Wed 12. 3. 2008

Pytel starostí

Pytel starostí

Bylo nebylo, a bohužel spíš bylo než nebylo, že v jakési kotlině v té nesmírně rozsáhlé zemi jménem Vesmír žil byl pan Malomyslný. Nebyl to žádný chudák, tenhle pan Malomyslný. Měl dům a nebyl to žádný holobyt, dobrou práci, co na sebe i co do úst. Ba, dalo by se říci, že pan Malomyslný byl celkem bohatý člověk.

Pan Malomyslný měl ještě jeden poklad, který mu byl nadevše vzácný – svůj pytel starostí. Divíte se, že říkám poklad? Inu, pan Malomyslný si ho zcela jistě velmi cenil – vždyť o něm každý den přemýšlel, přemítal o všech špercích a vzácných kamenech, které v něm má ukryté, a když mohl, hovořil o něm s velikým zanícením. A kde je srdce člověka, tam je jeho poklad.

Pan Malomyslný byl svobodný mládenec, ale kdesi na cestě životem si pořídil milenku. Potkal ji na ulici pod okny pana Jásistačím – byla to totiž jeho dcera – a jak ji uviděl, hned se mu zalíbila. Měla krásné, mandlově hnědé oči, okouzlující hlas, a uměla tak krásně hovořit. Stačilo jí jen trošku smyslně zamrkat, a hned si ho svými řasami podmanila, takže byl ochoten dělat, co se jí zachtělo.

Ach, abych nezapomněl, tato spanilá dívka nosila jméno, které dostala po své matce – jmenovala se Nedůvěra.

„Ještě že mě máš,“ šeptávala mu často něžně do ouška, „kdybys mě neměl, byl bys na kdekom závislý a neměl bys věci tak pevně ve svých rukou. A neboj se,“ hladila ho jemně po vlasech, „když ti bude těžko, přijď za mnou, vždyť víš, jak tě dokážu povzbudit, abys vytrval a snažil se dál, a protože jsi tak silný chlap, nakonec stejně vždycky na všechno stačíš sám.“

Slečna Nedůvěra se také ráda probírala poklady pana Malomyslného – a obzvláště milovala jeho starosti. „Ta je krásná,“ říkávala, když nějakou obzvláště vypečenou vytáhla z jeho pytle a obdivovala se jí za stříbrného svitu luny, „nekoupil bys mi ještě jednu takovou?“ škemrala, a všemi možnými způsoby přesvědčovala pana Malomyslného, že na to má, že to zvládne, že je silný a může si klidně ke svým současným starostem přibrat ještě nějaký ten kousek.

A tak šel rok za rokem, a vždy, když se ten pomíjející potkal s nadcházejícím, byl pytel pana Malomyslného větší a větší. A jak byl větší a větší, stával se také těžším a těžším, až se jeho popruhy panu Malomyslnému začaly ošklivě zarývat do ramen. Jeho pytel mu totiž byl tak drahý, že ho nosil všude s sebou, ba, i v noci spal na něm místo na polštáři a zdály se mu o něm barvité sny – tedy když spal, neboť někdy samým rozrušením ze svého pokladu nedokázal ani usnout.

„Já na to nemám,“ říkal občas s pláčem své milence, ale ta ho vždy jemnými a laskavými slůvky povzbudila. Říkala mu: „Jen se nepodceňuj, je v tobě mnohem víc, než si myslíš. Navíc se podívej kolem sebe – copak bys mohl takový poklad někomu svěřit? Já vím, že ty jsi takový hodný člověk, mouše bys neublížil, proto tě taky mám ráda, ale jen se podívej na tu sebranku kolem, copak někomu můžeš v něčem takovém věřit?“

Jenže pytel byl těžší a těžší, a pan Malomyslný to už jednoho dne nevydržel. To bylo tehdy, když na jedné společné procházce po okraji pouště uviděl ceduli, na které bylo napsáno: „Kristus Ježíš, investiční poradce pro starosti.“

Jak to pan Malomyslný uviděl, jeho nohy samy zabočily po neznatelné úzké stezičce směrem do pouště.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ protestovala Nedůvěra, „copak v takové poušti může žít někdo dost schopný, aby si s tvými starostmi poradil lépe než ty? Vždyť nejspíš nemá ani dům, možná ani noru nebo doupě, kde by hlavu složil!“

Ale pan Malomyslný ji neposlouchal, v tu chvíli totiž z pouště zavál jemný vánek, a na křídlech s sebou přinesl zvláštní vůni. Naděje, uvědomil si pan Malomyslný, a doutnající knot v jeho nitru, který už téměř zhasnul, náhle na chvilku vzplál tak oslnivým plamenem, že si slečna Nedůvěra musela se zdušeným výkřikem zakrýt oči.

Tak se stalo, že jí pan Malomyslný utekl – byla totiž tou dobou už mnohem silnější než on (pan Malomyslný byl nošením pytle za ta léta nesmírně zesláblý), a tak by ho dozajista odtáhla zpátky na širokou cestu, po které předtím šli.

„Vítám vás, co pro vás mohu udělat,“ zazněl pouští zvučný hlas, když na první pohled pokojný a radostný hnědooký člověk povstal, aby pana Malomyslného přivítal ve své kanceláři. Tedy – kanceláři. Pan Kristus Ježíš totiž neměl, kam by hlavu složil, a tak tou dobou zrovinka seděl na velikém kameni. Však na to slečna Nedůvěra, která je už tou dobou zase dohonila, neopomněla pana Malomyslného upozornit: „Jen se na něj podívej! Tohle má být nějaký poradce? Vždyť je tak nevzhledný! A ani nemá, kde by složil hlavu!“

Jenže pan Malomyslný už byl ze svého břemene tak unavený, že jen unaveně odtušil: „Víš, jestliže on může být tak bezstarostný uprostřed pouště bez střechy nad hlavou, nejspíš nebude ve svém oboru až tak neschopný.“

„Co vy nám můžete nabídnout,“ změřila si tedy slečna Nedůvěra pohrdavým pohledem neznámého muže.

„Inu, jak to stálo na ceduli,“ odvětil jí pokojným hlasem, „jsem investiční poradce pro starosti – nabízím lidem, že mi mohou svěřit ty své, a já se pak o ně postarám.“

„Aha,“ postavila se výsměšně Nedůvěra, „tak vy si tady stojíte v poušti, vidíme vás poprvé v životě, moc vás vlastně neznáme, a měli bychom vám svěřit své starosti? Jakou máme záruku, že pak s nimi neutečete někam pryč a přes všechny velkohubé sliby s nimi nic neuděláte?“

„Já dávám jen jedinou záruku,“ odpověděl klidně Kristus Ježíš, a všiml jsem si, že svou odpověď adresoval spíše panu Malomyslnému, než aby mluvil s Nedůvěrou samotnou, „mně na vás opravdu záleží, ze srdce záleží a z celé duše si přeji, abyste měl život a měl ho v hojnosti. A abych každému dokázal, že to myslím vážně, tak jsem na sebe vzal trest za jeho nepravosti a zemřel místo něho. Položil jsem svůj život,“ pravil tiše a očima mu probleskla bolestná vzpomínka na pokoření a smrt, „a kdyby to bylo třeba, udělal bych to pro vás znovu. Nicméně,“ pokračoval už radostněji, „není to třeba – dílo je dokončené, je hotové. A jestliže jsem za vás položil svůj život, když jste byl ještě darebák a gauner, čím spíš se postarám o vše potřebné a o daleko menší věci?“

„To jsou všechno pěkné řeči,“ téměř mu skočila do řeči očividně rozladěná Nedůvěra, „ale když tedy říkáte, jak nás máte rád, proč už jste s tím pytlem něco neudělal dřív? Copak nevidíte, jak to chudáka pana Malomyslného tíží? Musíte mít pěkně tvrdé srdce, když se dokážete na něco takového dívat!“

„Nikdy jsem netvrdil, že vše dělám bez podmínek,“ čelil Kristus Ježíš svým pokojným hlasem urážce, „a mám jednu, která se nedá obejít – pokud někdo chce, abych se o jeho pytel postaral, musí mi ho svěřit. Ano,“ dodal trochu posmutněle, „občas pomáhám lidem i bez toho, že by mi své starosti svěřili, jenže to je vždy dvousečná věc. Jsou občas takoví, kteří se zastydí za své pochybnosti a zlé domněnky, a svůj pytel mi nakonec sami rádi svěří.

Jenže častěji se stává, že si člověk řekne: ‘Á, konečně! To mu to trvalo, než pochopil, že mám potíže, a zasáhl! A to, jak dlouho mu to trvá, jen dokazuje, že mu o mně až tak moc nejde.’ A když si pak takový člověk na cestách do svého pytle zase nabere další poklady, jedná úplně stejně – znovu po mně chce důkazy, znovu chce obejít můj jediný požadavek – aby mi své starosti svěřil. Je to snad tak mnoho, co po vás chci?“ dodal už téměř rozhořčeně.

„Kromě toho,“ obrátil se s hněvivou tváří na Nedůvěru, „vím, že takovým jako jsi ty, se nikdy nezavděčím ať udělám cokoli – neustále budeš mít nějaké výmluvy, neustále mne budeš urážet, vrhat stíny a pochybnosti na můj charakter i moc a zpochybňovat mé slovo. S tebou nejednám a jednat nebudu, nemůžeš se mi zalíbit ať si oblečeš jakoukoli róbu a jakkoli krásně se nalíčíš. Nebudu s tebou jednat ani když si oblečeš šaty mých kněží, smyješ si z tváře líčidlo, budeš se tvářit zbožně a hlavu si posypeš popelem. Ba, nebudu s tebou jednat ani tehdy, když se vydáš činit dobré skutky a za cenu velikých obětí budeš pomáhat sirotkům v Africe. I kdybys vydala své tělo k upálení, nezalíbíš se mi, před kouřem z tvé hranice zavřu okna a zacpu si nos.“

V tu chvíli to vypadalo, jako by se Nedůvěra scvrkla a smrtelně zbledla a Kristus Ježíš se nad ní tyčil jako nějaký obr. Rychle si však dodala odvahy, a těsně se přimkla k panu Malomyslnému. „My jsme totiž přátelé,“ vystrčila vzdorně bradu, „a pan Malomyslný mě má velice rád, nemysli si, že nás rozloučíš! Kromě toho, když si chceš vzít jeho pytel, co s ním budeš dělat? Nemyslíš si, že je fér, aby to věděl předem a mohl to schválit?“

„Co s ním budu dělat?“ opáčil vesele Kristus Ježíš a v očích se mu opět roztančily jiskřičky. „Inu, to, co je pro pana Malomyslného nejlepší. Vy přeci své věci nesvěřujete jiným, pokud máte prostředky na to si je udělat sami, a když už někomu svěříte nějakou věc, cožpak to není právě proto, že si s ní nevíte sami rady? A když si s ní nevíte rady, jak mne chcete kontrolovat, že to dělám správně, což tomu rozumíte?

Ne, pane Malomyslný,“ obrátil se Kristus Ježíš znovu vážně na nerozhodného a kolísajícího muže, „mýlíte se, když si myslíte, že pokud budete mít vše pevně v rukou, pak jste v pohodě, pak se vám nic nemůže stát, vždyť kdo by chtěl držet svou duši, ten ji ztratí, kdežto kdo ji ztratí, ten ji nalezne! Chcete mít nade vším kontrolu, a tak ji ztrácíte, nemůžete ji udržet, neboť vaše síly na to vše nestačí, zatímco kdybyste ji ztratil pro mne, pak ji naleznete!“

„Dost, to už stačilo,“ okřikl pan Malomyslný nesmělým hlasem Nedůvěru, která se už už nadechovala k odpovědi. „Má pravdu, copak to nevidíš? Já už ten pytel prostě sám neunesu. Pane Ježíši,“ obrátil se zoufale na pokojného muže, „rád bych vám své starosti svěřil.“

„Dobrá, dobrá,“ pronesla líbezným hlasem Nedůvěra, „jsem moc ráda, že jste se konečně dohodli a že ses mu svěřil se svými starostmi, ale už je pomaličku čas jít,“ dokončila, a pana Malomyslného začala jemně ale neústupně strkat na zpáteční cestu.

„Váš pytel,“ připomněl Kristus Ježíš panu Malomyslnému, když už od něj byl pěkný kus cesty vzdálen.

„Cože?“ nechápal chvíli notně zmatený Malomyslný, „myslel jsem si, že jsem se vám už svěřil?“

„To ano,“ smál se něžně Kristus Ježíš, „jenže je veliký rozdíl mezi svěřit se a svěřit mi. Jen se na sebe podívejte! Svěřil jste se mi, ale odcházíte a copak to vidím na vašich ramenou? Necítíte, jak vás tam váš pytel pořád tíží?“

„Uh, ano,“ zatvářil se pan Malomyslný zmateně, „to jsem rád, že jste mi to řekl, vždyť bych s ním zase odešel,“ dodal, a obrátil se znovu na cestu, aby dohnal slečnu Nedůvěru, která na něj z dálky už netrpělivě kývala.

„Váš pytel,“ trval Kristus Ježíš neústupně na svém, „máte ho pořád na zádech,“ připomínal panu Malomyslnému něžně.

„Ukažte, já vám s tím pomůžu,“ vykročil váhajícímu muži vstříc, a jeho silné paže se chopily popruhů.

„Ne, ne, je můj, můj milášek!“ bránil se pan Malomyslný zoufale, ale po chvíli se jeho odpor zlomil. „Ba ne, máte pravdu, vezměte si ho, je pro mne příliš těžký. Je váš, dělejte si s ním, co chcete, přinesl mi jen a jen trápení a nic dobrého z něj nikdy nevzešlo.“

A hle, zima přešla, lijavce jsou ty tam, slunce vysvitlo a na lukách se ozývá hlas hrdličky. A pan Malomyslný ho slyší! Opodál kvetou kvítka a na obloze se prohání bílá oblaka. A pan Malomyslný je vidí a raduje se z nich, jeho uši a oči zalepené starostmi se otevírají, a náhle vidí i věci, které pro něho po léta byly jen šedí a nezajímavým, matným obrazem bez jakékoli ceny.

A vítr dál lidem píská do uší svoji něžnou písničku: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Narodil se vám Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Všechnu `svou starost vložte na něj´, neboť mu na vás záleží. (1 Pt 5:7)