St 15. 8. 2007

Jeden musí zemřít za lid

Lukáš Makovička, Biblické
3032x přečteno
Jeden musí zemřít za lid

„Co si počneme?“ volal před celým Sanhedrinem jeden ze zákoníků, „vždyť ten člověk činí mnohá znamení! A když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“

Mnoho hlav mu přikyvovalo, a oči všech farizeů byly více než ustarané.

Cožpak neviděli zástupy, jak se o něm dohadují? Na ulicích jedni říkali: „Je dobrý,“ a druzí zase: „Ne, jen svádí lidi,“ a tak byl lid rozdělen na dva tábory.

Co víc, lid se začal zákoníků bát, a nikdo z nich o něm nehovořil před nimi veřejně. Cítili to jako ránu rukavicí do tváře, tenhle přivandrovalec odkudsi z Nazareta si sem přijde, a kvůli němu se s nimi bojí otevřeně mluvit jejich vlastní ovce.

Taková potupa!

„Nesmíme být rozděleni,“ volal další, „vždyť rozdělení národa je zajisté hřích, jak bychom to zodpověděli před svým Bohem?“

„Kdyby byl vskutku od Boha, respektoval by nás,“ přisadil si jeden ze zákoníků, „vždyť koho Bůh posadil na stolici Mojžíšovu?“

„Jak je kvůli němu lid znepokojen!“ strachoval se další. „Cožpak by Bůh takto znepokojoval své ovce?“

„Ano,“ zalykal se horlivostí poslední, „působí jen roztržky a sváry, celý lid je kvůli němu rozdělen.“

Nikodém už toho měl právě dost. Sledoval zasedání Sanhedrinu s klidnou tváří, ale uvnitř mu bublalo rozhořčení.

„Cožpak je správné pošlapat právo jediného člověka kvůli ostatním?“ ozval se svým klidným hlasem. „Smí se snad pokřivit právo jednoho kvůli sebelepšímu účelu? Nepíše se snad i v našem Zákoně, že ‚Hospodin miluje právo‘? Co zlého ten člověk udělal? Jakým hříchem se provinil, že proti němu chcete zakročit?“

„Ty ničemu nerozumíš,“ opáčil mu tvrdě Kaifáš, toho roku velekněz, „nechápeš, že je pro nás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý národ zahynul?“

Nikodém umlkl, a jeho oči posmutněly.

Věděl totiž, že již nemá cenu říkat cokoli.


Sledoval zasedání, když byl Ježíš předveden před radu, a v jeho duši se rozsvěcely jiskřičky naděje.

Další obvinění, které se ukázalo jako falešné, říkal si, když pozoroval celé dění, třeba se zastaví, třeba se v srdci zastydí, třeba pochopí, že toto rozhodně není cesta Hospodinova.

Ale každá jiskřička byla zase uhašena, když viděl, jak kněží hází falešnými obviněními jako kameny. Nevyšlo tohle? Zkusíme jiné. Ani tohle nevyšlo? Tak tumáš, tohle tě snad už konečně naučí.

Blázni a slepci, sténal uvnitř Nikodém, cožpak nevíte, jak Hospodin zacházel s tím, kdo falešně obvinil svého bližního? Že se stalo jemu to, co chtěl udělat svému bratru?

„Zapřísahám tě při Bohu živém,“ zeptal se úplně nakonec velekněz, „abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“

„Ty sám jsi to řekl,“ opáčil mu tiše ten, kterého nazývali Kristus. „Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“

A Nikodém se s pláčem v očích díval na to, jak velekněz s vítězným výkřikem roztrhl své roucho, a zvolal: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání!“

A nejen v jeho srdci, ale i v dalších, která se dívala na celou scénu doutnala tichá maličká pochybnost: A co když říkal pravdu? Co když, co když…

Ta myšlenka ale neměla žádnou ozvěnu v srdcích jeho soudců.

Popravdě řečeno, bylo jim to úplně jedno.

Je přeci lépe, aby jeden člověk zemřel místo lidu, nebo ne?


Po mnoha letech…

Nikodém zvedl oči, a zadíval se na Jeruzalém. Skvěl se v ranním slunci jako perla schovaná v poušti, a jeho chrám byl jako nádherný klenot.

Až uvidíte vojska stahovat se kolem Jeruzaléma, prchněte do hor, připomínal si slova toho odsouzeného na smrt, jediného odsouzeného, který kdy nezůstal v hrobě, ale zase povstal k životu.

A vojska viděl. Titova armáda se již zase stahovala kolem toho města, které ten Svatý na nebesích miloval, a Nikodém v srdci tušil, že tentokráte už své sevření nepovolí.

„Tvůj dům se ti zanechává pustý,“ plakal spolu s tím, který chtěl celé město shromáždit pod svá křídla jako slepice kuřátka, „tvůj dům se ti zanechává pustý,“ šeptal tiše úsvit, který se měl brzy změnit v krvavou lázeň, „tvůj dům se ti zanechává pustý,“ ševelil vítr tiše Nikodémovými vlasy, když opět přemýšlel nad onou osudnou nocí.

Ne, pomyslel si znovu, není dobré pokřivit právo kteréhokoli člověka, byť by to byl ten největší chuďas, byť by to byl sirotek bez zastánce, na kterém nikomu nezáleží, a i kdyby se tím mohlo dosáhnout velikého vítězství, ba, i národ zachránit.

Blázni a slepci, volalo jeho srdce, sténalo s větrem prolétajícím pouští, proč jste nechtěli pochopit, že odsoudit můžete člověka jen za hřích, jen poruší-li zákon? Proč?

Pak se otočil, a vydal se na cestu do neznáma.

Jen vítr onoho krvavého rána tiše šeptal: Nyní se vám váš dům zanechává pustý, protože jste nepoznali den svého navštívení.