Co mohou farmáři udělat, a co už ne
Autorem tohoto kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde: What the Farm Labourers Can Do and What They Cannot Do.
Dále řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ (Marek 4:26–29)
V těchto slovech je ukrytá lekce pro „Boží spolupracovníky“. Je to podobenství pro všechny, kdo mají zájem na tom, aby Boží království rostlo a prospívalo. Nemá žádnou velkou cenu pro ty, kdo patří do království temnoty, protože ty nikdo nepobízí, aby zasévali dobré semeno: „Ale svévolníkovi Bůh praví: "Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu?“ Ale všichni, kdo jsou královským Ženichem pověřeni rozsévat semínka, budou rádi, když se dozví, jak je třeba připravit žeň pro toho, jemuž slouží. Poslouchejte tedy, vy, kdo zaséváte podél všech vod; vy, kteří se svatou pilností usilujete o to naplnit nebeské sýpky. Naslouchejte a kéž Duch Boží mluví k vašim uším, abyste to mohli unést.
1. Z našeho textu bychom se měli nejprve naučit, co můžeme udělat, a co už ne. To bude náš první bod.
„S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země.“ To je to, co onen laskavý farmář může udělat. „Semeno vzchází a roste, on ani neví jak.“ To je to, co už udělat nemůže; jakmile už je semínko jednou zaseto, je mimo lidský dosah a člověk ho nemůže přinutit vyklíčit, ani donutit vyrůst. Ale za nějakou dobu se s oním farmářem setkáváme opět: „A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ V příhodnou dobu můžeme sklízet a to je jak naše povinnost, tak výsada. Vidíte tedy, že místo pro dělníka se najde na začátku, a třebaže pro něho není žádný úkol ve střední části, další příležitost na něho čeká později, když to, co zasel, konečně vydalo ovoce.
Všimněte si tedy, že můžeme zasévat. Jakýkoli člověk, který do svého srdce přijal poznání o Boží milosti, může učit druhé. Pod tento pojem „člověk“ zahrnuji kohokoli, kdo zná Pána, ať už je to muž nebo žena. Všichni nemůžeme učit stejně, protože nemáme stejné obdarování; jednomu je dána jedna hřivna a druhému deset; ani nemáme totožné podmínky, protože někdo žije ve skrytu a druhý má dalekosáhlý vliv; ale v Boží rodině není žádná ručka, byť by patřila úplnému novorozeněti, která by nemohla do půdy upustit své vlastní malé semínko. Mezi námi není nikdo, kdo by musel na tržišti zahálet, protože na něj jistě čeká práce přiměřená jeho síle. Žádná zachráněná žena není ponechána bez svatého úkolu; ať ho vykonává a získá si ono schválení: „Udělala, co mohla.“
Nikdy bychom se neměli s Bohem přít, protože nemůžeme dělat všechno, když nám svěřil jen tuto jednu věc, protože zasévat dobré semínko je práce, která bude vyžadovat všechen náš důvtip, celou naši sílu, lásku i péči. Zasévání svatých semínek by se mělo stát naší nejvyšší snahou, a ani pro nejušlechtilejší život to nebude žádný druhořadý cíl. Budete potřebovat vyučení z nebe, abyste dokázali pečlivě vybrat zrnka pšenice a uchránili je od koukolu omylů a bludů. Budete potřebovat výcvik, abyste je uměli vytřídit z hromady svých vlastních myšlenek a názorů; ty totiž nemusí být v souladu s Boží myslí. Lidi nezachrání naše slovo, ale to Boží. Potřebujeme milost, abychom se evangelium naučili správně a učili ho celé. Různým lidem musíme s rozpoznáním přinášet ty části Božího Slova, které nejlépe zapůsobí na jejich svědomí; hodně toho totiž může záviset na tom, aby slovo přišlo v pravou dobu. Když jsme vybrali správné semínko, budeme mít spoustu práce, když vyjdeme a budeme ho všude rozsévat, protože každý den přináší nové příležitosti a každá společnost taktéž. „Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera.“ „Rozsévejte podél všech vod.“
Dále, moudří rozsévači si všímají vhodných příležitostí k zasévání a rádi je vyhledávají. Jsou doby, kdy je zřejmě marné zasévat, protože země nedokáže semínko přijmout, není ve vhodném stavu. Ale po spršce nebo před ní, či v nějaký jiný čas, který upřednostňují zkušení hospodáři, musíme být vzhůru a v plné práci. Třebaže máme pro Boha pracovat neustále, přesto jsou doby, kdy je hovoření o svatých věcech jen házením perel před svině, a jsou zase doby, kdy být zticha je veliký hřích. Lenoch zahálející v čase orání a zasévání je dvojnásobný lenoch; nejen, že promarnil den, ale zahodil celý rok. Pokud si všímáte duší a využijete šťastných okamžiků a chvílí duchovního obměkčení, nebudete si stěžovat na omezený prostor pro svou činnost. I když možná nebudete povoláni zalévat nebo sklízet, váš úkol je dost široký, i když se ujmete jen díla rozsévače.
Třebaže se zdá, že učit tu prostou pravdu evangelia je maličkost, je to nezbytná maličkost. Jak lidé uslyší bez učitele? Služebníci Boží, semínka Slova nejsou jako bodlák, jehož výtrusy nosí každý vítr; pšenice království potřebuje lidské ruce, které ji budou zasévat, a bez takové činnosti nikdy nevejde do lidských srdcí, ani nevydá ovoce k Boží slávě. Kázání evangelia je potřeba každého věku a kéž nám Bůh dá, že o to naše země nebude ochuzena. I kdyby na nás Bůh poslal nouzi o chléb a o vodu, kéž na nás nikdy nepošle hladomor způsobený nedostatkem Božího Slova. Víra je ze slyšení a jaké slyšení, když není žádné vyučování? Rozsévejte tedy, zasévejte semínka království, protože jsou nutná k tomu, aby byla nějaká sklizeň.
Semínka by měla být zasévána často, protože škůdců této pšenice je mnoho, a když nebudete své zasévání opakovat, nemusíte nikdy vidět úrodu. Toto semínko musí být také zaséváno všude, protože na světě nejsou žádná vybraná zákoutí, která můžete ponechat sama sobě v naději, že se v nich i tak urodí. Nemůžete vynechat bohaté a inteligentní v představě, že se mezi nimi evangelium jistě objeví, protože to tak není: pýcha života je vede pryč od Boha. Nesmíte vynechat chudé a negramotné a říci: „Jistě sami od sebe poznají svou potřebu Krista.“ Tak to nebude: budou klesat z hanby do ponížení, pokud je nepozvednete evangeliem. Neměli bychom zanedbat žádnou lidskou skupinu, žádný druh lidské mysli, protože Slovo se musí kázat všude, vhod či nevhod. Slyšel jsem, že kapitán Cook, který vykonal cestu kolem světa, s sebou na kteroukoli zem, na níž přistál, vzal malý sáček s anglickými semínky a na vhodných místech je rozséval. Vystoupil z loďky a vydal se na pobřeží. Nic neříkal, ale potichu rozséval semínka kamkoli šel, a tak oblékal zemi. Napodobujte ho, kamkoli jdete; zasévejte duchovní semínka na každém místě, na které vaše došlápne vaše noha.
Nyní se zamysleme nad tím, co nemůžete udělat. Poté, co semínko opustilo vaši ruku, nemůžete ho přinutit vyklíčit k životu. Jsem si jistý, že ho nemůžete přinutit vyrůst, protože nevíte, jak roste. Náš text říká: „Semeno vzchází a roste, on ani neví jak.“ To, co je za hranicí našeho poznání, je jistě za hranicí našich možností. Umíte donutit semínko, aby vyklíčilo? Můžete ho umístit do vlhka a tepla, což způsobí, že nabobtná a pukne, ale samotné vyklíčení je mimo vaše možnosti. Jak se to děje? Nevíme. Když se objevil klíček, můžete ho donutit růst dále a rozvinout se do listí a stonku? Ne. I to je mimo vaše možnosti. A když se na zeleném stéble objeví klas, můžete ho donutit, aby dozrál? On dozraje, ale můžete to způsobit vy? Víte, že ne; nemáte prsty v celém procesu, třebaže můžete připravit podmínky, ve kterých se to celé odehraje snáze. Život je tajemství; růst je tajemství; dozrávání je tajemství: a tato tři tajemství jsou jako zapečetěné prameny zabezpečené před vniknutím. Jak se to stane, že je tu najednou zralé semínko, připravené k dalšímu rozsévání? Jaký se tu uplatňuje princip, jaké je to tajemství, které rozmnožuje energii? Víte o tom něco? Filozof může vyprávět o chemických kombinacích a může uvádět všechny možné paralely, ale růst semínka stále zůstává tajemstvím – vyroste, a on neví, jak.
Stejně tak je tomu i s růstem a postupem Božího života v srdci. Vstoupí do duše a zakoření a my nevíme, jak. Lidé to slovo od přirozenosti nenávidí, ale ono vstoupí a změní jejich srdce, takže ho začnou milovat; ale my nevíme, jak. Jejich celá osobnost se obnoví, takže místo toho, aby přinášela hřích, začne plodit pokání, víru a lásku; ale přesto netušíme, jak. Nemůžeme říct, jak Duch Boží jedná s lidskou myslí, jak utvoří nové srdce a přímého ducha, ani jak se znovu narodíme ke svěží naději. Duch Svatý do nás vstoupí; neslyšíme jeho zvuk, nevidíme jeho světlo, necítíme jeho dotek; ale on v nás stejně dělá své dílo, jehož si dlouho nemusíme být vědomi. Víme, že dílem Ducha je nové stvoření, vzkříšení a obnovení ze smrti; ale všechna tato slova jen přikrývají naši naprostou nevědomost o způsobu Jeho práce, do které není v naší moci se vměšovat. Nevíme, jak působí své zázraky lásky, a když nevíme, jak pracuje, můžeme si být jistí, že to stejné nemůžeme udělat svýma rukama. Nedokážeme stvořit, nedokážeme obživit, nedokážeme změnit, nedokážeme zachránit.
Boží práce nakonec vypůsobila růst semínka, co dále? Můžeme sklízet zralé klasy. Po nějaké době si Duch Svatý znovu používá své služebníky. Jakmile to živé semínko vyklíčilo nejprve ve stéblo myšlenek, pak vyrostlo v zelený klas usvědčení a nakonec až ve víru, což je zralé zrno v klasu, přichází čas na další práci pro křesťanského dělníka, protože může sklízet. „A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ Toto nemluví o sklizni v poslední den, ta je zřejmě mimo rámec našeho podobenství, protože to se jasně týká lidského rozsévače a žence. Druh sklizně, o kterém zde Spasitel hovoří, je ten, na který se odkazoval, když svým učedníkům řekl: „Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni.“ Poté, co zaséval semínka do srdcí Samařanů, a ona vyrostla, takže začali projevovat svou víru v Něj, Pán Ježíš volá: „Pole již zbělela ke žni.“ Apoštol říká: „Jeden rozsévá a druhý žne.“ Nás Pán svým učedníkům řekl: „Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali.“ Nemáme snad zaslíbení: „Neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas“?
Křesťanští dělníci začínají svou práci na sklizni tím, že se dívají po známkách víry v Krista. Dychtivě se snaží zahlédnout stéblo a jsou nadšení, když si všimnou dozrávajícího klasu. Často doufají, že se lidé obrátili, ale chtějí si tím být jisti; a když usoudí, že vyrostlo i poslední ovoce víry, tu začínají povzbuzovat a potěšovat. Vědí, že mladí věřící musí být ubytováni ve stodole křesťanského společenství, aby byli ochráněni od tisíců nebezpečí. Žádný moudrý farmář nenechá zrno dlouho ležet na poli, kde je vystavené kroupám, které ho mohou potlouct, nebo plísni, jež ho může zničit, nebo ptákům, kteří ho začnou požírat. Žádný věřící člověk by zřejmě neměl být ponechán mimo sýpku společenství svatých; měl by být přiveden doprostřed církve za oné radosti, která provází sklízení a uschování snopů. Kristův dělník úrodu pečlivě pozoruje, a když usoudí, že přišel jeho čas, začne shromažďovat obrácené, aby o ně bylo mezi bratry postaráno, oddělili se od světa, byli chráněni před pokušením a připraveni pro Pána. Snaží se to udělat rychle, protože text říká: „Hned hospodář pošle srp.“ Nečeká celé měsíce s chladnou nedůvěrou; neobává se, že by mohl začít povzbuzovat příliš brzy, když už se objevila skutečná víra. Přichází se slovy zaslíbení a úsměvem bratrské lásky a říká novému věřícímu: „Vyznal jsi svou víru? Není už čas na otevřené vyznání? Nevyzývá Ježíš věřící, aby se dali pokřtít? Pokud Ho miluješ, dodržuj Jeho přikázání.“ Neodpočine si, dokud nově obrácené neuvede do společnosti věrných druhů. Milovaní, když se lidé stanou učedníky a jsou pokřtěni, naše práce je hotová jen z poloviny. I poté je musíme povzbuzovat, učit, posilovat, potěšovat a podpírat je v časech těžkostí a nebezpečí. Co říká Spasitel? „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“
Všimněte si tedy okruhu a hranic naší činnosti. Můžeme lidem představit pravdu, ale sám Pán musí tu pravdu požehnat; růst a prospívání slova v duši člověka je dílo Jeho samotného. Když je toto tajemné dílo růstu dokončeno, jsme schopní shromáždit zachráněné do církve. Naše práce není zformovat v lidech Krista a naději na větší slávu, to zůstává na Bohu; ale když je v nich zformován Ježíš Kristus, máme rozpoznat obraz Spasitele a říci: „Pojď, požehnaný Hospodinův! Proč stojíš venku?“ To je naše povinnost a potěšení. Stvořit život je Boží dílo, střežit ho je naše část. Způsobit, aby skrytý život rostl, je Pánova práce, sledovat jeho růst a vývoj a sklízet ho, je práce jeho věrných, jak je psáno: „A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ Tolik tedy k naší první lekci; viděli jsme co můžeme udělat, a co už ne.
2. Náš druhý bod je podobný prvnímu, týká se toho, čím si můžeme být jisti, a čím už ne.
Nejprve, čím si můžeme být jisti. Můžeme si být jisti, že když jsme zaseli dobré semínko, ono vyroste, protože Bůh slíbil, že to tak bude. Ne každé semínko na každém místě; některá totiž vyzobají ptáci, jiné prožerou červi a další vysuší slunce; ale jako obecné pravidlo platí, že Boží Slovo se k Hospodinu nevrátí s prázdnou, vykoná to, kvůli čemu ho poslal. Na to se můžeme spolehnout. A můžeme si být jisti, že jakmile semínko zakoření, bude růst; není to jen vidina nebo obraz, který záhy zmizí, ale věc, která má sílu vyrůst až v zelené stéblo a zralé zrno v klasu, a s Božím požehnáním se rozvine až ke spasení a bude jako „klas plný zrna“. Když nám Bůh pomůže a požehná, naše práce v učení nepovede lidi jen k přemýšlení a usvědčení, ale ke změně celého života.
Měli bychom také vědět, protože tak je nám to řečeno, že důvod pro to je především v tom, že v tom slově je život. V samotném Božím slově je život, protože je psáno: „Slovo Boží je živé a mocné.“ Je to „semeno nepomíjitelné, živé a věčné slovo Boží.“ V povaze všech živých semen je růst, a důvod, proč Boží Slovo roste v lidských srdcích, je to, že je to živé Slovo živého Boha, a kde je slovo krále, tam je moc. Víme to, protože nás tak učí Písmo. Není snad psáno: „Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy“?
Navíc víme, že země, která je zde obrazem člověka, „plodí sama od sebe.“ To si musíme objasnit, protože lidská srdce sama od sebe nevydávají víru; jsou jako tvrdá skála, na které semínko zahyne. Znamená to toto: že jako je země, zavlažovaná požehnáním rosy a deště, díky Boží skryté práci schopná přijmout semínko, tak je srdce člověka připravené přijmout evangelium Ježíše Krista a uložit si ho do svého nitra. Probuzené lidské srdce chce přesně to, co Bůh poskytuje. Když je duše ovlivněná Jeho působením, tak se sama chápe pravdy a ta ji objímá, a tak pravda sama žije v srdci, které je tím oživeno. Lidská láska přijímá tu Boží; lidská víra vepsaná do člověka Duchem Božím věří Boží pravdě; lidská naděje vložená člověku do nitra Duchem Svatým se drží věcí, které jí byly zjeveny, takže to nebeské semínko v půdě duše roste a prospívá. Život nepochází od vás, kdo kážete Slovo, ale je dovnitř vložený právě slovem, které kážete z Ducha Svatého. Schopnost vypůsobit život není ve vaší moci, ale v možnostech srdce, které je Duchem Božím vedeno k tomu, aby se přidrželo pravdy. Spasení nepřichází díky osobní autoritě kazatele, ale skrze osobní usvědčení, osobní víru a osobní lásku naslouchajícího. Těmito věcmi si můžeme být jisti – není to pro praktické účely dost a dost?
Je tu ale něco, čím si jisti být nemůžeme, tajemství, která nedokážeme odkrýt. Opakuji, co jsem už říkal: nemůžete se podívat do lidského nitra a jasně vidět, jak se pravda chápe jejich srdcí, nebo jak se srdce drží pravdy. Mnoho lidí sledovalo svoje pocity, až samou malomyslností oslepli, a další zase sledovali pocity mladých ve víře, až jim svou pečlivou prohlídkou způsobili víc škody, než užitku. Na Božím díle je víc prostoru pro víru, než pro zrak. Nebeské semínko roste skrytě. Musíte ho zakopat mimo dohled, nebo nebude žádná sklizeň. Dokonce i když semínko ponecháte nad zemí a ono vyklíčí, stejně neobjevíte, jak vyrostlo; i když budete pod mikroskopem pozorovat jeho bobtnání a pukání, stejně neuvidíte vnitřní životní sílu, která ho k tomu pudí. Nepochopíte cesty Ducha. Jeho dílo je skryté. „Vysvětli mi znovuzrození,“ říkají někteří. Odpovídám: „Zakuste znovuzrození a pochopíte, co to je.“ Jsou tajemství, která nemůžeme odkrýt, protože jejich světlo je pro smrtelné oči příliš jasné. Ó člověče, nikdy nebudeš vševědoucí, protože jsi stvoření a ne Stvořitel. Pro tebe tu vždycky bude oblast nejen nepoznaného, ale i nepoznatelného. Až sem může dojít tvé poznání, ale ne dále; a měl bys za to děkovat Bohu, protože tak ti zůstává místo pro víru a důvod k modlitbě. Mocně volej k tomu Velkému Služebníkovi, aby udělal to, co ty nemůžeš, abys tak, když budou lidé zachraňováni, mohl přiznat Pánu všechnu slávu.
3. Náš text nám za třetí říká, co můžeme očekávat při práci na Božím díle, a co už ne.
Podle tohoto podobenství můžeme očekávat, že uvidíme ovoce. Hospodář vloží své semínko do země, semínko vyklíčí a vyroste a on přirozeně očekává úrodu. Chtěl bych říct pár slov, abych povzbudil očekávání křesťanských dělníků, protože se bojím, že jich mnoho pracuje bez víry. Pokud máte zahradu nebo pole a vysejete tam nějaká semínka, byli byste velmi překvapeni a zarmouceni, kdyby nakonec nic nevyrostlo, ale mnoho křesťanů se zdá být celkem spokojených, když pracují bez očekávání nějakého výsledku. Ke konci roku zase shromáždit prázdné nádoby je dost politováníhodný druh práce. Buď musím spatřit nějaké výsledky mé práce a radovat se z nich, nebo, když je nevidím, mé srdce by mělo být zlomené, pokud mám být skutečný služebník velikého Mistra. Měli bychom očekávat výsledky; pokud jsme očekávali více, měli bychom více vidět; ale nedostatek očekávání je zdrojem mnoha selhání Božích dělníků.
Nemůžeme ale očekávat, že všechna semínka vyrostou za okamžik od doby, kdy jsme je zaseli. Někdy, a buď za to Bohu sláva, musíme jen předat slovo a lidé se hned obrátí: v takové chvíli žnec předběhl rozsévače. Vždycky to tak ale není. Někteří rozsévači po léta pilně pracovali na svých polích a všechno bylo zdánlivě marné, až nakonec přišla žeň, žeň, která by nikdy nepřišla, kdyby nevytrvali až do konce. Věřím, že tento svět se má obrátit ke Kristu, ale ne dnes, ani zítra, možná ani po mnoha letech; ale zasévání mnoha staletí se neztratilo, dílo spěje k velikému závěru. Pár muchomůrek může vyrůst rychle, ale dubový les se neobjeví jako rozsévačova odměna, dokud se pár generací jeho dětí nevrátí zpět do prachu. Naše část je zasévat a věřit v brzkou sklizeň, ale měli bychom si pamatovat, že „rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště,“ a právě tak musíme čekat i my. Máme očekávat výsledky, ale nemáme být sklíčení, když na ně musíme čekat.
Také máme očekávat, že dobré zrno vyroste, ale nebude to vždy podle našich představ. Stejně jako děti, i my máme sklony k netrpělivosti. Váš malý chlapec včera na zahradě zasel hořčici a řeřichu. Dnes odpoledne už Johny obrací půdu vzhůru nohama, aby se podíval, jestli semínko roste. Není pravděpodobné, že z jeho hořčice a řeřichy vůbec něco bude, protože ji nenechá o samotě tak dlouho, aby mohla vyrůst. Tak je tomu s ukvapenými dělníky; musí vidět výsledky evangelia okamžitě, nebo přestanou tomu požehnanému slovu věřit. Někteří kazatelé mají tak naspěch, že vám nedovolí ani chvilku na uvážení, žádný prostor na spočítání nákladu, ani nedají lidem příležitost zvážit své cesty a obrátit se k Pánu celým srdcem. Všechna jiná semínka potřebují k růstu čas, ale seménko Slova musí růst před kazatelovýma očima jako očarované, nebo si myslí, že se stejně nic nestalo. Takoví dobří bratři se tak horlivě snaží vypůsobit stéblo a klas, že nakonec své semínko usmaží v ohni fanaticizmu a ono zahyne. Donutí lidi, aby si mysleli, že jsou obrácení, a tak jim efektivně brání, aby nedošli ke spásnému poznání pravdy. Některým lidem bylo zabráněno, aby byli spaseni, tím, že jim někdo řekl, že už spaseni jsou, a tak se pozvedli a mysleli si, že jsou dokonalí, když ještě nebylo vůbec zlomeno jejich srdce. Možná, že kdyby takoví lidé byli vyučeni, aby se dívali po něčem hlubším, nespokojili by se s tím, že uvidí semínko zasazené na skále – takto uvidí rychlý vzrůst a stejně tak rychlý úpadek a zánik. Očekávejme věrně, že uvidíme semínko, jak roste, ale chtějme ho vidět růst správným způsobem – nejdřív zrno, potom klas, a až pak zralé zrno.
Také můžeme očekávat, že uvidíme naše semínko dozrát. Naše dílo díky Boží milosti povede ke skutečné víře v těch, ve kterých On svým Slovem a Duchem pracoval, ale nesmíme čekat, že bude hned dokonalé. Kolik chyb se tady udělalo! Tu je zaujatý mladý člověk a nějaký dobrý, osvědčený bratr hovoří s oním třesoucím se začátečníkem a důkladně se ho vyptává. Potřásá svou zkušenou hlavou a krčí své vrásčité čelo. Vyšel si do polí, aby viděl, jak roste obilí, a i když je ještě jaro, on už běduje, že nevidí plné klasy; skutečně, neviděl tam nic víc, než pouhou trávu. „Neviděl jsem ani známku nějakého zrna,“ říká. Ne, bratře, ani jsi nemohl, protože by ses nespokojil jen se stéblem jako důkazem života, ale musíš hned vidět všechno v plném růstu. Kdyby ses díval po stéble, byl bys ho viděl a povzbudilo by tě to. Co se týká mne, mám radost, když uvidím třeba i jen slaboučkou touhu, chabou snahu, trošičku neklidu nebo únavy z hříchu, či touhy po milosti. Nebylo by moudré, abys i ty dovolil věcem začít na počátku a spokojil se nejprve s malými začátky? Dívej se po stéble touhy a až pak usiluj o více. Brzy uvidíš o něco více, než jen touhu, protože tu bude usvědčení a rozhodnutí a poté slaboučká víra, malá jako hořčičné semínko, ale připravená k růstu. Nepohrdej dnem malých začátků. Nezkoumej nově narozené dítě, jestli má naprosto zdravé učení podle toho, jak ty si představuješ, že by mělo mít, sázím deset ku jedné, že k tomu má ještě daleko a ty jen znepokojíš jeho srdce, když se ho budeš ptát na složité otázky. Vyprávěj mu o tom, že je hříšník, a o Kristu Spasiteli. Tak ho budeš zavlažovat, dokud se i jeho klas nenaplní zrnem. Může být, že na něm v tuhle chvíli nic nevypadá jako zralé zrno, ale když se po čase zastavíš, v úžasu řekneš: „Pšenice! Ano, je to ona, přece vím, jak vypadá pšenice. Tenhle člověk je skutečně pravý klas, rád ho vložím do snopu mého Mistra.“ Když budeš kosit stébla, odkud vyrostou klasy? Očekávej pro své obrácené milost, ale nesnaž se u nich hledat okamžitě slávu a dokonalost
4. Jako poslední bod budeme uvažovat nad tím, jaký spánek si mohou farmáři dovolit, protože o rozsévači je napsáno, že spí a bdí, a v noci i ve dne to semeno vzchází a on ani neví jak. Říká se, že farmář má dobrou práci, protože pokračuje, i když je v posteli a zařezává; a naše dílo, když svému mistru sloužíme zaséváním dobrého semene, je stejně tak dobré, protože roste, i když spíme.
Jak ale může jít skutečný Kristův služebník spát, když chce být věrný? Odpovídám, že za prvé může spát spánkem odpočinku pocházejícího z důvěry. Ty se bojíš, že Kristovo království nepřijde, že ano? Kdo po tobě chtěl, aby ses třásl o Boží archu? Bál se, že plány nekonečného Hospodina selžou? Hanba ti! Tvoje úzkost tvého Boha nectí. Copak bude Všemohoucnost poražena? Měl jsi radši spát, než hrát Uzovu roli (2 Samuelova, 6. kapitola). Trpělivě odpočívej; Boží záměry se splní, jeho království přijde, jeho vyvolení budou spaseni a Kristus uvidí užitek práce své duše. Přijměte sladký spánek, který Bůh dává svým milovaným, spánek dokonalé důvěry, tak jako Ježíš spal v lodi, která byla zmítána bouří. Boží záměry nikdy nejsou v ohrožení a nikdy nebudou; zaseté semínko je pojištěné u Všemohoucího a musí vydat svou úrodu. Trpělivě se starej o svou duši a čekej, až přijde sklizeň, protože Pánovo dílo bude v Ježíšových rukou prospívat.
Spi také oním spánkem radostného očekávání, který vede ke šťastnému vstávání. Ráno vstávej a uvědom si, že Pán nade vším vládne a všechno vede k dosažení svých vlastních záměrů a ku prospěchu těch, kdo v Něj složili svou důvěru. Ve dne se dívej po požehnání a v noci klidně zavři své oči a čekej, že se další den potkáš s lepšími věcmi. Pokud nebudeš spát, neprobudíš se ráno občerstvený a připravený pro další dílo. Kdyby bylo možné, abys celou noc seděl a jedl chleba trápení a starostí, nebyl bys další den schopný vykonávat službu, kterou Mistr určil. Dopřej si tedy svůj odpočinek a žij v pokoji, pracuj s pevným ujištěním, protože celá věc je pevně v Pánových rukou. Není snad psáno: „On dopřává svému milému spánek?“
Dopřej si odpočinek, protože jsi vědomě předal své dílo do Božích rukou. Poté, co jsi slovo předal, uchyl se k Bohu v modlitbě, svěř celou záležitost do Jeho rukou a pak se o ni nestrachuj. Nemůže být v lepší péči, než když ji ponecháme u toho, kdo činí vše ve všem.
Nespi ale spánkem nepozornosti a lenosti. Farmář zasévá semínko, ale poté na něj nezapomíná. Musí spravovat své ploty, odhánět ptáky, vytrhávat plevel nebo chránit pole před záplavami. Nesleduje růst semínka, ale jinak má práce pořád dost. Spí, ale jenom v pravý čas a v určité míře, což nesmíme zaměnit za dřímotu lenocha. Nikdy nespí spánkem lhostejnosti nebo přímo nečinnosti, protože každé období má na něho své požadavky. Rozséval na jednom poli, ale má ještě další. Zaséval, ale také musí sklízet; a když je po žni, musí mlátit a třídit. Farmářova práce není nikdy hotová, protože je stále potřeba na jedné nebo druhé části pozemku. Jeho spánek je jenom přestávka, která mu dodává sílu k pokračování v jeho díle. Toto podobenství nás učí, abychom udělali všechno, co máme na starosti, ale abychom nezasahovali do Boží sféry působení, učí nás, abychom pilně pracovali, ale přitom si byli vědomí skrytého působení pravdy na lidskou mysl, máme se modlit a odpočívat a pro vnitřní sílu se dívat k Pánu.