Thu 6. 12. 2007

Podstata pomluvy

Podstata pomluvy

Odložte… i všechno pomlouvání. (1 Pt 2:1)

Už jste se někdy setkali s tímhle hadím klubkem? Á, vždyť zrovna támhle na rohu syčí a plive jed! „Je strašně nadutý, pyšný a nesmlouvavý,“ šeptá tiše pod rouškou tmy. „Ta ošklivá nána nosí ty šaty jen proto, abychom jí záviděly,“ notují si nepěkně zkřivené dívčí obličeje, jindy tak plné krásy. „Odporný šprt,“ „škaredá opice,“ „to je ale ožrala,“ vystrkují hádci své rozeklané jazyky, koušou, štípou, a když se jejich hlavičky ukáží nad povrchem utajeného, jejich jed dokáže otrávit nejeden den, ba i vztah. „Stejně to dělá jen pro sebe,“ umí pohanět i nejčistší lásku.

Co je to tedy pomluva? Jaká je její podstata?

„Ale to je přeci jasné,“ odpovídá člověk.

Opravdu?


„Ten šíří o lidech lži, říká o nich věci, které nejsou pravda,“ ukazujeme prstem, když se nám zdá, že vidíme ten nejjasněji rozlišitelný druh pomluvy. Ba, dokonce i tak malé světélko, jaké se nalézá ve svědomí padlého člověka, je schopné určit, že je tady něco špatně.

Musí to ale být pomluva?

Nikoli nutně. Onen nebohý člověk se také mohl zmýlit, být sám oblouzen zdánlivě pravdivými informacemi. Předává sice lži, ano, ale v jeho srdci chybí ta strašlivá podstata pomluvy.


„Ale já říkám pravdu,“ brání se další, když je nařčen ze společenství s klubkem zmijí.

Jenže ta pravda jako by měla zuby a z těch jí kapal jed, že?

„Víš, viděl jsem včera o půlnoci jít Frantu směrem k hospodě u Kormidla,“ šeptem syčí rozeklaný jazyk.

„Ale vždyť já jsem řekl pravdu,“ brání se poté jeho druhá půlka, a vskutku, jen ta strašlivá podstata pomluvy zůstala skrytá v srdci, mrkala očima a zabarvovala hlas do nepřirozených odstínů.


„Dobrá, pomluva je vše negativní, co říkáme o lidech za jejich zády,“ ozve se přemýšlivý.

Opravdu?

Představte si, že jednoho krásného dne zjistím, že můj soused krade. Na vlastní oči, s nezvratnými důkazy, které nemohou být vyloženy jinak, a po zralém uvážení.

Krade.

A krade ve všech domech v okolí, a já to mohu dokázat.

Toho dne večer přijde má manželka z nákupu domů, a já jí s hlavou plnou starostí vyklopím: „Miláčku, zjistil jsem, že náš soused krade. Co s tím budeme dělat?“

Pomluva? Ba ne, srdce nám uvnitř bije, tepe a buší, a volá: „Ale vždyť to je přeci v pořádku!“

Manželka chvíli přemýšlí, a pak prohlásí: „Víš co, běž se poradit s bratrem, je v takových věcech zkušenější.“

I vydám se za bratrem, a po úvodních zdvořilostních řečech mu vyklopím: „Víš, zjistil jsem, že můj soused krade, a nevím, co s tím mám dělat.“

Pomluva? Ale kdepak, něco tu chybí.

A to dokonce i přesto, že říkám o svém sousedovi ryze negativní věci za jeho zády, člověku kterého nezná, nic jsem se svým sousedem neřešil z očí do očí, a navíc jsem o něm neřekl vůbec nic, ani čárečku pozitivního.

„Běž na policii,“ zní dobrá rada dobrého bratra.

Odejdu na policii, a copak jim tam asi povím? Nu, historku o sousedovi, který krade. Asi bych se divil, kdyby mne odmítli s tím, že je to negativní a tudíž pomluva, že?

A kdyby se stala nemilá věc, a policie by i přes jasné důkazy odmítla případ řešit, že má teď dost jiné práce, obviníte mne z pomluvy, budu-li varovat své ostatní sousedy?

Nu, někteří z vás nejspíše ano, vždyť tady se to už zdá překračovat jakousi „hranici slušného pomlouvání“, dostává se to k příliš mnoha lidem, a takové výmluvy, že jim chceš pomoci chránit majetek, no prosím tě, to si nech pro sebe, však my přeci víme.

Ale poslyšte, nesyčí vám v tom postoji pár rozeklaných jazyků?


A tak se dříve nebo později musíme dostat až k tomu místu, odkud se klubko zmijí vylíhlo.

Ano, správně, i tyhle potvůrky se líhnou z malinkých semínek v srdci člověka, a tam se taky dají poznat a lze jim zavčas utnout hlavu.

Každá pomluva je totiž sestřička dvojče naší vlastní spravedlnosti. Slyšíte ji, jak syčí? „No jen se podívej, co tenhle udělal! To bych nikdy spáchat nemohl. Vidíte? Podívejte se na ! Přeci jen nejsem až tak špatný, jsou tu totiž horší než já, ó, podívejte se na mne, jsem spravedlivější, jsem lepší, jsem dobrý!“

„Však já se dívám,“ říká Hospodin, „a vidím pěkné klubko zmijí, výstavní kousek pomlouvače.“

„Ne, ne,“ syčí jedovatá saň, „tam se podívej, tam je hříšník, tam pokrytec, tam zloděj a tam nadutec, tam si ber svou žeň, ty hlídači lidí, těm hříšníkům odplať podle jejich činů, fuj, jak jsou odporní, jaké strašlivé činy páchají, jak se na to ještě můžeš dívat?“

„I však já odplatím,“ odvětí Hospodin, „ale tebe že bych měl nechat bez odplaty? Práskače a udavače, který si myslí, že se vykoupí tím, že na mnohdy lepší lidi nahrne hromadu nepravostí? Zbabělce, který se chce skrýt před spravedlností tak, že všude kolem sebe nacáká moře špíny, aby ta jeho nebyla vidět? Ani omylem!“

„Slyšel jsi, slyšel?“ syčí dál klubko zmijí, „jeho soused krade, no už jsi to slyšel?“

Slyšel jsi, slyšel?