Thu 14. 9. 2006

Vánoční

Vánoční

Malý Mojše, sedící k večeru u svého oblíbeného stromu, pozvedl oči k obloze. Nevěděl moc, čím to je, ale zdála se mu najednou taková jasnější, než byla před chvílí. Mojše měl moc rád takovéhle večerní sezení u stromu, vždycky ho tam napadala spousta zajímavých myšlenek a kromě toho, bylo tam nádherné ticho. Jen bečení ovcí se ozývalo od jejich domku několik desítek sáhů odtud. „Ta obloha je ale opravdu nějaká jasnější,“ pomyslel si Mojše a začal se na ztemnělou oblohu dívat trochu pozorněji. Nemusel pátrat moc dlouho. Přímo nad ním, uprostřed tušové černi noční oblohy, se skvěla nádherná hvězda. Takovou ještě neviděl. Zdálo se, jakoby všechny ostatní hvězdičky vedle ní úplně vybledly. Mojše jen potichu vzdychl úžasem. Měl moc rád přírodu, a tak už viděl spoustu překrásných věcí, ale tahle hvězdička si získala jeho srdce jedním pohledem.

„Mojšééé, kde jsíí,“ ozvalo se najednou z nedaleké loučky, „jdem pást ovcééé.“ Mojše se neochotně zvedl a šel. Jeho táta přes den tvrdě pracoval na jejich domku, a tak ovce museli chodit pást v noci. Pravda je, že většinou si u toho mohli docela dobře odpočinout, ale Mojše měl přece jen radši svou postel doma u maminky. Ale dneska se mu šlo tak nějak radostněji. Vždyť ta hvězdička jako by mu ukazovala cestu. „Už jdu, tati,“ zavolal, a vstal ze svého oblíbeného místečka.

Pozdravil se se svou oblíbenou ovečkou Janinou, škádlivě polechtal starého ovčáckého psa Michaele za uchem a se svojí zvlášť udělanou (a taky o hodně kratší) pastýřskou holí se vydal na cestu. Nešli moc daleko, krásná louka na pasení ovcí byla kousek od domku, ale než se tam ovce odbatolí, to chvilku trvá. A tak po cestě Mojše tahal rozumy z táty, ptal se ho na vše možné, a především na neznámou hvězdičku. „Mojše, tuhle hvězdu jsem ještě neviděl,“ začal táta, „a to už jsem na světě nějakých pár let. Možná to znamená, že se stane něco velikého, třeba konečně přijde ten Král, který má přijít. Ale kdoví. Však znáš lidi, kteří se snaží vykládat budoucnost z hvězd, většinou jsou to podvodníci a lumpové. Ale tahle hvězda je opravdu zvláštní…“

Na loučku na kopci chodili pást ovce ještě další pastýři, je i jejich psy už Mojše moc dobře znal. Tichého Elimeleka i věčně rozesmátého Enocha a samozřejmě pracovitého Mojšeho, po kterém dostal jméno. Toho si vážili všichni chlapi z vesnice a vždycky k němu chodili pro radu. Tihle pastýři se sešli, tak jako každou noc, aby si pomohli navzájem s pasením ovcí. Prostí chlapi, ale se srdcem rovným a na dlani. Mojše je měl všechny moc rád, i když s tátou si rozuměl samozřejmě nejvíc. „To mám ale štěstí,“ říkal si Mojše, zatímco klouzal pomalu do spánku, „že na mě vyšel spánek jako na prvního, vždyť už jsem byl pořádně unav…“

Do snu o ovečkách se mu ale najednou vedralo světélko. Nebylo to světlo, jako od pochodně, a už vůbec necítil na svém rameni laskavou ruku svého táty, který ho měl vzbudit. Když se pomalu probouzel ze snů do života, uvědomil si, že kolem zní nějaká hudba. „Co to může být,“ podivil se Mojše, protože z pastýřů uměl jen Elímelek hrát na píšťalu, ale ten se moc styděl na to, aby hrál před pastýři. Když konečně otevřel oči, musel je zase na chvíli zavřít. Kolem zářilo takové světlo, že jeho oči byly skoro oslepené. Začal také rozeznávat slova té písně. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, Boží zalíbení v lidech.“ Tuhle ještě neznal, a navíc měl pocit, jako by byl v nebi, protože takovou krásnou melodii ještě neslyšel. Jako by tančila po pahorcích a objímala každého človíčka na potkání.

„Já vidím anděly… nikdy jsem si nemyslel, že uvidím anděly…“ To se Mojšemu už konečně podařilo otevřít pořádně očička, ale musel se ještě několikrát štípnout a pořádně zamrkat, aby si byl jistý, že ještě pořád nesní. Byli nádherní. Tváře měli rozzářené radostí, však to bylo to, co na nich bylo nejkrásnější, oči jasné, v některých to vypadalo, jako by se uhnízdila radostná slzička. A zářili. Zářili skoro… no skoro jako ta hvězdička, pomyslel si Mojše a mimoděk zvedl oči vzhůru. Pořád tam byla.

Mojše ani nevěděl, jak dlouho ta nádherná píseň trvala, připadalo mu to, jako by neměla skončit, ale najednou prostě zjistil, že klečí na úplně obyčejné trávě, nádherné světlo je pryč a píseň už zní jen v jeho srdíčku. „Na tuhle píseň do smrti nezapomenu,“ slíbil si. „Vstávej, Mojše, jdeme do Betléma,“ ozval se pohnutý hlas jeho otce, který klečel těsně vedle něho. Mojše si ani neuvědomil, že tam je. „Proč do Betléma, tati? A co ovce?“ „Mojše, anděl říkal, že se v Betlémě narodil král. Tak přece jen tam ta hvězda nebyla náhodou, má nás vést. A ovce? Ony si svou cestu domů najdou, však to tu znají.“

Mojšemu skákalo srdíčko radostí. Když byli tak vznešení andělé, co teprve jejich král. A to všechno dneska uvidím. „Dík moc,“ poslal tichou myšlenku k hvězdičce. A tak se pastýři vydali na cestu do nedalekého Betléma. Byla sice už tma, ale oni už tu cestu prošli tolikrát, a navíc tentokrát byla prozářená světlem neznámé hvězdičky. Šli potichu, každý zabraný do svých myšlenek, ani Mojše se neodvažoval tatínka vyrušit. Ale věděl, že spolu tak nějak sdílí obrovskou radost, radost, kterou ještě nedokázal pořádně pochopit.

Najednou, na kraji Betléma, se zdálo, jako by se hvězda zastavila. „Počkat, tam přece žádný palác nestojí,“ divil se Mojše, ale pastýři jako jeden muž zamířili ke stáji, nad kterou hvězda zakotvila. Když přišli blíž, všichni se zastavili, skoro jako by se báli vejít dovnitř. „Tati, tady má být ten král?“ sebral odvahu Mojše a konečně se zeptal. „Synku, anděl říkal, že to bude malé dítě v plenkách, ležící v jeslích. Asi to bude tady.“ „To je divné,“ říkal si Mojše, ale když o tom přemýšlel déle, už mu to tak divné nepřipadalo. Často slýchával historky starého Mojšeho, jak ho Bůh dostával z problémů, a ty byly vlastně taky vždycky divné. Podobným způsobem. Ten Bůh je asi divný patron, pomyslel si.

Ale to už pastýři vstoupili dovnitř. Opravdu, byla to jen prostá stáj, jen uprostřed ní stály malé jesle a v nich položené děťátko. Kousek od jeslí seděl nějaký muž se ženou, ta žena vypadala, jako by právě prošla nějakou pořádnou námahou, tak zmoženě oddychovala. Oba to byli prostí lidé, ale stejně jako pastýři, se srdcem na dlani. To Mojše uviděl na první pohled a zamiloval si je. To ale už pastýři klečeli u jesliček na zemi a klaněli se tomu děťátku. Mojše ještě nikdy neviděl svého tatínka někomu se klanět, vždycky říkal, že klanět se bude jen Hospodinu, a tak si rychle klekl taky. Pak si to uvědomil. V té místnosti byl nádherný pokoj, takový, jako když se máma s tátou večer modlili, ale jakoby silnější, větší. Mojše věděl, že tady je místo, kde nemusí mít žádné starosti, že tu je někdo, kdo se o ně postará, někdo, kdo ho má moc rád.

„Anděl nám řekl, že tohle dítě je náš král.“ Mojše, přemožený pokojem, který se rozhostil v jeho srdci, si najednou uvědomil, že až do této chvíle nikdo z nich nic neřekl. Tahle věta zazněla z úst starého Mojšeho. Jak jinak, vždyť on je přece z pastýřů nejmoudřejší. Tak na půl ucha si Mojše vyslechl následující rozhovor, měl totiž oči jen pro to malé dítě, a jeho srdce bylo stále ještě plné toho zvláštního klidu, který doposud neznal. Bylo to dítě jako každé jiné, malé, vrásčité, jak bývají právě narozené děti, mělo roztomile nakrčený nosík a spalo. Zdálo se, že ho vůbec nezajímá, že se kolem něj teď točí tolik lidí. Takové obyčejné děťátko. „Tak ty budeš můj král,“ pomyslel si Mojše, a najednou mu ta myšlenka nepřišla vůbec tak hloupá, jako ještě před chvílí. Zdálo se, jako by s ní ten pokoj v místnosti souhlasil. „Dobře, budeš můj král.“ Dítě se jen trošku ve spánku pohnulo, ale v Mojšeho srdci bylo teď něco jiného. Ten zvláštní pokoj tam vplul, vytlačil všechno jiné a usídlil se tam. A Mojšemu vhrkly slzy do očí, teplé a osvobozující. „Děkuju,“ zašeptal směrem k děťátku. Nezdálo se, že by si toho nějak všimlo.

Když šli s tátou a pastýři domů, pastýři hlasitě zpívali a každému na potkání vypravovali, co se stalo. Mojše, který byl ještě stydlivý, se vždycky schovával, ale pokaždé, když se jen na chvilku zastavili, znovu si to v hlavě urovnával. Andělé i děťátko už se stávali minulostí, pořád si byl jistý, že je viděl, ale věděl, že to je jen začátek. Ten někdo strašně hodný, kdo tam byl s nimi ve stáji, totiž teď šel s Mojšem. Přesněji řečeno, šel v jeho srdíčku. A Mojše otevřel ústa a přidal se k pastýřské písni, zpíval z plných plic, jako ještě nikdy.