáhat jen v rámci Izraele, takovým Pelištejcům se lichvářsky půjčovat mohlo (Dt 23:31), ale zato se Bůh pořádně hněval, když někdo půjčoval na úrok svému židovskému bratru (Ez 18:13).

Jenže to ještě nebylo všechno.

Každého sedmého roku se ze země izraelské ozýval jásot a veselí na jedné straně, a tiché skřípění zubů na straně druhé.

Odpouštěly se totiž dluhy, a to ne tak nějak dobrovolně, ale ze Zákona.

Každého sedmého roku budeš slavit léto promíjení dluhu. Toto je způsob promíjení dluhu: Každý věřitel svému bližnímu promine, co mu půjčil. Nebude na svého bližního, svého bratra, naléhat, protože je vyhlášeno Hospodinovo promíjení dluhu. Na cizince naléhat smíš, ale co máš u svého bratra, to mu tvá ruka promine. (Dt 15:1–3)

Navíc si představte, že za vámi jeden jediný měsíc před hromadným odpouštěním dluhů přijde nějaký nebožák a žádá o půjčku. To už nejspíš myšlenky šrotovaly nejen lichvářům! Jenže i tady měl Izraelita ze Zákona nakázáno:

Dej si pozor, aby v tvém srdci nevyvstala ničemná myšlenka, že se blíží sedmý rok, rok promíjení dluhů; že tedy budeš na svého potřebného bratra nevlídný a nedáš mu nic. On by kvůli tobě volal k Hospodinu a na tobě by byl hřích. (Dt 15:9).

<><

Už tě vidím, drahý pravověrný kapitalisto, jak se ti svírají pěsti a bělají ti klouby na rukou, jak ti běhá mráz po zádech a přitom tě polévá horko. „Tohle přece muselo úplně zničit jakýkoli systém půjčování!“ myslíš si a máš naprostou pravdu.

Jen si zkuste představit, jak by za takového systému asi fungovaly naše dnešní hypotéčky.

Odpověď je jasná: Nijak.

Otázka tedy je, jestli se nám Pán Bůh při psaní těchto zákonů tak nějak trošku nepomátl, jestli si to fakt dobře rozmyslel!

A odpověď, třebaže už ne tak jasná, zní: Rozhodně ne.

<><

Celá věc se totiž pojí s Božím osobním pohledem na půjčky a zadlužování. S tím, jak se na to dívá On.

Víte, Bůh má jen jeden jediný náhled na půjčky, a tím je slitování.

V Jeho myšlení půjčka jako „investiční nástroj“ či „možnost urychleně získat to, po čem toužím“ úplně chybí.

Bible říká:

Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje. (Dt 15:8)

Dobře bývá muži, jenž se smiluje a půjčí a své věci spravuje dle práva. (Ž 112:5)

Bůh přemýšlí o půjčce jako o něčem, co přichází na řadu až ve chvíli, kdy je opravdu ouvej, kdy už člověk vyčerpal všechny své rezervy a zásoby skryté pod uvolněným prknem v podlaze, kdy na jeho dům dolehla nenadálá pohroma a zanechala ho úplně bez prostředků.

A pak to všechno dává smysl.

Ano, izraelský systém půjčování musel při pečlivém dodržování a vymáhání uvnitř Izraele bezpečně zničit jakékoli jiné půjčky, než právě tyto – půjčky v nouzi, půjčky jako smilování, půjčky, na kterých věřitel nevydělává, ale naopak na nich tratí.

Kdybych se tedy ptal, jestli by si Bůh půjčil na novou ledničku, odpověď zní: Rozhodně ne!

„No počkej,“ otevřou překvapeně ústa téměř všichni naši současníci, „jenže tak se přece nedá žít! Jak by to teda dělal?“

O tom si něco povíme dále.

2. Je hřích půjčit si?

Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. (Ř 13:7–8)

Je hřích půjčit si? A dokonce si i půjčit na novou ledničku či dům?

Tomu nevěřím.

„Tak počkej, počkej,“ ozve se někdo, „a co ten verš v záhlaví, ten jsi sem dal jen tak pro srandu králíkům?“

Ne, nedal, popravdě řečeno jsem ho sem dal proto, že je to verš, který se často používá jako kladivo na křesťanské dlužníky – „copak ty nevíš, že… jaktože teda dlužíš?“

Jenže když se na něj podíváme blíže, zjistíme, že vůbec nemluví o peněžních půjčkách a dluzích. Mluví o tom, abychom každému dávali to, co máme, daň státu, clo celníkům, úctu tomu, komu náleží, abychom plnili své povinnosti.

Nic víc.

Nemluví o dluzích a půjčkách.

A pokud bychom ho chtěli aplikovat na oblast půjček, je jeho poselství následující: „Dávej každému, co jsi povinen, tedy pokud někomu dlužíš, poctivě splácej.“

<><

Za Starého Zákona to bylo jasné – hřích byl, když jste půjčili jinému Izraelci na úrok, nebo když jste mu odmítli půjčku v nouzi, ačkoli jste ji mohli prokázat.

Ale pod Starým Zákonem už nejsme a Nový se k hříšnosti úroku a půjčování nijak nevyjadřuje. Dokonce i sám Ježíš se v jednom ze svých podobenství, v podobenství o hřivnách, o úroku zmiňuje (Mt 25:27).

Vůbec neříkám, že Bůh náš současný zadlužovací životní styl kdovíjak schvaluje, ba, domnívám se, že se mu nijak zvlášť nelíbí a že ho považuje za velmi, velmi krátkozraký a nebezpečný – k tomu více dále – ale nikde v Novém Zákoně neoznačil takové jednání za hřích.

Dokonce nám ani nezakázal, abychom se živili lichvou, tedy, ehm, bankovnictvím, třebaže Jeho srdci jsou takové věci velmi vzdálené.

Některé současné bankovní praktiky, mimo jiné například i ty, které jsou velkou měrou odpovědné za současnou krizi, by už ovšem hříchem nazval – jenže ty už patří do kolonky „krádeže“ a „porušování smluv“.

<><

Čili podívám-li se do Nového Zákona, mám za to, že co se týká půjček a dluhů, Bible tuto oblast neukládá na rozsuzování našemu svědomí, neříká: „Tohle nebudeš dělat, to je špatné,“ ale místo toho nám ukazuje, co je moudré, co je bláznivé a co je dlouhodobě nejmoudřejší, a nechá nás rozhodovat na základě našeho úsudku.

Ovoce našeho jednání, ať už dobré či zlé, budeme totiž dříve či později jíst sami.

<><

Jen pro doplnění, je jedno jednání (mimochodem, také na něm není nic hříšného), které Bible považuje za obzvláštní příklad hlouposti.

Tím je zaručování za půjčku – když si můj přítel půjčí a já řeknu bance: „Ty, hele, když to nebude splácet, můžeš si to vybrat u mně.“ Některé banky totiž podobnou záruku vyžadují, aby vůbec nějaké penízky vydaly.

K tomu nám Bible říká toto:

Můj synu, jestliže ses zaručil za svého druha nebo se zavázal rukoudáním za cizáka a zapletl se výroky svých úst, a výroky svých úst se chytil, udělej, můj synu, toto: Hleď se vyprostit. Dostal ses do rukou svého druha. Jdi, vrhni se do bláta a naléhej na svého druha. Nedopřej svým očím spánku, ani zdřímnout nedávej svým víčkům. (Př 6:1–4)

„Ať tě to ani nenapadne!“ varuje Šalomoun svého dorůstajícího synka, „Víš, ono to může vypadat jako milosrdenství, jenže ty se tím dostáváš do rukou někoho jiného – když on přestane splácet, odneseš to místo něho ty. A je hloupost, pořádná hloupost, vydávat svůj dům do takového nebezpečí, byť by to byl tvůj druh a přítel.“

Proto i ty, křesťane, „nebuď mezi těmi, kdo dají druhému ruku, kdo se zaručují za půjčku“ (Př 22:26).

Není to vůbec, ani trochu moudré.

3. Skaut je hospodárný, a co křesťan?

Skaut je hospodárný. Čili každý halíř pokud možno ušetří a uloží ve spořitelně, aby měl úspory, které mu pomůžou, bude-li bez práce, aby se nestal břemenem pro ostatní; anebo aby měl peníze, budou-li je potřebovat druzí. (Robert Baden-Powell, Skauting pro chlapce)

Křesťan si může oddechnout – ani skauti už v tomhle nejsou, co bývali.

A to přestože slova zakladatele skautingu, lorda Baden-Powella, mají co říct i do naší doby, a možná právě do naší doby.

Pamatujete si, co jsme si říkali o Božím pohledu na půjčky?

Že Bůh se na ně dívá jen jako na nástroj milosrdenství a slitování?

„Jak si ale má pak člověk pořídit to a ono?“ musíte se asi ptát, a v dnešní době se ta dříve tak jasná a do očí bijící odpověď zdá být čímsi neskutečným a neuskutečnitelným.

Inu, šetřit máš totiž, milý křesťane.

<><

Vždyť ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná, jak ti řekl. Budeš poskytovat půjčky mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš vypůjčovat. Budeš ovládat mnohé pronárody, ale tebe neovládnou. (Dt 15:6)

Vidíte to? „Nebudeš si vypůjčovat.“ Takové požehnání! No řekněte mi, nechtěli byste ho taky?

Ne?

Že s půjčkami to jde lépe?

Ano, na první pohled se zdá, že ano, jenže všechno je jenom do času.

Tento střípek k Božímu pohledu na půjčky je také velmi zajímavý – říká Izraeli, že když jim Bůh bude žehnat, nebudou si muset půjčovat a naopak budou sami moci půjčovat.

Nu a povězte mi, jakpak se to stane, že člověk může něco půjčit.

Že by tak, že něco má?

Že si něco vydělal?

Něco našetřil?

A jestliže máš dávat, což nemáš dávat to, co je tvoje? Co sis urval od své nenažrané pusy a odepřel svým nenasytným očím?

<><

„Ale proč?“ ptá se nejen křesťan, „proč bych si měl něco odepírat a koupit si to až někdy v daleké temné budoucnosti, když to můžu mít teď hned? Copak není totéž, když na něco šetřím a když to pak splácím?“

Ne, není.

Znovu, vůbec netvrdím, že jednání, které je dnes naprosto běžné, je hříšné, že je na tom něco zlého.

Jen tvrdím, že je velmi, velmi nemoudré.

Rozdíl mezi půjčkou a šetřením totiž není jen v tom, že když si na něco půjčím, mám to hned, kdežto když šetřím, mám to až za nějakou, někdy i dost dlouhou dobu.

<><

Dalším rozdílem je například onen úrok, který za normálních okolností platí ten, kdo si půjčuje, a nikoli ten, kdo šetří.

Tento rozdíl se naneštěstí v současnosti díky inflaci poměrně úspěšně stírá, takže „úroky“ ve skutečnosti platí spíše ti, kdo si střádají, jejich peníze totiž rok za rokem ztrácejí hodnotu – a v tom stejném čase ztrácejí hodnotu i peníze, které mají dlužníci vracet – nezřídka se tedy nakonec stane, že ve skutečnosti vrátí ještě méně, než si půjčili.

Odsud mimochodem také plyne jeden ze základních impulsů k současné vlně zadlužování.

<><

Nicméně je tu ještě jeden důvod, a to důvod, který máme dnes sklony přehlížet a nevšímat si ho.

Říkám mu „závazek“.

Víte, když budu šetřit, tak se v každý čas a kdykoli mohu rozhodnout udělat se svými penězi, co chci.

A když budu v úzkých, prostě je nepoužiji na to, po čem jsem dříve toužil, ale na potřebu, která právě teď s velkou naléhavostí vyvstala.

Takovou možnost zadlužený člověk nemá.

On se už jednou zavázal, že bude pravidelně splácet, a když se dostane do úzkých, půjčka mu může doslova zlomit vaz.

Když v našich končinách stavíme dům, projde nám při konstrukci kdejaká ledabylost.

Když ale staví dům třeba takoví Japonci v oblastech, které čas od času navštěvují zemětřesení, nemohou si takové věci dovolit.

Zemětřesení nemusí přijít několik let, ale když přijde, prozkouší, co je pevné, a co ne, a to, co nebylo, se poroučí k zemi a pád těch domů je veliký.

Zde je totiž druhý zásadní impuls k současné vlně zadlužování – lehkomyslnost.

Jsou dobré časy a trvá to už mnoho let a my jsme se stali lehkomyslnými. Už ve skutečnosti nevěříme, že by i nás mohla postihnout nějaká nemoc či katastrofa, že by mohlo přijít něco, co nám zcela zásadním způsobem překříží plány, zapomněli jsme, že žijeme na světě, nad kterým se stále vznáší Boží hněv, že každý den stojíme na hraně smrti, že i ten nejlepší člověk nikdy neví, co zlého ho potká dalšího rána.

A pak ten den přijde a my nebudeme vědět, kudy ven z pasti, do které jsme sami vlezli.

Půjčky jsou jako těžké břemeno, které jsme na sebe vzali výměnou za něco, co moc chceme.

Na rovné cestě, za jasného počasí a s dostatkem stravy je to něco, co se může i vyplatit, tam své břemeno uneseme a zvládáme.

Ale běda, jak přijde plískanice, běda, jak se cesta náhle změní v potemnělou kluzkou stezičku po úbočí hor, běda, jak náhle navštíví náš dům neštěstí.

Už se totiž toho břemene nebudeme moci jen tak zbavit.

A to je hlavní důvod, proč Bible dává přednost šetření před dluhy, proč jedno považuje za moudré a druhé za poměrně bláznivé, s výjimkou dob skutečné nouze a potřeby, kdy výhody zdaleka převažují rizika.

<><

„No jo, jenže jak si má dneska člověk koupit třeba dům?“ ozvou se hned všichni milovníci hypoték.

Víte, i za starých dob Izraelských byla koupě či stavba domu pořádná pálka.

A tak se nám k tomu vyjadřuje i samotná Bible:

Zajisti své dílo venku, starej se o ně na svém poli a potom si postavíš i dům. (Př 24:27)

Potom.

Až potom.

„Ale co do té doby?“ sténají lidé zoufale, především ale kvůli tomu, že dnes už většinou ve svém pokladu dávno nemají dostatek zdrženlivosti, aby na něco takového dokázali našetřit.

Ale člověče, když nad tím trochu zapřemýšlíš, uvidíš, že najdeš spoustu jiných možností.

Jen chtít!

4. Jenže „zloději vykopávají a kradou“ aneb „co je to inflace“

Jeden z nejsilnějších argumentů proti šetření je po léta stejný: „Vždyť zloději vykopávají a kradou.“

Ono když nic nemáte, nikdo vám nemůže nic ukrást, že?

A zloději vykopávají a kradou i dnes, jen to občas dělají trochu sofistikovaněji.

Pamatujete si, co jsme si říkali o inflaci – jak se z ní stal jeden ze současných největších impulsů k zadlužování?

Tím totiž skutečně také je. Vždyť proč bych měl šetřit, když mi z mého našetřeného bohatství nějaké nedefinovatelné cosi každým rokem ukousne nějaký ten díl! A když v ten samý čas ukousne díl i z dluhu dlužníků!

Podívali bychom se tedy zběžně, odkud přišlo tohle nedefinovatelné cosi, co bere střadatelům a dává dlužníkům a u toho si, jak už to tak bývá, navíc namastí i tu svoji kapsičku.

(Zdroj: http://www.cnb­.cz/…eh/obeh.html)

Graf, který vidíte výše, pochází ze stránek České národní banky, instituce, která má dle svých slov „pečovat o měnovou stabilitu“. Graf ukazuje, jak rostlo množství peněz v oběhu za poslední léta.

Pěkná stabilita, co?

<><

Takže když si vezmeme malý příklad, vidíme, že množství peněz v oběhu vyrostlo od roku 1994 do roku 1995 z nějakých 70 bilionů na asi 100 bilionů.

Nu a teď počítejte se mnou.

V malé vesničce jménem Vidlákov vypěstovali každý rok 70 tun obilí a ušili 70 šatů.

Kromě toho byl Vidlákov strašně chudý, a tak už se nezmohl na nic jiného.

Ve Vidlákově platilo místní oběživo – vidláky – a celkově jich bylo mezi lidmi asi 70 000.

Z čehož jasně vidíme, že kdo měl 1000 vidláků, mohl si za ně koupit zhruba tunu obilí a jedny šaty.

Pokročíme dále.

Stalo se, že v obci zavedli Vidlákovskou centrální banku, která měla pečovat o stabilitu měny, a ta během dalšího roku vytiskla 30 000 nových vidláků.

Jenže nebozí občané vypěstovali stále svých 70 tun obilí a udělali 70 šatů.

Kvízová otázka: Co si koupí občan Vidlákova za 1000 vidláků dnes?

Kvízová odpověď: No rozhodně míň, než předtím – je tu víc vidláků na stejné množství zboží.

A radši ani nepočítejte, kolik hodnoty ztratily vaše nebohé peníze od roku 1993 do roku 2008 jen vinou toho, že jakási banka natiskla spoooustu nových krásných papírových peněz.

Mohli byste se začít pořádně těšit do nebe, kde zloději nevykopávají a nekradou :-).

<><

Zloději vykopávají a kradou i dnes.

Jenže i přesto Bible doporučuje spíše šetřit, než se zadlužit – výše zmíněné důvody stále tlačí misku vah ve prospěch opatrnosti a dlouhodobého uvažování.

Kromě toho, když vím, že někde kradou zloději, asi tam nedám svůj majetek, že?

To platí i tady – máme možnost svůj majetek vložit někam, kde tenhle zloděj nekrade – to jest kamkoli jinam, než do papírových peněz či účtu v bance – pokud mi to tedy stojí za potíže s tím spojené.

5. Nejjistější investice

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6:19–21)

Uděláme si malou rekapitulaci:

Bible ukazuje, že Boží pohled na půjčky je jen jako na nástroj pro pomoc v nouzi. Boží člověk tak má spíš šetřit, aby byl schopen ostatním v nouzi pomoci, než aby si půjčoval, a tak se vystavoval riziku. Ne že by to byl hřích, ale šetření je jednání, které sice nemá tak rychlé okamžité výsledky, zato si však s sebou nenese tak značná rizika. Pokud už šetříme, logicky je lepší ukládat si majetek někam, kde nám ho pokud možno nikdo nesebere. Je tedy lepší spíše se uskrovnit a plánovat s ohledem na budoucnost, a to dokonce i v našich očích velmi vzdálenou.

<><

Nový Zákon jde v pohledu do budoucnosti ještě dále, a zároveň přitom nabízí jedinou naprosto zaručenou metodu, jak ochránit své cennosti před zloději.

Jednou se totiž, člověče, musíš potkat se smrtí.

Vím, že se myšlence na tuhle tichou dámu co nejvíc vyhýbáš, že odvracíš oči, když kolem tebe přejde, a že i přes tvou tichou fascinaci jejím královstvím se s ní pokud možno ještě pár let nechceš vůbec vidět.

Ale jednou přijde i k tobě do domu a jako jsi přišel nahý na tuto zemi, tak z ní nahý také odejdeš.

Nevezmeš si s sebou nic.

I kdyby ti nakrásně zloději neukradli ani halíř, smrt ti sebere všechno, úplně vše, co na této zemi máš.

Tvé poklady se ztratí jako ranní opar, neprospějí ti tam, kam se musíš odebrat.

V ten den si budeš říkat: „Já hlupák, proč jsem se tak pachtil pro všechny ty věci, ze kterých teď už nemám žádný užitek? K čemu to všechno bylo? Proč jsem se radši nepachtil za takovými poklady, které mi zůstanou? Které bych měl i zde?“

Jak se ukládají poklady v nebi?

Jednoduše: Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost. (Př 19:17)

Princip je v podstatě tento (a nemyslím si, že se jedná jen o peníze či majetek): Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých. (Lukáš 14:14)

Kromě toho si do nebe vezmeme už jen jednu jedinou věc – tou je naše duše, duše, která je věčná, duše, kterou můžeme zvelebovat již na této zemi.

Nic víc.

<><

Nový zákon jde dále i v pohledu na půjčky:

Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. (Lk 6:34–35)

Starý Izraelita nemusel půjčovat, když věděl, že dotyčný, který je v nouzi, nehodlá splácet. I dobročinnost a slitování odsud posud, že?

Křesťan je vybízen, aby v tom šel ještě dál – aby půjčil člověku v nouzi (nikoli tomu, kdo jen „potřebuje“ na novou ledničku) i přesto, že mu to nemusí vrátit.

Znovu, Bible říká, že Bůh takové jednání odmění – tedy není to hřích, pokud se to nedělá, ale pokud tak jednáme, čeká nás odměna!

<><

Rada Nového Zákona, ta, která se dívá nejdále do budoucnosti, ta, která počítá s věčností, a nejen se životem na této Zemi, ta, která nakonec dává největší záruky a slibuje nejtrvalejší zisk, a zároveň ta, které se naše tělesné mysli nejvíce vzpírají, tedy zní: Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. (Lk 12:33)

Pamatuj: Ovoce svého jednání budeš nakonec, a to i v nebesích, jíst především ty sám.