St 5. 12. 2007

Otázka zoufalství

Lukáš Makovička, Evangelium
3031x přečteno
Otázka zoufalství

Ve věku tmy, za devatero galaxiemi a sedmi černými děrami, se rozkládalo království Pokřiveného. Lidé v něm byli sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, rouhali se, neposlouchali rodiče, byli nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, ukvapení, nadutí, měli raději rozkoš než Boha a tvářili se jako zbožní, ale svým jednáním to popírali.

Stalo se ale, že lid, který chodil v temnotách, uviděl náhle veliké světlo, a od onoho dne šla od úst k ústům prazvláštní historka. Stojí prý kdesi v zemi Pokřiveného dům plný světla, kde je pro každého dost chleba z nebes a vody života, a že každému, kdo tluče, otevřou.

A kde že je? Inu, říkalo se, že kdo ho hledá, ten jej nalezne.

Kdykoli to zaslechl sám Pokřivený, strašlivě zuřil, ale hned nato se začal chvástat. „Copak není v mé zemi vše, co potřebujete? Rozkoše, radosti, jásot a veselí? A co máme do činění s nějakou vodou života? Copak pokoutný chléb neblaží a kradená voda není sladká?“ A lidé nevěděli, že je tam říše stínů, a že ti, jež pozval, jsou v hlubinách podsvětí.

Ten dům ale stál na skále a nikdo ho nedokázal zničit, třebaže kolem něj vály větry a den co den se opíraly do jeho zdí.


„Ťuk, ťuk,“ ozvalo se jednoho dne nesměle u dveří toho domu.

„Ťuk, ťuk,“ zaklepal příchozí ještě jednou, ale když mu nikdo neodpovídal, zklamaně se otočil, a odešel zpět cestou, kterou přišel.

Možná kdyby viděl, co se dělo za dveřmi, byl by trochu vytrvalejší.

„Ó, Pane,“ jásal totiž Služebník, když zaslechl po tak dlouhé době údery na dveře, „někdo jde! Půjdu mu hned otevřít a přivítám ho!“

„Ba ne,“ tišil ho Pán domu, „počkej chvíli.“

Služebník nechápal, ale poslechl, a se zmatenou myslí sledoval, jak příchozí odchází zpět stejnou cestou, kterou přišel.

„Ó, Pane,“ zasténal nechápavě, „což jsi neslíbil otevřít každému, kdo bude tlouct? Vždyť ten člověk teď půjde do světa a všem rozhlásí, že tvé sliby nestojí ani za starou bačkoru!“

„To je možné,“ odtušil Pán domu, „jenže on přišel jako soudce, a tak ho nemohu přijmout. Víš, přišel ochutnat trochu z toho mého chlebu, vyzkoušet, zdalipak je lepší než ten, co má dosud, posoudit, jestli to má smysl, jestli si tím trochu vylepší svůj „životní styl“, a v srdci choval myšlenku, že mi tím téměř dělá milost, když na mé pozvání odpovídá, že bych si toho měl vážit.“

„Dobrá, Pane,“ ptal se ale Služebník dále, „jenže copak tvůj chléb není opravdu nejlepší a tvá voda nedává věčný život? Nemohl jsi mu tedy dát aspoň ochutnat?“

„Nemělo by to smysl,“ usmál se tiše, ale smutně Pán, „má voda je jako lék, léčí, ale v ústech chutná občas hořce, a nikdo nejí hořké léky dokud je opravdu nepotřebuje, a ony také nemohou obstát v ústech labužníka.“

Po těch slovech se sebral, a doprostřed cesty k domu umístil veliký kámen. Nazval ho „kámen úrazu a skála pohoršení“, a vytesal do něj tato slova: „Jen pro otroky hříchu. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“


„Do háje,“ ozvalo se jednou uprostřed noci právě z blízkosti onoho kamene. Nějaký příchozí totiž přišel ve tmě, a tak si jej nevšiml, a ošklivě si o něj pohmoždil palec.

„Copak si to dovoluje,“ láteřil, „neměl by mít aspoň cestu k domu upravenou?“ Pak se sehnul, aby se lépe podíval na zdroj své bolesti, a tehdy se mu před zrakem objevila ohnivá písmena oněch slov.

„Cože?“ rozčílil se, „nikdy jsem nikomu neotročil! Jak tedy může říkat, že mě osvobodí?“

A otočil se a navracel se zpět cestou, kterou přišel, za takového láteření, že ani nezaslechl, jak sám Pán otevřel dveře onoho domu, a volal za ním: „Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“


„Bum, bum,“ ozvalo se jednoho dne naléhavě u dveří onoho domu.

„Mám otevřít, Pane?“ tázal se Služebník s novou nadějí.

„Počkej chvíli,“ zněla obvyklá odpověď, která již začínala Služebníkovi pěkně lézt krkem. Neměl ale na výběr, a tak poslechl, a společně se svým Pánem se vyšel z okna podívat na nově příchozího.

Stál před domem, a naléhavě tloukl na vrata. V jeho tváři se zračila jakási zvláštní naléhavost, takže jsem se s nadějí ohlédl zpět na svého Pána.

„Počkej ještě chvíli,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.

Zazněly ještě dva údery a pak ještě tři, a poté se příchozí začal hrabat ve svém tlumoku.

„Hmm,“ mudroval, „tak tady mi zřejmě od mých vin nepomůžou. Nu což, až tolik to nevadí, mám ještě pár trumfů v záloze. Mohl bych to zkusit u hrobu Mohameda nebo Buddhy, či u svaté Marie, říká se, že tam člověk dostane dobré rady…“

A s tím se i on otočil a vrátil se zpět cestou, kterou přišel.

„Pane, vždyť ten by už byl ochoten spolknout i kdejakou hořkou pilulku!“ protestoval Služebník.

„To máš bezpochyby pravdu, takoví polykají i mnohem nechutnější léky, než podávám já,“ odtušil Pán, „ale víno odpuštění by určitě zvrátil a nechtěl by ho pít. Myslí si totiž, že to jediné, co potřebuje, je pár dobrých rad a trochu povzbuzení, aby sám dokázal žít lépe, a z pomyšlení na to, že by každý další den měl žít jen z milosti a bez vlastních zásluh, z toho, co dostane, místo toho, co si zaslouží, se mu dělá špatně od jeho pyšného žaludku.“


„Bum, prásk, třísk,“ ozvalo se znovu jednoho dne u dveří onoho domu, až se jejich veřeje otřásly.

„Otevřete mi, prosím, otevřete,“ doprovázel ono bušení naléhavý a zoufalý hlas.

„Počkej ještě chvíli,“ zněl předsíní znovu ten stejný tichý příkaz, který již Služebník začal nenávidět.

Copak je jeho srdce tak tvrdé? bouřilo se v něm úplně všechno, copak neslyší, že ten poslední příchozí je úplně zoufalý? Že buší na dveře jako kdyby tloukl napůl zmrzlý u jediného domu uprostřed nekonečné sněžné planiny, jako muž v zemi vlků, kteří jej pronásledují s vyceněnými zuby, hledající útočiště u jediné hradby z kůlů široko daleko, jako člověk hnaný běsy, který ví, že nebude-li mu pomoženo zde, pak bídně zahyne?

„Bum, bum, třísk,“ lomcovaly údery dveřmi, ale Pán stále zůstával klidný a tichý.

Nakonec ustaly, a zpoza dveří se ozývalo jen zoufalé vzlykání.

Neodešel, věděl, že už není kam.

Věděl, že jestliže mu nepomohou zde, pak už nikde.

A věděl, že si nemůže vstup do nebeského království vymoci silou, není v postavení, ze kterého by mohl přikazovat.

Služebník se s tváří staženou hněvem obrátil na svého Pána. Tohle bylo moc už i na něj, a byl v tu hodinu připraven se sebrat a oněmi dveřmi odejít pryč z domu od toho zlého a nemilosrdného člověka.

Jenže Pán mezitím vstal, několika ráznými kroky přešel místnost, a jedním rozhodným pohybem rozevřel křídla dveří.

Temnotu venku zalilo světlo, a do zdušeného vzlykání zazněl zvučný hlas: „Vítej! Vítej v mém domě, vejdi, a odpočiň si.“

A v království nebeském se rozlila radost.

Radost větší než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

P. S.: „Kdo může tedy být spasen?“ ptali se učedníci vyděšeně jednou Ježíše, když pronesl některý ze svých hůře stravitelných výroků. „Co je u lidí nemožné, u Boha je možné,“ zněla Jeho odpověď, odpověď pro ty, kdo se obávali, kdo chtěli a nevěděli, jestli to, co mají a co jsou bude stačit.

„Já jsem to zkoušel, ale Bůh nereagoval,“ říká občas nadutý člověk, „tak teď je to Jeho vina, že to mezi náma není dobrý.“ Takovým Bůh říká: „Ba ne, něco důležitého ti chybí, abych tě mohl přijmout.“ Ale taková slova nejsou pro ty, kdo se bojí, zdalipak už jsou dost zoufalí, jestlipak už mají dost dobré motivy, těm nepatří a nejsou pro ně určena. Pro takové jsou tu spíše slova jednoho dříve uveřejněného článku: Běda, nejsem schopen nic dělat.